Časopis Naše řeč
en cz

Mučenníci

Václav Mostecký

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jan Vrba: Mučenníci. Novelly. V Praze 1916. Stran 264. Za 4 K 50 h.

Mladý, nadaný spisovatel vstoupil několika drobnějšími povídkami a uvedeným trojdílným románkem v naše písemnictví. Jakýmsi čistým pelem mládí skví se něžné a křehké věty jeho, nesouce na sobě viditelné stopy lásky ku předmětu i k jazyku; silná vůně náladovosti vane z dílka jeho. Přece však po některých stránkách lze dílku nadepsanému vytýkati ledacos, co působí rušivě. Tím nesnižujeme uměleckých snah spisovatelových, nýbrž pouze ukazujeme na některé vtíravé neobratnosti slohové a jazykové, jichž se příště mladý umělec snadno může vystříhati na prospěch svého umění i v zájmu našeho neporušeného a čistého jazyka.

Především máme výtky co do větného pořádku slov; ten je sice v češtině dosti volný, ale přece se řídí některými pravidly. Zvláštní důraz na tom kterém slově a určitý spád věty dovolují leckterou volnost, ale nesluší se jí nadužívati. Klásti na př. sloveso stále na konec, zejména ve větách vedlejších, není, jak se tu a tam hlásá, sice germanismus, ale vadí jasnosti a rozmanitosti slohové, opakuje-li se zjev ten příliš často. Na př. na str. 29: »Pána, který beztak (!) s málo lidmi se v celém svém životě shodl«. Ještě nevkusnější a nejasnější jest oddělovati předložku od pádu. Na str. 30: nehledě k přesně po starém zvyku dodržovaným hodinám, na str. 81: v rosou zářících jitrech, na str. 169: do sazemi zaneseného dvorku, str. 171: do knihami přeplněného pokoje… atd. Vše by se snadno napravilo pouhým přesunutím slov (do pokoje přeplněného knihami, nehledě k hodinám přesně dodržovaným podle starého zvyku… atd.). Jasnost je význačnou vlastností českého slohu.

S tím souvisí i stručnost a břitkost vět, jež se k sobě řadí v jednoduchém spojení bez násilnosti a strojenosti. Rozkouskovávati věty, vrážeti větu do věty a budovati umělá souvětí jest předností jiných jazyků, nikoli češtiny. Plynný tok vět se tím jen porušuje, obsah a myšlenky se zatemňují, utápějí ve spoustě spojek, čárek a vztahů nekonečně obměňovaných a doplňovaných. Vizme příklady. Na str. 14: (farář) seznámil se s dcerou lékaře v rodné vsi, který — Voltairián, jakými, často ani o Voltaireovi nevědouce, byli všichni tito staří lékaři, vystudovavší v době chaotického kvašení přírod[120]ních věd — vychoval své dítě…; na str. 17: Slavík, jako většina těch, kteří smějí býti označeni jménem dětí lásky, který krásný pojem… hlupáci znásilnili, byl… plachý…; na str. 13: Starcům, kteří ho, dítě, znali, rodičům, příbuzným, sestrám, bratřím i druhům kázal (farář)… Atd. Často se v takové změti všelikých vět a větiček v sebe vsunutých zapomene i na sloveso, na př. na str. 21: Zmizela mezi nimi (farářem a synem) přehrada, která ne ze zvyku a ne z potřeby, nýbrž prostě proto, že nikdo neměl odvahy ji poboři ti…

Další výtka se týká množství podstatných jmen slovesných, kterých spisovatel užívá s patrnou zálibou, ale leckdy zbytečně, mnohdy i vadně. Čeština sice jeví zvláštní jemný cit pro sloveso, jímž se tak přesně a přiléhavě vyjadřují všeliké vztahy, rod, dějovost, čas atd.; podstatná jména slovesná pak svou schopností vyjadřovati dějovost se nabízejí přímo sama, abychom jich užívali hojně. Přece však třeba šetřiti míry a vystříhati se nesprávností hlavně u podstatných jmen tvořených od sloves zvratných — již proto, abychom se vyvarovali jednotvárnosti koncovek vyznívajících na samé -ení, -ání; náhradou lze klásti tu způsob neurčitý, tu vhodné jméno podstatné, tu rozvésti slovo ve větu. Na str. 47, čteme: při ucházení se zchudlého šlechtice (= námluvách); na str. 29: kteří jsouce daleci chápání věci (= chápati věc); na str. 10: za větší hřích než proti desateru byli by pokládali uchýlení se o vlas (= uchýliti se); na str. 67: rozdíl byl mu záminkou k osobování si jakéhosi oteckého tónu (= aby si osoboval); na str. 33: (noc) byla příčinou zcizení se nejen muži (že se zcizila), atd.

Posléz upozorňujeme na některé poklesky nahodilejší a řidší. Sloveso počíti, skončiti je zvratné, nemá-li u sebe předmětu. Na str. 66: započal (se) život; na str. 68: skončilo (se) utrpení. Počínavá slovesa časují se podle vzoru uměti a mají tedy ve 3. osobě množného čísla koncovku -ejí, v přechodníku přítomném -ející: na str. 31. kamenící (-ějící) úsměv; na str. 46: oči se leskly jako temnící (-ějící) kopule nebes. Slovesa třídy prvé v příčestí minulém trpném neměkčí souhlásky kmenové: nesu — nesen, nikoli nešen, jako na str. 95 a 164: povznešený m. povznesený. Jinak ovšem u sloves třídy čtvrté: prositi — prošen, čistiti — čištěn; na str. 46: čistěn. Od zdvihnouti jest opětovací sloveso zdvíhati; na str. 65: chybně: zdvihala se. Stavěti náleží do třídy páté, proto má koncovku 3. osoby množného čísla -ějí; ale na str. 156: staví se. Příčestí u sloves druhé třídy s kmenem zavřeným tvoří se od kořene metnouti — meten, ale na str. 19 čteme: vmetnuta. Pokud možno šetříme i zákona jerového: četl, čtla; na str. 42 a 104: četla. Pří[121]vlastek u podstatných jmen jest v češtině po možnosti souřadný: zahrada otcova; ale na str. 102: tvář hraběnky (= hraběnčina).

Ledaco z vytčeného snad se zdá malicherné. Ale jako se dobrý hudebník úzkostlivě vyhýbá všelikým tónům, které porušují souzvuk a libozvuk, tak také pravý umělec slova měj nástroj i umělecké prostředky své dokonale v moci; jinak z díla jeho zaznívají zvuky skřípavé, jež kazí čistotu a dokonalou krásu celku.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 4, s. 119-121

Předchozí Jan Jakubec: Pozbýváme citu pro český přízvuk

Následující Znáš ten kraj, kde hanácké palmy kvetou?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1