O jménu Inka

Zdeněk Salzmann

[Short articles]

(pdf)

-

Jak už A. Stich před několika lety v Naší řeči upozornil,[1] jsou v jazykové praxi určité potíže se jménem Inka. Slovník spisovného jazyka českého (Praha 1960—71) rozlišuje mezi podobami Ink a Inka. Prvním tvarem se neodborně označuje příslušník peruánských kmenů pod vládou rodu Inků, druhým se nazývá člen vládnoucího rodu v staré peruánské říši před příchodem Španělů. Platná Pravidla českého pravopisu (1. vyd. 1957) uvádějí jen tvar Inka (bez definice). Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Praha 1978) toto jméno vůbec neuvádí.

Stich poukazuje na to, že se proti pojmenování Inka, tradičně užívaného jako názvu etnografického nebo obyvatelského, ozvala námitka z kruhu odborníků. Podle nich Inka jméno etnografické ani obyvatelské není, a mělo by se proto psát s malým počátečním písmenem. Jestliže ale jméno Inka původně a stále ještě označuje příslušníka vládnoucího rodu, pokračuje Stich, pak by se mělo psát s velkým počátečním písmenem (jako např. Přemyslovec nebo Habsburk) a na obyvatele staré peruánské říše se nevztahovat.

Jméno Inka je odvozeno od podobně znějícího kečujského slova, kterým se původně označoval král, princ nebo mužský člen panovnického rodu vůbec. Inkové nejdříve vládli malému státu ve střední části andské vysočiny (v dnešním Peru). Když v roce 1532 přišli Španělé, panovníci inckého rodu už ovládali říši, která se rozkládala od Tichého oceánu až do And a od severních hranic dnešního Ekvádoru až k řece Maule (v dnešním středním Chile) a měla kolem deseti miliónů obyvatel. Poněvadž se incká říše skládala z mnoha kmenů mluvících různými jazyky, byla zavedena jako administrativní a dorozumívací jazyk celé říše kečujština.

Dnes se v mnoha jazycích užívá jména odpovídajícího českému Inka k označení nejen bývalého vladaře a členů vládnoucího rodu, ale hlavně členů původní, kečujsky mluvící etnické skupiny, která si podrobila přes sto okolních kmenů a vytvořila velkou říši inckou, a někdy i všeobecně k označení všech obyvatel této říše bez ohledu na jejich etnický původ. Tak je tomu v odborné literatuře např. anglické, francouzské, německé, ruské a španělské. Užívá se tedy ve světových jazycích ekvivalentu jména Inka na označení příslušníků panovnického rodu (jako je např. Jagellovec nebo Habsburk), ale i jako názvu etnografického (jako je např. Apač) a obyvatelského (jako je např. Číňan).

Je proto rozumné doporučit, aby se i v češtině používalo jména Inka pro všechny tři významy, tj. na označení /1/ člena bývalé vládnoucí rodiny, /2/ člena kečujsky mluvící etnické skupiny, která obývala okolí Cuzka, a /3/ obyvatele incké říše bez ohledu na etnický původ. Tento návrh se shoduje s platnými Pravidly, která uvádějí jenom jednu po[255]dobu, tj. Inka. Přesný význam slova Inka vyplyne ze souvislosti.

---

[1] A. Stich, Píšeme Izraelita, nebo izraelita?, NŘ 62, 1979, s. 158—161.

Naše řeč, volume 74 (1991), issue 4-5, pp. 254-255

Previous Libuše Kroupová: Za Hanou Marešovou

Next Růžena Buchtelová: Joule