Přezdívky v Bigăru: příspěvek k antroponymii česky mluvící vesnice v jihorumunském Banátu

Zdeněk Salzmann

[Články]

(pdf)

-

[1]Prameny, které jsou k dispozici, přesně neodpovídají okolnostem, za nichž byly česky mluvící vesnice v jihorumunském Banátu zakládány. Podle archívních záznamů říšského ministerstva války ve Vídni vznikly první dvě osady počátkem 20. let 19. století, a to jako reakce na žádost jakéhosi Georga Magyarlyho, aby mohl získat dělníky z Čech pro svůj velký dřevařský podnik. Z těchto dvou vesnic, založených v kopcích východně od dnešní Moldovy Noua, zůstala dnes pouze jedna – St. Elena (Svatá Helena).

Druhá přistěhovalecká vlna českých rodin do jižního Banátu začala o několik let později s podporou správy vojenské pohraniční oblasti Banátu. Někteří z přistěhovalců se usadili v kopcích severovýchodně od Moldovy a založili vesnici Weitzenried, dnes známou jako Girnic. Jiní se pustili dále na severovýchod k Lapusnicelu a blízko něj založili vesnici Sumita; dalším byl dán pokyn, aby zamířili na východ podél Dunaje až ke dnešní Berzasce a dále k Orsově. Tento proud vystěhovalců je spojen s vesnicemi Ravensca, Bigăr, Eibenthal a dalšími. Přes případy skutečných útrap probíhalo osídlování druhou vlnou českých kolonistů dobře a podle zpráv z té doby žilo v jižním Banátu v březnu 1828 více než tisíc českých rodin.[2]

Bigăr, který se nachází asi 550 metrů nad hladinou moře v kopcovitém terénu asi 18 kilometrů na sever od Dunaje, zůstal od ostatních vesnic a měst v kraji relativně izolován. Nejbližší převážně rumunskou obcí – vzdálenou asi 22 kilometrů po neudržované cestě – je Berzasca, pod jejíž správu Bigăr spadá od roku 1968. Do vesnice nevede žádná veřejná doprava a neexistuje ani telefonní spojení s ostatním světem. Zásobování vesnice elektřinou je závislé na místním generátoru, poháněném naftou, a je každý večer omezeno na několik hodin po západu slunce. V pracovní dny nákladní automobil, vybavený pro převoz cestujících, odváží asi tucet mužů na pracovní směnu v osadě Cozla, kde pracují jako horníci, a za jedenáct hodin je opět přiváží zpátky. Totéž vozidlo obstarává třikrát v týdnu poštu.

Vrchol vzrůstu Bigăru se datuje od konce 30. let 20. století, kdy počet jeho obyvatel dosáhl asi 600. Od 2. světové války se počet obyvatel vesnice stále zmenšuje, neboť lidé se odtud stěhují pryč. K nejvýraznějšímu snížení počtu obyvatel [147]došlo koncem 40. let tohoto století, když poměrně velký počet vesničanů, zvláště mladých mužů, odešel do Československa. K 1. červnu 1980 se počet stálých usedlíků v Bigăru ustálil asi na 340, ale zdá se jisté, že počet obyvatel bude dále klesat, protože mnoho rodin se rozhoduje odejít a hledat větší pracovní příležitosti a lepší životní podmínky jinde, především v blízkých obcích, jako Berzasce a Bozovici, nebo v krajských městech Rešitě a Oršově. Bigăr není jediná obec se snižujícím se počtem obyvatel. Tento vývoj je stejně charakteristický i pro ostatní izolované, česky mluvící vesnice, zvláště pro Ravensku.

V dějinách Bigăru si vesničané obstarávali živobytí většinou jako sedláci. V prvních letech mnoho mužů pracovalo jako dělníci v dřevařském podniku, aby tak pomáhali svým rodinám při rozšiřování jejich hospodářství na hustě zalesněných úbočích okolní krajiny. Během poslední čtvrtiny minulého století umožnil zvyšující se počet mužů zavedení jakéhosi modelu sezónní práce v několika oblastních dolech. Od té doby se hornictví stalo hlavním tradičním zaměstnáním vesnických mužů.

Za posledních asi dvanáct let závislost vesničanů na zemědělství jako vydatném zdroji obživy značně poklesla. Hlavním činitelem byl prudký vzrůst počtu divokých prasat. Zvířata byla chráněna státem a způsobovala vážné škody na obilí na polích, která bezprostředně nepřiléhala k vesnici. V důsledku toho se plocha půdy, na níž vesničané mohli pěstovat obilí, značně zmenšila.

Přes hluboké společensko-ekonomické změny, které poznamenaly poválečná léta, vesničané si zachovávají nejdůležitější znak své etnické identity – místní variantu češtiny – a udržují si velkou náklonnost k vesnické endogamii. Zcela obvyklé jsou sňatky mezi druhými bratranci a sestřenicemi a v případě nutnosti bývají uzavírány dokonce mezi prvními bratranci a sestřenicemi. Proto téměř každý má příbuzenské vztahy se značným počtem dalších vesničanů.

