Dělení slov v současném českém periodickém tisku
Michal Ptáček
[Články]
-
Čtenáři novin a časopisů si v poslední době všímají rostoucího počtu nedostatků při rozdělování slov, jakož vůbec způsobu, kterým se s textem na rozhraní řádek nakládá. Jde o následující prohřešky vyjmenované v pořadí od jednoznačně jazykových až po spíše typografické:
– rozdělení slova v rozporu se zásadami pro dělení slov;
– neopakování spojovníku (spojovací čárky) na začátku další řádky, pokud je slovo rozděleno v místě spojovníku;
– rozdělování čísel;
– nesprávné rozdělování v místě pomlčky;
– výskyt nadbytečného spojovníku uvnitř slova;
– ponechávání jednopísmenných neslabičných předložek na koncích řádek;
– text takřka bez rozdělovaných slov;
– větší počet rozdělených slov pod sebou.
Přísně vzato jde o osm závad textu (sazby), které vyvolávají rozpaky a odpor ze strany čtenářů. S jistou mírou nadsázky by se možná dal vyvodit názor, že podobné „výrobky“ typografů mohou přispívat ke zhoršování úrovně jazykového povědomí obyvatelstva a kazí obecný vkus. Běžný čtenář však – zvláště v tempu dnešního života – vnímá občas některou chybu v děleném slově, popřípadě nešikovně rozdělenou číslici, avšak ostatní nedostatky buď nezaznamenává, anebo k nim projevuje značnou míru tolerance. (Vývody tohoto odstavce by mohl potvrdit nebo vyvrátit seriózně provedený výzkum na toto téma.)
Je zřejmé, že se nepodaří dosáhnout optimálního stavu, jímž by byla naprostá absence výše uvedených nepříznivých jevů, vyskytujících se prakticky ve všech u nás vycházejících tiskovinách. Nepodaří se to tím spíše, že na rozdíl od donedávna centralizované polygrafické výroby je dnes zhotovitelem „sazby“ téměř každý, kdo na počítači dokáže pracovat s nejjednodušším textovým editorem.
Přesto zaráží velice smířlivý postoj k popsaným jevům, jaký vyslovil v jazykovém sloupku Mladé fronty Dnes Václav Flegl (13. 3. 1993). Došel totiž k závěru, že si na nešvary týkající se dělení budeme muset v tisku prostě zvyknout, neboť jsou důsledkem zavedení moderní polygrafické techniky. V článku se praví: „Pokud zbude alespoň chvilka času na letmé zpracování předlohy, neměli by čtenáři dostat do rukou text, v němž by byly předěly řádků kladeny například takto: něk/teří, voj/enský, nev/raživost, nav/rhovat. Zlom by rovněž neměl porušit celistvost vícemístného čísla (uběhl 10/00 metrů) nebo písmenné zkratky (OS/N, NA/TO), natož jednoslabičného slova (po/d). Na druhé straně se však budeme [192]muset rozloučit s územ, podle nějž se neponechávalo na konci řádku osamocené písmeno (zpravidla předložky v, k, s, o apod.), budeme nuceni přijmout jako běžný fakt, že se podstatně uvolní dosavadní zvyklosti a zásady.“ Takto formulovaný úsudek je kapitulací jazykovědce před údajně moderní technikou. Spíše však je tento soud výsledkem pouze povrchní znalosti způsobů moderního zhotovování sazby a ztotožněním techniky s lidským činitelem.
Autor tohoto pojednání je naopak především typografem rozumějícím sazbě více než jazyku. Snad jeho další výklad snese aspoň shovívavý jazykovědcův pohled.
Chybné dělení slov
Vyjdeme-li z obecných zásad pro dělení slov, jak je uvádějí Pravidla českého pravopisu (dále PČP), zdá se zprvu, že téměř nelze rozdělit slovo tak, aby mohlo být jednoznačně označené za rozdělené chybně. Tomuto poznatku ovšem odporují dělení vypsaná z tiskovin uvedených v závěrečné poznámce: dokumen-t, do-lnosaském, náh-robními, něk-terých, obe-cné, och-ranka, ot-vor, ov-šem, oz-námila, pražs-kého, přiče-mž, stand-ardní, úř-ad, vyslec-hl; MacNe-ill. (Některé uvedené příklady jsou z pozdější doby.)
