Časopis Naše řeč
en cz

Rudolf Šrámek šedesátiletý

Naďa Bayerová, Ivan Lutterer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Sotva mohl osud vybrat pro kolébku onomastika Rudolfa Šrámka místo příhodnější, než je Bezručův kraj s místními jmény tak podmanivého kouzla, že očarují každého čtenáře Slezských písní. Narodil se 15. 1. 1934 v Ostravě, ale vyrůstal v Hošťálkovicích na Hlučínsku, v těsné blízkosti česko-německé jazykové hranice. Důvěrná znalost nářečních poměrů a bilingvní prostředí jeho domova předurčily R. Šrámka k filologickému studiu. Na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně se stal žákem Františka Trávníčka, Václava Machka, Josefa Kurze, Arnošta Lamprechta a dalších. Především u prvních dvou získal průpravu pro svou vědeckou činnost na poli dialektologie a onomastiky. Nářečím se začal odborně věnovat hned po absolvování fakulty r. 1958, kdy nastoupil na dialektologické pracoviště brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český ČSAV. Rok poté již publikoval svou první studii o nářeční mluvě východního Hlučínska, ve které na materiálu tří vesnic (mj. i své domovské obce) popsal hláskosloví a tvarosloví východoopavského nářečního typu. Zároveň se v něm probudily i silné zájmy onomastické, jak dosvědčuje Šrámkův toponomastický příspěvek o dvou typech pomístních jmen na Hlučínsku z r. 1960.

Zkušenosti z terénního výzkumu nářečí, kterému se intenzivně věnoval v rámci přípravy Českého jazykového atlasu, mohl využít rovněž při sestavování Dotazníku pro výzkum místních jmen na Moravě a ve Slezsku, když r. 1960 začal spolupracovat s Ladislavem Hosákem na historicko-etymologickém slovníku[1], moravskoslezském protějšku Profousova toponymického slovníku Čech. V situaci, kdy sešlo z toho, že se za jazykovědu ujme tohotu úkolu František Kopečný, Akademie na doporučení své Místopisné komise vsadila na tehdy šestadvacetiletého lingvistu Šrámka. Jak šťastné rozhodnutí to bylo, ukázalo se nad očekávání brzy: Šrámek se pod vedením prof. Vladimíra Šmilauera rychle vypracoval na rovnocenného partnera historikovi o šestatřicet let staršímu. Už r. 1964 úspěšně obhájil kandidátskou disertaci Místní jména na severovýchodní Moravě, kterou posuzovatelé hodnotili jako cenný krok vpřed ve zpracování toponymie tohoto regionu[2].

Jak při práci na Slovníku rostly zkušenosti obou autorů, a hlavně jak vědecky vyzrával mladší z nich, prohlubovaly se výklady jmen a zjemňovaly metody jejich lexikografického zpracování. A co víc: Rudolfu Šrámkovi se toponymie postupně začala jevit ne [107]už jako pouhý zrcadlový odraz místopisných reálií, ale jako strukturovaný útvar jazykového systému, determinovaný zeměpisně, historicky a sociálně. Spolupráce s L. Hosákem obohatila R. Šrámka odborně i lidsky: naučila ho mj. mezioborové toleranci v týmové práci, a přitom názorové nezávislosti, jež ho uschopňuje razit si vlastní cesty všude tam, kde je přesvědčen o přednostech svého přístupu. Souběžně s prací na Slovníku (opavdovou to řeholí) vznikaly Šrámkovy průkopnické studie o toponymických modelech a toponymickém systému[3]. Tyto a všechny další početné práce Šrámkovy[4] dokazují svou koncepční vyhraněností, formulační pregnantností a myšlenkovou originalitou, jakým vzorem mu byla na jedné straně strukturní teorie pojmenování v pojetí Pražského lingvistického kroužku, a na druhé straně šmilauerovské chápání systému v toponymii. K teoretické abstrakci se Šrámek nikdy nedopracovával holou spekulací, aniž by přitom vycházel z konkrétní materiálové základny. Teoretik a praktik se v něm ideálně doplňují. Nepřekvapuje proto, že má jak doma, tak v zahraničí nemálo oddaných následovníků, kteří s onymickým modelem pojmenování v šrámkovské koncepci plodně pracují.

Bylo jen logické, že po rezignaci Vladimíra Šmilauera na předsednictví Místopisné (nyní Onomastické) komise v r. 1983 se R. Šrámek stal hlavou české onomastiky. V současných převratných poměrech, kdy není snadné udržet spolupráci mezi Prahou, Brnem a ostatními středisky onomastického bádání v Česku na prosperující úrovni, je si jen přát, aby se R. Šrámkovi v jeho předsednické funkci stále dařilo být činitelem stmelujícím. O jeho schopnosti pracovní kolektivy inspirovat a sjednocovat svědčí nejnověji stabilizace mezinárodního projektu Slovanského onomastického atlasu[5], který pod Šrámkovým vedením a za jeho rozhodujícího přispění šťastně překonal počáteční těžkosti a má naději dospět k zdárnému konci. Jak uznávanou vůdčí autoritou dovede R. Šrámek být, prokázal též jako organizátor konferencí a seminářů (např. celostátního semináře Onomastika a škola, I. československé onomastické konference v Trojanovicích aj.). Mezi mladými adepty onomastiky si získal oblibu jako vedoucí studentských expedic při terénním výzkumu nářečí nebo pomístních jmen. Ve chvílích oddychu po celodenních obchůzkách zkoumanou lokalitou se s nimi dovede s pravým moravským [108]temperamentem pobavit při zpěvu lidových písní, což pěkně dokresluje jeho profil jako družného člověka.

