Časopis Naše řeč
en cz

O spojce nebo

František Daneš

[Články]

(pdf)

-

1. Zcela obecně bychom mohli povědět, že tato souřadicí spojka uvozuje nějakou alternativu (popř. alternativy). Vztah mezi danými alternativami (eventualitami) bývá charakterizován jako „vylučování“ jedné z nich (odtud tradiční označení spojka „vylučovací“), ale tato charakteristika je poněkud zjednodušující. Víme, že v logice je tento vztah nazýván disjunkce a že se rozlišují dva zásadně odlišné její druhy, totiž disjunkce slabá, tj. alespoň jedna z alternativ je pravdivá, mohou však být pravdivé i obě, a disjunkce silná, vylučování v pravém smyslu: jen jedna z alternativ je pravdivá[1]. (V latině existovaly pro tuto diferenci dvě různé spojky: aut a vel; o toto vel se opírá symbol v užívaný v logice pro slabou disjunkci. Polští logici podobným způsobem specializovali spojky lub a albo.) Toto rozlišení nelze však mechanicky přenášet na výpovědi přirozeného jazyka (z něhož ovšem bylo logicky vyvozeno, avšak záměrně modifikováno); v něm je situace poněkud jiná, a to nejen v běžné komunikaci, ale i v textech odborných. V přirozeném jazyce nebývá vzácností disjunkce silná, o kterou se logika vlastně nezajímá, ale hlavně přistupují v něm další momenty, povahy pragmatické: časové, místní, modální. Z toho ovšem plyne, že chceme-li uspokojivě vyložit užívání spojky nebo, nevystačíme s klasickým lexikálněsémantickým rozborem, nýbrž musíme vzít do úvahy i aspekty komunikativně-pragmatické a textové.

Tak třeba ve výpovědi „Tímto postupem lze četné vady zcela nebo do značné míry odstranit“ jde sice v pohledu logiky o disjunkci silnou (v jednotlivých případech může platit vždy jen jedna z obou alternativ), avšak v dané výpovědi jde autorovi o celkové, obecně pojaté výsledky onoho postupu, a v této komplexní charakteristice se nestavějí obě alternativy proti sobě, nýbrž se kladou vedle sebe. Rozhodující je tu tedy celková souvislost a záměr mluvčího, to, jak vztah uvozovaný spojkou nebo v daném případě chápe a vyjadřuje.

[134]Jindy ovšem může být autorovým záměrem stavět dvě alternativy proti sobě do protikladu, takže se v dané souvislosti vzájemně vylučují. Prototypem takovýchto spojení je hamletovská otázka „Být, nebo nebýt?“ a Erbenův verš „Spíš, má panenko, nebo bdíš?“ Dodejme, že v takovýchto případech doporučují Pravidla českého pravopisu (vyd. 1993, § 23) psát před spojkou čárku a uvádějí tento příklad: „Je tato píseň v tónině durové, nebo molové?“ Z odborné literatury lze uvést následující náhodně vybrané příklady: „Dosud nedovedeme jednoznačně říci, zda jsou tyto procesy vyvolávány rozptylovými škodlivinami, nebo zda jde o procesy převážně přirozené.“ „Existují dosud jen dva zcela odlišné způsoby řešení: buď(a)nebo(zde je postavení do protikladu zdůrazněno doplněním výrazu buď u první z alternativ, popř. užitím výraznější podoby anebo u druhé z nich).

Celkem se ukazuje, že neprotikladové pojetí alternativnosti, tj. prosté kladení dvou (nebo více) alternativ vedle sebe, je v odborném vyjadřování patrně častější (V. Šmilauer užívá v Novočeské skladbě (s. 394–395) pro tyto případy název „eventualitní“). Např.: „Chirurg dovede též vyměnit poškozené srdeční chlopně a částečně nebo stoprocentně korigovat četné vrozené vady.“ „Tento jev se objevuje v pravidelných nebo nepravidelných intervalech.“ Avšak kromě těchto případů typu „někdy tak, jindy jinak“ má v odborných výkladech své místo i typ ‚jednou tak, jindy onak, někdy i obojí zároveň“ (který vlastně odpovídá logické disjunkci slabé, nevylučovací). Např.: „S poruchami sekrece nebo distribuce endorfinů souvisí snad i schizofrenie.“ „Význam každé nové metody v medicíně je třeba posuzovat z hlediska přímého nebo nepřímého užitku pro nemocného.“ Chce-li autor v takovýchto případech výslovně říci, že nevylučuje možnost působení obou faktorů zároveň, může tak učinit pomocí podvojného spojovacího výrazu a/nebo (či spíše nebo/a). V češtině se tento výraz příliš neujal, ale v případech, kdy je přesné, jednoznačné vyjádření žádoucí (jako tomu bývá zejména v textech právní povahy a ve vyjadřování přísně vědeckém), je velmi vhodné tohoto výrazu užít. (Např.: „Hranice veršů bývají zdůrazněny rýmem a/nebo syntaktickou pauzou.“) Podobnou platnost má i kombinace spojek nebo i: „Dochází k fyzické nebo i psychické depresi“. Slůvko i tu má ovšem ve srovnání s a platnost zdůrazňovací či vytýkací („také, rovněž“). Proto je lze kombinovat se spojkou nebo, což v případě spojky a možné není (proto píšeme nebo/a se zlomkovou čárou).

