K otázce vlivu překladu na vyjadřování textové koheze v českých textech

Jana Králová

[Články]

(pdf)

-

„Vida jemu k výdělku kynoucí příležitost, vstoupil mladík do světnice, kde mu žena předtím tam všedší podala prasklý hrnec. – Vás bych měla znát, – řekla, – nejste vy syn kdysi vedle nás bydlícího zámečníka Metky? Tak? A jak to, že cestujete? Jak se Vám chodí?“*

*V originále nepřeložitelná slovní hříčka: Wie geht es Ihnen? – Jak se Vám jde i vede?[1]

Různojazyčné projevy tvoří neoddělitelnou součást komunikace už téměř pět tisíc let (ve 3. tisíciletí před Kr. vykládal Sargon asyrský své činy ve třech jazycích), nicméně teprve v posledních 15 letech se dostává do centra myšlení o překladu jeho pojetí jako projevu mezikulturní variability. Lze zde zaznamenat posun od přístupu v zásadě filologického, který bral v úvahu téměř výhradně vztah překlad – originál a tento vztah popisoval v pojmech ekvivalence, případně adekvátnosti (ostatně oba „překlady“, na něž se „odvolává“ V. Lacina, lze hodnotit jako ekvivalentní a při dobré vůli jako i do značné míry adekvátní), k pojetí translatologickému, v němž stojí v centru pozornosti vztah překladu a více či méně abstraktního ideálního receptora textu v cílové kultuře a při hodnocení překladu stojí v popředí pozornosti jeho přijatelnost pro funkci, kterou má v cílové komunitě plnit. Překlady se z tohoto hlediska stávají nazaměnitelnou složkou internacionalizace jazykové situace jako celku.

Tomuto stavu se samozřejmě nevyhnula ani čeština. I když je za současného stavu bádání prakticky nemožné odpovědět na všechny otázky, které s internacionalizací jazykové situace na našem území souvisejí, pokusíme se některé aspekty této problematiky nastínit několika poznámkami k vyjadřování textové koheze, tj. vnitřní soudržnosti v překladových textech, případně v textech na překlad v té či oné míře navazujících. Jako ukázku překladového textu, který dosud neprošel redakční úpravou, vybíráme úsek z průvodce po Španělsku, který připravuje k vydání agentura Praga (text A). Vzorek textu redakčně upravovaného je převzat z Mladé fronty Dnes, 26. 8. 1993, s. 16 (text B).

Volba problematiky vyjadřování textové koheze v překladových textech a v textech na překlad navazujících není náhodná. Pro vyjadřování textové koheze se v každém jazyce využívá řady prostředků roviny morfologické, lexikální [187]a syntaktické, a lze proto počítat s tím, že se jednotlivé jazyky budou lišit co do repertoáru těchto prostředků a jejich hierarchického uspořádání, ačkoli při povrchním pohledu by se jejich užití mohlo jevit jako analogické. Zanedbatelné nejsou v tomto ohledu ani faktory situační[2]. Jako příklad složitosti této problematiky můžeme uvést např. značnou frekvenci částic jako zase, právě, také apod. v češtině ve srovnání s románskými jazyky na straně jedné, na druhé straně pak např. neexistenci kategorie členu v češtině. Člen se totiž může mj. podílet např. na tzv. textové koreferenci, tj. označování téhož pojmu několika výrazy, které spolu významově souvisejí. Textová koreference v těchto jazycích pak zasahuje i natolik specifické lexikální subsystémy, jaké představuje odborná terminologie.[3] Problémy, které z této situace vyplývají, se pokusíme ilustrovat na výše zmíněných textech. Poznámky k těmto textům soustředíme na problematiku vyjadřování identity předmětu řeči, další otázky, jako např. slovosled, ponecháme stranou.

TEXT A

Mnohé silnice vedou do hor. Jedna z nich, přes Valldemossu, v celém světě proslavenou pobyty F. Chopina a George Sandové v kartouze v letech 1838–1839. Někdejší klášter je umístěn uprostřed teras se stromy nesoucími olivy, mandle a svatojánský chléb.

Francouzská spisovatelka vypráví v knize Zima NA MALLORCE o měsících, které TU s Chopinem a dětmi strávila.

V kartuziánském klášteře uchovávají a vystavují nejrůznější předměty, upomínající na oba prominentní hosty.

V létě se TU každoročně koná Chopinův klavírní festival za účasti známých umělců ze Sierry de Tormentana.

