Časopis Naše řeč
en cz

Moře na dosah (Hypotéza)

Jaroslava Janáčková

[Články]

(pdf)

-

„Djó, moře! Proč nebydlíme u moře!“ Povzdech pana Rybáře v Nerudově povídce Hastrman konstatuje jedno manko v pokladech Čech. Prý se tu každý kámen může proměnit v drahokam, dovídáme se od rázovité postavy o pár vět dále. Na třech motivech – Prahy pozorované z návrší od Hradu k údolí Vltavy, kamenů proměnitelných v poklady, vzdálenosti či blízkosti moře – je postavena základní událost v Hastrmanovi. Pan Rybář se musí vzpamatovat z úděsu, že jeho milovaná sbírka nepředstavuje drahokamy a neslibuje bohatství, ale jen poznání. V tuto chvíli se jakousi ozvěnou vrací – za noci s oknem otevřeným nad Prahu – v samomluvě zdrceného starce obměněný výrok: „Moře! – Proč tu není moře!“ Slovo moře se pak ještě zopakuje, ale už v zřetelně přeneseném významu, a mimo přímou řeč postavy. Napoprvé se tak děje v řeči vypravěče, v přirovnání („Snad se v něm vlnila tesknost jako bijící moře“). Podruhé, v pointě povídky, se šťastné rozpoložení starce, jemuž se právě dostalo vyznání lásky od vzdáleného příbuzného, evokuje polopřímou řečí. Zaplavený dojetím nevidí pan Rybář nic „určitého“, zato démanty moře má zničehonic na dosah: „Neviděl nic určitého, vše se třpytilo jakoby rozpuštěný démant, vše se vlnilo – až k samému oknu – až do jeho oka – moře – moře!“

V krátké povídce postavené na radosti z Prahy a na konfrontaci statků hmotných a duchovních rozehrál Jan Neruda rozpětí mezi přímými a obraznými významy slova moře. Tak se mu nádherná a cizinci obdivovaná Praha jevila zpočátku jako – bohužel – od moře odříznutá, zato nakonec (v subjektivním prožitku) jeho širou hladinou disponující. Místo jedné iluze zaujala v srdci pana Rybáře iluze druhá.

Česká próza 19. století zahrnovala do svého modelování světa moře nejspíš v pohádkách a v cestopisných žánrech, a to jako prostor cizí, který má být zvládnut, přiblížen a poznán. Na atraktivnost tohoto Čechám nevlastního prostoru spoléhala próza překladová a na ní cizopasící beletrie kolportážní. (Celé svazky napínavých románů na pokračování, připisovaných V. Bambasovi, se odehrávaly na lodích plujících z Evropy do Ameriky, kam se uchylovali ubozí sirotci, opuštěné svedené dívky a také zlosyni prchající před spravedlností.)

Ale umělecky ambiciózní próza nacházela své „vznešené“ a „vysoké“ prostory v Praze, jak ukázal V. Macura v Znamení zrodu. Mimo hlavní město Čech pak opakovaně v horských masivech a vrcholech Krkonoš a Šumavy. Světlá tento repertoár velkolepých míst, jež disponují výškou a pohledy k údolím, obohatila o Ještěd, později K. V. Rais objevil Hlinecko atd. Moře jako fyzický a reálný [3]prostor pro českou krásnou prózu anektovala, jak se zdá, až moderna z předělu 19. a 20. století.

Povšiml si toho už K. Krejčí,[1] když stopoval vztahy českých spisovatelů k Praze. Konstatoval: „Již Neruda sám a po něm mnozí jiní, kteří v Praze vyrůstali nad své prostředí, bolestně pociťovali provinciální uzavřenost českých poměrů, nedostatek širokých obzorů, možnosti vyrůst a rozletět se, jakou měly svobodné, velké národy. Touha po moři malostranského občánka (míněn Hastrman, pozn. J. J.) velmi působivě vyjadřovala tento pocit malosti a stísněnosti. Moře v tomto pojetí, se svou mohutností, širokými obzory, v nichž nic nezastavuje ani nebrzdí volnost rozletu, se svou průzračnou čistotou, v níž se rozplývá všechen kal a rmut mělkých říček, potoků a stok, stávalo se symbolem.