Například u jedné náhodně vybrané dvojice ve středním věku bylo zjištěno, že je spřízněna – pokrevně i prostřednictvím sňatku – s nositeli alespoň devíti z dvaceti pěti různých příjmení, která se v současné době v obci vyskytují (38 procent). Výsledek této tendence k endogamii se odráží ve způsobu, jak se vesničané pojmenovávají, a v propracovaném systému přezdívek, rozvíjeném po generace.[3]

[148]K 1. červenci 1980 bydlelo v Bigăru 343 osob – z toho 337 rumunských Čechů a 6 Rumunů. Z česky mluvících vesničanů se pouze tři (méně než jedno promile) narodili mimo obec: jedna žena, jíž bylo přes 60 let, se narodila v Praze v rodině rumunského Čecha; další dva byli muži, kteří se stali členy místních rodin o sedm let dříve, když se do Bigăru přiženili z Ravensky a Girniku, dalších dvou česky mluvících vesnic v oblasti.

Vesničané se seskupili ve 111 domácnostech, které přebývaly v očíslovaných staveních obývaných od jediné osoby až po rozvětvenou rodinu. Pouze jeden dům byl zcela rumunský: měla jej v nájmu starší manželská dvojice, která vedla obchod (ten byl ve vlastnictví státu). Obchod poskytoval vesničanům určitý výběr nejpotřebnějšího zboží. Ve čtyřech dalších rodinách žil v každé jeden Rumun, který byl ženatý s místní ženou.

Každý vesničan měl úřední jméno skládající se ze jména, které mu bylo dáno (první jméno, křestní jméno) [prenume], a jména rodinného (příjmení) [nume]; obě byla přizpůsobena rumunskému pravopisu a určovala totožnost jedince v úředních dokumentech, jako jsou rodný list, školní vysvědčení, občanský průkaz (buletin de identitate), oddací list apod. Kromě oficiálních rumunských podob svých jmen vesničané asi také užívají jejich odpovídající české podoby, a to v neformálních situacích, např. když píšou členům ostatních česky mluvících obcí, příbuzným a přátelům do Československa, nebo při hovoru s jinými českými rodilými mluvčími, jestliže to vyžadují okolnosti; v Rumunsku je obecně rozšířeným zvykem klást příjmení před jméno – jak v mluveném, tak i v psaném projevu – a uplatňuje se to i v případě původních českých podob osobních jmen. Navíc ženská příjmení mají pouze zřídka příslušné ženské přípony. Například takové oficiální podoby jako Mares Veronica, Pelnars Ecaterina, Petracec Iosif a Saucop Francisc se obvykle převádějí na jejich náležité české podoby: Mareš Veronika, Pelnař Kateřina, Petrášek Josef, Soukup František.

Stejně jako bigărský dialekt češtiny, který si zachoval mnoho archaických rysů, je i repertoár křestních jmen užívaných ve vesnici dost konzervativní. Mnohá z nich byla v českých vesnicích zvlášť obvyklá v minulém století.

Následuje několik mužských jmen, která se vyskytují více než jednou, v jejich současných českých podobách a seřazených podle frekvence výskytu: Josef, Václav, František, Jan, Štěpán, Alois, Vincenc, Adam, Petr a Matěj. Odpovídající seznam pro ženy zahrnuje jména Marie, Anna, Barbora, Kateřina, Veronika, Žofie, Štefánie, Jana, Magdaléna a Terezie.

Repertoár rodných jmen užívaných v Bigăru je tedy relativně omezený na to, aby to pomohlo rozlišovat jedince, jejichž celá jména jsou v oficiální podobě totožná – rozhodně nejde vždy o členy téže rodiny. Vesničané využívají značné rozmanitosti deminutiv a hypokoristik (důvěrných a domáckých).

Ačkoli v době tohoto výzkumu domácnosti, v nichž všichni členové mluvili česky, zahrnovaly mnohem vyšší počet základních rodin, tj. když mladí manželé bez dětí nebo s dětmi bydleli v domě rodičů, užívalo se v Bigăru pouze 25 různých [149]příjmení (kromě příjmení čtyř smíšených rumunsko-českých rodin). Valná většina těchto příjmení je česká, jen několik jich má původ německý (Forst, Šnaider, Štefbauer a Šubert – v rumunském pravopise). Některá z nich snad zpočátku patřila německy mluvícím osadníkům z Čech nebo řidčeji z jiných částí Rakouska-Uherska.

