Časopis Naše řeč
en cz

Dva příspěvky k odvozování sloves

Miloš Dokulil

[Články]

(pdf)

-

1. Obecná charakteristika odvozování sloves

Tvoření slov náležejících k různým slovním druhům má — při společných zákonitostech — své osobité, specifické rysy. To platí i o slovních druzích základních, které mají společnou funkci — pojmenovávat jevy skutečnosti různého řádu. Odvozování sloves se po mnoha stránkách liší od odvozování jmen podstatných na jedné straně i od odvozování jmen přídavných a příslovcí na straně druhé.

a) Projevuje se to již v samých pojmenovacích přístupech, onomaziologických strukturách. Ty nejsou u sloves zdaleka tak rozmanité, ani tak vyhraněné jako u jmen podstatných. V zásadě můžeme sice i tu rozlišovat všechny tři typy pojmenovacích struktur, onomaziologických kategorií, které jsme poznali u jmen podstatných,[1] tj. pojmenování jevu na základě jeho vztahu k jevu jinému (typ mutační), pojmenování jevu jako pouhé modifikace, přesněji specifikace jevu jiného (typ modifikační) a pojmenování jevu v rámci jiné nazírací kategorie (typ transpoziční). Jejich vnitřní struktura a samo rozložení těchto typů jsou však odlišné.

(1) Ve shodě s tím, že sloveso — obdobně jako adjektivum — je slovní druh sekundární, jehož podstatou je vyjadřování příznaku předmětu (substance), v daném případě proměnlivého v čase, poskytuje mnohem méně prostoru pro pojmenování transpozičního typu, v tom smyslu, jak jsme se s ním setkali u jmen podstatných (kde je jeho doménou myšlenkový proces zpředmětnění příznaku, vytváření tzv. nesamostatných předmětů v naší mysli). S postupem obdobným zpředmětnění příznaku se v rámci kategorie děje setkáváme jen velmi zřídka: je to zdějovění příznaku příznaku (příznaku 2. stupně), tj. okolnosti (popř. vnitřní kvality) děje nebo vlastnosti. Srov. např. opětovat k opět, /o/pozdit se k pozdě atp., které lze zásadně chápat jako adverbia transponovaná do kategorie slovesa. (Ale i v těchto případech máme alternativní a silnější motivaci sloves ve smyslu onomaziologického typu mutačního: tj. jako děje charakterizovaného vztahem [2]k pojmu z kategorie okolnosti: „konat něco opět“, „konat něco pozdě“.)

Častěji, ale přece jen zřídka poskytuje sloveso jakožto typické vyjádření děje možnost pro transpozici ve smyslu horizontálním, pro změnu stálého příznaku v proměnlivý. O takové zdějovění vlastnosti jde např. u verbalizace typu churavý churavět, kde sloveso se neliší od základového jména přídavného skutečně ničím jiným než tím, že nedějový příznak churavý je tu nazírán dějově (nejlépe se nám ozřejmí tento rozdíl, postavíme-li proti sobě finitní tvary obou těchto „synonymních“ výrazů: je churav churaví; finitní sloveso vyjadřuje tu zřetelně dějový, přechodný příznak, zatímco sponově jmenný výraz je churav vyjadřuje tento příznak jako trvalý stav — i když objektivní mimojazyková situace může být stejná. Takový případ není však, jak jsme již naznačili, u sloves odvozených od adjektiv častý: zpravidla intranzitivní deadjektivní sloveso nevyjadřuje prostě příznak v čase, nýbrž nabývání tohoto příznaku. Slovesa jako moudřet, zelenat, tvrdnout neznamenají prostě „být moudrý, zelený, tvrdý“, nýbrž „stávat se moudrým, zeleným, tvrdým, popř. moudřejším, zelenějším, tvrdším“. Ani reflexívní útvary jako temnět se, modrat se nevyjadřují prosté zdějovění příznaku, jeho trvání, nýbrž jeho projevování se: temnět se, modrat se znamená „jevit se temným“, (řidčeji vedle „stávat se temným“), „jevit se modrým“.[2] Nemůžeme je proto považovat za prosté verbální transpozice adjektivního příznaku, nýbrž za výsledek pojmenovacích přístupů mutačního typu: sloveso tu pojmenovává určitý děj na základě jeho vztahu k určité vlastnosti.