Jako čelný představitel české onomastiky byl R. Šrámek zvolen do prezidia Mezinárodního komitétu onomastických věd a Mezinárodní komise pro slovanskou onomastiku při MKS. Tím se dostalo nejvyššího ocenění Šrámkovým zásluhám o rozvoj mezinárodní spolupráce, především s onomastiky slovenskými, polskými, německými, rakouskými a skandinávskými. Šrámkova vystoupení na onomastických kongresech a konferencích patří k nejpodnětnějším svou vysokou úrovní metodologickou a teoretickou. Od IX. onomastického kongresu v Londýně r. 1966, kde byl ještě spíše pozorovatelem, účastní se pravidelně v tříletých intervalech téměř všech těchto setkání onomastiků z celého světa. Na tom, že cizina s uznáním hovoří o české onomastické škole, má po jejím zakladateli V. Šmilauerovi bezesporu největší zásluhu Rudolf Šrámek.

U příležitosti životního jubilea R. Šrámka nelze nevzpomenout jeho obětavé učitelské práce na pedagogické fakultě v Brně a pedagogické fakultě v Ostravě. Působil zde plných dvacet roků jako externí vedoucí výběrových onomastických seminářů. Jen z jeho ostravského semináře vzešlo za tu dobu na sedmdesát diplomových prací, které významnou měrou přispěly k anketnímu soupisu pomístních jmen ve Slezsku. Od 1. 9. 1993, kdy po 35 letech nepřetržitého působení v Ústavu pro jazyk český v Brně přešel na Masarykovu univerzitu, působí nově na její pedagogické fakultě jako vedoucí katedry bohemistiky. Vedle dlouholetých zkušeností s vysokoškolskou výukou na dvou univerzitách bude tu moci s prospěchem využívat i svých poznatků z přednašečské činnosti v Jazykovědném sdružení a v Českém rozhlase, kde si velkou oblibu získal jeho pořad Hezky česky. Připomeňme dále Šrámkův podíl na popularizaci onomastiky v encyklopedii Mladé fronty[6] a v Jazykových zrcátkách brněnské Rovnosti[7].

Rudolf Šrámek je vzorem erudovaného vědeckého pracovníka zaníceného pro svůj obor, nám je vzorem i jako vysokoškolský učitel proslulý svou vstřícností, ale i náročností k posluchačům. Přejeme mu do dalších let pevné zdraví a dobrou životní pohodu, kterou dovede vždy tak osobitým způsobem šířit kolem sebe.


[1] Místní jména na Moravě a ve Slezsku I–II, Praha 1970, 1980.

[2] Soustava místních jmen na severových. Moravě a ve Slezsku, Slezský sborník 1965, č. 3, 368–397.

[3] Toponymické modely a toponymický systém, SaS 33, 1972, s. 304–318. Slovotvorný model v české toponymii, SaS 37, 1976, s. 112–120.

[4] Ve výběru uvádíme jen práce nejzákladnější: K metodologii slovanských toponomastikonů, ZMK 16, 1975, s. 77–87. Das onymische Merkmal, in: Beiträge zur Theorie und Geschichte der Eigennamen, Berlin 1976, s. 123–128. Zu Problemen der Namensubstitution in Sprachkontakt, Namenkundl. Informationen 39, 1981, s. 1–20. Das onymische und das appellativische Objekt, in: Proceedings of the 13 th ICOS, Warszawa 1982, s. 503–511. Kategorie času a propriální systém, Onomastica 29, 1984, s. 33–43. Teorie onomastiky a rovina propriálního pojmenování, SaS 47, 1986, s. 16–28. Onymické funkce a funkční onomastika, in: Aktuálne úlohy onomastiky. Bratislava 1989, s. 250–263. K československému konfrontačnímu studiu vlastních jmen, in: Slavica Pragensia 30, 1989, s. 137–141. Zur onomastischen Rekursion, in: Studia Onomastica VI, Namenkundl. Informationen, Beiheft 13/14, Leipzig 1990, s. 39–52.

[5] Strukturní typy slovanské oikonymie (spolu s H. Borkem, E. Eichlerem, M. Majtánem), zvl. sešit Namenkundl. Beiträge, Leipzig 1988. Viz též ukázkový sešit SOA v Österreichische Namenforschung 21/1, 1993.

[6] Zeměpisná jména Československa (spolu s I. Luttererem a M. Majtánem), Praha 1982.

[7] Souhrnně vyšly pod názvem O češtině každodenní (spolu s příspěvky dalších 21 autorů) v nakl. Blok, Brno 1984.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 2, s. 106-108

Předchozí Eva Schneiderová: VARIA I — sborník sestavený z materiálů I. kolokvia mladých jazykovědců

Následující Ludmila Uhlířová: E-mail

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1