Časopis Naše řeč
en cz

Sedadlo a jeho synonyma v češtině

Pavla Valčáková

[Články]

(pdf)

-

[1]Jednoduchý nábytek určený k sedění pro jednu osobu má v češtině několik názvů. Český slovník věcný a synonymický 2, Praha 1974, s. 1484n., uvádí kromě odborných názvů vztahujících se k určité činnosti (verpánek, překládka, zásed ap.) pojmenování sedadlo, židle, stolice, taburet, štokrle, šamrle, legátka. Patří sem i křeslo a jména jednotlivých druhů křesel – lenoška, klubovka, ušák, fotel. První zmínka o přenosném sedátku je doložena z 9. stol., četněji se slovo objevuje až ve 12. stol. (L. Niederle, Slovanské starožitnosti I, 2, Praha 1902, s. 877n.). Jak zde Niederle uvádí, Slované „dlouho neznali pohyblivých stolic k sedění, sedali prostě na zem“ nebo také na „schody a výstupky, které nalézáme při stěnách příbytkových jam z doby neolitické“, z nichž se vyvinula lavice, nábytek k sezení pro více osob.

V době vzniku staroslověnských památek byl však již sedací nábytek pro jednu osobu známý. Svědčí o tom staroslověnské tvary, s nimiž je č. sedadlo příbuzné: stsl. sědalo ’sedadlo’ (Zogr)[2], sědalište ’sedadlo, stolice’ (Zogr Mar aj.). V církevněslovanských památkách se kromě těchto termínů vyskytuje ve významu ’sedadlo’ i sědanije (Pog Bon Služ VencNik). Ve staré češtině se dochovalo ve významu ’sedadlo’ pouze sědadlo[3], v současné češtině sedadlo ’druh nábytku sloužící k sezení’, sedačka ’prosté sedadlo, často bez opěradla’[4], sedátko ’sedadlo, zpravidla menší’. Tyto stsl. csl. stč. č. názvy nábytku k sedění (a jejich ekvivalenty v dalších slovanských jazycích) jsou deverbativa od slovesa s vý[203]znamem ’sedět’, které je pokračováním ie. kořene *sed- téhož významu[5], stejně jako některé termíny pro tento nábytek v neslovanských, především románských a germánských jazycích (lat. sella, gót. sitls, něm. Sessel ap.).

Ve speciálním významu ’stolec, stolice pro vyšší církevní hodnostáře’ se ve staroslověnštině vyskytuje i stolъ (Supr), v csl. památkách i prěstoh s obecnějším významem ’sedadlo, stolice’. Vedle staročeského stol m. ’stůl, stoleć, stolec ’trůn’ (MStčS 480) je i stč. stolice f. ’židle’, ’trůn’[6], ’kazatelna’, ’vladařská hodnost’ (MStčS 480). Ještě vyšší je počet významů u č. stolice: ’nábytek sloužící k sedění, obyčejná židle staršího typu’, ’lavice’, odborně ’zařízení pro výrobu nebo zpracování různého materiálu’ (např. hoblovací stolice), ’významný úřad’ (Svatá stolice), jako zastaralé i ’katedra’ (stolice slovanských jazyků)[7], přeneseně ’sídelní město’ (Praha – stolice Koruny české) aj. Odvozeniny jako stolec a stolice ukazují, že základní stoh nemohl být stůl v našem smyslu slova, tj. nábytek, na němž se jí, ale nesedí. Stolъ byl patrně spíše něco jako něm. Gestell, podstavec pro různé domácí a řemeslné práce (teprve časem konečně i pro jídlo)[8]. Spolu s lit. stãlas je tedy příbuzný s rodinou ř. στέλλω ’stavím’, něm. stellen ’stavět’, Stuhl ’stolice, židle’ a ind. sthali ’výšina, ve výši položená rovina’. Tento základní význam je dobře dochován v němčině, srov. něm. Webstuhl ’tkalcovský stav’, Lehrstuhl ’katedra učitele’ a Dachstuhl ’krov střechy’[9].

Zmínka o židli je v češtině poměrně nová, poprvé se objevuje v r. 1484[10]. Č. židle ’druh nábytku k sedění pro jednu osobu’, dial. žídle, židla[11] bylo do češtiny přejato ze starohornoněmeckého sidel(e), kam přišlo z latinského sedile ’sedadlo, stolice’, od sedere ’sedět’. V českých nářečích je židla, žigla i ’truhla na potraviny, především na mouku’. Tento význam byl přejat rovněž z němčiny, srov. středohornoněmecké sidel ’truhla s víkem uzpůsobeným k sezení’[12].

