Kniha o francouzštině pro odborníky i širší veřejnost

Nora Zelenková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ve Francii vznikla pozoruhodná, informativně bohatá kniha o francouzštině, napsaná vytříbeným stylem, s francouzskou lehkostí a šarmem. Její autorkou je Henriette Walterová, dlouholetá spolupracovnice André Martineta, jejíž několik přednášek jsme mohli vyslechnout v říjnu r. 1989 také v Praze. V knize nazvané Le français dans tous les sens[1] (naklad. R. Laffonta, Paříž 1988, 380 s.) si H. Walterová stanovila za úkol podat základní charakteristiku francouzštiny, popsat její historický vývoj, postihnout její rysy strukturní a předložit tak čtenáři hluboce fundovaný, ale zároveň přístupnou formou podaný jemný rozbor jazyka.

Autorka rozdělila knihu do šesti částí. Nejrozsáhlejší a nejobsažnější je část první (Kde se vlastně francouzština vzala). Autorka v ní sleduje vývoj francouzského jazyka na území dnešní Francie a vymezuje deset základních období, která jsou zároveň určitými historickými úseky a během nichž došlo k významným jazykovým změnám: 1. období předindoevropské (před r. 800 př. Kr.), 2. období Keltů (8. stol. př. Kr. až 5. stol. po Kr.), 3. období „barbarů“ (2.—6. stol.), 4. období křesťanů (2.—9. stol.), 5. vikingské mezidobí (9.—10. stol.), 6. období dialektů (5.—12. stol.), 7. upevnění francouzštiny (12.—16. stol.), 8. „bon usage“ (17.—18. stol.), 9. období škol (19.—20. stol.), 10. období masmédií (20. stol.).

Autorka věnuje každému období rozsáhlou kapitolu s rozborem historickým, fonetickým, morfologickým, sémantickým i pravopisným. Velmi často uvádí příklady slov, která se v daném období objevila ve francouzštině po[99]prvé, a zároveň je srovnává s dalšími soudobými jazyky indoevropskými a s francouzštinou současnou.

Mnoho pozornosti věnuje také vývoji místních jmen a ukazuje, jak podle názvu osady nebo způsobu jeho výslovnosti lze přibližně určit, kdy a kým byla obec založena. Etnografické vstupy, tabulky a připojené mapy pomáhají čtenáři orientovat se v předkládané problematice.

Zajímavý je vývoj francouzštiny za francouzské revoluce. Na pozadí historických událostí ukazuje H. Walterová, jak obtížná byla cesta tohoto románského jazyka, zpočátku jen jednoho z mnohých na území Francie, k celonárodnímu jazyku. V této souvislosti cituje řadu zajímavých historických pramenů, např. anketu abbé Grégoira z let 1790—1791, podle níž v uvedeném období šest miliónů obyvatel Francie (zejména venkova) francouzštinu neovládalo (ani pasivně, ani aktivně), šest miliónů ji ovládalo pasivně a počet těch, kteří ji aktivně užívali, nepřevyšoval tři milióny.

V druhé části knihy se autorka zabývá dialekty na území Francie. Upozorňuje, že ve Francii se mluví i několika dialekty nerománskými: baskicky, bretonsky, vlámsky, alsasky a lotrinsky. Nejvíce místa věnuje přirozeně dialektům románským, zejména frankoprovensálštině.

V třetí části (Francouzština ve Francii) autorka zdůrazňuje, že francouzština sice zvítězila nad původními místními dialekty, ale sama se během historického vývoje neubránila regionálním variantám. Regionální rozdíly se projevují v lexiku, mluvnických tvarech a samozřejmě nejvíce variant najdeme ve výslovnosti.

