Píšeme Izraelita, nebo izraelita?

as (= Alexandr Stich)

[Drobnosti]

(pdf)

-

Současné kodifikační příručky (Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovného jazyka českého — SSJČ —, Slovník spisovné češtiny) uvádějí toto slovo pouze s malým počátečním písmenem. Tím jednoznačně určují jeho význam jakožto pojmenování příslušníka jistého (mojžíšského) náboženského vyznání; je to podle těchto pramenů tedy synonymum slova žid (zatímco Žid je v pojetí současného pravopisu pojmenování ‚příslušníka semitského národa pocházejícího z Palestiny‘ (SSJČ)).

Kolem této pravopisné úpravy vznikl spor v souvislosti s přípravou českého překladu polského převyprávění biblických starozákonních příběhů. Polský originál má totiž podobu se začátečním písmenem velkým; redakce se však chtěla svědomitě podřídit našim autoritativním pravopisným příručkám a psát písmeno malé, zatímco překladatel argumentoval, že v Starém zákonu nejde v prvé řadě o chápání náboženské, nýbrž etnické, národnostní (starozákonní lidé označovaní tímto názvem mohli opustit mojžíšské vyznání, a přesto se nadále — jako příslušníci tohoto národa — označovali tímto pojmenováním); trval proto na tom, aby se v českém překladu psalo ve shodě s polským originálem Izraelita.

Jak se v takovém případě zachovat? Je možné a je účelné v takových případech platnou pravopisnou úpravu nerespektovat?

V zásadě doporučujeme, aby uživatelé jazyka potlačovali své individuální představy, názory nebo záliby a pravopisným zásadám se podřizovali; je to rozumné už proto, že pravopisná soustava může účinně sloužit jen tehdy, je-li obecně uznávána a v praxi dodržována. Ale na druhé straně je zapotřebí mít na vědomí, že soustava pravopisných pravidel je určena především pro běžnou, průměrnou jazykovou praxi a že nemůže postihnout a zahrnout všechny případy a situace, leckdy významově značně komplikované, s kterými se v jazykové praxi setkáváme. A náš případ je právě přímo klasickou ukázkou takové situace.

Složitost zde netkví v jazyku, popř. v pravopisných pravidlech, ale přímo v samé skutečnosti. Je pravda, že dnes převažuje u slova izraelita význam označení jistého náboženského vyznání, ale nebylo tomu tak vždycky.

Například editor spisů K. Havlíčka se musí vypořádat s tímto úryvkem (z Havlíčkovy kritiky Českých zpěvů S. Kappra z r. 1846): „při Israelitech se nesmí ohled jenom bráti na víru a náboženství, snad tak, jako by Čechové co do víry i katolíci i protestanti i mosaité i snad mohamedáni býti mohli: nýbrž také hlavně na původ a národnost.“ Autor kritiky zde přímo zdůrazňuje pojetí etnické, národnostní, a výslovně ho vyznačuje velkým písmenem (na rozdíl od následujících označení příslušníků náboženských vyznání, katolíků, protestantů, mosaitů a mohamedánů, které napsal s počátečním písmenem malým). Stejně, s podobou Israelita, se toto místo z Havlíčka [159]přetiskovalo i později.[1] Teprve editoři Havlíčkových kritických spisů z r. 1955 toto místo pravopisně upravili na grafickou podobu izraelitech.[2] Neodchýlili se tak sice od platné kodifikace, ale zastřeli významovou jednoznačnost textu a znejasnili zřetelnou myšlenku autorovu (a ta by měla být při jazykovém dorozumívání věcí prvotní, nejzávažnější).

