Časopis Naše řeč
en cz

O názvech německého původu v české nářeční zemědělské terminologii

Stanislava Kloferová

[Články]

(pdf)

-

Významové okruhy „hospodářství“ a „zemědělství“ jsou po lexikální stránce specifické. Výrazy do nich náležící jsou mnohdy paralelní s jinými slovanskými jazyky a nezřídka dokládají vzácný a jen ojediněle zachovaný archaismus – ať už lexikální nebo slovotvorný –, jenž se uchoval v povědomí mluvčích jen díky tomu, že byl jako označení terminologické povahy lexikalizován a tak petrifikován. Do slovní zásoby zmíněných tematických okruhů se samozřejmě promítají kontakty s bezprostředně sousedícími jinojazykovými oblastmi s obyvatelstvem jak slovanským, tak neslovanským.

Není pochyb o tom, že se v nářečním lexiku českého národního jazyka obecně nejvýrazněji odráží vliv jazykového sousedství německého. Kontakty obou společenství byly odedávna velmi těsné a sahají hluboko do středověku. Nezapomínejme, že vztahy k německým sousedům byly posilovány – a to v míře ne nepodstatné – kolonizacemi obyvatelstva německého původu. První německá kolonizační vlna zasáhla naše pohraniční lesnaté oblasti na západě a na severu našeho území již na konci 13. století za vlády Přemyslovců.

Dosah těchto nejen územních, ale samozřejmě také hospodářských, kulturních a politických kontaktů byl nemalý a promítl se i ve vzájemně sousedících nářečích českého a německého jazyka oběma směry. Svědčí o tom přejímky z němčiny v nářečích českého jazyka a naopak přejímky z češtiny v dialektech jazyka německého. Rozsah přejímání je přirozeně nestejný a závisí především na lexikálních okruzích – viz např. odraz působení češtiny v bavorských dialektech ve slovní zásobě týkající se názvů jídel, české reflexy názvů ptáků – a naopak vliv němčiny např. na českou nářeční terminologii kuchyňských nástrojů nebo na terminologii zemědělskou.

Nářeční materiál získaný výzkumem pro Český jazykový atlas a doplněný a ověřený údaji z korespondenčních anket a archivu lidového jazyka ukazuje, že zejména v nářeční terminologii zemědělské se vliv němčiny odráží velmi výrazně, patrně výrazněji než v jiných lexikálních okruzích zkoumaných pro projekt Českého jazykového atlasu. Působení němčiny bylo velmi silné – od řemeslně zručných obyvatel německého původu se Češi nejen naučili těchto nástrojů a tohoto nářadí užívat, ale také přímo přejímali terminologická označení jednotlivých nástrojů (jednotlivého nářadí), případně jejich součástí. Řemeslná výroba příslušného nářadí (příslušných nástrojů) se patrně soustředila kolem výrobců německého původu, a německé (a tedy původní) označení mělo proto prestižní [180]postavení. Zřejmě se ani nepociťovala výrazná potřeba dotvářet termíny nové, české. Běžné komunikaci původní (počeštěné) termíny vyhovovaly. Je třeba dodat, že pro jeden objekt často existuje na českém jazykovém území současně několik regionálních pojmenování německého původu.

I. Z hlediska jazykové adaptace přejímaných slov k přejímajícímu jazyku lze pozorovat přizpůsobení slov v plánu

a) hláskoslovném,

b) tvaroslovném a slovotvorném,

c) lexikálním.

II. Z hlediska územního rozšíření výpůjček lze vyčlenit dvě skupiny označení:

a) označení rozšířená po celém jazykovém území,

b) označení doložená pouze na okrajích území českého národního jazyka při hranici s německým sousedstvím.