Příjmení, která se v Bigăru vyskytují v dnešní době, jsou uvedena níže v abecedním pořádku podle jejich nejobvyklejší rumunské pavopisné podoby. Za každým následuje v závorce odpovídající neoficiální česká podoba a počet rodin[4], jimž přísluší:

Basnic (Bašník, 1); Cafca (Kafka, 1); Carban (Karban, 2); Creš (Křeš, 1; z vesnice Gimic, bydlící v rodině Stehlíkově, č. 133); Dlouhi (Dlouhý, 1); Filip (Filip, 1); Forst (Fořt, 2); Hamata (Hamata, 6); Hana (Hána, 8); Lis(s)i (Lysý, 13); Mares (Mareš, 13); Mleziva (Mleziva, 17); Pelnars (Pelnař, 6); Petracec (Petrášek, 1); Rehac (Řehák, 13); Roch (Roch, 8); Saucop (Soukup, 4); Scornicica (Škornička, 3); Stehlic (Stehlík, 4); Svoboda (Svoboda, 4); Šnaider (Šnajdr, 2); Štefbauer (Štefbauer, 1); Šubert (Šubert, 3); Vocaci (Vokáč, 1; z obce Ravensca, bydlící v rodině Vochotově, č. 112); Vochots (Vochoc, 7). Z výše uvedených 25 příjmení nejsou v Bigăru původními dvě – Cres a Vocaci.

Velký výskyt některých příjmení v Bigăru – zvláště Mleziva (17 domácností), Mareš (13), Lysý (13), Roch (8) a Hána (8) –, spojených se stejně častými jistými rodnými jmény, má za následek vytvoření velké skupiny doplňkových neoficiálních antroponym, pomocí nichž se navzájem od sebe rozlišují hlavy rodin a jejich členové, pokud o nich mluví někdo jiný. Tento aspekt pojmenovávání je velice složitý. Například ke každému členu téměř dvaceti rodin s oficiálním příjmením Mleziva se vztahuje příznačná domácká podoba jeho jména, následována přezdívkou (přezývka v bigărském dialektu češtiny). Další část tohoto článku je věnována nejdůležitějším rysům přezdívek, tak jak příslušejí členům různých rodin Mlezivů.

Jan Mleziva (v rumunštině Mleziva Ion) z č. 13, domácká podoba jehož jména je Johan, je znám jako Johan Ježek, protože jeho vlasy se podobají ježčím bodlinám. Tuto popisnou přezdívku dostal původně Johanův otec, který měl stejný vnější tělesný rys. Podoba, v níž se jméno Ježek vyskytuje nejčastěji, je Ježkuc,[5] jako např. Johan Ježkuc, přičemž přípona -uc označuje rodinu nebo příbuzenský vztah s rodinou.[6] Jinak se Johanovi říká též Čokan, což je přezdívka nejasného pů[150]vodu, nebo rumunskou přezdívkou Lupu (z lup, ‚vlk‘). Jméno Lupu dal Johanovu otci ve 30. letech jeden Rumun poté, co tento vesničan zastřelil rezavého vlka.

Johanova žena Barbora, které se říká Barka, je tedy Barka Ježkuc, Barka Ježkovo nebo Barka Čokanovo.[7]

Jejich dceři Cecílii, zvané Cílka, se dávala stejná přezdívka jako její matce – Cílka Ježkuc, Cílka Ježkovo nebo Cílka Čokanovo. Od té doby, kdy je vdaná, se její přídomek odvozuje od jména jejího manžela: on se jmenuje Gusta (od August) Lysý, a jí se tedy říká Cílka Gustovo Lysuc.

Synovi Johana a Barky Václavovi, nazývanému Venca, se říká Venca Ježkuc, Venca Ježkovo, Venca Čokanovo nebo jenom Lupu, pokud není možno si poukaz splést s poukazem na jeho otce.

Místní označení pro vyjádření v Johanově domácnosti či v její blízkosti se děje předložkovými vazbami u Čokana nebo u Ježkuch.

Protože slova Ježek, Čokan a Lupu mají komické a poněkud nezdvořilé vedlejší významové zabarvení, užívá se jich pouze tehdy, nejsou-li oba jimi označovaní Mlezivové přítomni. Jinak – zvláště jestliže by mluvčí patřil k mladší generaci – by to bylo považováno za nevkusné, nebo dokonce urážlivé.

Stručně řečeno, očekávané nářeční slovo Mlezivuc pro označení rodinné příslušnosti nebo předložková vazba u Mlezivuch pro označení umístěné v domácnosti nebo u ní se téměř neobjevují. V Bigăru by se totiž každé z nich vztahovalo na kteroukoli z velkého počtu rodin.

O nejčetnějších přezdívkách náležejících členům dalších domácností, které mají příjmení Mleziva, je pojednáno níže.