Ale nemusíme se pro příklady uchylovat jen do historické textologie. S potížemi v psaní tohoto slova se občas potýká i jazyková praxe zcela současná. Tak např. autoři Příručního slovníku naučného uvedli[3] — zcela ve shodě s Pravidly — pouze heslovou podobu izraelita (a význam tohoto slova určili takto: „příslušník židovského vyznání, viz též Žid“ — což je zřejmé pravopisné nedorozumění, protože bychom čekali podobu žid). Ale v hesle Palestina se museli vypořádat s týmž slovem v tomto kontextu: „V 13. století př. n. l. započala invaze svazku jiných semitských kmenů, Izraelitů, na palestinské území“ (Izraeliti jsou zde kladeni na roveň jinému etnickému celku, totiž Kananejcům); a zde zcela pochopitelně, a můžeme říci i oprávněně, užili grafické podoby s písmenem velkým, aby i pravopisnou úpravou byli ve shodě s etnickým pojímáním obsahu tohoto slova. (Ostatně i sám Slovník spisovného jazyka českého podobu Izraelita má, a to ve výkladu hesla Hebrej).[4]

Vidíme tedy, že v jazykové praxi můžeme a musíme počítat i s případy, kdy se grafika textu odchýlí od pravopisné kodifikace. Stává se to ovšem jen velmi zřídka a dojít k tomu by mělo jen tehdy, když jde o jevy významově komplikované, nejednoznačné a když pravopisná odchylka přesněji postihne významové pojetí autora textu. S takovou možností by měli počítat především redaktoři, autoři odborné literatury a editoři; v běžné, průměrné jazykové praxi se s ní totiž setkáváme jen skutečně zcela výjimečně.

Je ovšem pravda, že taková pravopisná odchylka může nepoučeného čtenáře zmást, nebo i popudit, protože ji považuje za chybu, a nahlédnutí do kodifikační příručky ho v tomto pocitu jen utvrdí. Lze proto co nejnaléhavěji doporučit, aby užití odchylné podoby bylo v publikaci vždy nějakým způsobem odůvodněno (v ediční poznámce, v úvodu vysvětlivek, pokud jsou k publikaci připojeny, v poznámce pod čarou u prvního místa výskytu atd.).

Jiným případem, kdy psaní velkého nebo malého písmene bylo předmětem potíží a úvah, je jméno viking. Uživatelé jazyka se někdy podivují, že Slovník [160]spisovného jazyka českého má podobu Viking (‚někdejší obyvatel Skandinávie, Norman‘ — tedy jméno kmenové, etnické) a viking (‚bojovník ze severských germánských kmenů podnikajících nájezdy do cizích zemí‘), zatímco poslední vydání Pravidel má pouze podobu druhou (s výkladem ‚pirát‘); přitom poslední náš encyklopedický pramen, Malý encyklopedický slovník A—Ž, Praha 1972, má naopak pouze heslo Vikingové jako synonymum k Normani (s výkladem ‚severogermánské kmeny‘). Poslední úprava Pravidel, uvádějící pouze podobu s malým v, je odrazem mínění odborníků, že slovo Vikingové nikdy nebylo pojmenováním etnografickým (kmenovým), nýbrž jen obecným (tj. pojmenováním jistého typu germánských bojovníků, mořeplavců atd.). Ani poslední řešení v Pravidlech nemůže však zcela pro všechny případy vyloučit podobu Vikingové (například při vydávání starší literatury v případech, kdy autor — ještě nepoučen výsledky nejnovějšího odborného poznání — tohoto jména užíval jednoznačně jako etnického pojmenování, synonymního s pojmenováním Normani).

Složitá situace bývá i tam, kde lze jméno pojímat jednak jako název etnografický, popř. obyvatelský, jednak jako název antropologický (srov. v Pravidlech jednak Pygmejové, tj. ‚kmen‘, jednak pygmejové, tj. ‚trpaslíci‘).

Ještě více potíží se objevilo u pojmenování Indián. Historicky toto jméno vzniklo jasně jako název obyvatelský — šlo o ‚obyvatele Indie‘, a v naší humanistické literatuře a i později se ho užívalo (zčásti až do 19. století) i jako označení obyvatelů Indie; teprve poměrně nedávno se specializovalo na označování původních obyvatel obou Amerik. Vyskytlo se však mínění, že jde vlastně o pojmenování plemene (rasy), a že by se proto mělo psát indián, obdobně jako běloch, černoch, jenže věc není tak jednoduchá. Obě poslední uvedená jména pojmenovávají skutečně jednoznačně a výhradně příslušníka jednoho z plemen (v prvním případu plemena europidního, v druhém negroidního), zatímco Indiáni jsou jen jednou ze složek plemena mongoloidního, spolu s Číňany, Mongoly apod. Přetrvává proto u nás, shodně s jinými evropskými jazyky, chápání obyvatelské a píše se (podle Pravidel) jen Indián. To však opět nemůže vyloučit, že pro výrazné chápání antropologické by některý autor nemohl užít i podoby s písmenem malým.

