Ke skloňování podst. jména práce

Miloslav Sedláček

[Drobnosti]

(pdf)

-

Podst. jméno práce se podle mluvnického rodu a zakončení skloňuje podle vzoru „růže“. Avšak občas se u něho vyskytnou tvary, které se od vzoru „růže“ odchylují. V 3. pádě mn. č. se někdy objeví podoba pracem (místo pracím) a v 6. p. mn. č. podoba pracech (místo pracích). Uvedeme několik dokladů z poslední doby:

Wolfgang Bittner patří k mladé generaci, která se ve svých pracech soustřeďuje na palčivé problémy současného života. (Světová literatura 26, 1981, čís. 2, s. 173.) — … v dokončovacích pracech je rovněž celovečerní debut Ireny Pavláskové Zdání. (Květy 1989, čís. 18, s. 41.) — … oddíl z jednoho z nich pomáhal při některých pracech. (Lid. demokracie 22. 9. 1989, s. 9.) — … základní myšlenky a postupy jsem posléze použil i při svých pozdějších pracech… (Svět v obrazech 1990, čís. 15, s. 12.)

Odchylky ve skloňování podst. jména práce neušly pozornosti některých současných jazykovědců. A. Jedlička o tom napsal: „… i do spisovného úzu pronikají někdy tvary 3. a 6. pl. pracem, pracech, ačkoli jméno náleží jednoznačně k typu nůše s tvarovým souborem, který je progresívní i u feminin zakončených na souhlásku. Je možno je vysvětlovat buď jako projev hyperkorektnosti, nebo jako tvary podporované oblastním povědomím (v záp. Čechách se drží nářeční tvary na lavicech aj.).“[1] F. Daneš se o tomto jevu zmiňuje takto: „… Řidčeji dochází k tomu, že se objevují některé novotvary, které oporu v jazyce obecném nemají. Mezi takové novotvary z poslední doby patří i 6. p. mn. substantiva práce uvedený v titulku, při pracech, a rovněž 3. p. mn. k pracem.“[2] Podobně jako A. Jedlička hledá i F. Daneš vysvětlení: „… je možné, že zejména tvary častého slova věcem, o věcech přispěly ke vzniku anomálních novotvarů k pracem, při pracech.“[3] Jak je patrno, oba autoři se snaží nalézt vysvětlení v současném jazyce. Mýlí se však v tom, že jde o novotvary.

J. Gebauer ve své Historické mluvnici uvádí, že u feminin zakončených na -e se koncovky -em a -ech ve 3. a 6. p. mn. č. vyskytovaly ve staré češtině často, hlavně po sykavkách. Zmiňuje se o tom, že byly „časem ve zvláštní oblibě, v ChelčP. (1522) jest poměr jejich k -ím a -ích asi jako 3:1, a drží se dosud v jazyku knižném, zvláště ve spi[48]sích historických“. Mj. uvádí i doklady v pracech, při pracech, po pracech.[4] J. Dobrovský píše, že u substantiva práce se považují za náležité tvary pracem, pracech (prácem, prácech), kdežto od substantiva neděle tvary nedělím, nedělích.[5]

V první polovině 19. století byly podoby pracem, pracech zřejmě dost běžné. Např. J. Dobrovský píše r. 1828 V. Hankovi o nejstarší české duchovní písni: „Na mou outratu ji chci vytlačiti dát, když se posilněný k novým prácem do zlaté Prahy navrátím.“ V dopise F. L. Čelakovského J. V. Kamarýtovi z r. 1823 čteme: „V mých pracech to všecko stojí.“[6] V Jungmannových Zápiscích je věta: „Já neměl tolik trpělivosti a při zamilovaných jiných pracech tolik času.[7] Vedle toho se ovšem uplatňují i tvary pravidelné, a to ve stále větší míře. J. Gebauer na to reagoval takto: „V množ. dat. a lok. místo -ím a -ích jest také -em, -ech: prácem, prácech atp.; lépe jest šetřiti koncovek náležitých.“[8] A v Ertlově úpravě Gebauerovy mluvnice se už výslovně praví: „… pracím (nikoli prácem), pracích (nikoli prácech)…“[9]

