Příjmení Fišnar

Jaromír Povejšil

[Drobnosti]

(pdf)

-

Nebýt historických dokladů, hledal by se základ tohoto jména nejspíše v německém slově Fisch a rozšířené příponě -ner. V němčině dodnes existují dublety s pouhou příponou -er vedle -ner (Bilder — Bildner, Gurter — Gurtner aj.).[1] Jeho nositel však v matričních a gruntovních knihách v Zábřehu a okolí zjistil, že jeho předkové byli zapisováni 1652—1715 jako Ferstnar, 1715—1721 Fürstnar, 1721—1758 Firstnar, 1758—1775 Firschnar, 1775—1864 Fischnar a poté bylo jméno počeštěno na Fišnar.

Za základ tohoto jména lze nejspíše pokládat německé slovo Förstner doložené v Grimmově slovníku jako regionální varianta dnešního Förster ‚lesník‘.

Většinu hláskových změn od tvaru Förstner k Fišnar lze vysvětlit celkem snadno: o — u, resp. ö — ü ve starší němčině (běžně ještě v 18. stol.) neměly ustálenou distribuci, byly např. varianty předpony vor- a für- a tvary jako Fürsto3 vedle Vorsto3, Fürster vedle Förster. K stabilizaci tvarů došlo až později normativními zásahy. Výslovnost spisovného s jako š po r a před t je v některých dialektech i dnes rozšířena, zvláště na jihu německého jazykového území. Svědčí o tom např. české buřt z německého slova Wurst vyslovovaného jako vuršt. Spojení hlásek rš bylo pak substituováno českým ř. Zaokrouhlená samohláska ü se na velké části německého jazykového území delabializovala na i. Ztrátu t je možno objasnit zjednodušením přetížené souhláskové skupiny rštn ve výslovnosti, a to se časem projevilo i v písmu. Není to jev ojedinělý, např. české zastaralé kysna je z německého Kiste/n/. Vypadnutí r v první slabice lze pokládat za jev disimilace, jako např. v německých slovech fordern vedle regionálního fodern.[2]

Nevyřešenou otázkou zůstává -ar v závěru slova. Je více než jisté, že jde o variantu německé přípony -er. V češtině existují dvojice jmen lišící se pouze těmito příponami, např. Piler — Pilar, Šloser — Šlosar, Tošner — Tošnar apod. Takovéto dvojí tvary jsou doloženy už ve staré češtině. V polštině a ukrajinštině převažují v apelativních přejímkách tvary s -ar. Autor obsáhlé studie o přejímkách z němčiny do uvedených jazyků konstatuje tento fakt, ale nevysvětluje ho.[3]

O jakési vysvětlení se pokouší J. Gebauer:[4] „Sem patří také substantiva [162]s koncovkou -ar přetvořenou z německého -er. Zejména hojná příjmení …, též některá apelativa … V slovích těch je -r necháno z němčiny, ale za e jest a, vlivem koncovky -ář.“ Takové vysvětlení by však znamenalo, že někdy koncovka -ář má vliv a jindy ne. Mohlo by se uvažovat o různých časových vrstvách přejímek, ale obě formy se vyskytují již v staročeském materiálu.

Pokusíme se o jiné vysvětlení. Již od pozdně středohornoněmecké doby mají substantiva tohoto typu v psaném jazyce sufix -er (ze staršího -aere vzniklého z latinského -arius). V německých dialektech bavorských i východostředoněmeckých i v jejich nadnářečních útvarech se přípona -er vyslovuje jako hláska blízká a. V některých bývalých slezských dialektech na našem území také jako oslabené slabičné -r.[5] I v dnešních rozhlasových zprávách z Vídně zní dvojslabičné jméno Heider jako Heida. Není tudíž vyloučeno, že písaři ve zvukové podobě jména vnímali -er jako -a, připojovali však zároveň -r, protože apelativa i jména měla v psaném jazyce tradičně na konci -r.

Dvojice jmen Fišar — Fišer, Tošnar — Tošner aj. lze v češtině vysvětlit tak, že formy s -er se opírají o písemnou tradici, kdežto v tvarech s -ar jde o kombinaci mluvené a psané podoby, resp. o adaptaci mluvené podoby do psané, která se pak udržela jen v jazycích přejímajících.

Mnohá jména se sufixem -ar (Machar, Pechar, Tošnar, Kejzlar apod.) se pro české jazykové povědomí jeví jako méně cizí než jména s příponou -er (Sacher, Špicer apod.), která se zřetelně pociťují jako původem německá.

---

[1] W. Henzen, Deutsche Wortbildung, Tübingen 1965, s. 159n.; W. Fleischer, Wortbildung der deutschen Gegenwartssprache, Leipzig 1974, s. 146.

[2] Etymologisches Wörterbuch des Deutschen, Berlin 1989, s. 462.

[3] H. Bieder, Der Deutsch-slawische Sprachkontakt in der Wortbildung, in: Sprach- und Kulturkontakte im Polnischen. München 1987, s. 175—184; Die deutschen -er- Bildungen in den westrussischen Texten aus der Sicht der deutschen und slavischen Wortbildung, in: Symposium Slavicum 1977, Innsbruck 1980, s. 15—39.

[4] Historická mluvnice jazyka českého 1, Praha 1963, s. 150. Jak připomenul ve svém recenzním posudku doc. dr. I. Lutterer, CSc., značná část příjmení na -ar je pův. koncentrována právě do oblastí sevv. Čech, sev. Moravy a Slezska (Hejzlar, Rejtar, Toufar, Rumlar, Munzar aj.).

[5] M. Schuster, Altwienerisch, Wien 1984, s. 114, 115, 117; F. Weiser, Lautgeopraphie der schlesischen Mundart des nördlichen Nordmähren und des Adlergebirges, Brünn-Prag-Leipzig-Wien 1937, s. 59; F. Festa, Die schlesische Mundart Ostböhmens, Prag 1926, s. 70.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 3, s. 161-162

Předchozí Jaroslav Bartošek: František Hladiš šedesátiletý

Následující Naďa Svozilová: Holocaust