Reliéfizace výpovědi a textu

Josef Hrbáček

[Articles]

(pdf)

-

Reliéfizací rozumím komunikačně významové odstupňování výpovědi nebo textu grafickými a zvukovými prostředky, aniž se přitom poruší syntaktická struktura výpovědi nebo textu. Graficky se reliéfizované části výpovědi nebo textu promluvy vyčleňují závorkami, pomlčkami, event. (méně výrazně) i čárkami (na místech, kde jinak čárky nejsou), zvukově pak pauzovým náznakem oddělení od ostatního textu, rovným tónem a zpravidla rychlejším tempem v jiné hlasové rovině. Takto reliéfizované části textu mívají funkci odsunout některé části projevu do pozadí, významově je oslabit (řidčeji jde o jejich aktualizaci, zvýraznění). Tato funkce reliéfizace se výrazně projeví, srovnáme-li touž výpověď s členy reliéfizovanými a nereliéfizovanými, např.: Idea této souvislosti pak výuku slohu v různých obdobích rozdílnou měrou také ovlivňovala. – Idea této souvislosti pak výuku slohu (v různých obdobích rozdílnou měrou) také ovlivňovala. – Idea této souvislosti pak výuku slohu v různých obdobích (rozdílnou měrou) také ovlivňovala.

Má-li se některá část textu aktualizovat, tj. má-li být na ni upozorněno, má-li být zdůrazněna, nepoužívá se zpravidla výše zmíněných prostředků (závorek, pomlček apod.), nýbrž aktualizované části se v písemné formě podtrhávají, dále se používá odlišného typu písma, tučného, většího, než je okolní text apod., někdy se umístí zdůrazněná část na zvláštním řádku, mnohdy se tyto různé způsoby kombinují, jako např. v letáčku, který lze číst v pražských tramvajích:

… Tyto jízdní řády obdržíte
BEZPLATNĚ
ve všech předprodejích…

Při zvukové realizaci by tomu odpovídalo hlasové zesílení, případně pauzové oddělení od ostatního textu apod. V našem příspěvku se budeme zabývat reliéfizací vyznačenou v písmu závorkami, pomlčkami, popř. čárkami, protože výklad tohoto jevu se často směšuje s parentezí (vsuvkou).

Reliéfizace výpovědi se může týkat některého větného členu nebo více větných členů (a), části několikanásobného větného členu (b), vedlejší věty (která je rovněž členem výpovědi) (c).

(a) V posledním týdnu května se konal – po osmi letech – sjezd Svazu skladatelů. – Do humanistické češtiny stále více pronikají (už od 17. století) jevy obecně české. – Nabídl se – v dohodě se svými západními přáteli – převzít dohled nad [68]prací střediska. – Takové vedení často utvrdilo jejich (školou vypěstovanou) úzkostlivost z tvaru a barvy.

(b) Tomu, kdo neznal vývoj jazykovědy (a věd vůbec), by muselo připadat divné, že… – Jeho jedinou slabostí bylo dobré (a rychlé) auto. – Tento dvojí směr ve francouzském školství vytvořil dvě odrůdy Francouzů s opačnými historickými hrdiny (a zlosyny), s odlišným žargonem, s různými základními předpoklady v politice.

(c) F. J. Vavák v r. 1780 vypočítává několik desítek starých českých „kacířských“ knih, které sám četl (ač byl přísný katolík). – Věrní své minulosti a svým demokratickým tradicím nechceme své krajany – postaví-li se loajálně na půdu našeho státu – nijak zkracovat v kulturním a jazykovém jejich vývoji.

Reliéfizace vedlejší věty se graficky vyznačuje použitím závorek nebo pomlček, zatímco nereliéfizované vedlejší věty by byly odděleny čárkami. Reliéfizované větné členy bývají nejčastěji uvnitř výpovědi, protože významově oslabováno nebývá východisko výpovědi ani vlastní jádro výpovědi, tedy části stojící zpravidla na jejím začátku a konci. Nejčastěji bývají reliéfizovány přechodové části mezi východiskem a jádrem, z hlediska větněčlenského tedy různá příslovečná určení, dále též přívlastky. Reliéfizované části několikanásobných výrazů (b) mívají charakter dodatkový a blíží se svou povahou parcelovaným částem výpovědi. Parcelaci se blíží rovněž členy vydělené jako reliéfizované, jsou-li (zřídka) na konci výpovědi: Posléze se schůze kruhu konaly každý měsíc (s výjimkou letních měsíců). Reliéfizované části lze z výpovědi vypustit (samozřejmě s jistým obsahovým ochuzením výpovědi), a jsou-li reliéfizované členy na konci výpovědi, pak to působí, jako kdyby byly reliéfizované výrazy dodatečně připojeny.