Dnes už nás „netahají za uši“ dělení vr-hnout, prove-dl, neodmítneme dělit o-kolí nebo pou-čit a vypůjčíme si ještě příklady z textu V. Flegla: pos-lední i po-slední. Nejdále v těchto místech bychom měli spatřovat hranici mezi tím, co tolerovat ještě lze, a tím, co již tolerovat nelze. Odmítněme tedy dělení da-lším. Nesmiřme se s dělením těsně vedle švu složeniny, např. na-dlesní, pře-dstavit. Tyto typy dělení jsou, bohužel, velmi rozšířené a je skutečností, že jejich původci jsou moderní počítačové programy pro výrobu sazby.
Každý z těchto programů má sice zabudovaný algoritmus pro dělení slov, jenže zmíněné programy mívají závažnou vadu: nejsou české, v nejlepším případě je do nich české dělení instalováno dodatečně. Původní české dělení (konstatujme, že na slušné úrovni) dodávají samozřejmě čeští výrobci textových editorů, avšak tyto programy se nepoužívají k lámání stran, zvláště ne periodik v této stati jmenovaných. Úspěšnost dělicích programů se přibližuje stu procentům, u českého dělení k programu QuarkXPress je jistě nejméně 98procentní. Sto procent je samozřejmě nedosažitelný ideál. Autor se například ještě nesetkal s programem českého dělení, který by správně dělil slovo ně-který (vždy něk-terý). Dělicí programy většinou umožňují budování tzv. „slovníku výjimek“, tj. obsluha do něj může zařadit správná dělení slov, s nimiž si původní algoritmus nedokáže poradit. Při dostatečné pečlivosti tak lze dělicí program vyladit na velmi slušnou úroveň.
Závěr: U periodik se dělá alespoň jedna korektura, u knižních publikací obvykle dvě i více (pravda je, že nakladatelé nyní na korektorech šetří). Sazební [193]program se může chyby dopustit, je možno vlastně uznat, že jde do určité míry o statistickou vlastnost programu. Zbývá pak na lidech, aby dokázali chybu opravit. Jistého vzdělání dosahují samotní sazeči, nakonec každý, kdo se naučí obsluhovat počítač s textovým editorem, je nesporně obdařen solidním stupněm inteligence. Odborní redaktoři a novináři by za sebou měli mít vysokou školu. Dělení slov není taková věda, aby se v ní tedy nedokázal orientovat každý, kdo se chce v oblasti tisku uplatňovat.
Dělení v místě spojovníku
V akademických PČP stojí, že rozděluje-li se slovo v místě spojovníku, spojovník se na začátku další řádky opakuje. Tedy například: bude-/-li (lomítko označuje rozhraní řádek). Je to logické, krom toho tato zvyklost pomáhá v rozděleném slově rekonstruovat jeho grafickou podobu i smysl výrazu: modro-/-zelený je modro-zelený, tedy modrý a zelený, proti modro-/zelený = modrozelený neboli azurový.
Školní vydání nových PČP sice tuto poznámku neuvádí, ale již na třetím řádku hesla Spojovací čárka praxi opakujícího se spojovníku dodržuje. Správnost popsané uzance tímto považujme za potvrzenou; zhotovovatelé sazby však takhle pozorní asi nebudou…
Žádný sazební program neumí automaticky zopakovat spojovník na začátku další řádky, jestliže slovo rozdělí v místě, kde se spojovník nachází. Má-li být v sazbě správně, tedy s opakujícím se spojovníkem na začátku další řádky, vyžaduje takový případ ruční zásah sazeče, ať už tak činí o své vůli, anebo na přání korektora. Bohužel, sazeči k tomu nebyli (a nejsou) vedeni a řada odpovědných redaktorů, kteří korektury mají v pracovní náplni, o existenci popsané zásady možná ani neví. Zde je jedno z míst pro jazykovou osvětu.