Antonínu Mlezivovi (v rumunštině Mleziva Anton) z čísla 85 se říká Tonda Učiteluc, Tonda Šúšuc, Tonda Učiteluc Šúša nebo prostě Šúša. Tondova přezdívka pochází od jeho dědečka, který byl učitelem v Bigăru; Šúša má svůj původ v typickém znaku jeho řeči, šišlání, což se týká především Tondova dětství, kdy se pro něj této přezdívky používalo téměř výhradně. Od té doby, co jeho otec – také známý jako Tonda Učiteluc – zemřel, se mu toto označení připisovalo častěji než Šúša nebo Tonda Šúšuc.

Tondova manželka Barbora je známa jako Barka Učiteluc, Barka Tondovo Učiteluc, Barka Šúšuc nebo prostě Šúšovka, ta stará – to pro odlišení od její vdané dcery Anny, které se říká Anka Ferdovo Šúšuc, Anka Učiteluc, Anka Šúšuc nebo Šúšovka, ta mladá. Ve spojení Anka Ferdovo Šúšuc prostřední slovo pochází od křestního jména Ančina manžela Ferdinanda. Kdyby se manželé odstěhovali z domu Ančiných rodičů a založili si svou vlastní novou domácnost, říkalo by se jí Anka Ferdovo Jeníkuc, přičemž podoba Jeníkuc je částí přídomku jejího manžela Mareše Ferdinanda. Přezdívka Ferda Jeníkuc je odvozena od přezdívky Ferdova [151]zesnulého otce Jeníka Husaruc, který se jmenoval Mareš Jan; tak jej bylo možno odlišit od mnoha ostatních mužů ve vesnici, jejichž příjmení bylo rovněž Mareš (Mares). Ančina sestra Kristýna je obecně známa jako Kristýnka Šúšuc nebo Kristýnka Učiteluc.

Přezdívka Šúša nebo ve tvaru Šúšuc se nepoužívá, jestliže by to členové rodiny mohli slyšet; tato přezdívka je ovšem přijatelná od blízkých přátel.

Místní označení se mění podle toho, na kterého člena se odvoláváme: u Šúšuch (rodina jako celek), u Šúši (mužská hlava rodiny), u Barky Šúšuc (jeho žena) atd.

Petr Mleziva (v rumunštině Mleziva Petru) z č. 24 je znám jako Petr Valášek, protože jeho matka byla Rumunka (Valaška). Petrově manželce Heleně se říká Helena Valáškovo nebo Helena Petrovo Valáškovo. Obdobné jsou přídomky jejich synů Loizin (Alois), Vencík (Václav) a Jenda (Jan). Určení místa je u Valáška.

Přídomky Adama Mlezivy z č. 88 jsou Adam Učiteluc (původ Učiteluc viz výše) nebo Burtanos, z rumunského nářečního výrazu burtanos ‚břichatý‘. Přídomek Burtanos se vztahuje pouze na Adama, který je poněkud při těle. Nikdy se nepoužívá v jeho přítomnosti a užívají jej jenom starší vesničané, např. ve spojení u Burtanosa; u mladších vesničanů se předpokládá, že budou užívat uctivého spojení u strejčka Adama Učiteluc.

Josef Mleziva (v rumunštině Mleziva Iosif) z č. 110 je znám jako Jóži Učiteluc, aby jej bylo možné rozlišit od Józy Učiteluc, nebo prostě jako Papr(d)lík či krátce Paprdo. Tohoto přídomku – v obou tvarech směšného a pejorativního ve vedlejším významu v důsledku své zvukové struktury – se nikdy neužívá před Jóžim. Jeho původ nemůžeme s jistotou určit. Podle jedné verze to býval Pópr(d)lík, odvozený od slova pópa (z rumunského popa ‚kněz, duchovní‘.) Zdrobnělá podoba se na Jóžiho prý rozšířila v době, kdy jeho otec často vedl vesničany při modlitbách a zpěvech během mnoha církevních bohoslužeb, které katolický kněz z Girniku nemohl konat. Podle jiné verze je Papr(d)lík deformací jména Pepík. Poté, co Jóži strávil nějakou dobu – repatriován po 2. světové válce – v Československu, vrátil se jako Pepík, ale zanedlouho se tato zdrobnělina změnila na Papr(d)lík.

Jóžiho manželka je známa jako Kristýna Papr(d)líkovo nebo prostě Papr(d)líkuc nebo prostě Papr(d)lice. Jejich dceři Johaně se říkalo Johana Papr(d)líkuc nebo Johana Paprdlíkovo, ale od té doby, co se v roce 1980 vdala, je známa jako Johana Jendovo Hlotskejch, neboť její manžel, Vochots Jan, je znám pod jménem Jenda Hlotskejch (metatezí z Lhotskejch), pod přídomkem vztahujícím se na dvě stavení Vochotsů, č. 2 a 112.