Jak už bylo řečeno, chtěli bychom se zde zaměřit zejména na vyjadřování vztahů založených na plné identitě předmětů řeči. Na prvním místě stojí vztah vlastní jméno (George Sandová) – jméno obecné (francouzská spisovatelka). Jak upozorňuje F. Daneš[4], je-li apelativum v češtině na druhém místě, bývá zpravidla opatřeno identifikátorem a i v pozici tématu se vyznačuje vysokým stupněm výpovědní dynamičnosti[5]. Na vlastní jméno zpravidla navazuje bezprostředně.

[188]Položíme-li si otázku, nakolik překladatelské řešení zvolené v uvedeném příkladu odpovídá výše zmíněnému českému úzu, lze konstatovat následující odlišnosti:

– absence identifikátoru v českém textu;

– relativní vzdálenost obecného pojmenování od vlastního jména.

Pátráme-li po příčinách tohoto stavu, nezbývá než konstatovat, že jde zřejmě o projev značné závislosti překladatele na originálu, která může mít svůj původ jak v jeho nedostatečné překladatelské kompetenci, tak prostě také v jeho pohodlnosti, případně uspěchanosti. Může být tedy důsledkem jednostranného důrazu na vztah překlad – originál, tedy v podstatě v zásadě filologického přístupu k danému textu. V originálu bylo samozřejmě obecné pojmenování francouzská spisovatelka dostatečně identifikováno a individualizováno užitím určitého členu. Lze si také položit otázky o míře komunikativní dynamičnosti tohoto výrazu, stojí-li v centru pozornosti popis krajiny a památek.

Podobnou situaci lze konstatovat také u trojice výrazů, které v textu označují místo pobytu Chopina a Sandové: kartouza – klášter – kartuziánský klášter. Mezi jednotlivými výrazy se zde uplatňuje vztah hyponymie, resp. kohyponymie – hyperonymie (pojmenování klášter je významově širší než pojmenování kartouza). Při vyjadřování těchto vztahů v textu bývá v češtině zpravidla výraz, který následuje jako druhý, opatřen identifikátorem, který zřejmě i v tomto případě v originálu představoval určitý člen.

Čtenář překladu se tak dostává do prakticky nerovnocenného postavení v porovnání se čtenářem originálu, protože je mu v důsledku absence identifikátoru jazykovými prostředky daleko méně signalizováno, které výrazy k sobě patří, tedy, že vlastně všechna uvedená pojmenování představují pojmenovávací variety téhož předmětu řeči[6]. S jazykovými prostředky pro vyjadřování textové koheze na jedné straně a se „zkrácením“ překladového textu tohoto typu (popisného, informativního) při překladu do češtiny zpravidla o 15–20 %, k němuž dochází v důsledku jazykových charakteristik češtiny v porovnání s těmi jazyky, v jejichž struktuře je výrazněji zastoupen analytický jazykový typ, mohou souviset další problémy. Tvoří-li český text, jako v tomto konkrétním případě, součást vícejazyčné edice, zadavatel překladu často z technických důvodů (jednotná úprava textu pro počítačovou sazbu, umístění obrázků, map atd.) na toto zkrácení textu nepřistoupí. Pokouší-li se překladatel vyrovnat s tímto problémem rovněž technickými prostředky, výsledkem může být rozdělení a v konečném důsledku vlastně rozbití textu na krátké odstavce. Je-li zvolen tento postup, jednotky, které opticky odpovídají odstavcům, ztrácejí, jako je tomu v uvedeném případě, svůj charakter tematického celku, který se vedle samostatnosti vyznačuje i určitou vnitřní soudržností. Všechny tři jednotky, které v námi vybrané ukázce [189]tvoří samostatné odstavce, by spolu s další výpovědí/odstavcem mohly dobře tvořit jediný celek:

Mnohé silnice vedou do hor. Jedna z nich, přes Walldemossu, v celém světě proslavenou pobyty F. Chopina a George Sandové v kartouze v letech 1838–1839. Někdejší klášter je umístěn uprostřed teras se stromy nesoucími olivy, mandle a svatojánský chléb. Francouzská spisovatelka vypráví v knize Zima NA MALLORCE o měsících, které TU s Chopinem a dětmi strávila. V kartuziánském klášteře uchovávají a vystavují nejrůznější předměty, upomínající na oba prominentní hosty. V létě se TU každoročně koná Chopinův klavírní festival za účasti známých umělců ze Sierry de Tormentana.