Nejsilněji to pociťovala generace na rozhraní století.“

Svou tezi Krejčí doložil na poezii Viktora Dyka. Poznamenal ovšem, že s motivem moře se u Dyka spojovaly ještě jiné než ony „politické“ významy včetně těch, v nichž lze zpětně vyrozumívat předzvěst Dykovy tragické smrti v mořských vlnách.

Anexí moře zde rozumíme ještě něco jiného; máme na mysli časoprostor, v němž probíhá akce nějaké fiktivní postavy v krásné próze. V případech, jež sledujeme, se pozornost soustřeďuje k subjektivnímu prožívání pohybů a dálek, výšek a hloubek, jaké člověku uvyklému souši nabízí moře za lázeňského pobytu. Jde o epiku subjektivizovanou, o lyrizovanou prózu. Jak v Světlé noci Václava Hladíka, tak v Moři Růženy Svobodové představuje personální vypravěč mladé senzitivní osoby, které zajely k moři, aby tváří v tvář nezvykle dynamickému a nesmírnému prostoru na něco z předchozích zážitků zapomněly a k něčemu novému sebraly síly. Hrdinové jsou tedy turisté, kteří jako chodci a diváci pozorují nezvyklou scénu za vybraných okamžiků zapadajícího slunce anebo za noci, osvědčují schopnost prožívat pro ně dění neobvykle slavnostní a s ním konfrontovat svůj vnitřní svět, uvolňovat se a pookřívat.

Podobná osnova zviditelňuje rozdíly mezi autorskými výkony. Hladíkova Světlá noc připomíná sentimentální povídku se šťastným rozuzlením. Mužský „rek“ na břehu moře zakusí „očištění minulosti a posvěcení budoucnosti“ i „tušení příští lásky“, harmonii „své bytosti s neporušenou krásou světlé noci, s oblohou, mořem… “ (V. Hladík, Světlá noc). Naproti tomu Svobodová vztah mezi prostorem moře a mezi vnitřním světem své postavy proměňuje v otázku. Hrdinka při všem obdivu k moři trvá na suverenitě své osobnosti. Ujišťuje sama sebe, že stejné bohatství, jaké znamená moře, představuje sama: svým nitrem, vůlí, předsevzetím volit „vždy ze dvou možností tu krásnější a světlejší“ (R. Svobodová, Moře).

Dvojice jmenovaných próz vyšla v Lumíru na rok 1898–9, v ročníku, kdy časopis z rukou Sládkových přejímali autoři mladší. A nešlo o nic malého: „… po letech bojů se v něm opět sešli lumírovci s generací 90. let (s výjimkou J. S. [4]Machara a F. V. Krejčího), k níž ještě přibyli autoři mladší… Trumfem obnoveného Lumíru měl být F. X. Šalda“; ten „spatřoval v Lumíru možnost, jak získat nezávislou tribunu“.[2] Probuzené naděje trvaly pouhé dva roky; počátkem nového století zůstali v časopise s výjimkou J. K. Šlejhara a V. Mrštíka už jen „staří“ autoři, bez „devadesátníků“. Ale počáteční nástup byl slibný a pro jeho aktéry až opojný. Časopis skvělé pověsti se jevil v tu chvíli jako prostor svobodné, ničím nespoutané tvořivosti, jako zázrak. Vilém Mrštík se zde také zřekl svého mladického horování pro realismus a naturalismus (stihla ho za to kletba Času). Březina Lumíru svěřil mimo jiné eseje Krása světa a Perspektivy. Vidinu nejvyšších met slovesné tvorby podpořil Šalda statí Spisovatel, umělec, básník a výkladem experimentu. Jeho zdrojem není podle kritika technika tvoření, ale pohled na svět, schopný proměňovat všední v zázračné: „Experiment je voda života, již pije Srdce přímo, holou dlaní ze sladkého křišťálového pramene.“ „Proměnění několika okoralých chlebů ve velikou kypící hostinu duše každou chvíli novou a jinou.“ „Každý všední den bez rozdílu svatý a co den, to boží hod,“ uzavíral Šalda svou úvahu Experimenty programní výzvou.