V některých kontextech je „vylučovací“ vztah natolik oslabený, že přechází ve vztah slučovací; tehdy bývá nebo možné zaměnit spojkou a. Často tomu tak bývá ve výčtech, neboť ty splňují obecnou podmínku takového užití, že totiž jednotlivé alternativy dané množiny jsou rovnocenné z hlediska daného výběrového kritéria. Např.: „Žáci nebo studenti platí polovic.“ „Jízda autobusem nebo vlakem je únavná.“ – „Vyskytuje se tam např. acetyldehyd, dimetyléter, [135]propin nebo akrylnitril“ (vztah naznačený spojkou nebo tu platí ovšem mezi všemi uvedenými alternativami). Rovnocennou platnost alternativ nacházíme i ve spojeních typu „Vrátím se zítra nebo pozítří.“ „Bude mne zastupovat Jiří nebo Eva.“ I zde se říká, že obě (všechny) výběrové možnosti přicházejí v úvahu, avšak jak ukazuje nemožnost substituce slučovacím a, může se uskutečnit jen jedna z nich, neboť tu nejde o obecně pojatý výčet možností, nýbrž o jednu konkrétní událost.

Ze zmíněného komunikačně-pragmatického principu vyplývá ovšem i to, že někdy záleží na autorovi, jak daný vztah uchopí, zda chce v dané souvislosti prezentovat obě alternativy jako stojící vedle sebe, nebo naopak proti sobě (snad si čtenář povšiml, že jsem právě užil silné disjunkce s výrazem nebo naopak). V následujícím úryvku je to dobře patrné: „Kardiovaskulární chirurgie tu nahrazuje nebo přemosťuje poškozené úseky cév buď biologickými transplantáty, nebo umělými cévními protézami.“

Většinou se ovšem tato volba řídí podle kontextových souvislostí, není libovolná. Tak např. ve výpovědi „Stoupající nebo setrvalá tendence úmrtnosti je zřejmá jen v pěti zemích“ lze ony dvě tendence stěží chápat jinak než ve smyslu „vedle sebe“ (např. v příslušné tabulce by byly obě sumarizovány v jednom sloupci). Naproti tomu v kontextu „Buď jde o tendenci setrvalou (např. v Irsku), nebo stoupající (např. v Bulharsku)“ může jít jedině o kontrastování. – Výrazně vystupuje tento rozdíl v otázkách. V otázce „Nechtěl bys housku nebo chleba s máslem nebo buchtu?“ jde o postavení „vedle sebe“, ve smyslu „Nechtěl bys něco k jídlu?“, kdežto v otázce „Chceš chleba, nebo housku?“ (v tomto případě s intonačním centrem čili větným přízvukem na nebo) jde o postavení „proti sobě“, ve smyslu „Řekni, kterou z obou nabízených možností si vybereš“.

2. S tím, že sp. nebo uvozuje alternativu (alternativy), souvisí i některá omezení v jejím užívání, která mají modalitní charakter (v širokém smyslu).

Za prvé, uvažovat o různých alternativách je možno jen v případech, kdy jde o nějaký děj (situaci), který (dosud) nenastal, ale mohl by nastat, měl by nastat, pravděpodobně nastane apod. (jde tedy o děj neempirický). Proto v takových výpovědích bývá určité sloveso v tvarech tomu odpovídajících, resp. jde o výpovědi mající některou z odpovídajících komunikativních funkcí (otázky, rady, výzvy, příkazu aj.). Např.: „Pojedu tam vlakem nebo autobusem.“ „Vezmi si s sebou bundu nebo svetr.“ „Na rodičovskou schůzku se dostaví otec nebo matka.“ „Hodilo by se vzít si s sebou bundu nebo svetr.“ „Pojedeš tam vlakem, nebo autobusem?“ „Nevím, jestli se to stalo včera nebo předevčírem.“