Co se týče spojení pro vyjádření místa, mladší generace užívá fráze u Jóžiho Učiteluc, kdežto starší lidé nejčastěji říkají u Paprdlíka – např. když hrají s Jóžim karty v jeho domě – nebo u Paprdlíkuch – to když je rodina pozve na draní peří.

Jiný Josef Mleziva bydlí v č. 2a. Je znám jako Jóži Bednářuc, protože jeden z jeho přímých předků – snad pradědeček – byl vesnický bednář. Přezdívka jeho [152]ženy Barbory je Barka Jóžiho Bednářuc. Místní vyjádření je u Jóžiho Bednářuc, aby se odlišila Jóžiho domácnost od domácnosti Vincence Mlezivy, Jóžiho otce, který je rovněž pod přídomkem Bednářuc znám.

Václav Mleziva (v rumunštině Mleziva Ventzel) z č. 121 je znám jako Véna Nácek, Véna Malejch Nácek, s nepovinným dodatkem ten starej, nebo prostě Nácek. Pro přezdívku Malejch se musíme vrátit o několik generací zpět k jednomu Vénovu mužskému předkovi, který byl malého vzrůstu. Podle jedné zprávy je přezdívka Nácek – domácká podoba Ignáce – odvozena od jména jednoho Vénova někdejšího blízkého přítele.

Přezdívky členů Vénovy rodiny se řídí podle pravidelného vzoru: jeho žena je známa jako Maryška Náckovo, Maryška Malejch Náckovo nebo Maryška Vénovo Malejch (Nácka); jeho syn jako Vencík (z rumunského Vasile, interpretováno do češtiny jako Václav) Malejch Nácek nebo Nácek, ten mladej; synova manželka jako Barka Náckovo nebo Barka Vencíkovo Malejch; synův syn jako Lajoš (z maďarského Lajos pro českého Ludvíka) Vencíka Malejch, méně často jako Lajoš Vencíkovo Malejch nebo Lajoš Náckovo a poměrně vzácně jako Lajoš Náckuc; synova dcera jako Maryška Vencíkovo Malejch (Náckovo). Pro vyjádření místa užívají vesničané výrazu u Nácka, který se vztahuje na hlavu domácnosti, nebo u Náckuch, když mají na mysli domácnost jako celek.

Jiný Václav Mleziva bydlí v č. 108. Je bratrancem staršího Nácka (viz výše). Poněvadž domácká podoba jeho křestního jména je také Véna a jeho přídomek rovněž Malejch, odlišuje se od svého jmenovce doplňkem za kostelem (kde bydlí). Kromě přídomku Véna Malejch za kostelem se mu také nadbytečně říká Véna Barčino Malejch za kostelem – částečně po jeho manželce Barce.

Pokud jde o členy jeho domácnosti, jeho žena je známa jako Barka Vénovo Malejch za kostelem; jeho syn jako Štěpánek (Štěpán) Malejch za kostelem, je také nazýván Tulipán (v češtině tulipán označuje jak rostlinu, tak hlupáka); synova manželka jako Sofina (Žofie) Štěpánkovo Malejch; a synovi synové jako Jenda a Lojzin (Jan a Alois) Štěpánkovo Malejch.

František Mleziva bydlí v č. 122; je to bratr staršího Nácka (viz výše) a zemřelého Štěpána Malejch z č. 109. Jeho přídomek je Franta Malejch nebo prostě Púďa. Původ přídomku Púďa není úplně jasný: podle zprávy se jako dítě takto na půdě dovolával jídla připravovaného z kukuřičné mouky smísené s vroucí vodou a solí a pečeného v pomaštěném pekáči v troubě jako malaj (z rumunského mălai ‚kukuřičná mouka nebo z ní udělaný lívanec‘). Jeho žena Anna je známa jako Nána Frantovo Malejch, Nána Púďuc nebo Nána Púďákuc a její dcera Helena jako Helena Púďuc. Dokud jeho syn Václav bydlel v téže domácnosti, říkalo se mu Venca Malejch Púďa nebo ten mladej Púďa – pro odlišení od Púdi, toho starého. Určení místa jsou u (strejčka) Púdi nebo Púďuch.

Jiný František Mleziva bydlí v č. 111. Svůj přídomek Ferďánek zdědil po svém zemřelém otci Ferdinandovi, rovněž známém za jeho života jako Ferďánek. Jeho manželce Magdaléně se říká Majdy Ferďánkovo nebo Majdy Ferďánkuc (nebo [153]Ferďankuc) a jeho synovi Josefovi, vesnickému učiteli, Jóži Ferďánkovo nebo Jóži Ferďánkuc (nebo Ferďankuc).

Matěj Mleziva, který bydlí v č. 45, má přídomek Matějáš nebo – po své ženě Barboře – Matěj Barčino. Jeho žena a jejich dcera Etela jsou známy jako Barka Matějášovo a Etelka Matějášovo. Místní konstrukce je u Matějáše nebo – odkazujeme-li na jeho manželku – u Barky Matějášovo.

