Zvítězí přípona -ák?

Alena Polívková

[Short articles]

(pdf)

-

Jména obyvatel měst a vesnic se tvoří ve spisovné češtině jednotně příponou -an. Při tvoření příslušného obyvatelského jména se zpravidla vychází z celého podstatného jména kromě koncové samohlásky, přitom dochází ke změně koncové souhlásky základu, a to ve shodě s pravidly, která platí i pro obecná podstatná jména, např. Benátky — Benátčan, Brno — Brňan, Lanžhot — Lanžhoťan, Náchod — Náchoďan, Praha — Pražan, Žatec — Žatečan. V souhlase se zvláštním nepravidelným tvořením některých přídavných jmen, např. blanenský (od Blansko), hlinecký (od Hlinsko), se tvoří též obyvatelská jména Blanenšťan a Hlinečan.

V místním úzu, a to zvláště na území Čech, je běžná přípona -ák, např. Kladeňák, Písečák, Rokytničák apod. Tato přípona mívá u obyvatelských jmen ve spisovném kontextu obvykle nějaké slohové zabarvení. V současné době však stále více proniká do spisovného jazyka a její nespisovný ráz se oslabuje, zatímco podoby s -an se chápou jako knižní, sřov. Kladeňák — Kladeňan, Pražák — Pražan. Vzniká tu tedy jistý rozpor a je nutno se zamyslet nad tím, proč se jazyková kodifikace stále ještě podobám na -ák brání. Také kodifikační příručky tuto problematiku neřeší jednotně.[1]

Jedním z důvodů je zřejmě to, že přípona -ák často vystupuje jako prostředek expresívní. Využívá se jí hojně v útvarech nespisovných, v některých nářečích, popř. v obecné češtině, ve slangu; nezřídka u výrazů zhrubělých. Je příznačná též pro univerbizované vyjádření nespisovné, např. Karlák (Karlovo náměstí), Staromák (Staroměstské náměstí), Václavák (Václavské náměstí), ale též např. Červeňák (sídliště Červený Vrch), Kulaťák (Vítězné náměstí) apod.; jako expresívní ji cítíme i u univerbizovaných pojmenování typu slepák, tuberák, cirkusák, náklaďák apod., ale i u vý[168]razů, které vznikly z pojmenování jednoslovného, např. auťák.

Jde o to, jak budeme podoby s -ák u obyvatelských jmen hodnotit v budoucnosti. Přestože se obvykle při ustalování normy spisovného jazyka vychází z jazykových prostředků používaných primárně v psané podobě, existuje i zpětná vazba: mluvená forma ovlivňuje podobu psanou. Směr jazykového vývoje nám ukáže, zda v tomto případě dojde k dalšímu posílení prvků mluveného jazyka a zda např. slovo Zlíňák, utvořené od nově přejmenovaného města Zlín, pronikne i do projevů spisovných a oficiálních.² Vzhledem k vyhraněně knižní charakteristice přípony -an můžeme soudit, že se tento vývoj ve spisovném jazyce prosadí.

Závěrem lze uvést, že v množném čísle je možné užít též zpodstatnělé přídavné jméno, tzn. Zlínští (Karlovarští, Kladenští apod.). Tento způsob je dost obvyklý např. ve sportovním zpravodajství.

---

[1] Viz A. Polívková, Tvoření obyvatelských jmen od jmen místních, NŘ 69, 1986, s. 132—135.

Naše řeč, volume 74 (1991), issue 3, pp. 167-168

Previous František Hladiš: Xeroxovat — xerovat?

Next Upozornění čtenářům