Časopis Naše řeč
en cz

Index lexikálních jednotek pomístních jmen v Čechách

Ivan Lutterer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Naléhavě potřebná publikace, kterou pod tímto názvem zpracovaly Libuše Olivová-Nezbedová a Jana Matúšová,[1] se sama představuje jako „první orientační pomůcka poskytující alespoň částečnou představu o bohatosti a rozmanitosti pomístních jmen v Čechách“ (s. 7). Předmluva dále praví, že soupis pomístních jmen v Čechách — po několika starších [151]nezdařených pokusech tentokrát bohudík úspěšný — byl započat r. 1962 z iniciativy tehdejší Místopisné komise ČSAV, kterou od r. 1964 vedl prof. Vladimír Šmilauer, vůdčí duch celé akce. Uživatel Indexu se však už nedoví, jak si vysvětlit, že při mimořádné dělnosti a technické vynalézavosti organizátorů a zpracovatelů soupisu muselo uplynout celých 29 roků, než tento široce založený vědecký podnik, opřený o spolupráci stovek dobrovolníků v terénu, mohl vydat své první plody tiskem. Vysvětlení by se našlo jistě několik. Za nejpádnější z nich považujeme neúčastný až podezíravý přístup státních orgánů k soupisové akci zvláště v jejích začátcích: nemálo vesnických národních výborů jí totiž podsouvalo staromilecký vztah k soukromovlastnickým poměrům z doby před kolektivizací venkova. Práci na soupisu rovněž zbrzdilo bývalé „normalizační“ vedení Ústavu pro jazyk český ČSAV, když nejenom neumožnilo soustředit všechny síly a prostředky onomastického pracoviště na finální zpracování půlmiliónového lístkového materiálu čekajícího na svou definitivní lexikografickou podobu, ale navíc odsunulo tento prioritní úkol na několik let do tzv. útlumového programu.

Zatím jde tedy o výsledek stále jen přípravné etapy, o předstupeň k vlastnímu Slovníku pomístních jmen v Čechách. Index je vlastně abecední rejstřík, který podává přibližný obraz o základní množině stavebních jednotek, z nichž je toponymický slovník budován. Index nabízí jistou představu o materiálu shromážděném v generálním katalogu dokladů, nenaznačuje však, jaký asi bude úhrnný počet slovníkových hesel ani o jaký druh pomístních jmen půjde po stránce sémantické a formální. Původně se počítalo s tím, že soupis pokryje území jen tradičně českých obcí a osad, tj. takových, kde podle sčítání lidu z r. 1930 žilo obyvatelstvo jen české, popř. valnou většinou české. Avšak později se sběr pomístních jmen rozšířil i na pohraniční oblasti, kde do r. 1945 převažovali Němci. I když přirozeně nejde o materiál úplný (stoprocentní úplnosti se nepodařilo dosáhnout ani v ryze českých oblastech), skutečnost, že soupis obsáhl bezmála 87 % všech katastrálních obcí, opravňuje autorky považovat materiál za dostatečně reprezentativní pro celé území Čech.

V možnostech Indexu nebylo ani charakterizovat jmenoslovný materiál z nářečního hlediska, jestliže informace o morfologii jmen, v níž teprve se jejich dialektické rysy mohou zřetelněji projevit, je zde skoro nulová. Nespisovné tvaroslovné prostředky se totiž převádějí do spisovné podoby, např. místo muž. adj. koncovky -ej stojí jen spis. -ý, mj. i proto, že tu funguje jako společný jmenovatel tří rodů. Naproti tomu se v Indexu zachycují všechny lidové varianty spisovných lexikálních jednotek, jako jsou obměny samohláskové kvantity (např. Párnik v. Parník), souhláskové variace (např. Štyry v. Čtyři) apod. Odborník dialektolog by jistě mohl leccos doplnit, např. na s. 39 k nář. Čichce spis. podobu Čistce, jiné naopak vypustit, např. hovorové Sedum, Osum k spis. Sedm, Osm. Jako nadbytečné se nám jeví uvádět systémové nářeční varianty spisovných přípon, např. hlásko[152]slovné obměny sufixů -ouce, -ojce k spis. -ovice v nářečích jihozápadních, -ouna k spis. -ovna v nářečích severovýchodních apod. Tato praxe, v dnešní nouzi o papír ne dost úsporná, se arci neuplatňuje důsledně.