(2) V daleko větší míře než u jmen podstatných a také ve větší míře než u jmen přídavných uplatňuje se v odvozování sloves modifikační typ onomaziologických kategorií. Vysvětluje se to především větším bohatstvím různých dějových momentů, které podléhají modifikacím: je to hlavně pestrá paleta různých odstínů způsobu slovesného děje, jako malá nebo velká míra (intenzita) slovesného děje, násobenost (kvantita) slovesného děje, momentánnost a durativnost, fázovost slovesného děje atd.,[3] a dále závaznost aspektové modifikace každého českého slovesa (to znamená, že každé české [3]sloveso je buď dokonavé, nebo nedokonavé) a v neposlední řadě různé modifikace expresívní.

(3) Naproti tomu je rozsah uplatnění onomaziologické kategorie mutačního typu u sloves mnohem menší než u substantiv a jeho strukturace méně zřetelná. Výraznější jsou např. desubstantivní onomaziologické typy „užívat něčeho jako nástroje“ (kosit „užívat kosy“, veslovat „používat vesel“), „opatřovat něco něčím“ (/o/solit, lakovat, poutat „opatřovat solí, lakem, pouty“) a deadjektivní typy „stávat se nějakým“ (bohatnout, rezavět „stávat se bohatým, rezavým“) a „činit nějakým“ (/o/sladit /k sladký/, zdůraznit „/u/činit sladkým, důrazným“).

(4) Na druhé straně se však prakticky pouze u sloves uplatňuje specifický pojmenovací přístup, který záleží v tom, že se v slovesu reprodukuje určitý jazykový výraz, výrok nebo přírodní zvuk, a který jsme proto nazvali reprodukční, srov. bědovat „naříkat běda“, sakrovat „říkat sakra“, čimčarovat „volat čimčara/ra/“ atp.[4] Přesto však nedosahuje repertoár pojmenovacích struktur slovesa zdaleka té bohatosti a vyhraněnosti, jaká je vlastní jménu podstatnému. Vyplývá to mj. z toho, že pojmenovací funkce u slovesa často ustupuje před jeho funkcí syntaktickou (sémantika slovesa samého bývá poměrně chudá a je doplňována a zpřesňována sémantikou jeho aktantů) a že pojmenování komplexnějších dějů se uskutečňuje často analyticky, slovesným souslovím (např. uvést do rozpaků).

b) Osobitý je i obraz formálních prostředků odvozování sloves. Pro odvozování sloves je příznačné, že se jako odvozovacích prostředků jen v malé míře užívá vlastních slovotvorných přípon (jako např. -n-/i/t/: u-zem-n-it, -k-/a/t/: cap-k-at, -ink-/a/t/: sp-ink-at, -it-/a/t/: cup-it-at atp.).

(1) Při vnitroslovesném odvozování (tj. při odvozování sloves od jiných sloves) daleko nejdůležitější úloha přísluší spojování s předponami, prefixaci (slovesných předpon je velmi mnoho a mají velmi rozmanité významy, jsou charakterizovány značnou synonymií, polysémií a homonymií).