III. Z hlediska nářečního původu německých výpůjček lze rozlišit okruhy vázané na sousedství

a) bavorské: severobavorské – západočeské a jihozápadočeské okraje, Jihlavsko; středobavorské – jihočeské a jihomoravské okraje, Svitavsko, Olomoucko, Brněnsko a Vyškovsko;

b) východofrancké – severozápadní Čechy, severomoravské okraje, Svitavsko;

c) slezské – severovýchodní Čechy, severomoravské okraje, Slezsko.[1]

I. Jazyková adaptace

Při vzniku termínu cestou přímé výpůjčky z cizího jazyka lze obecně předpokládat, že většina výchozích přejímaných výrazů byla převzata již jako konkrétní, náležité termíny. Nevylučujeme ani postup opačný, tj. že slova už existovala „obsazena“ jiným významem a prostřednictvím metaforického nebo metonymického přenesení začala fungovat jako termín, jak je tomu i při utváření terminologie domácího původu za využití etymologicky průhledných výrazů, popřípadě tvořením nových slov odvozováním. Uvedený postup se však týká v našem případě pouze několika výrazů s významem původně obecnějším (klapka, hák, plech).

„Neprůhlednost“ způsobila u slov delšího hláskového skladu (a většinou slov se stavbou pro české uživatele nezvyklou) jejich hláskové obměny. Při tomto obměňování se často setkáváme s uplatněním analogie, s adideací k modelům v jazyce již existujícím:

a) čistě hláskoslovného charakteru jsou podoby veršouf, veršouch, verčouch, veršof, heršof, voršouf, vorčouch, vorčouk, voršof, voršaf, voršuf, vršouf (‚lopata na vátí obilí’, podle Machka[2] z něm. Wurfschaufel), krumpolec, krumporec, [181]klumporec, krumpulec (‚jařmo‘, podle Machka[3] z něm. Krummholz), (knutel >) knutél, kňutel // (knytel >) knitel, kmitel (‚kolík na utahování povřísla‘, z něm. Knuttel/Knüttel), švinha, šviňha (‚plochá příčka v žebřinách’, z něm. Schwinge);

b) o přichýlení k domácímu slovotvornému či tvaroslovnému typu svědčí např. podoby krumpolec… (-ec, jařmo’, viz výše), percák (špercák), prcák (-ák, ‚rádlo na vyorávání brambor’, z perc-hák, to z něm. Bärzhaken), rejka (-ka, ‚vrchní bidlo u žebřin’, patrně souvisí se základem obsaženým v dnešním Reifen[4]), švinka / šviňka, švihně (-ka, morfologické zařazení k femininům na -(n)ě, ‚plochá příčka v žebřinách’, viz výše)[5], platlík (-ík, ‚podložka u zákolníku’, k něm. základu platt(el)-), prések (-ek, ‚podložka u zákolníku’, souvisí s něm. základem press-), štráfek (-ek, ‚valník’, k něm. Streif(wagen)) atd.

Všimněme si nyní některých rysů charakteristických pro vlastní začlenění přejatých slov do českého slovotvorného a morfologického nářečního systému: Nejvýraznější skupinu zde tvoří výrazy vřazené do českých paradigmat cestou „nejmenšího odporu“. Jejich zdomácnění se událo způsobem nejjednodušším – pouhým připojením morfologické charakteristiky, reprezentované u maskulin nulovou koncovkou nom. sg., u feminin pak koncovkou -a/-e (nepřihlížíme zde k morfologizovaným hláskoslovným jevům moravským a slezským typu růža). Podíl slov tímto způsobem adaptovaných je velmi vysoký, avšak nikoliv překvapivý. Jen dosvědčuje, že příslušná označení byla přejímána již jako termíny s charakterem pojmenování značkového, nemotivovaného: maskulina: joch, chám ‚jařmo’, cajk ‚koňský postroj’, kchis/kis, kistl ‚poduška u chomoutu’, cank ‚udidlo’, pám ‚vrchní bidlo u žebřin’, knut(e)/knyt(e)l ‚kolík na utahování povřísla’, štos, štyft ‚potykač’ atd.; feminina: gréfa, rífa ‚vrchní bidlo u žebřin’, cuchta/cufta, halže, šlufa/šlifa [182]‚střední kování na rozporce’, bukše/buše/zbukše ‚železná výztuž hlavy kola’, lejta/lajta ‚voznice‘.