Postupy v Indexu aplikované nutně vytvářejí i hybridní konstrukce, jejichž podoba není ani čistě nářeční, ani čistě spisovná, když např. vedle spis. Mýtský stojí Mejtský m. lid. Mejtskej. Zápis tzv. lidové podoby pomístních jmen je bezpochyby nejslabším místem soupisů: jejich dobrovolní pořizovatelé v terénu měli za úkol co nejvěrněji zachytit lidové znění jména, aniž přitom vždy mohli či spíše dovedli jít do všech jemností: např. zatímco jeden opomněl zapsat Vrchláb s typickou průvodní samohláskou před slabičným r jako Verchláb, jiný náležitě uvedl místo spis. Vrch lokální nář. variantu Verch (s. 252). Podobné nedůslednosti měly být v Indexu napraveny. Je ovšem namístě připomenout, že samo přiřazování nespisovných podob k spisovným není teoreticky zcela bez problému: v řadě případů až vlastní výklad jména ukáže, o jakou spisovnou podobu vlastně jde (z Indexu se to zjistit nedá).

Autorky, z nichž první pracuje s pomístními jmény přes třicet let a druhá bezmála deset, mají zkušenost, že písemné zápisy pomístních jmen shromážděné soupisovou akcí nebývají stoprocentně spolehlivé. Přes tuto výhradu se však dubiózních dokladů vzdávají jen nerady; vědí totiž, že by třebas už nikdy nebylo možné nahradit je doklady spolehlivějšími. Proto mají-li o správnosti určitého jména pochybnosti, opatří je raději vykřičníkem, popř. otazníkem, než aby je z Indexu vypustily. To se často děje u jmen od původu německých, s jejichž pravopisem si zapisovatelé málokdy věděli rady: v Indexu najdeme např. na s. 196 hned trojí způsob zápisu — německý (Schäräcker), německo-český (Schpittelbuš!) a český (Švarcnberk). Pokud by chystaný Slovník chtěl zužitkovat i soupis pomístních jmen z býv. německých území v Čechách (pořízený v 30. letech prof. E. Schwarzem a v Praze archivovaný), musela by se zásadně vyřešit otázka jejich grafické a fonetické prezentace.

Už letmé listování Indexem prozrazuje, že pomístní jména z akademického soupisu představují synchronní průřez českou anoikonymickou slovní zásobou.[2] Je to ovšem materiál značně nestejnorodý, ať jde o stáří jmen, jejich původ a vznik, anebo o jejich jazykovou podobu včetně stránky formální. V Indexu najdeme nemálo vzácných lexikálních archaismů odjinud neznámých (např. některá příjmení, jména dávno zaniklých osad, různá již zapomenutá apelativa aj.). Jsou však i položky, které bychom v něm hledali marně: např. z území přiléhajícího k Praze od severu chybějí zde pomístní jména Krliš (vrch j. od Turska), Řivnáč (vrch z. od Levého Hradce), Hostibejk (poloha u Kralup n. Vltavou); chybně se píše Nehošt m. Nehošť (vrch [153]j. od Kralup n. Vltavou). Indexu jako cenného pramene lexikálních jednotek našich pomístních jmen se jistě bude s prospěchem užívat v různých vědních oborech až do doby, než bude dokončen a vydán Slovník pomístních jmen v Čechách. Jeho zpracování, nesrovnatelně náročnější, než byla příprava Indexu, je pochopitelně záležitostí dlouhodobou, ale věřme, že v příznivějších poměrech budoucích let se všichni z autorů ještě ve zdraví dožijí jeho vydání.


[1] Vydal Ústav pro jazyk český ČSAV, Praha 1991, 269 s. Jeho péčí vyšel z pera obou autorek i Retrográdní index lexikálních jednotek pomístních jmen v Čechách, Praha 1991, 236 s.

[2] Anoikonymum = pomístní jméno.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 3, s. 150-153

Předchozí Eva Macháčková: Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu

Následující Radoslava Brabcová: Praktická příručka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1