Při odvozování od jiných slovních druhů se uplatňuje opět zvláště konverze, tj. odvozování pouhou záměnou tvaroslovného paradigmatu bez zvláštní slovotvorné přípony nebo předpony. To souvisí se zvláštní povahou slovesných kmenů, které bývají charakterizovány [4]i určitou gramatickou, kmenotvornou (kmenovou) příponou (třídním znakem, tématem). Tato přípona se liší od slovotvorných přípon nejen funkčně, utvářejíc slovesné kmeny bez ohledu na jejich (synchronní) slovotvornou odvozenost, nýbrž i tím, že mívá různou podobu v tvarech infinitivních a v tvarech prézentních a někdy i uvnitř tvarů infinitivních (srov. např. kup-ova-t : kup-uj-e, mi-nou-t /mi-nul/ : mi-n-e, tisk-nou-t /tisk-ø-l/ : tisk-n-e, um-ě-t : um-í, sp-á-t : spatp.) a konečně i svou fonémovou stavbou: je tvořena buď jedinou samohláskou, nebo spojením souhlásky a samohlásky, popř. kombinací samohláska + souhláska + samohláska; je tedy slovesný kmen tematických sloves (tj. sloves s kmenovou příponou) otevřený, tj. končí se na samohlásku (srov. inf. mi-nou-t, trp-ě-t, pros-i-t, děl-a-t, kup-ova-t, préz. mi-ne, trp-í, pros-í, děl-á, kup-uje). Naproti tomu jsou skutečně slovotvorné přípony, jako u jmen, vždy jen zavřené (-k-, -ink-, -t-, -et-, -at-, -č-, -ň-…).[5] Z těchto důvodů nehodnotíme např. odvozovací postupy jako líz-nou/t/ → líz-a/t/, ob-tisk-nou/t/ ob-tisk-ova/t/, za-straš-i/t/ → za-straš-ova/t/, střel-i/t/ stříl-e/t/, za-pí/t/ → za-píj-e/t/; soudc/e/ → soudc-ova/t/, tm/a/ → tm-í/t/ se, slz/a/ → slz-e/t/, hnízd/o/ hnízd-i/t/, hněv hněv-a/t/, bod bod-ova/t/, barv/a/ → barv-i/t/, souhlas souhlas-i/t/; bled/ý/ → bled-nou/t/, rezav/ý/ → rezav-ě/t/, čern/ý/ → čern-a/t/, bíl/ý/ → bíl-i/t/ jako sufixaci, tj. odvozování slovotvornou příponou, sufixem, nýbrž jako konverzi, tj. odvozování prostým přeřaděním základového slova, patřícího k určitému tvaroslovnému paradigmatu (slovesnému nebo jiného slovního druhu) do jiného (slovesného) paradigmatu (provázené popř. hláskovou alternací v kmeni). I když konverze je v mnoha slovotvorných typech slovesných produktivním odvozovacím postupem, nedosahuje její využití stupně produktivity odvozovacími předponami, prefixace. Ta je obecně nejvlastnějším typem odvozování nových sloves, uplatňujícím se nejen — jako [5]čistá prefixace — jako dominantní prostředek v rámci onomaziologické kategorie modifikační, kde modifikuje význam základového slovesa jak lexikálně, tak gramaticky (vidově), nýbrž i ve spojení s konverzí, řidčeji též se sufixací — jako smíšený postup prefixálně-konverzní a prefixálně-sufixální, zejména při odvozování sloves od základů neslovesných, vnášející do slovesa určitý lexikálně významový odstín výsledného děje (temn/ý/ za-temn-i/t/, vdov/a/ → o-vdov-ě/t/, ale též skák-a/t/ → po-skak-ova/t/).

(3) Vlastní sufixace, která je nejčastějším prostředkem tvoření jmen (podstatných i přídavných), má u slovesa jen velmi omezené místo. Určitou úlohu plní jen při odvozování sloves nedokonavých ze sloves dokonavých (tzv. sekundární imperfektivizace) a sloves opětovacích (frekventativ), využívajícím téže slovotvorné přípony -v- (jde tu vlastně o sekundární element rozšiřující vpředu kmenotvornou příponu -a-; srov. /t/ → dá-v-a/t/, vy-kon-a/t/ → vy-kon-á-v-a/t/; /t/ → bý-v-a/t/, lov-i/t/ → lov-í-v-a/t/). Příznačná je pro odvozování sloves expresívních, a to deminutivních a intenzifikačních, kde se uplatňuje prakticky bez konkurence. Z hlediska slovotvorné soustavy sloves jako celku jde ovšem o záležitost jen okrajovou.

