Časopis Naše řeč
en cz

Na okraj čapkovské konference

Daniela Škvorová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dílo Karla Čapka trvale poutá pozornost nejen čtenářů a literárních badatelů, ale i lingvistů. Jistě proto, že je aktuální nejen tematicky, ale má i nezaměnitelnou originalitu jazykovou. Nedávná kulatá výročí Čapkova narození a úmrtí tento zájem o Čapkovo dílo ještě zintenzívnila, jak o tom svědčí různé sborníky a studie nebo vědecké konference. Soustředěný zájem o jazykové otázky Čapkova díla přináší [44]sborník Karel Čapek a český jazyk.[1] Sborník obsahuje sedm příspěvků, v nichž autoři reflektovali Čapkovo rozmanité dílo v jeho mnohodimenzionálnosti žánrové i jazykové. Zejména poutaly pozornost otázky hovorovosti, vícejazyčnosti, kultury jazyka ap. v Čapkově tvorbě žurnalistické a v některých konkrétních dílech beletristických, např. v noetické trilogii Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, v románech Krakatit, Válka s mloky, v povídkách „z obou kapes“ a cestopisech.

Úvodní stať Karla Horálka Karel Čapek a kultura jazyka představuje Čapka ve světle jeho jazykověkritické činnosti, v roli recenzenta odborných prací, např. Jakobsonových Základů českého verše (1926) nebo Havránkova Vývoje spisovného jazyka českého (1936), ústí v meditaci o zodpovědnosti spisovatele k mateřskému jazyku, inspirovanou Čapkovými eseji o jazyce.

Podnětnou studií přispěl do sborníku O. Hausenblas, který ve své stati Čapkův adresát v komunikační perspektivě sleduje vztah Čapkovy tvorby žurnalistické a beletristické, a to na problému hovorovosti textu. V konfrontaci s Mukařovským, který považoval hovorovost jazyka a stylu v Čapkově díle za vliv jeho činnosti žurnalistické, přináší O. Hausenblas odvážnou hypotézu, že stylizace vztahu autor-čtenář má v Čapkově díle rysy spíše umělecké a literární. Tuto tezi prokazuje detailní analýzou Čapkovy rané tvorby publicistické a beletristické. Čapkova hovorovost čtenářem vnímaná jako přirozená je ve skutečnosti umělecky stylizovaná.

Hovorový ráz Čapkových textů, především povídkových, zaujal i R. Brabcovou, která se snaží vymezit hranice tohoto jevu v dobovém kontextu. Autorka jde ve svém snažení ještě dále, uvažuje totiž i o roli dnešního recipienta a klade řečnickou otázku, zda dnes – v době agresívního rozmachu obecné češtiny – je čtenář ještě vůbec schopen vnímat hovorové nuance Čapkova jazyka.

Komplexněji, nikoli však všestranně, jak autor sám upozorňuje, pohlíží na jazyk Čapkovy noetické trilogie i děl dalších F. Štícha. Snaží se postihnout typické prvky Čapkova jazyka pomocí frekvence jejich výskytu v textu; detailně si všímá slovosledných variací, řečnických otázek, infinitivních konstrukcí i některých dalších problémů lexikálních a syntaktických a vždy se snaží dopátrat jejich funkčnosti v textu.

Vztahu Karla Čapka k cizím jazykům se dotýkají dva příspěvky: článek A. Jedličkové Vícejazyčnost v díle Karla Čapka a stať F. Štíchy Karel Čapek a cizí slova.

A. Jedličková inspirována stylistickou studií L. Spitzera Sprachmengung als Stilmittel und als Ausdruck der Klangphantasie[2] a známými studiemi Jana [45]Mukařovského o vývoji Čapkovy prózy a významové výstavbě a kompoziční osnově jeho epiky zkoumá ve své podnětné studii funkci cizojazyčného vyjádření v Čapkově tvorbě. Podrobně, na celé řadě konkrétních příkladů, ukazuje významovou kvalitu grafické a zvukové stránky cizojazyčných vyjádření, jejich podíl na utváření perspektivizace vyprávění, modifikaci vyprávěcího stanoviska, utváření mikrokompozičních postupů tematické výstavby (např. charakteristiky postavy) i žánrového profilu díla (konkrétně na cestopisných fejetonech).

Otázka cizích slov je středem pozornosti i dalšího příspěvku F. Štíchy. Velice pečlivě se snaží zhodnotit jednak Čapkovo teoretické stanovisko k užívání cizích slov, jednak jeho reflexi ve spisovatelské praxi. Nerovnováhu mezi Čapkovým teoretickým postojem a praktickým konáním autor vysvětluje přiblížením dobové společensko-historické situaci.

Ve stati Úloha jazykového východiska v Čapkově kritice slov se Z. Kožmín pokouší odhalit princip výstavby 52 jazykových kritik. Sleduje formování jednotlivých typů textů, jejichž jednotícím rysem je jazyková polarita, opozitnost, která se zrcadlově promítá do inverze životních hodnot.

V záplavě čapkovské literatury nelze tomuto sborníku upřít snahu o nový pohled na Čapkovo dílo, která, jak se domníváme, se proměnila ve skutečně zdařilý čin. Sborník totiž shromáždil otázky znepokojivé, otevřené a vzhledem k současnému vývoji spisovné češtiny aktuální.


[1] Sborník pedagogické fakulky UK Karel Čapek a český jazyk (Praha 1990, s. 131), uspořádal František Štícha.

[2] Stilstudien, 2. díl, Mnichov 1961, s. 84–124.

Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 1, s. 43-45

Předchozí Alena Polívková: Pravidlá slovenského pravopisu

Následující František Štícha: Konference o němčině jako mezinárodním jazyce v Evropě

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1