Téhož charakteru jsou formy vyskytující se většinou v plurálové podobě s tendencí ustalovat se jako pluralia tantum: lácaly m., cígle/cugle m. ‚otěže, rozdvojené části opratí u udidla’, kšíry/šery m. ‚koňský postroj’, blendy/blindy f., šaledry f. ‚klapky přes oči koně’, šnyce f. ‚zadní ramena vozu’ atd. Připojení sufixu (zpravidla) naznačuje, že došlo ke specifikačnímu posunu ve významu mezi slovem fundujícím a fundovaným, že tedy existuje jistý výraz fungující jako výraz základový. Uvedenou úlohu plní v našem případě přípony -ec, -ek, -ík, -ka, případně singulativní -ina (pámec, pámek, lonek, lúnek, lounek; kneblík, rýglík, verblík, louník jak vidět, k výrazům končícím na -l se důsledně připíná sufix -ík; štráfka, šinka, gréfina, ryfina/rejfina).[6]

c) Zvláštní skupinu tvoří výrazy, jež jsou jakousi kombinací předcházejících dvou typů. Svůj původ mají v německém výrazu, ale přiklonily se k lexému českému, zvukově obdobnému, srov. např. pánev ‚vrchní bidlo žebřin’ v areálu slova pám – zřejmě k výchozímu pámek či pámec (to z něm., viz výše) nebo svinčuch ‚plaz pluhu’ – v sousedství výrazů šlincuch, šlinčuk (ty z něm. Schlittschuh).

Nářeční lexikum německého původu s tematikou hospodářství a zemědělství obsahuje takřka výhradně substantiva. Nechybějí však ani pojmenování slovesná, třebaže jsou méně častá. Jako zcela bezkonkurenční se jeví příponový typ -ova-, řadící sloveso k 3. slovesné třídě, např. šlajfovat, hamovat, bremzovat ‚brzdit’, harkovat, kantovat, krublovat, šlincovat ‚podmítat’, burcovat se, bokovat ‚prskat se (o koze)’, rizlovat, ‚čistit obilí na sítě’. Výjimku jsme zaznamenali u slovesa štochat/štuchat ‚trkat (o krávě)’, kde se sloveso začlenilo k 5. slovesné třídě.

Obecně můžeme konstatovat, že se ve způsobu adaptace nářeční regiony vzájemně příliš neliší. Typ s pouhým přidáním morfologické charakteristiky se objevuje jako výhradní na zč., sč., svč. okrajích a ve Slezsku, je však velmi hojný také v ostatních příhraničních regionech a ve vnitrozemí.

II. Zkoumáme-li zachycené výrazy německé provenience z hlediska jejich územního rozšíření, zjišťujeme, že se objevují ve všech nářečích, přičemž však zastoupení ekvivalentů německého původu u jednotlivých položek je nestejné. Výraznější podíl těchto slov byl zjištěn u označení vozu (případně druhů vozu) a jeho [183]součástí[7], u pojmenování koňského postroje a jeho součástí, a přijímáme-li výklad Holuba a Kopečného[8], pak u pojmenování pluhu (méně při označení jeho jednotlivých součástí).

Jazykovězeměpisné hledisko umožňuje postihnout některé výrazné rysy příznačné pro celkovou územní projekci zjištěných pojmenování. Na několika místech lze pozorovat hustší svazky izoglos vymezujících výskyt slov s německým zázemím. V této souvislosti je třeba uvést svazek izoglos, který probíhá podél bývalé zemské hranice česko-moravské. V Čechách se zřetelněji vyčleňuje území nářečí svč. a nářečí zč. Jako oblast s nejmenším zastoupením výrazů německého původu se jednoznačně jeví nářeční území střč. Na Moravě se zdá být zvláštní, jednolitou oblastí její jz. část, ostatně často korespondující s přilehlými jižními Čechami; Moravou dále prochází výrazný svazek izoglos v linii vymezené zhruba městy Litovel – Kyjov. V materiále z uvedených lexikálních okruhů se vydělují vcelku výrazně i dialekty slezské, a to především jako oblast mikroareálů. Rovněž hranice mezi dialekty východomoravskými a slezskými je současně předělem jak mezi různými výrazy německé provenience, tak mezi slovy na jedné straně českého, na druhé straně německého původu. Naopak řidčeji byly zjištěny paralely severomoravsko-slezské. Nářečí česko-polská se v několika případech též ukázala jako dialekty se specifickým lexikem německého původu.

