Časopis Naše řeč
en cz

Jeden druhého, jedni druhé

[Drobnosti]

(pdf)

-

Před dvěma lety (II, 136 a 137) jsme se snažili ukázati, že není německé říkati a psáti jeden druhého, jeden po druhém a pod. Tento výklad prý budil mnoho pohoršení mezi starověrnými brusiči; ale nevíme o pokusu jej vyvrátiti.

Vykládali jsme o jiných způsobech, jimiž lze vyjádřiti totéž; vypočítávali jsme případy, kde bez násilí páchaného na českém jazyce je nesnadno, někdy nemožno vyhnouti se rčení »jeden druhého«. Přidali jsme (II, 211) případ další: u sloves zvratných nebývá obyčejně možno vespolný děj vyjádřiti novým zvratným zájmenem. Nelze říci »dívali se si do očí«, sotva kdo řekne [300]i »dívali se sobě do očí«; ani »divili se sobě, báli se sebe, vysmáli se sobě« a pod. Každý Čech by řekl »dívali se jeden druhému do očí«; ale spisovatelka, z jejíhož románu jsme tam uvedli příklad, raději se vyjádřila způsobem, jemuž žádný Čech nerozumí, a napsala »dívali si do očí«. V knize letos vyšlé spisovatel, jejž sice občas přistihujeme při hříchu proti duchu českého jazyka, ale jen, kde propadá strachu z brusičských zákazů, napsal o dvou lidech větu stejně nesmyslnou: »podívali se vzájemně do očí«. Komu? A »vzájemně«? Slovo, jehož lidová mluva nikde nezná, jehož nenajdeme v celé starší době našeho písemnictví, je našim spisovatelům milejší než způsob, jakým se u nás mluví od nejstarších dob podnes. Jakáž pomoc; brusy jej zapovídají!

Dnes přidáváme případ jiný. Vlastně jsme jej naznačili nadpisem 7. hlavy článku »Jeden« (»milujmež jedni druhé« 1. Jan 4, 7; vedle toho »abyste se milovali vespolek«, »abyste milovali jeden druhého«, jak v Kral. bibli čteme jinde), ale měli jsme o něm promluviti podrobněji. »Milujte se vespolek« (nebo tedy třebas i »vzájemně«), anebo prostě »milujte se« lze říci, mají-li se milovati dva lidé nebo lidí více; velmi často ani na přesnosti nebo nepřesnosti výrazu nesejde, domyslíme se často, oč jde, ze situace. Tak zejména, vypravujeme-li o dějích týkajících se nedílně několika osob nebo věcí; o dvou osobách i o členech rodiny četnější lze stejně říci, že se (spolu, vespolek) mají rádi, že mají rádi jeden druhého, anebo — zašlým kusem ze zbrojnice 14.—15. stol. — že mají »druh druha« rádi. Je-li řeč o několika osobách nebo věcech, lze se ovšem vyjádřiti určitě, jen užijeme-li výrazu »jedni druhé« (»druh druha« nemá mn. čísla); ale rádi uznáváme, že toho opravdu není potřeba (Kral. bible překládá na př. nestejně verše 34.35 v 13. hl. ev. sv. Jana: »Přikázaní nové dávám vám, abyšte se milovali vespolek; jakož já miloval sem vás, abyšte i vy milovali jeden druhého. Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým«; co Bratří překládají jednou »se vespolek«, po druhé »jeden druhého«, po třetí »jedni k druhým«, zní v řeckém originále i ve Vulgátě v podstatě bez rozdílu). Jinak, mluvíme-li o skupinách složených z jednotlivců; chceme-li zde mluviti srozumitelně, neobejdeme se bez množného »jedni druhé«. Tak na př. smiřujeme-li dvě strany ve spolku (»musíte jedni druhým povoliti«), anebo je-li řeč o příchodu zástupců několika spolků (»vystupovali jedni po druhých«).

V 1. kn. Samuelově (nebo v 1. Královské) se vypravuje v hl. 18., jak se po smrti Goliášově a porážce Filistinských Saul a [301]David vraceli s Izraelskými domů. »Stalo se pak,… že vyšly ženy z každého města izraelského, zpívajíce a plésajíce, vstříc Saulovi králi s bubny, s veselím a s husličkami. A prozpěvovaly jedny po druhých ženy ty, hrajíce, a řekly: Porazilť jest Saul svůj tisíc, ale David deset tisícův.« A Kral. bible sama výraz »jedny po druhých« vykládá: »jednak jeden houf, jednak druhý; t. zpíváním jedny druhým se ohlašovaly«. Kdo je přesvědčen o nesprávnosti těchto vět, ať se pokusí, jak by jejich obsah vyjádřil »správně« a také zřetelně. 2. Par. 20, 23 čteme o synech Ammon a Moábských, jak »hubili jedni druhé«; zde by snad vyznavač dnešních brusů řekl, že se hubili »navzájem« nebo »vzájemně« anebo po staru »v zájem«, ale Bratří by se asi ptali po výkladě, co vlastně »jedni druhým« spláceli. Že se výrazů »jeden druhého, jedni druhé« nebáli, jako se jich nebojí starší překlady bible, tištěné i psané, a ostatní staré spisy české, poznal by čtenář na str. 192 Biblické konkordance.

Snad se najde někdo, jenž řekne, že tedy, kde je řeč o celých skupinách, je výminka pravidla o nesprávnosti rčení »jeden druhého«. Nám by se ovšem zdálo směšným, zapovídati rčení, jehož nesprávnosti nikdo nedokázal, které naopak se může vykázati všemi doklady správnosti, a dovolovati je přes jeho domnělou »nesprávnost«, kde se bez něho vyjádřiti nelze.

Ještě několik slov o slovech navzájem, vzájemný, vzájemně. Řekli jsme v N. Ř. II, 174, že ze starší doby známe jen výraz v zájem, vzájem (a to jen ze dvou dokladů z 15., 16. stol., pak z Rosova slovníku); znamenal, že se oplácí něco rovnou měrou. Jak se stalo, že tato slova nabyla v minulém století u nás tolik půdy, dovíme se asi teprv, až bude zpracován jazyk našeho písemnictví z minulého století v chystaném slovníku České akademie. Bezpochyby se ukáže, že se to stalo z veliké míry vlivem polským; z polštiny naši spisovatelé před 100 lety leccos přejali. V polštině je wzajem (= stč. vzájem), na wzajem, nawzajem, wzajemny, wzajemnie s naším starým významem (o dluhu a jeho splácení, o oplácení něčeho stejnou měrou) i s významem, jak náš dnešní spisovný jazyk těchto slov užívá; a Jungmann naznačuje v závorkách výslovně polský původ slova vzájemný. Navzájem v dnešním významě má Jungmann z Šafaříkových Starožitností, a je zajímavé, že se tam toto slovo ještě v závorkách vykládá českým »vzájem«. Kott 4, 1206 má Tkáčovu zprávu, že je na Slovensku vzájomně, vzájomný; byli bychom velice vděčni za poučení, jsou-li to na Slovensku slova lidová a v jakém významě se jich užívá. Tato slova tak, jak jich užíváme dnes, ne[302]jsou tedy, jak se zdá, původu čistě českého; ale nabyla v našem spisovném jazyce tolik půdy a práva, že snad není třeba je z něho vypuzovati. Upíráme jim však právo úplně z našeho jazyka vytlačovati i na újmu zřetelnosti a správnosti výraz domácí, starý, po celém českém jazykovém území známý a správný.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 10, s. 299-302

Předchozí Alois Získal: O řeči Boženy Němcové v „Babičce“

Následující Držeti s někým

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1