(4) Zcela specifickým prostředkem vnitroslovesného odvozování sloves je reflexivizace, při níž se nové sloveso utváří tak, že se základové sloveso volně spojí s tzv. reflexívní částicí se, popř. si (která je od původu akuzativem, popř. dativem reflexívního zájmena osobního) a vytváří s ní tak jedinou lexikální jednotku; srov. držet /něco/ → držet se /něčeho/, bránit bránit se; hrát hrát si, vést vésti si atp. Slovotvorná úloha částice se, si je ovšem pouze jednou z rozmanitých úloh tohoto morfému, vytvářejících široké pásmo od významu předmětného, v němž je morfém se, si plnoprávným tvarem reflexívního zájmena (např. postřelil se, nenáviděli se), a je proto samostatným větným členem, přes různé významy tvarotvorné (tančí se, vybírají se příspěvky) a slovotvorné až k neodlučitelné významové i formální složce slovesa (reflexiva tantum, např. smát se).[6]

Všechny tyto prostředky se mohou různě kombinovat; tak se např. často spojuje prefixace s konverzí (kouřit pokuřovat, národní znárodnit, pecka odpeckovat), prefixace se sufixací (sklad uskladnit, hrát vyhrávat), prefixace s reflexivizací (plakat rozplakat se, číst dočíst se), prefixace s konverzí a reflexivizací (chodit procházet se).

[6]2. Odvozování sloves expresívních

Naznačili jsme již, že onomaziologická kategorie modifikační slouží především k utváření gramatických a lexikálně-gramatických modifikací slovesného děje, jako je slovesný vid a velmi rozmanité způsoby slovesného děje. Významné místo mezi deverbativními typy modifikačními zaujímají však i expresívní modifikace sloves. Z hlediska jejich významu jde tu především o dvě co do rozsahu velmi rozdílné slovotvorné třídy:

A. Slovesa „zdrobnělá“

Malou, ale výraznou skupinou mezi modifikačními deverbativy expresívními jsou slovesa tradičně nazývaná zdrobnělá, deminutiva nebo diminutiva, přesněji zdrobňující nebo spíše zjemňující, charakteristická především pro jazykový styk s malými dětmi a pro řeč dětskou, a proto omezená na několik málo sloves označujících činnosti, které zaujímají v životě dítěte zvláštní místo (názvy pro činnosti přijímání potravy a vyměšování, pro spaní, dětské batolení a žvatlání, projevy elementárních emocí atp.). I jinak se jich užívá především o dětech a jiných drobných tvorech.

Po stránce formální jsou tato slovesa charakterizována dvojicí slovotvorných sufixů, lišících se stupněm diminuce, popř. citového zabarvení, a to -k- a -ink-. Základním slovotvorným sufixem je tu -k-, zatímco -ink- představuje jeho vpředu rozšířenou variantu. Spoluformantem je v obou případech zařazení odvozených kmenů k V. třídě slovesné do vzoru „dělat“. Mají tedy dané formanty podoby -k-a/t/ a -in-k-a/t/.

a) Základním formantem -k-a/t/ jsou odvozena např. tato slovesa (vesměs od základových sloves na -a/t/):

capkat (k capat s dalšími prefixálními derivacemi do-, na- /se/, od-, po-, pře-, při-, u- se, za-), cupkat (od-, při-, *v-, *vy-, za-), dupkat, hajkat, kapkat, klapkat, *klímkat // klimkat /*za-/, *ňafkat /*za-/, papkat, šlapkat, ťapkat, ťupkat, zobkat; od základových sloves jiných vzorů: stonkat // stunkat (k stonat, stůně — nář. stůnkat), *sedkat (k sedět), vrňkat (k vrnět).

Tento charakter mají i některá slovesa na -k-a/t/ tvořená přímo k citoslovcím: hopkat (k hop), hupkat (k hup, od-, pře-, při-, *vy-), [7]*klopkat (ke klop); onomatopoická (imitativní) citoslovce tu fungují jako gramaticky nevyhraněná pojmenování dějů a zastupují tak vlastní slovesa.

b) Intenzifikační rozšířenou variantou -in-k-a/t/ se odvozují slovesa v zásadě z týchž sloves základových: bumbinkat (k bumbat), capinkat, cupinkat, čurinkat, hačinkat, hajinkat, houpinkat, kakynkat, lulinkat, papinkat, plakynkat, ťapinkat (od sloves vzoru „dělat“); bolinkat (k bolet), bojinkat se (k bát se), *sminkat se (k smát se), spinkat (k spát /spal/ spí, po- si, roz- se, vy- se), blinkat (k blít /blil/ blije, po- /se/, roz- se, vy-, z-, za-); nepravidelně tvořeno je počinkat (k počkat, jakoby vložením elementu -in- do kořene, tj. interfixací).