Alois Mleziva, který bydlí v č. 90, je znám jako Pírča, s nepovinným doplněním domáckou podobou jeho rodného jména – Lojzin Pírča. Jeho ženě Kateřině se říká Káty Pírčovo. Přídomek Pírča původně dostal jeho dědeček, který se seznámil s jednou rumunskou sedláckou rodinou Pirceovou (Pircea) v Banii blízko Bozovici, asi 25 kilometrů na sever od Bigăru. Rodina Pirceova se chovala jako hostitel (rumunsky gazda), kdykoli starý Mleziva nebo členové jeho rodiny navštívili Baniu, a ten jejich pohostinství oplácel, kdykoli Pirceovi navštívili Bigăr.

Nepokusili jsme se zahrnout do našeho popisu přezdívky těch Mlezivů, kteří buď už nejsou naživu, nebo se z Bigăru odstěhovali; taková informace by ovšem poskytovala velké množství dalších poznatků. Například Alois Mleziva, který do své smrti kolem roku 1960 bydlel v č. 84, byl znám jako Červeňák, protože měl zrzavé vlasy. Jeho maželka se znovu vdala a získala novou přezdívku, odvozenou od přezdívky svého nynějšího muže. Další Mleziva – křestním jménem Jaroslav – který bydlel v sousední Berzasce, byl nazýván Bambula – z českého bambula.[8] Podle jednoho informátora zdědil Jaroslav svou přezdívku po svém otci Johanovi, známém přílišnou konzumací alkoholických nápojů. Když Johan vypil víc, než mohl snést, často tím jménem volal na jiné lidi, až si přezdívku vysloužil pro sebe.

Ačkoli tedy v Bigăru žije velmi mnoho Mlezivů, určitý počet jich také sdílí stejná křestní jména; každý jednotlivec se odlišuje od ostatních individuálním přídomkem.

SHRNUTÍ

Podle zpráv získaných od vesničanů vzniká potřeba přezdívek tehdy, existují-li alespoň dva jedinci, kteří mají totožné jméno i příjmení. Přestože v Bigăru by tato podmínka sama dost vysoký výskyt přezdívek vysvětlovala, osoba bez přezdívky je ve skutečnosti vzácnou výjimkou. Je tomu tak, protože příjmení, která dnes příslušejí jediné rodině, nebyla vždy omezena pouze na ni – stala se jedinečnými, teprve když členové jiných rodin nesoucích totéž příjmení zemřeli, odstěhovali se nebo když se ženy vdaly. Za takových okolností by se mohlo očekávat, že rodinná přezdívka ztratí svůj funkční význam; místo toho síla zvyku způsobila, že je zachována.

[154]Ačkoli jsou přezdívky v běžném užívání jedincům, na něž se vztahují, známy, musí být člověk opatrný, kdykoli jsou jejich nositelé v doslechu. Je to nutné zvláště v případě směšných nebo pejorativních pojmenování, např. Šúša nebo Bambula (viz výše). To, zda se osoba cítí v rozpacích nebo uražená, když je užito její přezdívky v její přítomnosti, záleží na věku mluvčího a na posluchačstvu.

Množství přívlastků se vztahovalo na členy určitých domácností po několik generací a některé z nich nepochybně spadají do doby založení Bigăru. Jedním takovým je přezdívka Hlotskejch, která přísluší dvěma rodinám Vochotsových (viz výše). Užívání přezdívek je stále živý proces; bylo také ověřeno, že jsou poměrně nedávného původu. Mezi ně patří přezdívky pro Mareše Štěpána z č. 48, známého jako Štěpán Mekánik nebo Štěpán Huzinantuc. Obě byly Štěpánovi přiřčeny v roce 1958, kdy si vzal na starost chod a údržbu nově zavedeného generátoru na stejnosměrný proud. Odvozují se od rumunských slov mecanic ‚mechanik‘ a uzina[9] ‚továrna, (průmyslová) dílna‘.

Některé z přezdívek, které se dnes používají, vznikly v dětství nebo mládí jedinců, na něž se vztahují, a ti je dostali od svých druhů, přátel nebo rodičů. Jiné dostali vesničané v dospělosti pro nějaký nápadný tělesný rys, nebo aby označovaly nějakou významnou událost, jíž se účastnili. Příklady této kategorie představují přezdívky Lupu a Burtanos.