Č. taburet ’nízká židlička bez opěradla s polštářovaným sedadlem’ (PSJČ 6, s. 7), č. st. i taboret (z polštiny)[13] je přejetí z fr. tabouret ’stolička, sedačka’; [204]francouzské slovo je ze starofrancouzského tabour, tambour ’buben’, kam přešlo z arabského tabul ’buben’[14]. Prostřednictvím něm. Tambur bylo slovo přejato ze staré francouzštiny do č. tambor ’bubeník’ (H-L, s. 477). Užití názvu bubnu pro pojmenování sedačky bylo motivováno vzhledovou podobností nábytku a hudebního nástroje. Jako název nábytku bylo francouzské slovo přejato také do jiných jazyků slovanských (např. p. taboret, r. taburét) i neslovanských (něm. Taburett, angl. tabouret aj.).

Štokrle je v obecné češtině ’židle bez opěradla, stolička’. Jde o přejetí z německého deminutiva Stockerl ’stolička, podnožka’ (H-L, s. 473), z něm. Stock „rozličných podobných významů“[15]. Už ve staré češtině je štok ’kláda, břevno, hrubý stůl’ (MStčS, s. 505). Starší české štok znamenalo vedle ’stůl’ i ’řeznický špalek’ a ’hrubé koryto (ve mlýnici, ve sladovně na močení obilí, u jircháře na máčení kůží)’ (Jg 4, s. 518). V. Machek uvádí i valašské štok ’stůl v hospodě’ a slovácké štok, štoček ’truhlice na sýpce’. Nejbližší významu ’židle’ je ’pařez, kmen’, ’podstavec’. Německá slova jsou pokračováním ie. * (s)teu-g- ’srazit’, ’bít, tlouci’, pro které Pokorny (s. 1033) předpokládá význam *’sražená větev nebo kmen stromu’ s poukazem na sloveso abstocken ’srážet, porážet ap.’.

Šamrle, šamrdle je český regionální lidový, až familiární výraz s významem ’nízká stolička’ (PSJČ 5, s. 1018). Slovo je známé již ve staré češtině, srov. stč. šemlička ’sedadlo, stolice’ (Klaret 2, s. 469), šamlicě ’stolička pod nohy, podnož’ (MStčS, s. 496), ve starší češtině je i šemlice ’stolice, stolička’, šamlice ’deska’ (Jg 4, s. 435), v dialektech např. hanácké šamrla ’židle, stolička’. Jde o přejetí z němčiny; u šamlice, šemlice ze sthn. schamel, střhn. schemel, u tvarů s -r- z deminutivní podoby schamerl (Machek, s. 601n.). Do němčiny bylo slovo přejato z latiny[16], z latinského scabellum, scabillum ’lavička, podnožka’, deminutiva od scamnum ’lavice’ (< ie. *skabh-, *skambh- ’podpírat’, viz Pokorny, s. 916; z lat. scamnum je i č. zastaralé škamno ’školní lavice’).

Sesle, seslice f., zastaralé a obecné ’židle’ (PSJČ 5, s. 161) se ve staré češtině nevyskytuje, uvádí je až Jungmann (4, 62), a to i jako maskulinum sesel s deminutivním tvarem seslík, pro femininum seslička. V českých dialektech se vyskytují tvary sesle, sesel, sesl a seslík nejčastěji v jižních a jihovýchodních Čechách (ČJA). Jde o novější přejetí německého Sessel ’židle’, které je kontinuantou gót. sitls ’sedátko, židle’ a ie. kořene *sed- ’sedět’ (Pokorny, s. 884, Kluge, s. 705 aj.).