Zřídka se vyskytuje ještě dále rozšířená podoba tohoto formantu -ul-in-k-a/t/: *hajulinkat (k hajat), hačulinkat, papulinkat.

c) Rovněž jen zřídka se vyskytuje jiná rozšířená podoba základního formantu, a to -ič-k-a/t/: hajičkat (k hajat), bojičkat (k bát se), nepravidelné počičkat (k počkat, PS), viz pozn. u počinkat.

d) Svým významem přimykají se k slovesům zdrobňujícím také řídká slovesa na -it-a/t/ a -et-a/t/, jako cupitat (k cupat), třepetat /se/ (k třepat /se/), klepetat /se/ (ke klepat /se/), a to vzhledem k tomu, že označují vesměs pohyb členěný v drobné, kratičké úseky, srov. cupitat (nejčastěji o dětech) „jít drobnými, lehce dupavými nebo pleskavými krůčky“, třepetat /se/ // třepotat /se/ „rychle kmitavě /se/ pohybovat sem a tam“. Tu jde však zřetelně o významový odstín druhotný, jak je patrno z toho, že u deminutivních substantiv a adjektiv takový sufix nenacházíme. V základě označují slovesa na -it-a/t/ a -et-a/t/ intenzifikaci činnosti, stejně tak jako formálně s nimi příbuzná slovesa na -ot-a/t/ a -t-a/t/. Primární jejich platností je tedy důraz na rychlost činnosti. Věnujeme jim proto pozornost v rámci sloves úsilných.

Pozn. Ostatně je hranice mezi deminutivními a intenzifikačními slovesy velmi vágní: jak jsme uvedli na svém místě, mají už samy rozšířené varianty deminutivních formantů platnost intenzifikační.

B. Slovesa úsilná

Bohaté a značně diferencované je tvoření sloves úsilných (intenzív), dodávajících slovesnému ději základového slovesa významový odstín úsilnosti, větší intenzity děje. Velmi často jsou jejich základem slovesa imitativní.

(1) Základním slovotvorným formantem sloves úsilných je příponový formant -t-a/t/, zařazující odvozovací základ do V. tř. ke vzo[8]ru „dělat“, zčásti též — vždy jen fakultativně a pouze některými svými tvary, především 3. os. sg. — ke vzoru „mazat/maže“; řidčeji se v úloze spoluformantu uplatňuje zařazení ke III. tř. vzoru „trpět“ a k IV. tř. vzoru „prosit“.

(a) Základní podoba formantu — -t-a/t/ se vyskýtá jen u několika málo sloves, jako cachtat (k *cachat), cvachtat, čvachtat, dřachtat, hrochtat (k +hrochat), chraptat (k chrápat), mektat (k mekat/mečet/mek), rochtat, *šplechtat (k šplíchat, srov. i šplouchat, špláchat); chroptat (k chroptět), jektat (k ječet/jek), slintat (k slinit).

Převážná většina sloves na -t-a/t/ po /neslabikované/ souhlásce není však slovotvorně zřetelně motivována, i když komplex -t-a/t/ se víceméně zřetelně vyčleňuje. Všechna tato slovesa jsou výrazně expresívní. Jde o slovesa jako:

blebtat/bleptat, breptat/brebtat, cintat, čachlat se, čochtat se, deptat, chechtat se /k citoslovci cheche/, chichtat se /k chichi/, chlamstat, chlamtat, chlastat, chlemstat, chlemtat, chleptat, chlichtat se, chlístat/-ej-, chloptat, chramstat, chrochtat, chroustat, chrstat, chrustat, *chřástat, *chřestat, *chřoustat, chvástat se, *chvistat, jachtat, klechtat, klichtat se, kloktat, koktat, krochtat, křástat, křehtat, křoustat, lemtat, lechtat, lektat, lochtat, *momtat, *němtat, pjantat, plantat se, rachtat, reptat, řehtat /se/, řejlat, +soptat, *sachtat se, samtat, šantat, šeptat, škobrtat, škohrtat, *škovrtat, škruntat, *skvortat, šoustat, šplechtat, štěchtat, švachtat, vachtat se, žvachtat /se/, žvastat //-á-, žvechtat. Některá jsou doložena jen ve spojení s předponami, jako u-caprtat se, za-chmoustat, za-chomrstat se, vy-šastat, při-šechtat se, při-šochtat se, roz-šmachtat, za-šplochtat, *vy-švechtat, u-tamtat, *u-tantat.