III. V zaznamenaných nářečních výrazech se odrážejí rozdíly souvisící s lexikálními diferencemi uvnitř nářečí německého jazyka dosti výrazně.[9] Srov. např. slova se základovým štráf- (štráf, štráfek, štráfka, štrafák) v nář. jzč., svč. a jzm. × plat-, platon- (platón, platoň, plaťák, platňák, platoňák, platóňák, plotňák, blaton, blatoňák) v nář. mor. a slez., ‚valník’, kšíry (Čechy a záp. Morava), šery (Slezsko) × cajk (svč.) ‚koňský postroj’, kchis/kis (jč., sm.) × rajtaš (slez.) ‚poduška u chomoutu’, blendy/blindy (slez.) × šaledry (Hlučínsko) ‚klapky na oči koně’, cígle/cugle (zč., zm.) × lácaly/lácary (zč.) ‚otěže, rozdvojené části opratí u udidla’, cuchta/cufta (Čechy a Morava) × halže (Slezsko) × šlufa/šlifa (Slezsko) ‚střední kování na rozporce’, lonek/lunek/lúnek/louník (svč.) × platle/platlík (svč., szč.; registrován byl zde [184]i ekvivalent platlounek, který patrně vznikl kontaminací obou základů) × šteslplát (jm.) × prések (vm.) ‚podložka u zákolníku’, štos (jzm.) × štyft (slez.) × šlufa (slez.) ‚potykač’, knutl (vm.)/knutel (zm.) / knutél (jm., vm.)/kňutel (jm.)//knytl/knytel/knitel/kmitel (všechna svč.) × knebel (slez.) ‚kolík na utahování povřísla’, šlajfovat (Čechy a záp. polovina Moravy) × hemovat (vých. polovina Moravy) × bremzovat (Slezsko) ‚brzdit’.

Rovněž hláskoslovné zvláštnosti výchozích německých dialektismů zůstaly často uchovány, srov. lenisová okluzíva p u slov pant ‚povříslo’ (spis. Band, koncové -t je už záležitostí českou, a to neutralizační), pám (pámec, pámek) ‚vrchní bidlo žebřin’ (spis. Baum), perc (perc-hák, percák atd.) ‚rádlo na vyorávání brambor’ (Bärzhaken) a naopak b u slova blaton (blatoňák) ‚valník’, které je zcela náležitou paralelou k stavu v sousedních německých slezských nářečích; německé provenience je zajisté i zánik vokálu v náslovném (předponovém) Ge- u slova kšír (kšíry) ‚koňský postroj’. Podoba erntevógn ‚žebřiňák’ odráží uzavřenou výslovnost fonému á (Erntewagen), vnímaného českým mluvčím jako ó (srov. však v blízkosti zachycený výraz rolvágn). Poněkud nepravidelné jsou reflexy původního německého dlouhého ī. Tak např. v česko-polském dyšel ‚oj’ zůstává zachována původní dlouhá (ve slezských nářečích bez fonologické kvantity zkrácená) nediftongizovaná samohláska (dnes něm. spis. Deichsel, kde ei < ī), poněkud nejednotné jsou reflexy uvedeného vokálu ve variantách rífa (svč. a střm. nářečí), ryfina (Zábřežsko), ale rejfína (jzč.) a rejka (sč.); o přejetí podob již diftongizovaných naopak svědčí výpůjčky lácal (lácar, vše z Leitseil), rajtaš (< Reithalster), šaj(b)trubla (< Scheib- < Schieb-) atd. Obtížnější je vysvětlení tautosylabického aj/ej v případech jako lajta/lejta, rejstry (lejstry), šlajfovat/šlejfovat. Lze totiž uvažovat o výchozím německém dialektickém ej (< něm. ei, vyslovované ei) nebo aj (< něm. ei, vyslovované ai), přičemž je třeba mít též na paměti vývoj tautosylabického aj domácího původu. U výrazů šlajfovat a šlejfovat bude diftong ej patrně souviset se sousedními německými nářečími, neboť varianta šlejfovat se vyskytuje v příhraničních úsecích svč. a jzč. Původní ei (vysl. ei) však nepochybně odráží východomoravská podoba gréfa (gréfina). Reflexy jiných hláskových diferencí německých zůstaly obsaženy i ve variantách knyt(e)l (podoba mladší, přehlasovaná) a knut(e)l (podoba bez přehlásky), stejného charakteru je vztah podob cígle × cugle. Na odlišný slovotvorný základ ukazují patrně deriváty lúnek, lounek, lonek, loník: u prvních dvou vycházíme ze základového lun, u dalších ze základového lonne.[10] Nakolik odpovídají diference typu kšíry × šery ‚koňský postroj’ (obdobně nyrky × nerky ‚ledviny’ v I. dílu ČJA), blindy × blendy ‚klapky na oči koně’, hemovat × hamovat ‚brzdit’ případným rozdílům německého původu, ukáže až srovnání s příslušnými ekvivalenty německými.