Reliéfizace je jedním z řady prostředků významového odstupňování výpovědi, a to prostředkem zvukovým a grafickým. Významové odstupňování složek výpovědi se může realizovat též prostředky gramatickými (obrácením mluvnického vztahu vět v podřadném souvětí, konstrukcí tzv. vytýkacího důrazového opisu, vytýkáním větných členů formou samostatných a osamostatněných větných členů), dále prostředky slovoslednými (změnami ve vztahu k aktuálnímu členění, slovoslednými inverzemi) a prostředky lexikálními (zvl. zdůrazňovacími částicemi). Reliéfizace se často spojuje s prostředky slovoslednými a lexikálními. Pokud jsou reliéfizovány shodné přívlastky, bývá to doprovázeno slovoslednou inverzí:

Do tohoto postavení – nikterak záviděníhodného – se dostal vlastní vinou. – Kdybychom však i jindy přemohli v sobě zvyk (ostatně dost akademický) a přestali význam romance zužovat, přidali bychom… – Do divadel – tehdy většinou kočovných – se za jeho mladých let chodilo za zábavou.

Reliéfizované členy bývají doprovázeny lexikálními prostředky aktualizujícími [69]různými způsoby jejich význam. U členů nereliéfizovaných by takové aktualizace nebyly vždy vhodné:

Svou tvrdostí překračuje zákon všechna opatření, která dosud byla v Jižní Africe – dokonce i za války – učiněna. – Koks se nejprve volně rozpálí (nejlépe v koši), aby se zbavil síry. – Velký rozmach divadelního umění, především v poslední třetině 18. století, byl spjat s rozbíhající se aktivitou měšťanstva. – A nyní se právě tvrdí, že v Čechách (a ovšem i na Moravě) byl teritoriální moment důležitější než jinde.

Reliéfizace není jev, který je omezen jen na výpověď. V textu se často naznačuje – v psaném textu zejména závorkami –, že některé výpovědi nepatří do základní promluvové linie, že jde o vedlejší, méně důležité, doprovodné sdělení. Tento jev nazývám reliéfizací textu. Reliéfizovaná výpověď stojí za výpovědí, k níž se obsahově vztahuje: Nadané jednotlivce na nižších příčkách společenského žebříčku postihoval nedostatek příležitostí ještě hůř (ženy nepřicházely v úvahu vůbec). – Po bitvě na Bílé hoře spisovná čeština byla postupně vytlačována ze svých pozic a její funkce přebírala zejména němčina, zčásti latina (ta si své místo ve vědeckém vyjadřování a v poezii uchovala v jisté míře i v předcházejícím období humanistickém). – Občan pak od nich ovšem právem očekává pokud možno bezchybné vyřizování i zdánlivých maličkostí, protože právě tam se projeví chyby a omyly nejdříve. (Chyby v celkové koncepci se prokáží až za léta.) – Josef II. si v r. 1781 za své návštěvy Prahy prohlédl i stavbu nového divadla (stály již zdi) a měl z něho velkou radost.

Reliéfizovány mohou být též výpovědi nevětné: Pomístní jména vznikají v určité době (hledisko historické), jsou pevně vázána na určitý objekt (hledisko geografické) a jsou jazykovým vyjádřením poznávacích schopností člověka (hledisko jazykové). Reliéfizován může být samozřejmě i delší úsek textu, než je jedna výpověď.

Významově komunikačnímu odstupňování textu slouží i jiné prostředky než reliéfizace. Jsou to zejména vsuvky, které vyjadřují doplňující, a tedy vedlejší informace nebo komentující poznámky autora k základnímu sdělení.[1] Významově komunikační odstupňování výpovědí v textu se realizuje též pomocí lexikálních prostředků, a to zejména tzv. implikativními konektory, které mají akcentující [70]funkci.[2] Jde zvl. o slova typu jen, jedině, hlavně, především, zejména, zvláště, jmenovitě, výhradně, výlučně aj. na začátku výpovědi: Napřed si všechno promysli a piš teprve po zralé úvaze. A hlavně nedělej chyby.