(b) Častěji se odvozují úsilná slovesa rozšířeným formantem -ot-a/t/. Příslušná slovesa základová patří v převážné většině k slovesům onomatopoickým, vyjadřujícím vydávání různých přírodních zvuků; mívají obvykle kmenovou příponu -a-, řidčeji -e/ě-. Odvozené útvary na -ot-a/t/ vyjadřují větší intenzitu a zpravidla též delší trvání těchto zvuků.

Svým původem jsou intenzívní imitativa na -ot-a/t/ desubstantivní slovesa odvozená od dějových jmen na -ot, vyjadřujících různé předmětně pojaté děje doprovázené nějakým charakteristickým zvukem, řidčeji kmitání světla nebo trhavý pohyb. Ve shodě s tím se dosud u velké většiny jich vedle přímé motivace základovým slovesem uplatňuje i motivace dějovým jménem na -ot; např. sloveso drkotat interpretujeme jednak na pozadí slovesa drkot, popř. též drčet, jednak na pozadí odvozeného jména dějového drkot.

[9]Obojí tuto motivaci mají zřetelně (tj. příslušné dějové jméno je v našem materiále doloženo) slovesa:

bekotat (k bekat, bečet, popř. bek i k bekot), bleskotat /blýskotat //-y- /se/, blikotat, *blekotat, *brekotat, buchotat, *bzukotat, crkotat, cupotat, cvrkotat, drkotat /se/, drnkotat, *dřímotat, dupotat, dusotat, gagotat, hrkotat, *hukotat, *chropotat, *jekotat, +kdákotat, *klapotat, klepotat, +krákotat, leskotat se, lupotat, mekotat, mihotat /se/, mikotat /se/, *plihotat se, *pleskotat /se/, *pliskotat /se/, +praskotat, *skřehotat, *supotat, *sykotat, *šlehotat, šumotat, šupotat, švihotat, *tlukotat, třepotat, *třeskotat, *vrkotat, *vrzotat, *výskotat, *vzdychotat, *zvukotat. Jen s předponami jsou doložena slovesa: *za-cinkotat, *za-škrabotat, *za-šplechotat.

V řadě případů je ke slovesům na -ot-a/t/ doloženo pouze dějové jméno na -ot, nikoli však základové sloveso (dějové jméno je pak buď motivováno citoslovcem, nebo vůbec nemotivováno). Srov. např.

blekotat, *chechotat se (chechot, citosl. chech/e/), chichotat se, klekotat, klokotat, *klopotat, křehotat, *loskotat, pluskotat, *rachotat, *repotat, rokotat, *ropotat, řehotat, skřehotat, šepotat, štěbotat, +štěhotat; jen s předponou *roz-hihotat se, +roz-troskotat /se/, z- /se/.

Pouze slovesná motivace je doložena jen u menšiny sloves:

blebotat, brkotat, *cingotat, čapotat, *depotat, fukotat /*za-/, chachotat, *chochotat: se, krochotat, *křamotat, *kyvotat, lagotat, ligotat /za-/, lihotat /za-/ se//, plkotat, *rapotat, *škrbotat, *škrhotat. Jen s předponou: *za-blbotat, *za-klebotat, *za-stěhotat, za-škřehotat, za-šuchotat.[7]

Některá slovesa na -ot-a/t/ mají vedle sebe i podoby na -t-a/t/, popř. -et-a/t/ z téhož základu:

chechotat se // chechtat se, chichotat se // chichtat se, chropotat // chroptat, *jekotat // jektat, klokotat // kloktat, křehotat // křehtat, mekotat // mektat, repotat // reptat, řehotat se // řehtat se, šepotat // šeptat; štěbotat // štěbetat, třepotat /se/ // třepetat /se/.