Ovšem většina přezdívek se převádí z jedné generace na další. Záliba v přezdívkách je zřejmá z faktu, že je velmi obvyklé, když je vesničan nazýván dvěma nebo třemi různými přezdívkami: Jan Mleziva je znám jako Johan Ježek, Čokan nebo Lupu; Štěpán Mareš jako Štěpán Mekánik (v [h]uzině), Štěpán Huzinantuc nebo příležitostně jako Štěpán Jeníkuc apod. Přání zvolit si mezi několika přezdívkami se týká rovněž žen. Zároveň však jsou ženské přezdívky obyčejně odvozeny od přezdívek jejich blízkých mužských příbuzných (manželů nebo otců). Pro názornost uvedeme jeden příklad: manželka výše zmíněného Štěpána Mareše, Terezie, je známa jako Rézi (Štěpánovo) Huzinantuc, Rézi Mekánikovo nebo Rézi Štěpánovo Jeníkuc.

Protože jsme uvedli velké množství a rozmanitost přezdívek živě používaných v Bigăru, je snad zajímavé se krátce zamyslet, jak jsou jejich vznik a výběr motivovány. Zastoupeny jsou následující hlavní kategorie:

A. Několik přezdívek pochází od jména místa, z něhož jedinec nebo jeho přímý předek přišel. Například Hána Jan (v rumunštině Hana Ion) z č. 61 je znám jako Jány Heleňák nebo prostě Heleňák, protože jeho otec se do Bigăru přistěhoval z Heleny (oficiálně St. Elena).

B. Etnický původ se zrcadlí v přezdívce Petr Valášek (viz výše).

[155]C. Příjmení matky slouží jako přezdívka v případě Lysého Štěpána (v rumunštině Lis(s)i Štefan) z č. 12, známého jako Salaba nebo Štěpán Salabuc. Dívčí jméno Štěpánovy matky bylo Salaba.

D. Příjmení otce poskytují základ pro přezdívky několika vesničanů. Mezi nimi jsou František Mleziva, nazývaný Ferďánek, a Štěpán Mareš, který je kromě svých jiných jmen znám jako Štěpán Jeníkuc.

E. Přídomky, které se odvozují od rumunských příjmení, příslušejí Josefu Mlezivovi, známému jako Šóny, Aloisi Mlezivovi, zvanému Pírča (viz výše), a Václavu Lysému (v rumunštině Lis(s)i Ventsel) z č. 103, jemuž se říká Marán nebo Venca Maránuc, podle jednoho Rumuna jménem Maran. Odpovídající místní určení u Maránka je odvozeno od zdrobnělé podoby Maránek.

Četnější než přezdívky založené na vlastních jménech jsou přezdívky odvozené od apelativ.

F. Velmi obvyklé jsou přezdívky odkazující na tradiční, ale nikoli nezbytně existující zaměstnání mužských členů domácnosti. Kromě těch, které již byly uvedeny – Učiteluc, Bednářuc – existuje několik dalších přezdívek této kategorie: Jan Hána je znám jako Józa Kovářík, Václav Filip z č. 20 je nazýván Véna Kameníkuc, František Mareš z č. 10 je znám jako Tišler nebo Franta Tišler (z německého Tischler ‚truhlář‘) – podle povolání jeho otce.

G. Nejužívanější jsou přezdívky, které popisují vzhled osoby, její chování nebo charakteristické vlastnosti, nebo ty, které zaznamenávají pozoruhodné okolnosti nositelova života nebo původu, hrdinské činy nebo události. Některé z těchto přezdívek jsou vzaty z českého slovníku: Ježek, Malejch, Strnádek, Červeňák, Tulipán, Šúša, za kostelem a Púďa. Další přezdívka v této kategorii se týká zemřelého Jana Mareše, známého jako Jeník Husaruc, protože během 1. světové války sloužil v lehké jízdě. Jeníkovu bratrovi Štěpánu Mareši, kterému v roce 1980 bylo přes osmdesát let a bydlel v č. 4a, se říká Štěpán Husaruc Japan, protože jeho otec rád vyprávěl jeden příběh o Japoncích. Doplňková přezdívka Japan byla připojena k Husaruc, aby jej odlišila od jeho jmenovce v č. 114, známého jako Štěpán Husaruc Krája. Krájově ženě, domácká podoba jejíhož křestního jména je Johana, se říká Krájovka.

Přezdívky této kategorie, založené na rumunských apelativech, zahrnují výrazy Lupu, Burtanos a Marva, týkající se Matěje Mareše z č. 4a. Přezdívka Marva, kterou dostal Matěj od svého otce, je odvozena od rumunského nářečního slova marva ‚zvíře, dobytek‘.

H. Kategorie přezdívek odvozených od jména původního obyvatele stavení – v češtině nazývaná jako jména po stavení nebo jména po chalupě – jsou částečně doložena příkladem Hlotskejch, vztahujícím se na dvě Vochotsova stavení.

I. Původ mnoha přezdívek užívaných v Bigăru je neznámý, např. Čokan, Krája a Dobizuc, která se týká několika Pelnařových stavení. Některé dostali jejich nositelé spontánně ve svém mládí. Naopak existují alternativní vysvětlení pro jiné přezdívky.