Rozdělování čísel
Již jsme si na rozhraní řádek zvykli vídat oddělené výrazy patřící k sobě: 15/m, 30/Kč, 7/%, 6./7. 1415, J./Novák a podobné. PČP se vyjadřují, že pokud možno, popřípadě zpravidla se taková spojení neoddělují. Jde o další zkoušku čtenářovy tolerance. S oddělováním takovýchto spojení se můžeme smířit ještě tak u týdně vycházejících časopisů, ale nemusela by se objevovat v měsíčních magazínech, tím spíše ne v knihách. Co však nelze tolerovat vůbec nikde, je pronikající rozdělování čísel (!): 15/000 (musíme-li již tolerovat dělení hybridu 15/tisíc).
Téměř všechny sazební programy i textové editory nabízejí možnost pevného „svázání“ vícemístných čísel, aby se zabránilo jejich odtržení na rozhraní řádek. Použití této pomůcky bývá složité, nebo si ji obsluha neosvojí, takže se obvykle nepoužívá. Také nebývá převoditelná z jednoho programu do druhého (tj. z textového editoru, v němž vznikají texty, do lámacího programu, jímž jsou texty [194]upravovány do podoby sazby). Typografická správnost sazby tak opět spočívá na lidském faktoru – sazeč nebo korektor buď opraví, anebo neopraví…
Rozdělování v místě pomlčky
Jazykovědci si možná ani neuvědomují, jak velice se běžným uživatelům jazyka stírají rozdíly mezi spojovací čárkou-spojovníkem (typografy nazývaném divis) a pomlčkou. Odkažme v této souvislosti na známou „pomlčkovou“ válku česko-slovenskou včetně vystoupení Miloše Zemana v tehdejším federálním parlamentu, kde vysvětloval „lingvistický význam této pomlčky“, která byla – samozřejmě – spojovníkem. Na psacích strojích i počítačových klávesnicích je pro oba tyto znaky jediná klávesa, jíž se obecně říká pomlčka. Na psacím stroji se pomlčka a spojovník rozlišují tím, že kolem „pomlčky“ se dělají z obou stran mezery, zatímco „spojovník“ se připisuje těsně k písmenům. Při psaní textů na počítačích se „pomlčka“ na klávesnici chová jako spojovník, takže pro zápis skutečné pomlčky je třeba použít buď nějaký klávesový dvojznak, nebo číselný kód.
V sazbě se vyskytuje řada případů, kde pomlčka z obou stran bez mezer zastupuje výrazy „od–do“, „až“, „versus/proti“: 200–300, expres Praha–Vídeň, utkání Sparta–Slavia atp. Setkáváme se pak s rozdělením typu 200–/300, řidčeji dokonce 200–/–300. Z hlediska správného pochopení textu zde nehrozí velké nebezpečí. Přesto je třeba upozornit, že v podobných případech je na místě pomlčku nahradit odpovídajícím výrazem, tedy např.: 200 až/300 nebo 200/ až 300; obdobně: z Prahy do Vídně, Sparta v. Slavia.
Nadbytečný spojovník
Pozorní čtenáři (např. zejména Mladé fronty Dnes) si občas povšimnou nenáležité spojovací čárky uvnitř řádky – kolem-jdoucí. Viníkem tohoto nedostatku je nepozorný sazeč ve spojení s nedokonalým dělicím programem (a v případě uvedeného deníku také typ programu pro zlom sazby). Neumí-li totiž sazební program nějaké slovo rozdělit vůbec anebo rozdělí-li ho špatně, sazeč dokáže program k dělení přimět tím, že do příslušného místa uvnitř slova vloží spojovací čárku. Spojovací čárka se tak stává řádnou literou slova, a dojde-li při následné korektuře k přidání nebo ubrání textu před takovým slovem, může se slovo s ručně doplněným spojovníkem dostat dovnitř řádky a nedostatek je na světě. – Z popsané geneze chyby vyplývá i možnost jejímu zamezení; bohužel, půjde opět o záležitost lidské pozornosti a důslednosti.