(c) Omezené je uplatnění varianty -et-a/t/:

klepetat /se/ (ke klepat /se/), třepetat /se/ (k třepat /se/); základové jméno na -et je doloženo u štěbetat (štěbet) a třepetat (třepet). Základové sloveso (ani základové jméno) není doloženo k útvarům klebetat, +klevetat, *lepetat, *repetat, *řepetat, šebetat.[8]

[10](d) Zcela ojediněle se setkáváme s variantou -i-t-a/t/:

cupitat (k cupat; srov. citoslovce cup/y/, cupity), dupitat (k dupat, srov. dup/y/, dupity); *vy-hopitat se (Šrámek k hop, hopity). Doklady vesměs ukazují na to, že tu jde vlastně o slovesa odvozená od citoslovcí na -ity prostým formantem -a/t/; tím se ovšem neruší sekundární motivační vztahy k slovesům a citoslovcím základním.

(2) Méně jsou v oblasti intenzív zastoupeny ostatní formanty t-ové, a to -t-ě/t/ a -t-i/t/. Jako slovotvorné formanty ve vlastním smyslu uplatňují se jen zřídka; častěji se s nimi setkáváme jako s vyčlenitelnými slovesnými sufixy ve slovesech se zastřenou slovotvornou strukturou, ale s charakteristickou sémantikou.

(a) Formant -t-ě/t/ lze doložit jako slovotvorný sufix jen u sloves:

chroptět (k *chropět), siptět (k sípět), suptět (k supět), *šuptět (k šupět); s vázaným kmenem: chraptět (srov. chrap-lavý), křaptět (srov. křap-lavý).

V platnosti strukturního sufixu můžeme jej identifikovat např. ve slovesech: bobtět, soptět, sumtět, šuntět, zatímco ve slovesech chrastět, chrustět, chřestět, svistět, šustět, atp. patří -ť- patrně ke kořeni, podobně jako ve skupině -šť- u sloves blyštět, chlištět, mlaštět, pištět, pleštět, praštět, svištět, třeštět, vraštět, vrštět, vřeštět (srov. časté střídání s -sk-: pištět: pískat, písknout).

(b) Formant -t-i/t/ se jako slovotvorný formant zřetelně vyčleňuje u sloves:

dychtit (k dýchat), kuchtit (ke kuchat — i když významová souvislost je tu zastřena, srov. však kuch-ař), bortit (k bořit), chroptit (k chropět, srov. chroptět), chraptit (srov. chrap-ot, chrap-lavý). V platnosti strukturního sufixu jej nacházíme např. ve slovesech: pachtit se, plichtit, pychtit; hamtit, chramtit, terentit; brebentit, fintit, pelentit, rantit, reberentit, repentit, suntit, u-šuntit, terentit, trantit; soptit, kdežto např. v lamentit, sakramentit patří -ť- jednoznačně k základu; součástí kořene je v drtit, vrtit (srov. vrtět, vrtat). Kořenové je ť obecně ve skupinách -sť- a -šť-: drastit, chrastit, chřastit, chřestit, chramostit, chrustit, klestit, rostit, šelestit, šustit; dnes i mastit (přes mazat, máslo); baštit, blýštit se, leštit, luštit, mereštit se, mrštit, mraštit se, pleštit, praštit, prýštit se, třeštit, tříštit, vraštit, vřeštit (kde -šť- alternuje zpravidla se -sk-, srov. obdobnou situaci u -tě/t/).[9]

(3) U několika málo úsilných sloves máme slovotvorný formant -on-i/t/. V platnosti vlastního slovotvorného formantu setkáváme se s ním v slovesech:

brebonit (srov. breb-tat, breb-entit), hamonit (srov. ham, ham-at, ham-oun, ham-ižný, hamtit), škemronit (k škemrat), žadonit (k žádat), žebronit (k žebrat).

[11]V platnosti strukturního sufixu nacházíme ho ve slovesech:

kabonit, blabonit //-á-, žblabonit, *řebonit, romonit zast. a bás., rejsonit // rejsnit nář. (Rais), *švadonit // švadronit // švandronit, žáronit nář. „žadonit, žebronit“.

(4) Okrajově bývá intenzifikační funkce spjata i s některými slovotvornými formanty jinými, např. -č-i/t/:

*dřepčit (k dřepět), dupčit (k dupat), křepčit (srov. *křepot „tanec“). Srov. i nemotivovaná slovesa bančit, trojčit.