Významově komunikačním odsunutím výpovědi do pozadí je reliéfizovaná výpověď (nebo výpovědi) blízká funkčně vsuvce, ale strukturně je to jev jiný než vsuvka. Jedním z markantních znaků vsuvky je, že přerušuje výpověď, do níž je vložena, kdežto výpovědi reliéfizované v textu nejsou vloženy do jiných výpovědí, tudíž je nepřerušují. Zatímco vsouvání je zvláštní druh mezivýpovědního vztahu, jímž se významového odstupňování textu dosahuje syntakticky, přerušením syntaktické struktury, reliéfizované výpovědi v textu jsou jen variantou základního textového vztahu „řazení“ výpovědí, jsou vyčleněny jen zvukově a graficky.[3] Aby lépe vynikl rozdíl mezi vsuvkou a reliéfizací textu, uvedu dva doklady z cit. monografie o parentezi, které oba autorka uvádí jako příklad vsuvky (i když reliéfizaci, tzv. závorkování, jinak do vsuvky nezahrnuje):

/1/ Když dědeček tovaryšil v Praze – také Národní divadlo stavěl – bydlil se studenty z průmyslovky.

/2/ Autor sice komponuje tyto osudy v celek – a tato cílevědomá, umělá skladba je až příliš zjevná –, ale zobecnění smyslu těchto osudů neprovádí sám. (B. Rulíková, c. d. v pozn. 1, s. 36.)

Podle mého pojetí je vsuvkou pouze první příklad, kde jde o přerušení syntaktického vztahu uvnitř souvětné výpovědi (vztahu závislosti mezi větou řídící a závislou větou vedlejší příslovečnou časovou). Druhý příklad považuji za reliéfizaci textu, protože žádná výpověď tu není přerušena, ve vztahu řazení jsou tu tři výpovědi, z nichž prostřední je reliéfizovaná (obsahuje doplňující sdělení).

Reliéfizace se blíží vsuvce nejen funkčně, ale podobá se jí i formálními znaky zvukovými a grafickými. Zřejmě proto se případy reliéfizace (výpovědi) uvádějí občas v našich mluvnicích jako příklady vsuvek: K nám z Náchoda chodíval – až na Čáslavsko – pláteník Prouza (V. Šmilauer: Novočeská skladba, Praha 1966, s. 403); Jednou jsme – takhle koncem listopadu – bloumali po lesích na Drahanské vysočině (M. Grepl – P. Karlík: Skladba spisovné češtiny, Praha 1986, s. 225); Josef – protože byl úplný začátečník – nám způsobil mnoho starostí (Mluvnice češtiny 3, Praha 1987, s. 659). Také J. V. Bečka v České stylistice (Praha 1992, s. 190) píše, že „nezřídka nabývají povahy parenteze i normální větné členy, chce-li autor naznačit jejich platnost vysvětlivky nebo poznámky“. Všechny naše současné mluvnice se však shodují v tom, že vsuvka „se nezačleňuje do žádného ze syntaktických vztahů“ (Grepl-Karlík), že „po stránce mluvnické není vsuvka [71]do věty nijak začleněna“ (B. Havránek – A. Jedlička: Česká mluvnice, Praha 1970, s. 335), chápou tedy vsuvku jako syntaktický jev, jehož dominantním znakem je vložení bez formálně syntaktického vztahu.[4] V hořejších příkladech však vyčleněné výrazy lze určit jako větný člen (jde o příslovečná určení), takže bez syntaktického vztahu k ostatní větě nejsou. Jde podle mého názoru ve všech případech o reliéfizaci příslovečného určení, nikoli o vsuvky.

Shodné nebo podobné znaky zvukové a grafické, které má vsuvka také s apozicí (přístavkem), může způsobit rovněž hodnocení apozice jako vsuvky, srov. např.: Prudké onemocnění – asi zánět plic – rázem učinilo žití jejímu konec. V Šmilauerově Novočeské skladbě (1966, s. 402) se tato věta uvádí jako příklad parenteze. Jde však o apozici, ale zvláštní je, že výraz v apozici je oddělen pomlčkami. Normálně bývá apoziční člen oddělen čárkami, použije-li autor pomlček nebo závorek, je to patrně se záměrem apoziční výraz reliéfizovat. Srov. též: Kalkování (doslovné překládání) slov a celých slovních spojení je vedle přímého přejímání slov významným projevem vlivu němčiny. – Už dnes (v pondělí) mají ministři dopravy ČR a SR dořešit otázku rozdělení vagonů a lokomotiv. Vsuvku a apozici lze rovněž nejspolehlivěji rozlišit podle syntaktického zapojení do věty. Za vsuvku lze považovat jen výrazy, které nejsou syntakticky zapojeny do věty: Tímto rozvržením se redaktorům svazku (F. Daneš, M. Grepl a Z. Hlavsa) podařilo dobře pokrýt celou syntaktickou problematiku. Kdyby jména byla formálně začleněna do textu, šlo by o reliéfizovanou apozici (výčtovou): Tímto rozvržením se redaktorům svazku (F. Danešovi, M. Greplovi a Z. Hlavsovi) podařilo… Pro nereliéfizovanou apozici by patrně bylo použito pouhých čárek (před a za výčtem jmen).