[205]Č. dial. legátka, lekátka f., legátko n. (PSJČ 2, 533), legát, legátek m. (SSJČ 1, 1083) je ’židle (často s vyřezávaným opěradlem)’, podle Jungmanna (2, 283) i ’židle slaměná’. Jungmann slovo přejímá z Palkovičova Česko-německo-latinského slovníku z r. 1820. Jde o slovo vyskytující se v moravských dialektech, především na Slovácku. Stejný význam ’židle’ má i slovenské legátka; zde je slovo doloženo v Trenčíně podle Historického slovníku slovenského už od roku 1713. Jiné slovanské jazyky tento název nemají. Určitou významovou spojitost by mohlo mít slovenské a české slovo s polským legart, dial. legat, légat, ligat ’lenoch, pecivál, povaleč ap.’, pl. legaty ’trubci’. Polské slovo vykládá F. Sławski[17] jako uměle utvořené nomen agentis od lega-ć ’lehat, uléhat ap.’. V polštině je doloženo od 16. století. Není vyloučeno, že polské legat bylo přejato do slovenštiny a odtud do moravských dialektů s posunutým významem, jako pojmenování nábytku sloužícího k odpočinku, k nečinnosti. Jiný výklad má Machek (s. 324): slovo bylo přejato do češtiny z latiny, z lat. lectica ’nosítka’ (der. od lectus ’vojenské ležení, postel’, ale i ’skládací židle’ < ie. *legh- ’položit, ležet’). Kromě potíží s objasněním hláskového vývoje předpokládá tento výklad méně pravděpodobné přejetí z latiny do moravských dialektů.

Ze skupiny názvů pro pohodlnější, většinou celočalouněný nábytek je nejužívanější křeslo ’pohodlné sedadlo s opěradly pro záda a lokty’ (PSJČ), se sekundárním významem ’úřad, hodnost’. Jde o slovo již praslovanské; původně patrně znamenalo ’něco, na čem se sedí’; svědčí o tom významy, které se uchovaly v dialektech slovanských jazyků: ’zadní část kalhot’ (r., ukr.), ’čihadlo na ptáky’ (č.) ap. Ve staré češtině se slovo nedochovalo, uvádí je teprve Jungmann (cituje Lindeho Słownik języka polskiego; o polském původu slova však neuvažuje žádný z polských ani českých etymologických slovníků). Vyskytuje se v západoslovanských a východoslovanských jazycích, příbuzná jsou i baltská slova – stprus. creslan, lit. krěslas, lot. krēsls, vše ’židle, křeslo’. Nejčastěji je přijímán výklad, podle něhož je křeslo spolu s ablautovým slovanským krosno ’tkalcovský stav’ pokračováním ie. *kred- ’trámoví ap.’[18]. Jiný výklad uvádí Machek (s. 300), který spojuje křeslo s polským krzepica ’podpěra’ (< krepъkъ ’křepký’) a rekonstruuje *krěp-tlo za předpokladu původního významu *’podpěradlo, zařízení zpevňující sedění’. V tom případě by šlo o převzetí názvu části nábytku s opěrnou funkcí podobně jako u jiného českého názvu pro křeslo, u lenošky.

Č. lenoška ’vycpané křeslo s lenochem a s postranními opěradly’[19], dial. leno[206]šek, lenůšek, lenoušek ’židle’, lenocha ’lavice u kamen’ je přejetí z němčiny, srov. něm. Lehnsessel, Lehnstuhl ’lenoška, křeslo’. První část německého kompozita souvisí s něm. Lehne ’opěradlo, lenoch’, které je prapříbuzné s ř. κλίνη; ’lehátko, postel, nosítka, lenoška ap.’ (< ie. *klei- ’opírat se, klonit se’, Kluge, s. 430n.).

Č. klubovka ’pohodlné vycpávané křeslo, zpravidla s koženým potahem’ je nové slovo; uvádí je až PSJČ 2, 155 s citací Karla Čapka. Vznik slova je vázán na přejetí klub ’společnost lidí stejných zájmů, společenská místnost’ z anglického club téhož významu. Slovo klub je v češtině doloženo až ve 2. polovině 19. století v Kottově Slovníku česko-německém (1, s. 704)[20], odkud je převzal Ottův Slovník naučný (14, s. 413)[21]. Anglické slovo je staré přejetí ze stnord. klubba ’palice, kyj, hůl aj.’. S tímto významem je v angličtině doloženo už ve 13. století. Od 15. století se tato hůl užívala při míčových hrách, v 16. stol. se název přenáší i na karetní hru a teprve v 17. století je to pojmenování pro skupinu lidí stejných zájmů[22]. V češtině je pravděpodobně přejetí slova z angličtiny[23] „projevem anglomanie, která zachvátila koncem 19., počátkem 20. století mnohá evropská velkoměsta“ (Ottův slovník naučný 14, s. 413). Nejde však o přejetí s původním významem ’palice, kyj’, jak mylně uvádí H-L, s. 227, ale s novým významem ’skupina lidí stejných zájmů’. Klubovka ’křeslo’ vzniklo patrně podle angl. club chair ’klubovka’ jako speciální pojmenování nábytku, jímž byly kluby vybavovány. Podobné názvy pro klubovní křeslo jsou i v jiných jazycích, srov. např. p. fotel klubowy, něm. Klubsessel nebo fr. fauteuil club.