Do takového proměňování všedního dne v den svatý na stránkách Lumíru nepochybně zapadaly uvedené dvě prózy situované na mořský břeh. Doplňoval je V. Mrštík svou evokací opojení, jaké vyvolává ve všech účastnících noční muzicírování v moravské Velké a v celém okolí (Hudci). Odjinud k poetizaci všedního dne mířila také Jiráskova nová kronika U nás, v Lumíru otiskovaná na pokračování. „Staří“ a „mladí“ si při této poetizaci všednosti mohli na stránkách Lumíra hrát do rukou. Přesněji: „Mladí“ mohli na svoje starší kolegy z Lumíru a na jejich dřívější směřování k exotismu navazovat.

S tím rozdílem, že rozšiřovali časoprostor českého člověka také o moře. Přiblížilo se mu na dosah nejen dopravním spojením a lázeňskou turistikou. Ta kvetla už předtím. Na výletní ruskou loď situoval jeden ze svých líbivých románů S. B. Heller (Román na moři, 1892). V případech, kolem nichž tu kroužíme, jde o jev kvalitativně jiný: vzdálené a cizí moře se přibližuje na dosah českému člověku, který má vysoké duchovní aspirace a kulturní ambice. Octl se v časoprostoru bez hranic, protože si překračování dálek ukládá jako samozřejmý úděl a prožívá je jako dobrodružství duše a ducha.

Petr Wittlich[3] zaznamenal, že „generačním a dobovým kulturním symptomem“ v umění na sklonku 90. let byl člověk hledící do vesmírných dálav. Podobným generačním a dobovým kulturním symptomem se v této chvíli stává člověk konfrontující zkušenost odjinud – z pozemské pouti – a nároky svého nitra s širou hladinou moře. Není míň velkolepá než hloubky vesmíru, ale jako součást země je méně znepokojivá; jako vlnivá hladina může i konejšit.

Teprve česká moderna se svým důrazem na osobnost a na její „vnitřní pravdu“, nadřazenou pravdě „vnější“ přiblížila české krásné próze moře na dosah. [5]Prostorová strukturace textu (skupiny textů), poznamenal M. J. Lotman,[4] je součástí komplexního modelu, který náleží určitému typu kultury. Zásluhou moderny se prostor pro Čechy dotud sevřený (tak o věci uvažoval pan Rybář v Hastrmanovi, tak – jako „zemi kalicha“ – reflektovala prostor Čech Nerudova lyrika) rozevřel.

Součástí časoprostoru v české beletrii se stává moře, ovšem v platnosti „jiného“. Hranice mezi svým (domovem, zemí, duší) a cizím – mořem – existuje. Líbivá beletrie dokáže tohoto rozhraničení využít k atraktivizaci otřelých příběhů (v románu Nocturno moře z r. 1910 odjíždí hrdinka z Prahy k moři, aby vysvobodila jednoho mladého muže z kláštera u Istanbulu. Raněna jeho smrtí – a obohacená o dítě, které se jí z toho setkání narodilo – se usazuje na své Malé Straně, odmítajíc dokonce vábení Ameriky). Velká literatura se s tímto rozhraničením moře – prostoru cizího – a domova vyrovnává náročněji.

Prameny:

S. B. Heller, Román na moři, Vilímkova ilustrovaná knihovna rodinná 1892
V. Hladík, Světlá noc, Lumír 27, leden 1899
R. Jesenská, Nocturno moře, Praha 1910
V. Mrštík, Hudci, Lumír 27, listopad 1898
J. Neruda, Povídky malostranské, Praha 1950
R. Svobodová, Moře, Lumír 27, květen 1899


[1] K. Krejčí, Praha legend a skutečností, Praha 1981, s. 236.

[2] Z. Pešat, Lumír, Lexikon české literatury II/l, Praha 1993.

[3] P. Wittlich, Česká secese, Praha 1982, s. 201.

[4] M. J. Lotmann, Štruktúra umeleckého textu, Bratislava 1990, s. 261n.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 1, s. 2-5

Předchozí Jiří Kraus: K životnímu výročí Alexandra Sticha

Následující Ondřej Hausenblas: Placákův Medorek jako čin lingvistický

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1