Z téhož důvodu není naopak možné užít sp. nebo ve výpovědích obsahujících sloveso prostě konstatující, že nějaký děj či akt už nastal, uskutečnil se, je ukončen nebo právě probíhá. Nelze tedy říci např. „Přijel jsem vlakem ne[136]bo autobusem.“ – „Skládám si do kufru bundu nebo svetr.“ – „Na rodičovskou schůzku přišel otec nebo matka.“ – „Sparta včera vyhrála nebo prohrála.“

Za druhé, to, že sp. nebo uvozuje alternativy a že jde o výpovědi s modální platností nerozhodnosti, nejistoty, neznalosti ap., odráží se přímo ve významové funkci této spojky. Znamená to, že touto spojkou může mluvčí signalizovat svou nejistotu či neznalost skutečného stavu věci, a to i v případech, že jde o jednu minulou událost. Řekne-li někdo „Jela tam autobusem nebo vlakem“, vyjadřuje tím svou nejistotu či nedostatečnou znalost příslušného stavu věci, asi tak, jako by řekl explicitně „Ani dobře nevím, jestli tam jela autobusem, nebo vlakem“ apod. Pokud by šlo o minulou událost týkající se samotného mluvčího (a tedy o sloveso v 1. osobě), je užití „nejistotního“ nebo méně pravděpodobné, leda že by se mluvčí už sám dobře nepamatoval (popř. svou nejistotu předstíral); srov.: „Jel jsem tam tenkrát autobusem nebo vlakem“ (tj. „Už ani nevím/Ani se dobře nepamatuju, jestli jsem…“). – Sem patří vlastně i případy otázek týkajících se minulosti, o nichž jsem se zmínil výše.

Za třetí, z té okolnosti, že sp. nebo má schopnost vyjadřovat silnou disjunkci, inkompatibilitu dvou alternativ, vyplývá její užívání v tzv. souvětích důsledkově vylučovacích typu „Drž se mě, nebo upadneš“, v němž má první věta deontickou modalitu (rozkaz, zákaz, instrukce, rada, výstraha ap.) a druhá pak vyjadřuje eventualitu, k níž by došlo, kdyby ona instrukce apod. nebyla splněna[2]. Celé souvětí má opět neempirickou platnost.

Spojka nebo tu alternuje se spojovacím výrazem jinak („v opačném případě“), resp. se může objevovat spolu s ním („Drž se mě, (nebo) jinak upadneš“). Je ovšem třeba dodat, že v jiných typech se spojovacím výrazem jinak (např. „Bylo štěstí, že měl helmu, jinak by se byl zabil“) náhrada spojkou nebo možná není. Je tomu tak zřejmě proto, že podmínkou pro užití sp. nebo je zmíněná deontická modalita první věty.

Je však třeba dodat, že tato modalitní omezení v užívání sp. nebo neplatí ve výpovědích, které vyjadřují – mohli bychom to tak říci – jistý situační rámec (obsahující množinu různých časových úseků, momentů či chvil), v němž probíhá/proběhla/bude probíhat řada jednotlivých dějů či událostí, které jsou nesoučasné a/nebo probíhají na sobě nezávisle na různých místech. V těchto výpovědích se pak jednotlivé alternativy uvedené spojkou nebo volně (neurčitě) přiřazují (distribuují) k oněm jednotlivým, avšak blíže nespecifikovaným časovým úsekům, bodům nebo dějům či událostem. Klasický příklad: „O prázdninách jsem se chodil koupat, sbíral houby nebo pracoval na zahradě“ (situač[137]ní (časový) rámec: „Co jsem dělal o prázdninách v různých chvílích“). Nebo: „Chirurgie tu nahrazuje poškozené úseky cév biologickými transplantáty nebo umělými cévními protézami“ (situační rámec (děj): „nahrazování poškozených úseků cév“, alternativy se přiřazují k jednotlivým případům nahrazování (operací), resp. se tyto případy rozčleňují na dvě podmnožiny). Jak vidět, situační rámec bývá vyjadřován slovesem (pochopitelně s významem nikoli jednodobým) anebo nějakým substantivem nebo substantivní frází, popř. i větou (např. „Když jsem byl letos na dovolené, chodil jsem se koupat, …“).

V tomto typu kontextů má tedy sp. nebo samostatný lexikální význam.

3. Z hlediska syntaktické struktury je možno vykládat konstrukce se sp. nebo též transformačně. Tak např. výpověď

(1) Chirurgie nahrazuje poškozené úseky cév buď biologickými transplantáty nebo umělými cévními protézami

lze chápat jako transformované spojení dvou výpovědí, totiž

(1’) Chirurgie nahrazuje poškozené úseky cév biologickými transplantáty.

(1”) Chirurgie nahrazuje poškozené úseky cév umělými cévními protézami.

Při této transformaci se jednak užije spojovacího výrazu (buď) – nebo, čímž se obě věty uvedou do žádoucího alternativního vztahu, jednak ta část obou výpovědí, která je oběma společná a opakovala by se (Chirurgie nahrazuje poškozené úseky cév), uvede se jen jednou.