V naší jazykové praxi, například novinářské, působí velké komplikace dvojice Cikán (označení národnosti) a cikán (v neetnografickém pojetí). Dnešní civilizační vývoj této etnické skupiny u nás vede k tomu, že kromě případů, kdy se slova cikán užívá ve významu přeneseném nebo expresívním, stále více převažují důvody pro psaní s písmenem velkým.

Nejnovější potíž tohoto druhu se objevila u jména Inka. V češtině existuje kvazietnické jméno Ink, kterým se (neodborně) zpravidla označuje příslušník některého z kmenů, které žily v oblasti dnešního Peru pod vládou skupiny, jejíž jeden příslušník se nazývá právě Inka. (Tak věc pojímá Slovník spisovného jazyka českého, Pravidla mají bohužel jen podobu Inka.) V běžném pojímání se i toto pojmenování tradičně chápe jako název etnografický, popř. obyvatelský (srov. vžité spojení představ „Inkové a Aztékové“); proti tomu se ozvala námitka [161]z kruhu odborníků, že Inka jméno obyvatelské ani etnografické není, a že by se proto mělo psát inka. Takový případ však vyžaduje, aby příslušní odborníci předem co nejvíce vyjasnili věcnou podstatu samu — je-li Inka „příslušník vládnoucího rodu“, jak se dosud běžně uvádí, i pak by tu byl důvod pro zachování písmena velkého (ne zcela přesnou, ale přece jen dostatečně silnou analogií s pojmenováními typu Přemyslovec, Habsburk apod.). Zatím, než se věc vyjasní, je pro jazykovou praxi výhodné respektovat platný pravopisný předpis. Jak jsme viděli, rozpory a nejasnosti tohoto druhu plynou z toho, že naše písemná soustava nám skýtá k použití jen dvě možnosti; musíme volit „buď—nebo“. Ale skutečnost sama je složitější, má i případy přechodné, nejednoznačné. Pravopisné rozhodnutí tedy v těchto případech nutně musí tuto složitou a diferencovanou skutečnost zjednodušit, popřípadě ochudit o jemné významové odstíny. V speciálních případech se proto lze ze závažných důvodů z kodifikace vymknout — pak ale, znovu doporučujeme, by to mělo být v dané publikaci výslovně uvedeno i s vysvětlením důvodů.

---

[1] Viz např. K. Tůma, Karel Havlíček Borovský, nejslavnější publicista českého národa, Kutná Hora 1883, s. 106; K. Havlíček Borovský, Básnické spisy III, Praha 1908, vyd. L. Quis, s. 70—71.

[2] K. Havlíček Borovský, O literatuře, Praha 1955, vyd. J. Bělič a J. Skalička, s. 70. Podobu izraelita totiž uváděla už Pravidla z r. 1913 — Pravidla z r. 1902 a 1904 toto heslo ještě vůbec nemají.

[3] Příruční slovník naučný, díl II, Praha 1963, s. 318, a díl III, Praha 1966, s. 500.

[4] Také polská kodifikační praxe je zde diferencovaná: např. Mały słownik języka polskiego, red. S. Skorupka, H. Auderska, Z. Łempicka, Varšava 1968, s. 242, má pouze malé i (a výklad „vyznavač mojžíšského náboženství“), zatímco např. Słownik ortografyczny języka polskiego, red. M. Szymczak, Varšava 1975, s. 360 diferencuje Izraelita („národnost“) a izraelita („příslušník mojžíšovského vyznání“).

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 3, s. 158-161

Předchozí Josef Hrbáček: Německá práce o jazykových zkratkách

Následující Miroslav Roudný: Názvy některých elektronických jednotek a jejich skloňování