Č. ušák ’pohodlné křeslo s vysokým opěradlem, na jehož horních koncích jsou výčnělky (uši) k opření hlavy’ (SSJČ 3, s. 1038) se také vyskytuje v Čechách nověji. Jeho název uvádí až PSJČ (6, s. 653) s citací z Řezáče. Také v jiných jazycích (viz např. slk. ušiak, něm. Ohrenstuhl, Ohrensessel, fr. fauteuil à oreilles) uvádějí tyto termíny až novější slovníky. Tento druh křesla pochází patrně z Anglie, z přelomu 17.–18. století[24]. Zde vzhled horní části jeho opěradla vyvolává představu křídel, jak o tom svědčí název wing armchair, wing chair. Do češtiny slovo přišlo pravděpodobně prostřednictvím francouzštiny a němčiny spolu s tamějším pojetím výčnělků na opěradle jako uší.

K výčtu křesel uvedenému v Českém slovníku věcném a synonymickém, je nutné připojit ještě i fotel ’křeslo, lenoška’ (PSJČ 1, s. 746). SSJČ (1, s. 515) uvádí toto heslo s poznámkou ’poněkud zastaralé’, v české literatuře se vyskytuje [207]nejčastěji v dílech autorů z konce 19. a počátku 20. stol. (Herites, Herrmann, Rais). Jde o novější přejetí z francouzského fauteuil ’křeslo, lenoška, stolice, sedadlo’. Ani ve francouzštině nejde o domácí slovo, ale o staré přejetí (11. stol.) z germánských jazyků (srov. sthn. faltstuol, něm. Feldstuhl ’skládací židlička’), jak uvádí Gamillscheg, s. 418[25].

Z výše uvedených skutečností lze vyvodit, že nejstarším pojmenováním nábytku určeného k sezení pro jednu osobu je v češtině dnes již pouze zast. a dial. stolice s deminutivem stolička, které se uchovalo i ve spisovné češtině. Původní význam *stol- ’trůn, stolec pro významné hodnostáře’ jen potvrzuje již zmíněnou domněnku o pozdním užívání tohoto sedacího nábytku u Slovanů, kde původní užití sedadla pro jednu osobu bylo vyhrazeno jen lidem významným, s výlučným postavením.

Nejstarší a nejčastější motivací je účel, k jakému je nábytek zhotoven: z významu ’sedět’ vycházejí vedle č. sedadlo s rozsáhlým slovanským příbuzenstvem i slova z neslovanských jazyků, která byla do češtiny přejata (něm. Sessel > č. sesle, lat. sidele > střhn. sedile > č. židle).

U většiny názvů jde o přejetí; pojmenování přešlo současně s určitým typem nábytku. U příslušných původních názvů se často jedná o odvození od slov s významem ’opírat’ nebo od názvů předmětů s podpůrnou funkcí (něm. Lehnstuhl → č. lenoška, lat. scamnum, scabellum → střhn. schemel, schamerl → č. šemlice, šamrle), od pojmenování původního materiálu (něm. Stock Stockerl → č. štokrle), o pojmenování podle vzhledu nábytku (stfr. tabour → fr. tabouret → č. taburet, fr. fauteuil à oreilles, něm. Ohrensessel → č. ušák), nebo podle místa, pro které je nábytek určen (angl. club → club armchair → č. klubovka).


[1] V článku je použito těchto zkratek jazyků a dialektů: angl. – anglický; csl. – církevněslovanský; č. – český; fr. – francouzský; gót. – gótský; ie. – předpokládaný tvar či kořen indoevropského prajazyka; ind. – indický; lat. – latinský; lit. – litevský; lot. – lotyšský; něm. — německý; p. – polský; r. – ruský; ř. – řecký; stč. – staročeský; sthn. – starohornoněmecký; stprus. – staropruský; střhn. – středohornoněmecký; stsl. – staroslověnský. Některé další zkratky: dial. – dialektický; n. za číslovkou – a následující (o stranách nebo u dosud vycházejících slovníků o letech).