Jednopísmenná slova na konci řádku
Máme samozřejmě na mysli předložky a spojky; jiným případem jsou značky, kdy např. v označení pro sedm tun – 7 t – nebudeme „t“ z konce řádky násilím přetahovat na začátek řádky další. V PČP je k jednopísmenným předložkám a spojkám ve vztahu k rozhraním řádek poznámka: „Zpravidla se neodděluje [195]spojení neslabičné předložky se jménem…“ s příklady k vlasti, s matkou, v práci, z nás.
Problém vzniká odlišným přístupem jazykovědy a typografie. Z pravopisného hlediska není důvod k zákazu psaní jednopísmenných předložek a spojek na koncích řádek. Jak výše citováno, doporučuje se jen neponechávat neslabičné jednopísmenné předložky k, s, v, z na koncích řádek. Naproti tomu polygrafická oborová norma Základní pravidla sazby – jíž jako všem oborovým normám bývalé ČSSR skončila platnost 31. 12. 1993 – připouštěla ponechání jednopísmenné předložky nebo spojky na konci řádky pouze v sazbě na úzký formát. Tak šlo vyložit ustanovení: „V úzké sazbě (do 30 písmen) je dovoleno každé pravopisně správné dělení.“ Dále norma stanovila výjimku z tohoto pravidla jedině pro spojku a (nikoli již pro velké A).
Novinová písma jsou kresebně úzká, a proto většinou počet 30 písmen v řádce přesahuje sazba všech našich deníků, natož časopisů. Pokud tedy jednopísmenná slova na koncích řádek běžně spatřujeme, není to opět důsledek ničeho jiného než cizozemského původu sazebních programů pro stránkový zlom sazby, následně nedostatek času a neochota či neschopnost sazečů tyto vady opravit.
Sazeči uvedené „pihy na kráse“ sazby neopravují z pohodlnosti, ale zčásti též proto, že to po nich nikdo nepožaduje. Zde se skutečně těsně blížíme k rezultátu dosaženého p. Fleglem: „budeme si na to muset zvyknout“. Možná, že opravdu budeme muset.
Náprava je jasná. Spočívá ve větší sazečské a editorské péči. Pomoci mohou i přizpůsobovatelé sazebních programů cizí výroby. Na tomto místě se sluší jmenovat firmu Macron, jejíž české dělení k programu QuarkXPress zahrnuje i přetahování jednopísmenných předložek a spojek na začátek další řádky. Pro sazeče je to velice cenná služba a projevuje se i ve svém výsledku, tj. v dokonalejší typografické podobě tiskoviny.
Ať však přijmeme zasvé to či ono hledisko, jedno se zdá jasné: není důvod, aby jednopísmenné předložky a spojky zůstávaly na koncích řádek tehdy, kdy má sazba pravý okraj nezarovnaný, tím spíše pak v titulcích, na plakátech, popřípadě v inzerátech, které si nárokují být alespoň trochu „uměním“.
Závěr: Tvrdívá se, že logika do jazyka nepatří, ale zkusme vyslovit dvě úvahy. Spojuje-li jednopísmenná spojka dvě věty, přičemž se dostane na rozhraní dvou řádek, proč by nutně spojka musela být jedině na začátku řádky následující (tj. u druhé věty), zatímco by nesměla zůstat na konci řádky předcházející (tj. u první věty)? Jinou logiku můžeme uplatnit u předložky. Předložka patří ke jménu, a tedy jednopísmenná předložka „logičtěji“ patří na začátek další řádky, k příslušnému jménu, a nemá co zůstávat na konci řádky předchozí. Pokud přistoupíme k problematice ve světle těchto vývodů, můžeme očekávat úplný zmatek nad zmatek mezi výrobci sazby a opravdu se musíme rychle naučit [196]tolerovat všechno. Kdyby výrobci sazby zůstali u po léta ctěného pravidla, že jednopísmenná spojka ani předložka na konec řádky nepatří, nic by nepokazili, tradice i jednotnost by zůstala zachována a možná by jazykovědci mohli tento úzus kodifikovat v příštím vydání PČP.
