Časopis Naše řeč
en cz

Mluvnice češtiny nejen pro školy střední

Jan Chloupek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Oprávněně se lze domnívat, že právě mluvnice pro střední školy představují v kulturní praxi hlavní pramen poučení o mateřském jazyku i o komunikaci a nadto rovněž [102]přinášejí základní poznatky o stavu, tedy o metodách a výsledcích současné jazykovědy. Přímo pak ve vztahu k vyučování měly by vhodně překlenout mezeru mezi staršími výklady o jazyce, jež si osvojovala nejedna starší generace, a novými přístupy dnešní lingvistiky, z hlediska poučené veřejnosti třeba i překvapujícími, počítáme-li s jejím konzervatismem. Za jistých okolností mohou se stát i primárním základem kodifikace, jak se to podařilo České mluvnici Havránkově-Jedličkově po dlouhá desetiletí poválečná. Novou Mluvnici češtiny pro střední školy s výkladem o slovní zásobě a o slohu a nadto ještě i s obecným poučením o řeči a o jazyku národním i spisovném předkládá tým ústeckých vysokoškolských učitelů – Jiří Novotný a dále Karel Kamiš, Karel Tahal, Ludvík Kuba a Alena Debická – a vydalo ji čilé nakladatelství učebnic a příruček Fortuna.[1]

Z hlediska výkladového postupu se zpracovatelský tým projevuje jako poměrně jednolitý a také nutný výběr poznatků, považovaných za důležité byl zřejmě věcí dohody. Kladně lze přijmout i ten charakteristický rys díla, že každý z autorů v oblasti jemu svěřené bádá: nepodává přitom vlastní odbornou argumentaci izolovaně, nýbrž v návaznosti na dřívější stav bádání a zároveň se snaží o interpretaci novou. Nelze dále neocenit úsilí vyjadřovat se hutně, podat informaci co nejobsažnější a stále ještě přesnou: výsledný efekt jako by potom přerůstal vlastní rozsah kompendia (srov. např. sevřený výklad o vlastních jménech). Živě se reaguje na interpretace obsažené v akademické Mluvnici češtiny, na studie z oblasti teorie národního jazyka, teorie komunikace, kontextové stylistiky i jednotlivých mluvnických disciplín a lexikologie – tím kniha připomíná některé podobně koncipované „úvody do českého jazyka“, jak bývají porůznu zpracovávány na filozofických a pedagogických fakultách. Silná stránka mnohé argumentace autorů tkví v tom, že stručné výklady vyžadují další důkladnější studium, výkladový text učebnice problematiku neuzavírá. Připojen je pojmoslovný rejstřík. Snad by bylo možno uvést alespoň výběr ze syntetizující odborné literatury.

Hodnotu učebnice nemíní dozajista snižovat některé připomínky k jednotlivým jejím pasážím: Jazykovou normu bych nepovažoval toliko za soubor zákonitostí, nýbrž též výrazových prostředků (s. 18). Pojem obecná hanáčtina je sice odůvodnitelný jistou blízkostí jejího systému obecné češtině (ve srovnání s interdialektem východomoravským), nicméně pořád jí bude chybět ona „kulturní funkce“ obecného jazyka, stále představuje vlastně jen poslední vývojový stupeň dialektu (s. 19). – Samozřejmě, foném pomáhá rozlišovat významy (ne vždy rozlišuje, jak upozorňuje P. Trost), jenže to nás sotva opravňuje k shrnutí, že „jistý foném daného jazyka tedy stojí v protikladu (opozici) ke každému jinému fonému“, např. ani t ť žádný protiklad nevytvářejí, podobně ne např. á ť… Pokud máme spisovný jazyk založený veskrze na stavu jazyka v psaných textech, svým charakterem tedy knižní, obával bych se konstatovat, že „systém formálního tvarosloví je výsledkem i dnešního působení normy jazyka běžně mluveného“ (s. 48) – ten opravdu má normu? Místo o původci děje bych psal raději o původci činnosti (s V. Šmilauerem, 82, 64, 91). Vztah mezi podobami trpí [103]sázejí je složitější, než že právě zde „se velmi často v obecné řeči (!) chybuje“ (s. 66): možno říci, že se chybuje zákonitě proti přísné kodifikaci spisovného jazyka a nadto raději „běžnou mluvu“ nenormujme. Nechybí přece jen něco v definici, že předložky „signalizují vztahy mezi slovy a pádem jména“ (s. 67)?