[185]Zeměpisná projekce nářečních výrazů přináší i nové možnosti vysvětlení původu některých zjištěných slov. Tak např. u slovesa štochat ‚trkat (o krávě)’ poukazuje Machek[11] na domácí, onomatopoický původ. Uvedené sloveso se vyskytuje v západních a jižních Čechách a na jižní Moravě (v již. Čechách a na již. Moravě žije obměna štuchat), což svědčí o návaznosti na výchozí stochen ‚narážet, strkat’. Substantivum šnyce ‚zadní ramena vozu’ (česko-moravská nářečí) může souviset s výchozím snice (to původu již praslovanského), zdá se však, že se zde projevuje vliv německého základu (schnitz-).

Naše stať se snažila zachytit některé charakteristické jevy spojené s přejímáním slov německého původu a s jejich začleňováním do systému českého jazyka. Ve srovnání s výrazy z lexikálních okruhů „člověk“, „život člověka“ a „příroda“ se objevila silná tendence obměňovat výchozí německé formy jen minimálně, a to po celém území českého národního jazyka (u zmíněných okruhů se setkáváme s minimálním přetvářením zejména v těsném sousedství německých dialektů; při výraznějším výskytu slov německého původu ve vnitrozemí přibývá slov takto minimálně adaptovaných směrem k východu). Tato slova totiž fungovala jako odborné termíny a jako takové je fixovali řemeslníci, případně mluvčí vůbec. Lze předpokládat, že se na adaptaci odborného termínu nepodílí tolik mluvčích, jako je tomu u jiných okruhů slovní zásoby. Při množství názvů německého původu u několika vybraných položek lze konstatovat, že se zde jazykově potvrzuje rozhodující německý vliv u řemesel souvisejících s výrobou zemědělského nářadí a zemědělských nástrojů. Existují sice položky, u nichž výraz německé provenience zachycen nebyl, ale u označení nářadí či nástrojů jde spíše o výjimky (ramena plužních koleček, kleštiny ‚dřevěná část chomoutu’, pobočnice, važiště atd.).

Máme-li spolehlivě určit stáří přejímky, ocitáme se bohužel v situaci velice svízelné. Při absenci písemných pramenů se můžeme v dnešní fázi popisu spolehnout pouze na staročeský slovník (zde však samozřejmě lze očekávat vzhledem k historii vzniku a vývoje nářadí a nástrojů jen doklady povýtce sporadické) a zejména na slovník Jungmannův (nezapomínejme však na jeho puristický charakter). Další nářeční slovníky již zachycují stav poměrně pozdní.

