Znáš ten kraj, kde hanácké palmy kvetou?

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jan Vyhlídal: Znáš ten kraj, kde hanácké palmy kvetou? Knihovna Literární družiny. Nákladem »Evy« v Olomouci roku 1914. Knihu vyzdobil akad. malíř Petr Pištělka. Za 1 K 70 h.

Známý folklorista a kulturní i národní pracovník moravsko-slezský, farář Jan Vyhlídal, octnuv se opět v rodném kraji, vrátil se ke své první lásce: k Hanákům a k Hané. Vydal o nich už několik knih; poslední knížka je svrchu uvedená. Podává 15 obrázků ze života hanáckého lidu, v nichž se míhají rozkošné figurky, ale vždy jako z kamene vytesané. Umí šlehati proutkem i bičem satiry ty své krajany p. farář, jak náleží; ale zasluhují toho také právem, pokud jsou tací, jak je kreslí. Umí však také vplétati pěkná líčení přírodní i výjevy životní. Nejslabší čísla jsou ta, kde tuze proráží tendence, zvláště Lakomci.

Knížka tato jest ovšem zajímavá také po stránce lidopisné, nářeční a jazykové vůbec. Ta pak nás poutá především. Jest tu množství pěkných a nových slov, obratů, propovědí a příměrů. Uvedeme z nich aspoň některé: Co na tom svítá? (str. 50 = záleží); ta nemoc nebude tak horoucí (tamtéž); někomu vychystávat (str. 46 = strojiti, péci a p.); obětovat hodinku za císaře (= zdřímnouti si, 50); jde se mu zkypra (= lehce, 55); ten si vylehuje! (60); chrtousiti se s prací až do udušení (tamtéž); ať se nebavím (= nezdržuju od práce, 61); založiti koňům; hned jí budou podtrhovat (= zvoniti umíráčkem, 61); už dodýchala (tamtéž); páni úřadi (63); dryčný býti (= čerstvý, 70); pivo bylo prondoucí (88); lapěti na lavici (= vytrvale seděti, 104); nepij tak ražno (= rychle); zamatlaná podlaha (= zablácená, zašpiněná, 106); jsem domatičkován od soboty (tamtéž); uméniti daně (107); za sebe býti (= býti zámožný, 125), voda podešla kapličku (123), vynálohy (náklady, 125) a j.

Zajímavé a mnohdy až směšné jest, jak si Hanák pozměňuje cizí slova: reálka jest mu lehárka (107), egyptský vyslovuje ejipský, klerikálu říká glerigál, Razal je Lazar, zól — sál (taneční); zná jen leguraci řeky a zlegurovat řeku, ochmanské (hofmanské) kapky, kanáriu (kanálii); říká Frolijánek (Florian), falář, jezekucí (= exekuce) atd.

[122]Některá slova známá mají u Hanáků jiný význam; na př. osobitý jest tolik co tlustý, hrubý = velký, vážný = těžký, modlář = starší bratr, šperky = prasečí hody, troufati = míniti, drak = opice (opilost), narknouti = slíbiti, přiřknouti (na př. 2 koruny). Některá slova pohříchu zůstala nevyložena, na př. chabovina (50), léčník (zablácen jak l., 56), zasednouti k hrantu (88), habán, hucka, roba, tarmark, čída (u koní, 96), runtit (98), rápka (13) a j. Hanáčtina ku podivu přijala dosti cizích slov do svého nářečí; v knize Vyhlídalově vyskytují se: cimra, šéza, pudmistr, jsem plonk (54), šimla, krošpánek, hotař, špendirovat, logrovat někde (tábořiti, 123), zankrovat všecko, podšprajcovat, hofer, míti peníze pod interesem, vincétle atd.

Kdo kdy byl na Hané aneb odjinud Hanáky zná, bude míti svou radost také z té galerie hanáckých jmen osobních. Vystupuje tu Odrazil, Opluštil, Draždil, Vykoupilka, Znojil, Zavoral, Pleskal, Ocásek, Doležal, Hrabal, Dřímal a Dřímalka, Poskočil, Pelichal, Vychodil, Nepustil, Juříček, Mlčoch, Suchánek, Výmolová, Máčel, Opluščil, půlláník Crcólek, Odrazil, Snášel, Svážel atd. Že pak každá stránka knihy čiší pravou hanáčtinou s širokým o m. u, e m. y a i, é m. á, ó m. ou, všemi zvláštnostmi této mluvy, dialektolog tu má pravé žně. Pro čtenáře Čecha, zhola neznalého hanáčtiny, by byl dobré služby konal stručný výklad toho nářečí.

Při takovém znalci jazyka, jako jest Vyhlídal, překvapilo nás, že v knize ponechal některé chyby tak zjevné, jako jsou na str. 6: zůstal státi před svou residencí (m. zastavil se, stanul), na str. 20: každá nemoc potřebuje svůj stroj (m. svého stroje) a podobně na str. 52: když jej potřebují (m. ho) a na str. 55 potřebuju peníze (m. peněz); na str. 74: resonýroval; na str. 83: strýc mně nic tobě nic vyšlapoval si dál (m. nic nedbaje, klidně, jakoby nic); posléz na str. 22: kamarád se jej ptal (m. se ho ptal), hojný ještě vlas (m. vlasy), zásluhy, jichž si získal (m. jež si získal), manžele (m. manžela), k vůli úplnosti (m. pro úplnost).

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 4, s. 121-122

Předchozí Václav Mostecký: Mučenníci

Následující Z našich časopisů