Soudržnost takto vzniklého odstavce je ostatně signalizována i užitím anaforického zájmenného příslovce TU v poslední uváděné výpovědi, které odkazuje k místnímu určení NA MALLORCE a ke stejnému výrazu ve druhé jednotce („odstavci“) v původní úpravě textu.

Podíváme-li se na citovaný úsek textu očima čtenáře překladu, nezbývá nám než konstatovat, že při překladu byla zvolena strategie důsledně orientovaná na originál, která jako by vůbec nepočítala s příjemcem překladového textu. Ostatně ono rozbití textu na malé odstavce není ani obecně použitelné – lze je aplikovat pouze pro zdánlivé prodloužení textů, ale tam, kde je text určen k ústní reprodukci, např. při překladu komentářových listin k dokumentárním filmům, je tento postup prakticky nemožný.

TEXT B

SAMARANCH NA MISI V BÝVALÉ JUGOSLÁVII

Lublaň – Podpora mladých národních olympijských výborů je středem pozornosti třídenní návštěvy předsedy Mezinárodního olympijského výboru J. A. Samaranche ve Slovinsku, Chorvatsku a Makedonii, přejeme si, aby tyto nově vzniklé národní olympijské výbory byly silné a měly výraznou pozici i ve svých státech,“ řekl španělský diplomat ve středu v Lublani, kde ho přijal slovinský prezident Milan Kučan. Předseda MOV považuje své turné po třech státech bývalé jugoslávské federace za „velice významnou návštěvu jednoho velmi složitého regionu“. Plánovanou návštěvu Sarajeva, které bylo před občanskou válkou pořadatelem ZOH 1984, předseda MOV na doporučení OSN zrušil.

Také v tomto typu textu se zaměříme na vyjádření identity předmětu řeči – tímto předmětem řeči je pan Juan Antonio Samaranch, předseda Mezinárodního olympijského výboru. V nadpisu textu je jednou označen příjmením, potom následuje označení funkcí a plným jménem. Označení funkcí se pak objevuje ještě dvakrát, vždy s absencí identifikátoru. Identifikátor není přítomen ani při označení osoby J. A. Samaranche výrazem španělský diplomat. Mezi tímto označením a ostatními výrazy existuje vztah sémantické souvislosti (J. A. S. [190]je Španěl, resp. Katalánec), ale je třeba položit si otázku, zda je toto označení ve spojení s výrazem diplomat v daném textu vhodné vzhledem k tomu, že nereprezentoval Španělsko, ale mezinárodní orgán, jehož je předsedou.

Vzhledem k tomu, že podle označení jde o text převzatý ze servisu ČTK, je patrné, že jde o text navazující na překlad. Podobně jako ve výše uvedeném překladovém textu i zde má však čtenář poněkud ztíženou identifikaci předmětu řeči, neboť jazykovými prostředky je mu pouze v omezené míře signalizováno, že výrazy Samaranch – předseda Mezinárodního olympijského výboru Juan Antonio Samaranch – španělský diplomat – předseda MOV představují pojmenovávací varianty téhož předmětu řeči.

Vzhledem ke značné frekvenci těchto jevů jak v překladech, tak v textech na překlady navazujících je zřejmě čas k tomu zhodnotit, nakolik je uvedený způsob vyjadřování textové koheze z hlediska češtiny ústrojný, zda jde pouze o určité slepé napodobování cizích vzorů v oblasti syntaxe nebo zda se jedná o zákonitý důsledek internacionalizace jazykové situace.[7]

---

[1] V. Lacina, Čtení o psaní, Praha, 1981, s. 76.

[2] Srov. F. Daneš, Věta a text, Academia, Praha 1985, s. 200.

[3] Srov. J. Kullová, K vyjadřování textové koheze v španělských společenskovědních textech z hlediska překladu, AUC – Philologica 4, Translatologica Pragensia IV, Praha 1990 (1992), s. 107–111.

[4] F. Daneš, d. cit. v pozn. 2, s. 202.

[5] K pojmu výpovědní dynamičnost viz např. L. Uhlířová, Knížka o slovosledu, Academia, Praha 1987, s. 7.

[6] F. Daneš, d. cit. v pozn. 2, s. 202.

[7] Srov. např. J. Neustupný, Postmodernost v jazyce a v jazykovědě, Jazykovědné aktuality XXIX, 1992, č. 3 a 4, s. 145–151, též SaS 54, 1993, s. 1–7.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 4, s. 186-190

Předchozí Stanislava Kloferová: O názvech německého původu v české nářeční zemědělské terminologii

Následující Michal Ptáček: Dělení slov v současném českém periodickém tisku