[2] Podrobně o významu a pramenech zde uvedených stsl. a csl. památek viz Slovník jazyka staroslověnského. Lexicon linguae palaeoslovenicae. Red. J. Kurz a Z. Hauptová, Praha 1958n.

[3] J. Bělič – A. Kamiš K. Kučera, Malý staročeský slovník, Praha 1978; dále MStčS. Všechny staročeské výrazy, které jsou v článku uvedeny, jsou podrobně i s prameny uvedeny v kartotéce dosud nepublikovaného materiálu Staročeského slovníku (red. I. Němec), Praha 1968n. Pro větší dostupnost pro čtenáře Naší řeči je citován Malý staročeský slovník a Klaret.A.

[4] Příruční slovník jazyka českého 1–8, Praha 1937–1957; dále PSJČ.

[5] A. Meillet, Études sur l’ etymologie et le vocabulaire du vieux slave, Paris 1902–1905, s. 419; M. Vasmer, Russisches etymologisches Wörterbuch 2, Heidelberg 1955, s. 601; J. Pokorny, Indogermanisches etymologisches Wörterbuch, Bern 1949—1969, s. 884, dále Pokorny.

[6] Obojí již V. Flajšhans, Klaret a jeho družina 1–2, Praha 1926–28, dále Klaret.

[7] Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978, dále SSČ.

[8] O vztahu slovanského stol – stolice viz podrobněji I. Němec, J. Horálek a kol., Dědictví řeči, Praha 1986, s. 147.

[9] Zeitschrift für Slawistik (Berlin 1956n.) 7, s. 302, J. Knobloch (recenze na 1. vydání Machkova Etymologického slovníku jazyka českého a slovenského, vyd. v Praze, 1957).

[10] Z materiálu Staročeského slovníku uvádí I. Němec v Dědictví řeči, Praha 1986, s. 148.

[11] J. Balhar, P. Jančák a kol., Český jazykový atlas 1, Praha 1992, dále ČJA.

[12] Odtud je i lužické židla ’truhla s víkem uzpůsobeným k sezení’, v dolní lužičtině i s významem ’sýpka’.

[13] J. Jungmann, Slovník česko-německý 1–5, Praha 1835–39, dále Jg.

[14] J. Holub – S. Lyer, Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím, Praha 1967, dále H-L.

[15] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, dále Machek.

[16] F. Kluge, Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, 19. vydání, Berlín 1963, dále Kluge.

[17] F. Sławski, Słownik etymologiczny języka polskiego, Kraków 1952n., 4, s. 112.

[18] E. Berneker, Slavisches etymologisches Wörterbuch 1, Heidelberg 1908–14, s. 614n.; R. Trautmann, Baltisch-Slavisches Wörterbuch, Göttingen 1923, s. 141; A. Brückner, Słownik etymologiczny języka polskiego, Warszawa 1957, přetisk 1. vyd. z r. 1927; Pokorny 617 aj.

[19] Slovník spisovného jazyka českého 1–4, Praha 1960–71, dále SSJČ; zde lenoška i ’líná žena’ kontaminací s lenoch ’líný člověk’.

[20] F. Š. Kott, Česko-německý slovník zvláště gramaticko-frazeologický 1–7, Praha 1878–1893.

[21] Ottův Slovník naučný 1–28, Praha 1888–1909.

[22] T. F. Hoad, The Concise Oxford Dictionary of English Etymology, Oxford 1886; W. W. Skeat, An Etymological Dictionary of the English Language, 4. vyd., Oxford 1961.

[23] J. Holub – F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952, dále H-K.

[24] F. Davis, Furniture, s. 62–79, London 1962.

[25] E. Gamillscheg, Etymologisches Wörterbuch der franzözischen Sprache, 2. vyd., Heidelberg 1969.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 4, s. 202-207

Předchozí Ivana Bozděchová, Ivana Mazálková: Sociologicko-lingvistické harašení

Následující Eva Hošnová: Český jazyk a literatura 1991—1993

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1