[156]Užívání přezdívek je v rumunských vesnicích velice obvyklé, ale výjimečného rozsahu dosáhlo v převážně endogamické, česky mluvící obci Bigăru, izolované v horách jižního Banátu. Přezdívky se obvykle vztahují na muže a potom slouží jako základ pro odvozování ženských přezdívek. Není nic neobvyklého, je-li jeden vesničan znám dvěma nebo třemi přezdívkami, jejichž původy jsou motivovány různě. Komplikovaný systém tvoření přezdívek v Bigăru musí být posuzován jako velice přizpůsobivý mechanismus, sloužící k tomu, aby vyvážil nadměrný stupeň dvojznačnosti, která pravděpodobně charakterizuje repertoár příjmení ve vesnici od jejího založení před více než 160 lety. Navíc původ a běžné užívání přezdívek v Bigăru se nepochybně těsně blíží vývoji příjmení ve středověku, a tak poskytuje celkový pohled na jeden důležitý onomastický proces.

---

[1] Písmena s diakritickými znaménky užívaná v rumunštině jsou zde z typografických důvodů přepsána, a to způsobem doporučeným Pravidly českého pravopisu.

[2] Karl Freiherr von Czoernig, Ethnographie der oesterreichischen Monarchie, Vídeň 1957, sv. 3, str. 108.

[3] Vlastní jména, tak jak byla nedávno a jsou dnes užívána obyvateli šesti česky mluvících vesnic v jihorumunském Banátu, byla již předmětem několika krátkých studií: Z. Salzmann, Naming persons in Bigar, a Czech-speaking village in the southern Romanian Banat, Working Papers in Sociolinguistic 89, Austin 1981; J. Skulina, Vlastní jména osob i zvířat a traťové názvy u šumických Čechů v rumunském Banátě, Zpravodaj Místopisné komice ČSAV 15, 1974, s. 33–36; S. Utěšený (3 články): Zeměpisná jména u Čechů v Rumunsku, tamtéž, sv. 4, 1963, s. 134–139; Pomístní jména v českých osadách na jihu rumunského Banátu, tamtéž, sv. 4, 1963, s. 196–201; Vlastní jména osob a zvířat u Čechů na jihu rumunského Banátu, NŘ 47, 1964, s. 208–16.

Skulinův příspěvek se zabývá jmény osob a zvířat v obci Sumita a rovněž uvádí i některé příklady místních toponym. Článek Utěšeného je spíše obecnější ve svém pohledu a přináší užitečný přehled vlastních jmen ve zbylých pěti vesnicích – Bigăru, Eibenthalu, Girniku, Ravensce a St. Eleně.

Podnětem k této studii byla poznámka v článku Utěšeného z roku 1964: „Rázovitou soustavu přízvisek v Bigăru, jež se patrně zachovala podnes v plném rozsahu a jako plně funkční, bude ještě třeba podrobně zachytit a zpracovat, stejně jako situaci na Rovensku“ (s. 211).

[4] Rozbor jmen podle domácností situaci značně zjednodušuje. Například v čísle 34 patřící vdově jménem Scornicica Amalia bydlí také její ovdovělá dcera Roch Ecaterina se svým synem Franciskem; v čísle 88, jehož majitelem je Mleziva Adam, vdovec, bydlí i jeho syn s manželkou a dvěma syny atd. Kdybychom měli počítat základní rodinné jednotky, výskyt některých příjmení by znatelně vzrostl.

[5] Podoby v tomto článku nejsou uvedeny ve fonetické transkripci, nýbrž se řídí pravopisnými zvyklostmi spisovné češtiny.

[6] Tato přípona, která se objevuje v obecné češtině při tvoření slov na -ovic, má mnoho nářečních variant, např. -ojic, -ojc, -ouc, -oc a -ujc. Varianta -uc, užívaná v Bigăru, je charakteristická pro mluvu asi pěti nebo šesti vesnic v jihozápadní části Domažlicka.

[7] Tvoření přivlastňovacích adjektiv na -ovo se v bigărské mluvě používá pro mužského vlastníka a všechny tři rody vlastněných jmen; taková slova jsou nesklonná. Táž podoba je typická pro jihozápadočeské nářečí češtiny.

[8] Podle Etymologického slovníku jazyka českého od V. Machka, 2. vyd. (Praha 1968), str. 44, je slovo bambula výpůjčka z maďarského bamba ‚hloupý‘. Jiné české prameny považují za zdroj tohoto pejorativa italštinu.

[9] Protetické h- před etymologicky počátečním u- ve slově Huzinantuc je zvláště typické pro jihozápadočeské nářečí na Chodsku, odkud přišlo pravděpodobně dost původních osadníků.

Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 3, s. 146-156

Předchozí Eva Macháčková: K oblibě spojek v podmínkovém souvětí

Následující Jana Hoffmannová: O jazyce a stylu (nejen anglické) populární literatury