Na výrazy, které nazýváme reliéfizované, se sice upozorňovalo již dříve, avšak ne vždy jasně se oddělovaly od vsuvek (viz výše uvedené příklady z mluvnic). B. Rulíková v monografii o parentezi reliéfizaci od vsuvky v zásadě odděluje a nazývá ji „závorkováním“.[5] Uvádí, že závorkování je spolu s parentezí způsob, jak sdělení charakterizovat jako vedlejší. Oba tyto jevy vytvářejí „jakoby druhou, vedlejší promluvovou linii“.[6] Pojem a termín „vedlejší promluvová linie“ se mi však nezdá ideální, a to ze dvou důvodů: 1. Vybočení ze základní promluvové linie nemusí znamenat pouze odsunutí do pozadí některých částí textu, jejich významové oslabení (reliéfizace nemusí vést jen k vytvoření textového „basreliéfu“); může znamenat naopak (méně často) i zvýraznění nebo zdůraznění části [72]textu čili jejich vysunutí do předního plánu textu („hautreliéf“). Slovo „vedlejší“ však budí představu, že jde vždy o něco druhořadého, upozaděného. 2. Upozaděné nebo zvýrazněné části textu netvoří souvislou linii, tak jako ji tvoří základní text; jsou to jen jednotlivé ohraničené úseky textu, které vybočují ze základní linie textu.[7] Z těchto důvodů jsem zvolil označení (termín) reliéfizace, které – jak se mi zdá – podstatu věci vystihuje lépe. Za vedlejší promluvovou linii lze spíše považovat např. poznámkový aparát k odbornému výkladu, který tvoří paralelní, ale ne rovnocenný text nebo texty k textu základnímu.

---

[1] Srov. B. Rulíková: Parenteze v současné češtině, Praha 1973, s. 73n. Nezahrnoval bych však s autorkou do vsuvek uvozovací věty k přímé řeči vložené do ní: „Vždyť to je – řekla Valentina – samozřejmé, Martin má ještě daleko do zletilosti,“ protože nejde o vztah mezi výpovědní v promluvě jako u vsuvek („větných“), nýbrž o vztah mezi promluvový v textu promluvového komplexu. Uvozovací věta je součástí „řeči vypravěče“, přímá řeč je „řeč postavy“. Uvozovací věta má také zcela jinou funkci než vsuvka, a to ať je interponovaná, nebo preponovaná či postponovaná. K tomu srov. O. Šoltys: Několik poznámek k uvozovacím větám, SaS 40, 1979, s. 157–159.

[2] Srov. J. Hoffmannová: Typen der Konnektoren und deren Anteil an der Organisierung des Textes, Linguistica X, ÚJČ Praha 1984, s. 111–2.

[3] O vztahu řazení srov. můj čl. K problematice syntaktických vztahů parataktických, NŘ 74, 1991, s. 181–188.

[4] Absencí syntaktického vztahu se myslí absence syntaktických vztahů větných a souvětných. Sotva lze však mluvit o spojení „asyntaktickém“ (B. Rulíková). Z hlediska textové syntaxe je vsuvka do textu syntakticky zapojena, mezi vsuvkou a bázovou výpovědí je vztah navazovací, vyjádřený pronominalizací, použitím konektorů apod.

[5] C. d. v pozn. 1, s. 39.

[6] Srov. též B. Rulíková: Vedlejší promluvová linie, NŘ 1971, s. 69–78.

[7] Viz Mluvnice češtiny 3, Praha 1987, s. 670.

Naše řeč, volume 77 (1994), issue 2, pp. 67-72

Previous Jan Chloupek: Funkční styly dnes

Next Olga Müllerová: Problémy vedení dialogu v televizi