Oštěpař — oštěpář

Olga Martincová, Věra Vlková

[Short articles]

(pdf)

-

Poměrně nedávno upoutala sportovní veřejnost podoba názvu sportovce pěstujícího hod oštěpem — oštěpář.[1] Ve sportovní sféře, zejména v lehké atletice, se totiž názvu užívá v podobě oštěpař. Ta se také jako jediná uvádí ve slovnících spisovné češtiny i jinde.[2] Materiál lexikografického archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV však ukazuje, že se již v 30. letech našeho století vedle sebe objevovaly podoby obě, tj. oštěpař i oštěpář. Nacházíme zde tedy zajímavý jev, který zasluhuje pozornost jak z hlediska funkčně-strukturního a komunikačního, tak z hlediska kodifikačního.

V pracích podávajících popis tvoření slov v češtině se uvádí, že u tříslabičných konatelských názvů jako hodinář, opravář, kuželkář, modelář atd. má přípona podobu -ář, tzn. obsahuje dlouhou samohlásku -á-.[3] V monografii Tvoření [51]slov v češtině se však upozorňuje na slova nástrojař a nátiskař, u nichž sankcionovala nová Pravidla (rozuměj Pravidla českého pravopisu z r. 1957) krátkou kvantitu přípony, třebaže se podoba pravidelná s dlouhou příponou v úzu … rovněž vyskýtá…“.[4] Postihuje se zde, že vedle převládajících podob s příponou -ář se objevují (nečetné) případy variant, jejichž vznik a fungování jsou podmíněny různými faktory (u slova nástrojař vyplývá krátké -a- v příponě ze souvislosti se strukturně blízkým výrazem strojař). K těmto variantám se přiřazují podoby oštěpař/oštěpář. Nabízí se však otázka, jakého charakteru je jejich variantnost.

Podoba oštěpář má vzhledem k centrálnímu výskytu a užití ve sportovní oblasti charakter skupinově uzuálního prostředku.[5] Znamená to, že je zejména v tomto prostředí profesionálními uživateli pokládána za vyjádření obvyklé, běžné, „noremní“. (S tím pak souvisí užívání ve sportovní publicistice, zpravodajství apod. a také uvádění ve slovnících.) Je tomu tak i přesto, že se zakončením na -ař odlišuje od jiných tříslabičných konatelských názvů, které do sportovní oblasti náležejí a které jsou tvořeny ve shodě se základní tendencí po dlouhém -á- v příponě u tohoto typu tvoření, srov. kladivář, kuželkář, překážkář, silničář, kajakář, výsadkář aj. Zejména výraz kladivář ukazuje, že působení věcně sémanticky blízkých názvů koulař, diskař na podobu oštěpař není dostatečně průkazným faktorem, i když ho nelze obcházet.

Mimo oblast lehké atletiky, popř. sportu vůbec, se však tato tendence po dlouhém -á- v příponě -ář projevuje a obecný úzus — podle dokladů — se kloní k té podobě názvu, která je v souladu s pravidelnými a běžně tvořenými tříslabičnými názvy konatelskými,[6] tj. k variantě na -ář.

Rozdíl mezi strukturními variantami oštěpař a oštěpář tkví v tom, že podoba oštěpař má charakter skupinově uzuální varianty, zatímco plně systémová varianta oštěpář má své místo v běžné komunikaci; na pozadí podoby oštěpař však není všeobecně pokládána za prestižní. Vzhledem k její systémovosti, ústrojnosti by však bylo možné uznat ji i z hlediska kodifikace za prostředek náležející do lexikální normy spisovného jazyka.

Problematika slovotvorných variant je tedy závažná nejen při sledování dynamiky slovní zásoby, ale i při jejich hodnocení z hlediska spisovnosti. Ukazuje se, že je přitom třeba zvažovat kritéria, jako je vžitost, prestižnost, postavení v dané komunikační oblasti, úsilí ze strany uživatelů při osvojení kodifikované formy atd.[7]

---

[1] Sportovní veřejnost zejména reagovala na podobu oštěpář uváděnou ve stati R. Povolné Názvy sportovců zakončené na -ař/-ář, NŘ 73, 1990, s. 48—52. Tato podoba je doložena i v publikaci O češtině každodenní, Brno 1984, s. 93.

[2] Srov. Příruční slovník jazyka českého, Praha 1935—1957; F. Trávníček, Slovník jazyka českého, 4. vyd., Praha 1952; Slovník spisovného jazyka českého, Praha 1960—1971; Slovník spisovné češtiny, Praha 1978; Encyklopedie tělesné kultury, Praha 1988.

[3] F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny 1, 2. vyd., Praha 1951, s. 296; V. Šmilauer, Novočeské tvoření slov, Praha 1971, s. 30; Tvoření slov v češtině 2, Praha 1967, s. 128; Mluvnice češtiny 1, Praha 1986, s. 242 a 261.

[4] Tvoření slov v češtině 2, Praha 1967, s. 128.

[5] O typologii variant z hlediska sociolingvistického srov. např. V. Barnet, Pojetí variantnosti v teorii spisovného jazyka, in: Wariancja normy we współczesnych słowiańskich językach literackich, Wrocław 1977, s. 25—31.

[6] Potvrzuje to i anketa provedená mezi nesportovní veřejností.

[7] Srov. F. Daneš, Postoje a hodnotící kritéria při kodifikaci, in: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 79—91.

Naše řeč, volume 74 (1991), issue 1, pp. 50-51

Previous Ivana Svobodová: Fritování

Next Ivana Svobodová: Sponzor