Specifickou problematikou jsou otázky spojené s motivační propojeností sousedících nářečních výrazů českého a německého původu (např. otěže × cígle, poduška × polštář × kchis ‚poduška u chomoutu’). To si však zaslouží zvláštní, samostatnou studii.


[1] Srov. Sudetendeutsches Wörterbuch I, Mnichov 1988, s. Vn.

[2] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 697.

[3] Srov. dílo cit. v pozn. 1, s. 297.

[4] U českých dialektismů německého původu je mnohdy obtížné stanovit výchozí německou nářeční podobu, případně základový lexém vůbec. K dispozici máme bohužel pouze první svazky právě vycházejícího rakouského bavorského nářečního slovníku (Wörterbuch der bairischen Mundarten in Österreich, Vídeň 1970–) a – rovněž vycházejícího – Slovníku sudetoněmeckého (Sudetendeutsches Wörterbuch, Mnichov 1988–).

[5] Podoby švihně, švinka, šviňka, ale též švinha, šviňha byly zaznamenány v jz. Čechách, kdežto na východní Moravě se užívá obměny švingle. Zde nelze tvrdit, že jč. formace jsou starší a vm. podoba mladší. V jzč. variantách se odráží podloží dialektu, který „nemá v oblibě“ hlásku g, a to nejen u slov přejatých, ale i v případech hláskové poziční znělostní asimilace, a proto přetvořil ve shodě se svým fonologickým systémem „cizorodé“ g v h, případně k. Je však zřejmé, že jde o projev jisté tendence, obecně pozorované u přejímek německého původu v nářečním materiále z I. a II. svazku Českého jazykového atlasu: východní nářečí totiž častěji než nářečí západní adaptují slova za pomoci minimálního přetvoření (srov. můj článek K německým výpůjčkám v nářečích, SaS 50, 1994, v tisku).

[6] U výrazů kapice a kapa ‚kožené ošití cepu’, doložených ze slezských nářečí, lze z jejich slovotvorné podoby usuzovat na dobu přejetí. Ač vycházejí z jednoho společného základu, žije výraz kapice (existující už ve staré češtině) na tomto území jistě déle než označení kapa, odrážející průkazně morfologický charakter přejímek ze zdejších „mladých“ německých dialektů (srov. např. flanca ‚sazenice’ < Pflanze, linza ‚čočka’ < Linse, tomata ‚rajské jablko’ < Tomate, tyta ‚kornout’ < Tüte). Lze namítnout, že by bylo možno uvažovat rovněž o desufixačním tvoření kapice > kapa; teoreticky by uvedený způsob rovněž mohl přicházet v úvahu, avšak v této nářeční oblasti nebyl zatím v našem nářečním materiále zaznamenán.

[7] U označení plochého vozu jde takřka o ostře vymezený územní protiklad český a moravskoslezský: celé Čechy a jihozápadní Moravu charakterizují výrazy se základovým štráf- (vedle slova valník), kdežto dále na Moravě a ve Slezsku jsou běžné názvy se základovým plat-, platon- (ve Slezsku s náslovným b-). Pro pojmenování nápravníku se užívá názvů německého původu výhradně; v Čechách a na západní polovině Moravy jsou běžné varianty se základovým -štuk, na východní polovině Moravy a ve Slezsku pak podoby se základovým -štok (abštuk, akštuk, aufštuk, auštuk, proti abštok, akštok).

[8] Srov. J. Holub – F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952, s. 280.

[9] Srov. pozn. 1.

[10] Srov. Machek, dílo cit. v pozn. 2, s. 341.

[11] Srov. Machek, dílo cit. v pozn. 2, s. 628.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 4, s. 179-185

Předchozí Marie Čechová: Současné změny ve firemních názvech

Následující Jana Králová: K otázce vlivu překladu na vyjadřování textové koheze v českých textech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1