Brněnský lingvistický sborník

Eva Macháčková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

S jistým zpožděním vyšel Sborník prací filosofické fakulty brněnské university (sic!), řada jazykovědná A 36, ročník 1988. Je věnován významným výročím tří lingvistů, rodáků z Brna — šedesátinám J. Chloupka, J. Pačesové a R. Večerky. Čtenář se seznámí s každým z jubilantů i s bohatou bibliografií jejich prací vydaných doma i za hranicemi. (166 titulů J. Chloupka, 144 titulů J. Pačesové a 227 položek u R. Večerky.) Jedna ze statí je věnována i další brněnské jubilantce, E. Havlové.

Úvodní stať sborníku od A. Erharta se zabývá rekonstrukcí protobaltského slovesného systému a vývojem slovesných časů v baltských a slovanských jazycích. — M. Grepl srovnává dva způsoby reprodukce prvotní výpovědi: řeč přímou a nepřímou. Na některých příkladech autor naznačuje, že lidový jazyk (nářečí) má schopnost zachovat si při reprodukci jisté vlastnosti prvotních výpovědí (A von pré jenom si nezlom noho). — P. Karlík rekapituluje ve svém článku poznatky o relativních větách z hlediska reference. Relativní věty vymezují objekt buď jako určitý (Kup si (tu) košili, která se ti líbila), nebo jako neurčitý (Kup si (takovou) košili, která se ti bude líbit).

V stručné, ale hutné stati se věnuje R. Mrázek reflexivitě a sémantice reciprocity v současném jazyce. Některá slovesa se nepojí se zvratným se, objevují se však u nich výrazy spolu, resp. navzájem, vzájemně, jeden druhého (jeden bez druhého apod.). Autor upozorňuje na to, že je třeba odlišit vztah reciprocity (vzájemnosti) od vztahu paralelní účasti (ten nazývá také komparticipací). Obě kategorie připouštějí užití výrazu spolu, při paralelní účasti však nelze užít adverbií navzájem, vzájemně, srov.: Často spolu sedávali v kavárně Avion. Ale: Často spolu (vzájemně) diskutovali.

O syntaktické analýze pádových rámců připravované na počítačích píše ve svém příspěvku K. Pala. — J. Seehofnerová navázala ve svém článku na cha[97]rakteristiku komunikačních situací, jak ji známe z prací O. Müllerové. Zabývala se specifickým typem komunikace, rozhovory v zubní ordinaci: v začátku a konci jde o dialog, středové fáze bývají vyplněny monologem lékaře.

M. Krčmová sleduje v příspěvku nazvaném Tradiční nářečí v současnosti proces změn v nářečích na Moravě, zvláště v oblasti Podluží. Nářečí se v obecném povědomí hodnotí jako něco zastaralého a pocit zastaralosti se pak nesprávně vztahuje i na nářeční jazykovou strukturu. Ve skutečnosti je však gramatická struktura nářečí vyvážená a plně funkční. Ukazuje se, že zánik dialektů, s nímž se dříve počítalo, není ani blízký, ani jednoznačný. V soukromé komunikační sféře se dialektů užívá stále, proces zániku tradičních výrazových prostředků není příliš rychlý a probíhá v různých oblastech odlišně. — L. Hanzíková píše o názvech kalhot v češtině z hlediska sémantické motivace a podává jejich etymologický výklad. Původní kalhoty (nohavice) představovaly součást oděvu pokrývající nohu od nártu ke kolenům nebo bedrům. — Etymologií se zabývá i další příspěvek I. Janyškové nazvaný Pojmenování modřínu v slovanských jazycích. — J. Bartáková charakterizuje expresívní názvy osob mužského pohlaví v slovenštině a v češtině, a to podle významové motivace.

L. Lízalová zpracovala problematiku fonologickou, příznak palatálnost — nepalatálnost u měkkých konsonantů v současné ruštině. — J. Jiráček napsal o vzájemném vztahu domácích a internacionálních slovotvorných přípon v ruštině — A. Lemov dokládá na materiálu lingvistických termínů, že v termínu nelze sloučit dva protikladné rysy: krátkost a motivovanost; motivované termíny bývají většinou několikaslovné.

S. Žaža upozornil v příspěvku nazvaném K funkci některých konektivních částic v ruštině a v češtině na to, že tento dříve opomíjený slovní druh stojí dnes v popředí zájmu lingvistů. Částice mají často funkci konektivní, tzn. že spojují dané sdělení s preinformací, tj. s předcházející informací existující ve vědomí adresáta sdělení. Podrobněji Žaža vykládá významové rozdíly mezi ruskými částicemi takže a tože. — Příspěvek K. Pavlíkové je věnován některým typům komunikativních situací. — A. Bartoněk píše ve svém článku o tom, že vedlejší latinské věty typu Oro, ut venias (Prosím, abys přišel) jsou tradičně označovány jako účelové, což neodpovídá hodnocení obdobných českých vět v české syntaxi. Učebnice latiny a češtiny by měly vycházet ze stejných kritérií.

Sborník uzavírá stať S. Romportla napsaná u příležitosti výročí úmrtí A. Schleichera, zakladatele evolucionistické teorie jazyka. Tento německý jazykovědec se zajímal o češtinu a ještě před získáním profesury v Praze napsal česky několik studií slavistických, v tom i bohemistickou. Podrobněji se autor rozepisuje o Schleicherových zásadách historicko-typologických. Každý jazyk vstupuje podle Schleicherovy teorie do historie dokonale vybaven a v době historické na něj působí tendence rozkladné. Lze tu ovšem mluvit pouze o kompenzovaném znehodnocování jazykových subsystémů (např. o změně synteticko-flektivního typu v typ analytický). Romportl polemizuje s některými názory lingvistů Pražské lingvistické školy; zdůrazňuje, že „nám nesmí vyplynout závěr, že bychom mohli nebo snad [98]i měli být ke znehodnocování např. tvaroslovného subsystému vlastního jazyka fatalisticky lhostejní a těšit se vědomím, že hodnota jazyka jako celku zůstane i tak zachována“. Podle autora může být pro jazyk každého národa s bohatým kulturním dědictvím velmi nebezpečná proměna jazyka ve strukturu jiného typu, neboť se tak rozrušuje kulturní tradice národa.

Z našeho přehledu je zřejmá bohatá tematická různorodost příspěvků sborníku. I to dokládá neobyčejnou šíři zájmů brněnských lingvistů a jejich vědeckou fundovanost.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 2, s. 96-98

Předchozí Alena Polívková: Tisíciletá

Následující Nora Zelenková: Kniha o francouzštině pro odborníky i širší veřejnost