Jenomže i když jazykové příručky už delší dobu uvádějí u subst. práce pouze tvary podle vz. „růže“, v současných textech se podoby pracem, pracech přece občas vyskytují. Jde tedy o to, jak staré podoby v současné češtině posuzovat. Ve škole bude asi vhodnější dávat přednost pravidelným podobám podle vz. „růže“.[10] V textech určených dospělým bychom se klonili spíše ke stanovisku, které vyjádřil v odpovědi na dotaz, zda 2. p. mn. č. od subst. husa je hus, anebo husí, Z. Hlavsa: „… žena a husa mají skloňování podobné, ale to neznamená, že skloňování jednoho z nich by se mělo skloňováním toho druhého řídit… Někteří jazykovědci jsou ovšem toho názoru, že „správné“ by měly být jen ty podoby, které jsou zcela pravidelné a kterých se v naší době užívá nejvíc. Ale proč bychom nemohli za spisovné považovat oba tvary? Správné je to, co je ve spisovném projevu vhodné. Jazyk není početní příklad ani křížovka, kde hledáme jediné „správné“ řešení, ale živá zásoba slov a jejich tvarů, která nám umožní vyjádřit totéž třeba různým způsobem.“[11]

Zbývá ještě pokusit se o vysvětlení, [49]oč se podoby pracem, pracech vyskytují. Připomněli jsme, že jsou značně staré. Tím se ovšem nevysvětluje, proč se objevují jen u jednoho podst. jména, kdežto ve staré češtině se vyskytovaly u mnohých jmen stejného typu. Přikláníme se (podobně jako F. Daneš) k vysvětlení, že jde u nich nejspíše o jakousi zvukovou analogii k tvarům substantiv věc, nemoc, velmoc (věcem, nemocem atd.), což jsou sice substantiva jiného typu nežli práce, ale v současných textech rovněž dost frekventovaná.[12]

---

[1] A. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974, s. 127. — O morfologické interferenci substantiv typu růže a kost v západočeských nářečích viz: J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní 2, Praha 1976, s. 34n.

[2] F. Daneš, Při výzkumných pracech?, Vesmír 64, 1985, s. 416.

[3] D. cit. v pozn. 2.

[4] J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého, díl III. — Tvarosloví, I. Skloňování, v Praze a ve Vídni 1896, s. 212—214. (Zkratka ChelčP. je označením pro Postillu Petra Chelčického vydanou tiskem r. 1522.)

[5] J. Dobrovský, Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z r. 1809 a 1819, Praha 1940, s. 498 a 499.

[6] K. Hikl, Listy českého probuzení, Praha 1918, s. 39 a 107.

[7] J. Jungmann, Zápisky, Praha 1973, s. 26.

[8] J. Gebauer, Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé, Praha 1900, s. 105.

[9] J. Gebauer — V. Ertl, Mluvnice česká, 9. vyd., Praha 1926, s. 195.

[10] Srov.: „Záleží jen na tom, aby učitelé — a nejen učitelé češtiny, ale všech předmětů — dbali na jazykovou kulturu v širokém smyslu. Tou rozumíme dnes nejen správnost mluvnických tvarů (tedy třeba v pracích — ne v pracech), nýbrž i větnou stavbu a výstavbu celých projevů.“ A. Jedlička v Lidové demokracii dne 21. září 1990 — příloha Neděle s LD č. 38, s. 9.

[11] Z. Hlavsa v čas. Rozhlas 1990, č. 41, s. 4, Jazykový koutek.

[12] V redakční připomínce upozornil A. Stich na tvary (v) botech, bačkorech, kalhotech. Ty se však obvykle vysvětlují tím, že ve starší češtině a v některých nářečích existovala tato podst. jména v rodě mužském (bot, bačkor); srov. E. Michálek, V botech, na kalhotech? NŘ 50, 1967, s. 250—1.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 1, s. 47-49

Předchozí Eva Havlová: Kompas a busola

Následující Ivana Svobodová: Fritování