Absence dělení slov a nadměrné dělení slov
Je známo, že v anglickém tisku se s rozdělovanými slovy setkáváme jen zřídka. Přitom u nás používané programy pro zlom sazby jsou takřka výhradně anglo-americké provenience – AmiPro, PageMaker, QuarkXPress, Ventura… Zhotovujeme-li českou sazbu, můžeme získat text třeba úplně bez dělených slov, zato se širokými mezerami mezi slovy. Potom můžeme široké mezery začít odstraňovat tak, že ručně zkoušíme slova ze začátků řádek dělit – způsobem popsaným pod mezititulkem Nadbytečný spojovník. Snadno se tímto postupem můžeme dostat k druhé krajnosti – vytvoříme třeba deset řádek s rozdělenými slovy pod sebou… Obojí je nešťastné, alespoň z pohledu krásy sazby i čitelnosti textu. Typografové nemají rádi široké mezery v řádce, raději volí úzké, ale to s sebou nese častější dělení slov, tedy více řádek po sobě, jejichž konce jsou „rušeny“ interpunkčními znaménky. Donedávna se trpěly nejvýše tři po sobě dělené řádky, novela normy Základní pravidla sazby z roku 1982 umožňovala rozdělit nejvýše šest za sebou jdoucích řádek. Avšak, ruku na srdce: kdo to kontroluje, komu to vadí? Zde by měla být hranice mezi periodickým tiskem a knihami – co unesou periodika, nemuselo by se již vyskytovat v knihách.
Podstatná poznámka: z hlediska jazykovědy nejsou v tomto směru stanovena žádná omezení – řádky sazby tedy vůbec nemusí být rozdělovány (to se uplatňuje při tzv. sazbě „na praporek“, kdy není zarovnán pravý okraj textu) a zrovna tak mohou končit děleným slovem třeba dvacetkrát za sebou.
Ostatní
Pravopisná pravidla by měla zaujmout stanovisko k možnosti dělení spojení s lomítkem: km/h. Dělení takovýchto výrazů PČP nepopisují, nicméně se setkáváme s případy, kdy km/ zůstává na konci řádky a h je na začátku řádky následující. Tak tyto výrazy dělí počítačové sazební programy – ostatně stejným způsobem, jakým se vypořádávají s dělením slov v místě spojovníku. Nabízí se tedy analogie upravit rozdělování výrazů s lomítkem tak, že se lomítko na začátku další řádky zopakuje: km/ na konci, /h na začátku.
Závěrem
Autor textu udělal před více než deseti lety omezenou srovnávací studii textů českých, ruských, anglických, francouzských, německých a španělských. Zjistil, že s výjimkou ruštiny hendikepované širokým obrazem písma rozděluje nejčastěji slova čeština. (Čtyřnásobně častěji než angličtina, 1,6násobně častěji než francouzština atp.) Dokládá to, že dělení slov je nezanedbatelným fenoménem [197]našeho psaného jazyka a v případě vědeckopopularizační činnosti jazykovědců pole neorané. Je paradoxní, že když se konečně v tisku příspěvek na téma dělení slov objeví, je – do značné míry – zavádějící, tak jako text V. Flegla, který vedl ke vzniku předložené statě.[1]
[1] Studijními prameny k stati byla většina z deseti nejčtenějších časopisů (kromě dále jmenovaných jimi byly Reflex, Mladý svět, Nový dikobraz) a různé deníky (Mladá fronta Dnes, Lidové noviny, Rudé právo, Blesk, Práce, Český deník) ze zhruba 14denního období přelomu dubna a května 1993. (Asi dva citované příklady dělení slov jsou z pozdější doby.) Třeba říci, že většina zkoumaných tiskovin měla z hlediska probírané tematiky velmi dobrou až téměř bezchybnou úroveň – to se týkalo hlavně titulů Playboy, Týdeník televize, Magazín Blesku, Vlasta, Lidová demokracie.
Autor děkuje pracovníkům Ústavu pro jazyk český za lektorskou pomoc při přípravě svého příspěvku.
Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 4, s. 191-197
Předchozí Jana Králová: K otázce vlivu překladu na vyjadřování textové koheze v českých textech
Následující Ivana Bozděchová, Ivana Mazálková: Sociologicko-lingvistické harašení
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1