Zmiňuji se zde o tom proto, že touto transformací mohou někdy vzniknout struktury dvojznačné. Dochází k tomu tehdy, kdy v důsledku vypouštění společné časti obou podkladových výpovědí vznikne taková transformovaná (tj. zkrácená) struktura, kterou je možno vztáhnout k dvěma různým dvojicím podkladových výpovědí, z nichž každá má jiný smysl. Uvedu příklad, který v tomto časopise vykládala před delším časem Z. Sochová:[3]

(2) Jmenujte hru, ve které se užívá míče naplněného korkem nebo srnčími chlupy.

Tuto výpověď lze chápat, buď ve smyslu

(a) „jmenujte hru, v níž se užívá míčů obojího druhů“, anebo ve smyslu

(b) „jmenujte hru, v níž se užívá míčů naplněných korkem, anebo (jinou) hru, v níž se užívá míčů naplněných srnčími chlupy“.

Nuže, smysl (a) předpokládá plnou, nezkrácenou (ale již transformovanou) podkladovou výpověď.

(2a) Jmenujte hru (1), v níž se užívá míče naplněného korkem nebo [(jinou) hru (2), v níž se užívá míče naplněného] srnčími chlupy,

kdežto smysl (b) se opírá o plnou výpověď

[138](2b) Jmenujte hru, v níž se užívá míče (1) naplněného korkem nebo [míče (2) naplněného] srnčími chlupy.

(Opakující se části výpovědi jsem vyznačil hranatými závorkami.)

Setká-li se čtenář s výpovědí typu (2), nemá většinou podle čeho se rozhodnout, ke které z obou možných plných podob (z nichž každá má jiný smysl) má onu zkrácenou výpověď vztáhnout, který z možných dvou smyslů jí přisoudit.

Proti podanému výkladu by bylo možno namítnout, že např. výpovědi

(3) Jmenujte nějakého spisovatele, který se narodil v Brně nebo v jeho okolí bude každý rozumět jedině ve smyslu „… který se narodil v Brně nebo který se narodil v jeho okolí“, tj. vztáhne ji k plné podkladové výpovědi.

(3a) Jmenujte nějakého spisovatele (1), který se narodil v Brně, nebo [(jiného) spisovatele (2), který se narodil] v jeho okolí.

Tento protipříklad lze ovšem snadno vysvětlit, a to poukazem na věcný význam dokonavého, jednodobého slovesa narodit se (jeho užití v alternativním spojení je tu podmíněno tím, že celá výpověď má modální charakter výzvy): nikdo se nemůže narodit na dvou různých místech. Obecně řečeno, strukturně gramatické možnosti jsou omezovány lexikálněsémantickou (a tedy koneckonců věcnou, mimojazykovou) stránkou, což je ovšem okolnost dobře známá.


[1] Slovník spisovného jazyka českého (Praha 1960–1971) oba dva druhy disjunkce liší jako samostatné významy: 1. „vyjadřuje vztah neslučitelnosti“, 2. „vyjadřuje vztah mezi dvěma i více možnostmi“. Oba významy jsou zachyceny i ve Staročeském slovníku, ale jsou spojeny do jedné definice: „Spojuje členské nebo větné výrazy, které mají navzájem se slučující smysl, nebo vyjadřují různé eventuality“. Podobně je tomu v Bauerově Vývoji českého souvětí (Praha 1962, § 62 aj.), kde nacházíme, stejně jako ve Staročeském slovníku, i význam další, totiž „libovolnost eventualit“ v konstrukcích podmínkové přípustkových (Staročeský slovník: „spojuje výrazy protikladových eventualit, které bez rozdílu mohou být okolnostmi děje“). Tento slovník vyčleňuje pak navíc i význam „rektifikační“; jde o spojem typu málo nebo nic (jde však spíše jen o kontextovou specifikaci významu eventualitního).

[2] Jde o konstrukci již staročeskou, jak dosvědčuje Bauer ve Vývoji českého souvětí i Staročeský slovník. Bauer dobře vystihuje deontickou modalitu první věty: „… má vždy rozkazovací nebo přací význam (bývá v ní imperativ nebo modální výraz s významem nutnosti, povinnosti, žádoucnosti)“ (§ 70).

[3] Z. Sochová, Zavinila to spojka nebo?, NŘ 50, 1967, s. 247n. Její výklad však nepřijímám.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 3, s. 133-138

Předchozí Josef Vachek: K teleologickému pojetí změn v historii jazykového systému

Následující Pavel Jančák: Jazykové svědectví o původu českého osídlení na Střelínsku u Vratislavi

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1