Časopis Naše řeč
en cz

Životní syntéza českého stylistika

Inka Němečková, Daniela Škvorová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Na podzim roku 1992 vydalo nakladatelství Academia obsáhlou práci J. V. Bečky Česká stylistika (467 s.). Tato klasickým způsobem zpracovaná stylistika představuje výsledek celoživotní autorovy práce. Bečka se stylistickému bádání věnoval více než padesát let: jednak v oblasti teoretické a metodologické (pracoval ve Výzkumném ústavu pedagogickém, je autorem kapitol o slohu ve středoškolských učebnicích, na[166]psal řadu prací o stylistice), jednak jako pedagog (působil na filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, na Univerzitě 17. listopadu v Praze, na fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze). Publikace Česká stylistika vyšla krátce po autorově smrti.

Při práci na knize byl J. V. Bečka veden snahou „podat funkční pojetí stylistiky co nejdůsledněji v kompaktní podobě vystihující současný stav českého vyjadřování“ (s. 424). Věnuje tedy pozornost fungování češtiny ve všech oblastech sdělování. Jazyk se pojímá v tradici Gebauerově, „jako jednotný, ale bohatě rozrůzněný stylisticky. Podstata slohové diferenciace tkví v tom, kterak v aktuálním užití jsou voleny jazykové výrazové prostředky k vyjádření úkolu sdělení podle autorova sdělného pojetí a záměru“ (s. 424).

V uspořádání publikace postupuje Bečka od stylizace ke kompozici. Kniha má úvodní oddíl věnovaný slohu, jeho podstatě a podmínkám jeho diferenciace; dále tři hlavní oddíly nazvané Pojmenování, Stylistická syntax a Kompozice a stručný závěrečný oddíl týkající se individálního slohu. Teoretické stati jsou provázeny ilustrujícími příklady a názornými ukázkami. Bohatství a názornost příkladů patří k nejcennějším přínosům publikace.

V úvodu autor podotýká, že vychází ze širokého pojetí slohu: „slohem se rozumí vše, co se v řeči sděluje výběrem z prostředků, jež jazyk ve svém souboru obsahuje, a jejich uspořádáním k úkolu jazykového sdělení“ (s. 5). Věnuje se zásadám diferenciace slohu, funkčním stylům, slohovým druhům a postupům, slohovým útvarům.

První oddíl, Pojmenování, se zabývá slovem, jeho významem a užitím (je zde věnována nebývalá pozornost jednotlivým druhům pojmenování, složeným a sdruženým pojmenováním a přesahům mezi nimi).

Oddíl druhý, s názvem Stylistická syntax, je zaměřen především na stylistiku věty a souvětí. Vedle kapitol o druzích vět a jejich stylistickém využití a o expresivitě věty jsou tu zajímavá pojednání o nasycenosti, dynamice a sevřenosti výrazu a o vyváženosti věty. Poslední kapitola mluví o dialogu a o rozdílech mezi řečí přímou, polopřímou, nepřímou a vnitřní.

Nejobsáhlejší část publikace představuje oddíl třetí, Kompozice. V uspořádání tohoto oddílu postupuje Bečka hierarchicky od jednodušších jevů (uspořádání nadvětných souvislostí) přes jevy složitější (tematické úseky a jejich stavba) až k výstavbě složitých jazykových projevů. Nejpodrobněji je zpracován styl umělecký a styl odborný, dále pak styl publicistický, normativní a jednací. Jsou zde zmíněny i ve starších stylistických pracích opomíjené případy slohových útvarů jako vyhlášky, směrnice, propagační útvary apod.

Závěrečný oddíl se jen stručně zabývá individuálním slohem, vlivem temperamentu, vloh, společenského i volního působení na formu individuálních jazykových projevů.

V předmluvě knihy J. V. Bečka píše: „Podat souhrnnou stylistiku veškeré jazykové [167]produkce je už pro sám široký rozsah úkol náročný. Není to mechanický výčet výběrových možností, pouhý repertoár slohového výběru, nýbrž systematický přehled získaný zobecněním základních možností a jejich rozmanitých kombinací a vzájemného křížení“ (s. 5). Bečkova publikace má vedle své didaktické hodnoty i hodnotu historickou: sbíráním příkladů pro tuto práci se autor zabýval víc než padesát let. Názornost a srozumitelnost výkladu a množství ilustrujících příkladů a ukázek ocení především pedagogové. Určitým nedostatkem knihy je ta skutečnost, že při uspořádání seznamu odborné literatury a bibliografických údajů nebere Bečka ohled ani na naše novější publikace zabývající se stylistickou problematikou, ani na vývoj stylistiky ve světě. Výklad některých stylistických jevů je v knize podán zjednodušeně, tak jak to bylo běžné v stylistice před průkopnickými pracemi pražské strukturální a funkční lingvistické školy. Přesto je třeba Bečkovu stylistiku považovat za cenný přínos k vědě o slohu: dovršuje snažení klasické stylistiky o výklad stylisticky příznakových jazykových prostředků a podává souhrnné poučení o kompozici.

Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 3, s. 165-167

Předchozí Zdeňka Hladká: Co s obecnou češtinou?

Následující Běla Poštolková: Stane Suhadolnik (1919—1992)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1