Vysvětlení, že věty oznamovací sdělují adresátu nějakou informaci, opomíjí jejich větnou funkci operativní, resp. jejich potenciální využívání v řečových aktech interlokučních (s. 71). K pojednání o modalitě jistotní a voluntativní bych připojil výklad, že jde o jevy potenciální, zato modalita postojová je fakultativní – abychom naše kategorie spojili s univerzáliemi gnozeologickými. Stručně, ale pěkně je zpracován oddíl o nadvětné syntaxi (s. 101n.) a vhodně je už uvedena Danešova interpretace skladebného vztahu kontrastně srovnávacího, konfrontačního (s. 96). U synonym snad chybí připomenutí jejich možné vázanosti na komunikační situaci, která omezuje možnost jejich volnějšího využití (s. 113). Za hlavní postulát na termín považuji jeho jednoznačnost aspoň v jedné vědě nebo v jedné dorozumívací oblasti (s. 117). Za poslední stadium slohotvorného procesu pokládám případné hodnocení komunikátu z hlediska slohové normy (s. 138). Nadměrně se jazykové prostředky, norma ap. hodnotí jako „základní“: srov. „základní tendence užívat kratší větné celky (o 2–3 větách)“, což údajně platí o textech různých funkčních stylů (s. 142) – ale jinde (s. 161) se odkazuje na styl odborný. Nebo prý v projevech prostě sdělovacích je základní hovorová podoba spisovného jazyka (s. 159, dříve už na s. 154) – v této souvislosti bych spíše vyzdvihl obecnou češtinu nebo moravské interdialekty. Slohová bezpříznakovost – příznakovost je vyložena výstižně na s. 143, ale poté (s. 166) se prostředky umělecké vrstvy charakterizují jako slohově příznakové – takovými jistě jsou z hlediska šíře národního jazyka, nikoli však z hlediska tvůrcem zvoleného způsobu poetizace. Monologičnost zřejmě nebude pro psané projevy výhradní ani „zpravidla“ (s. 155). Pro psaný projev může myslím být příznačné i členění argumentace čísly, písmeny, pomlčkami ap. (s. 155). Za přiřazenými větami a větnými částmi a za rozčleňováním na krátké výpovědní úseky vězí princip nastavování řečového toku podle vývoje komunikační situace – nejsou to zjevně jevy opačné (s. 159). Nelze tuším přeceňovat povýtce jen informační funkci komunikátů, ostatně mezi nimi i ty publicistické informují specifickým způsobem. – Drobná nedopatření: na s. 116 „pořád“, nikoli „pořadí“, tiskové chyby na s. 15 a 19, na s. 146 mn. č. nesmí už chyba není.

Porůznu sice odborný čtenář chápe, co měli autoři při vymezování jednotlivých jazykovědných pojmů na mysli, nicméně výsledné formulace (někdy přímo definice) bývají jednostranné, ba někdy i ošidné. Tak je tomu např. při charakteristice řeči jako „obecně lidské vlastnosti článkovanými zvuky vyjadřovat obsahy vědomí“ (s. 14) – jako bychom se tak vraceli k původnímu neterminologickému pojetí řeči jako produktu mluvenosti. Jenže ani v tom případě by nebylo nutné spojovat řeč pouze s “individuálním výkonem uživatele jazyka“. Výklady o funkcích řeči v podstatě rozlišují – myslím až příliš příkře – funkce vyplývající z biologických předpokladů řeči (myšlenková, výrazová, výzvová) a funkce vyplývající z předpokladů sociálních (sdělovací, poznávací, estetická, národně reprezentativní, metajazyková). Obtížně čtenář rozplétá pojedná[104]ní o jazykovém znaku, viz „přechod“ mezi věcným významem slova a tzv. vztahem významovým (s. 15).

Soudím, že tzv. zákon o ustálenosti jazyka (s. 17) se může vztahovat pouze na stav kodifikace, tedy na systém vždy po jisté údobí uzavřený, nicméně i tu nese každá dobová kodifikace zárodky budoucího vývoje. Není dále vysvětleno, jak lze měnit jazyk „s respektováním předpokladů pro jeho možné vývojové změny“ (tamt.). Pojem mateřštiny bych dával do souvislostí spíše s „prvním jazykem“ (podle J. Kořenského) nebo s jazykem, kterému se učí dítě (podle Z. Hlavsy), než s národností, jež se během občanova života může měnit. O obecné češtině možno také ještě mluvit jako o interdialektu (s. 20), objevuje-li se v nenuceném, soukromém hovoru – v něm se totiž paralelně jinde“ objevují též moravské interdialekty: specifičnost obecné češtiny tkví právě v tom, že se (alespoň) její prvky vyskytují v komunikaci formální, oficiální. (Její využití v dramatu a v krásné literatuře vlastně tím pravým argumentem není, tam je jen odrazem jistého stavu české komunikace, metajazykovým svědectvím o něm.)

Představy o náplni jedné ze základních jazykových příruček mohou jistě být různé, v našem případě však nelze nepochválit rovnoměrnou pozornost věnovanou v učebnici všem jazykovědným disciplínám. (V závěru snad mohly přece jenom být souhrnně naznačeny vývojové tendence „češtiny našich dní“: šíření dvojzákladových složenin, pronikání nominativu jmenovacího, opouštění jmenných tvarů ve stavových konstrukcích typu Kravín byl postavený na nevhodném místě, a to i v psaných komunikátech, výskyt nových sloves odvozených od podstatných jmen jako připomínkovat, „vydokladovat“, formální „dotváření“ vidového systému, např. kontrolovat zkontrolovat, zmnožování předpon jako „vydodat“, náhrada termínu obrazným vyjádřením, srov. někdejší „dvojdomek“, lavička hanby místo trestná lavice, rovněž tažené metafory a metonymie v publicistice ap.) Hutnost výkladů ocení zájemce o češtinu, učitel i vysokoškolský student jako užitečné shrnutí poznatků, třebaže právě ono předpokládá studium předchozí. Máme nyní po ruce knížku, která je sice spjata s výkladovou tradicí, přece však obráží pokrok, jehož česká jazykověda v posledních desetiletích dosáhla. Naše připomínky jsou tedy určeny k přípravě dalšího vydání.


[1] Jiří Novotný a kolektiv, Mluvnice češtiny pro střední školy (podtitul:) s výkladem o slovní zásobě a o slohu. Praha 1992. Stran vlastního textu 181.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 2, s. 101-104

Předchozí Jiří Kouba: Sborník k jubileu 150. výročí narození Jana Gebauera

Následující Eva Schneiderová: VARIA I — sborník sestavený z materiálů I. kolokvia mladých jazykovědců

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1