Jak ukázal náš přehled tvoření a utvářenosti expresívních sloves v rámci modifikačního strukturního typu, je pro ně příznačné odvozování vlastními slovotvornými příponami, což je jinak v odvozování nocionálních sloves jev poměrně řídký. Jsou to jednak přípony, které se shodují s deminutivními příponami substantiv a adjektiv, jednak přípony t-ové a konečně přípony, jejichž expresívnost tkví v jejich zvukové podobě: -ť- (-sť-, -šť-), -č-, -ň-. Slovotvorná struktura mnohých sloves je zastřená, takže hranice mezi kořenem a slovotvornými příponami je neurčitá. I v případech, kdy se sloveso z hlediska současného jazykového povědomí nejeví jako odvozené, je však expresívnost daných sloves signalizována právě těmi elementy, které v slovesech zřetelně odvozených mají úlohu vlastních slovotvorných formantů, resp. jejich sufixálních složek.[10]


[1] Srov. Tvoření slov v češtině, zvl. díl 2, Praha 1967.

[2] Srov. náš článek Slovesa odvozená ze jmen přídavných označujících barvy, NŘ 55, 1972, s. 131—141.

[3] Vynikající rozbor kategorie způsobu slovesného děje a její podrobnou klasifikaci podala nedávno pro slovenštinu a ruštinu Ella Sekaninová v knižní práci Sémantická analýza predponového slovesa v ruštine a slovenčine, Bratislava 1980.

[4] Charakteristiku a rozbor tohoto typu jsme podali v příspěvku K jednomu typu slovesných pojmenování, NŘ 57, 1974, s. 57—64.

[5] Skutečnost, že i tyto mluvnické kmenové přípony měly od původu funkci slovotvornou — tak jako kmenotvorné přípony jmen —, nemá dosah pro synchronní chápání těchto přípon. — Názor, který tu zastáváme, není sdílen obecně. Jak v naší, tak i v jinoslovanské tradici se tzv. třídní kmenové přípony slovesné hodnotily — zejm. u sloves odvozených — jako slovotvorné (tak např. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny, Praha 1951, s. 376n.; HavránekJedlička, Česká mluvnice, Praha 1963, s. 217n.). Naše pojetí jsme vyložili v TSČ 1, Praha 1962, zejm. s. 142n., nověji v článku Status a funkce tzv. kmenotvorné přípony slovesné v slovanském tvoření slov, Čs. přednášky pro VII. MSS ve Varšavě, Praha 1973, s. 241—9. Jeho adekvátnost pro češtinu a ruštinu prokázala Z. Skoumalová v pronikavé studii Status tzv. kmenotvorných přípon slovesných v slovanských jazycích, zvl. v ruštině, Praha 1975.

[6] Podrobnější výklad o slovotvorné reflexivizaci přinese některé z příštích čísel našeho časopisu.

[7] Srov. tytéž rozšiřovací elementy u deminutivních jmen podstatných: mam-in-k/a/, mam-ul-in-k/a/, mam-ič-k/a/ a přídavných: mal-in-k/ý/, mal-il-in-k/ý/, mal-in-in-k/ý/, mal-ič-k/ý/.

[8] Je ovšem na místě připomenout, že dělení našich sloves podle jejich motivačních souvislostí je pouze podmíněné. Ze skutečnosti, že některá slova nejsou našimi slovníky doložena, nelze jednoznačně vyvozovat, že v jazyce neexistují. Zejména v oblasti expresívního výraziva bývá doložení nebo nedoložení slova často jen náhodné.

[9] O starobylosti t-ové intenzifikační předpony svědčí i její využití v latině; srov. např. dic-o → dic-t-ó → dic-it-o.

[10] Oba tyto příspěvky jsou zkrácenými a upravenými výňatky z rozsáhlé kapitoly Tvoření sloves, která podobně jako další kapitoly o tvoření nesubstantivních slovních druhů je určena pro 3. díl Tvoření slov v češtině (1. díl 1962, 2. díl 1967).

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 1, s. 1-11

Předchozí Eva Macháčková: Plátkovaný sýr, balíčkovaný salám

Následující Miloslav Sedláček: V „Záhřebě“ i v „Záhřebu“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1