[Posudky a zprávy]
-
Řeč. Se slovenskou výpravou přijela do Čech slovenská studentka a byla ubytována v lepší pražské rodině, jež měla dcerku asi stejného stáří se Slovenkou. Dívky se brzo spřátelily a slečna Mimi prováděla Slovenku po Praze. Před odchodem řekla:
»Počkala chvilku, jen co se ohodím a nakroutím si šajtle, hned půjdu.«
A šly.
»Kam by chtěla zarazit?« ptala se Mimi, když vyšly. »Myslím, že bychom měly jíti do ňákýho bijáku.«
»Co je to biják?« nesměle ptala se Slovenka, udivená podivnou řečí Mimi.
»Jé, ona neví, co je biják? Kinďásek, biograf. Mám volňásky, tak tam zapadnem. Chce? Potom můžeme jít se flákat na Ferďas. Tam jsou štramáci kluci. Nebo můžeme jít na Žofas, tam je to taky parádní: Narazíme si ňákýho študáka.«
Slovenka nestačila poslouchat. Ale přišly i jiné věci.
»Šla, sedneme si na élu. Takhle bychom se tam táhly hodinu. Já jinde nejezdím, než v couráku na přední ploše. Tam je největší psina!«
Přišly na »Žofas«. Mimi brzy »ulovila parádního kluka«. A milá Slovenka slyšela od něho podobnou řeč.
Dlouho ještě vzpomínala Slovenka na dojmy zažité v Praze. Jen to jí nešlo do hlavy, že čeština a slovenština jsou sesterské řeči. (»Humor. listy« 1920, č. 31, 313).
Věříme, že slečna Mimi tak mluvila, i že milá Slovenka kulila očka. Ano, tak mluví naši studenti i naše slečinky; leda že někdo má v ústech samý Žofák (Žofín), Ferďák (Ferdinandova třída blahé poměti), jiný zase samý Žofas, Ferďas. Študák, štuďas si najde parádní byťák, by[253]ťas; kouřívá třeba kraťáky, kraťasy (krátké doutníky), ale raději briťáky, briťasy (britanika), ještě raději reťáky, reťasy, retky (cigaretky). Je to v duchu doby, vyrovnávající třídní rozdíly; ale my, šosáci, raději bychom viděli, aby se pražští Pepíci učili od studentů, ne studenti od Pepíků. Nesmíme zde zapomenouti na keťasa; keťas je, kdo provozuje »řetězový obchod«, Kettengeschäft. Dnes to ví každý; ale doufáme, že jednou upadne i ta věc i to slovo v zapomenutí.
Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 8, s. 252-253
Předchozí V. Švarc: Sudba
Následující Brýša