Ve čtvrté části knihy (Francouzština mimo Francii) se H. Walterová zabývá francouzštinou jako světovým jazykem. Konstatuje, že pokles prestiže francouzštiny ve světě dosáhl toho stupně, že na mezinárodních kongresech pořádaných ve Francii je často jednacím jazykem angličtina (zejména v takových oborech, jakými jsou chemie, fyzika a astronautika). Autorka uvažuje o postavení francouzštiny v OSN, UNESCO, v olympijském hnutí a diplomacii. Odhaduje, že na světě žije 100 miliónů frankofonních obyvatel: 54 miliónů ve Francii, 10 miliónů v Evropě mimo území Francie, 15 miliónů v severní Africe a na Středním východě, 10 miliónů v Americe, 7 miliónů v rovníkové Africe a 4 milióny ve zbytku světa. Uvažuje také o vztahu jazyka a politiky ve třetím světě. V šesti drobnějších kapitolách charakterizuje belgickou, švýcarskou, kanadskou a africkou francouzštinu, dále francouzštinu v Louisianě, v Guyaně a na Antilách. Jako zajímavost uvádí například skutečnost, že v severní Africe je u arabského obyvatelstva hovořícího francouzsky výslovnost francouzské vibranty r diferencována podle pohlaví; muži vyslovují tuto souhlásku jako apikální a ženy jako uvulární. Přitom žádný z těchto artikulačních způsobů nedělá Arabům při výslovnosti potíže, protože obě výsledné varianty existují v arabštině jako rozdílné fonémy. V jazykové situaci těchto zemí dochází však v současné době k napětí. Muži by se rádi přiblížili k současné „francouzské normě“, tj. k uvu[100]lárnímu r, ale zabraňuje jim v tom tuhá sociální konvence, podle níž je uvulární výslovnost sociálním znakem charakterizujícím ženu.

V páté části knihy (Co to je francouzština?) autorka podává synchronní popis dnešní francouzštiny po stránce zvukové, morfologické, sémantické a pravopisné. V úvodním teoretickém výkladu vychází z martinetovského pojmu monému. Následuje podrobný fonetický a fonologický rozbor současné francouzštiny, přehled hlásek podle artikulace i podle akustických vlastností, repertoár fonémů, přehled minimálních párů. V kapitole věnované morfologickému rozboru autorka podtrhuje mj. velkou dispozici francouzštiny k slovním hříčkám a kalambúrům, způsobenou hojnými homofony v jazyce. Tato kapitola je doplněna, stejně jako kapitoly ostatní, množstvím zajímavých příkladů.

V šesté a poslední části (Kam francouzština spěje?) naznačuje autorka tendence, které se projevují zejména ve výslovnosti a morfologii. Uvádí zajímavou skutečnost, že je tendence klást přízvuk na první slabiku slov, což bylo zaznamenáno i u oficiálních mluvčích ve sdělovacích prostředcích. Uvažuje o vlivu pravopisu na současnou výslovnost a v této souvislosti uvádí v bibliografickém soupisu knihu V. Bubna Influence de l’orthographie sur la prononciation du français moderne (Bratislava 1935). Autorka také charakterizuje jazyk reklamy, který ve velké míře užívá zkrácená slova, zkratky a juxtapozici, a konstatuje, že i v této oblasti existují lexikální tabu. Analyzuje jazyk mládeže, vliv současné angličtiny na francouzštinu (franglais) a zmiňuje se v této kapitole i o argotu.

Bohatá bibliografie obsahuje 285 položek, slovanskou jazykovědu v ní reprezentuje pouze uvedená Bubnova publikace. Recenzovanou knihu uzavírá několik obsáhlých rejstříků.

Předností knihy H. Walterové je přehlednost výkladu, jasné vystižení problematiky a svěžest podání. Kniha tak představuje výborný studijní materiál pro studenty vyšších ročníků na katedrách romanistiky.

---

[1] Pozn. redakce: doslovně znamená Francouzština ve všech významech.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 2, s. 98-100

Předchozí Eva Macháčková: Brněnský lingvistický sborník

Následující Marek Nekula: Média komunikace