Časopis Naše řeč
en cz

Šedesátník Dušan Šlosar

Mirek Čejka

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jazykovědná činnost Dušana Šlosara (nar. 18. 11. 1930 ve Staříči u Místku) vyniká mimořádnou konzistencí tematickou i metodologickou. Jako žák velkých brněnských lingvistických osobností — Adolfa Kellnera a Františka Trávníčka — a jako mladší spolupracovník našeho vynikajícího bohemisty a slavisty Arnošta Lamprechta osvojil si nejen znalost dědictví mladogramatické a gebauerovské generace českého jazykozpytu, nýbrž i dynamické pojetí jazykové struktury v diachronním pohybu, jak bylo propracováno zejména v Jakobsonově a Havránkově strukturalistické koncepci. Jubilant vstoupil do odborného jazykovědného života především svými výzkumy dialektologickými, založenými převážně na vlastním materiálu, získaném pečlivými terénními výzkumy zvláště z oblasti lašských dialektů v okolí rodného Místku, popřípadě na materiálu lašském a východomoravském z kolektivních sběrů, jichž se v hojné míře zúčastnil jako pracovník dialektologického oddělení brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český ČSAV. Je symbolické, že jeho první odborná stať Změna á > o v lašském nářečí na Místecku vyšla v pamětním sborníku Adolfu Kellnerovi (Opava 1954, s. 44—46), vydaném na poctu předčasně zemřelému zakladateli brněnské dialektologické školy. Šlosar podnes zůstal alespoň částí své odborné pozornosti věren dialektologii, v níž je třeba hledat i původ jeho velké úcty a pozornosti k živému jazyku a k solidnímu jazykovému materiálu. Tento přístup osvědčuje i v jiných lingvistických disciplínách, jimž se věnuje. Jeho posledním dialektologickým činem je zasvěcená a podrobná interní recenze rozsáhlého mapového korpusu našeho dlouho očekávaného Českého jazykového atlasu.

Již na počátku let šedesátých se ve Šlosarově bibliografii objevují důkazy zájmu o další dvě lingvistické disciplíny — historickou gramatiku a nářeční i historickou slovotvorbu — jež navazují na sebe navzájem a spolu i na dialektologickou fázi předchozí. Tato lingvistická odvětví se pak stávají osou celé další jazykovědné činnosti Šlosarovy. Průpravou a doprovodem jeho syntetických prací byly stati z historické dialektologie, články o starší české interpunkci a samohláskové kvantitě a v neposlední řadě i spoluúčast na edici Blahoslavovy Gramatiky české z r. 1571 (s M. Čejkou a J. Nechutovou), jakož i série statí a referátů z historické i nářeční slo[39]votvorby české (uveřejňovaných hlavně v jazykovědné řadě SPFFBU, Listech filologických, Naší řeči a Vlastivědném věstníku moravském). Vyvrcholením této hlavní linie Šlosarovy badatelské činnosti je prozatím monografie Slovotvorný vývoj českého slovesa (Brno 1981, Spisy FF UJEP č. 232).

Šlosar se metodou práce hlásí k pokračovatelům dokulilovského směru, který buduje svůj slovotvorně analytický aparát na kategoriích onomaziologických, svérázně rozvíjejících a aplikujících v tomto úže vymezeném subsystému logiku Hjelmslevovy glosematické teorie jazyka. Na této linii došel Šlosar ve svých studiích z historické slovotvorby k řadě pozoruhodných zobecnění týkajících se hlavně produktivity některých slovotvorných prostředků derivačních.

Své badatelské zkušenosti a rozsáhlé vědomosti o vývoji českého jazyka Šlosar od r. 1959 předával mnoha ročníkům mladých adeptů bohemistiky i archívnictví, a to jako odborný asistent, později docent, nyní konečně jako profesor na katedře českého jazyka filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Pod jeho vedením zde vzniklo několik desítek velmi zdařilých diplomových i kandidátských prací převážně s historickými bohemistickými tématy. Pro potřebu vysokoškolské výuky historické mluvnici češtiny a dějinám spisovného jazyka českého vznikla v Brně několikerá skripta a učebnice, na nichž měl Šlosar výrazný podíl: společně s A. Lamprechtem a J. Bauerem vydal skriptum Vývoj mluvnického systému českého jazyka (Praha 1965, 1968, 1970), učebnici Historický vývoj češtiny (Praha 1977) a druhé vydání s názvem Historická mluvnice češtiny (Praha 1986), obsahující Šlosarovu novou souhrnnou kapitolu o slovotvorném vývoji českých substantiv, adjektiv a sloves. Ve spolupráci s R. Večerkou sestavil mimořádně potřebnou učebnici Spisovný jazyk v dějinách české společnosti (Praha 1979, 1982), jíž vědomě navazuje na Havránkův proslulý Vývoj spisovného jazyka českého z r. 1936 a jež byla doplněna oběma autory Čítankou ze slovanské jazykovědy v českých zemích I (Brno 1982, společně s J. Nechutovou).

Část historicky zaměřené odborné produkce Šlosarovy se ubírá zvláštním směrem: sleduje se v ní vývoj české hudební terminologie od XIV. století. Autor publikoval od poloviny sedmdesátých let řadu takto orientovaných statí ve spolupráci s brněnským skladatelem a hudebním vědcem Milošem Štědroněm především v hudebněvědné řadě SPFFBU. V těchto drobnějších článcích se zračí jubilantův trvalý hluboký zájem o umění.

Ve Šlosarově pojetí vývoj jazyka není jen retrospektivní záležitost, není jej tedy možno pojmout jen pohledem zpět do minulosti, nýbrž je to také výsledek tohoto procesu v živém jazykovém dění současném i směřování jazykových tendencí do budoucna. Proto není divu, že je náš jubilant i hlubokým znalcem současného českého jazyka ve všech jeho podobách. Jemu také s úspěchem učil mladé německé adepty bohemistiky a slavistiky za svých dvou zahraničních působení (v letech 1963—1964 v Greifswaldu jako [42]lektor, r. 1989 v Münsteru jako hostující docent) a dále také na Letní škole slovanských studií v Brně jako učitel i organizátor. Pro zahraniční zájemce o současnou češtinu sestavil r. 1969 se Z. Rusínovou dodnes oblíbený Základní kurs češtiny pro cizince. (Brno 1969 s četnými dotisky až do r. 1989). Lingvista bývá zpravidla nejen nezaujatým pozorovatelem a suchým odborníkem v oblasti jazykovědy, ale sám zároveň i kritickým a poučeným uživatelem mateřského jazyka. O Šlosarovi to platí bez výhrad. Integrální součástí jeho díla jsou tedy i kritické postřehy a drobné jazykové analýzy týkající se jevů každodenního jazyka v dobovém kulturním, politickém i hospodářském kontextu, jeho krátké sloupky v denním tisku zaměřené na běžného laického uživatele češtiny. Ve Šlosarových Jazyčnících uveřejňovaných ve Vědě a životě nelze nevidět pokračování Jazykových zákampí z Lidových novin, která jeho učitele Františka Trávníčka kdysi tak proslavila u nelingvistické veřejnosti. I Šlosar si získal v čtenářských kruzích velkou popularitu dvěma soubory svých sloupků — Jazyčníkem (Praha 1985) a Tisíciletou (Praha 1990). Touto činností se jubilant už od r. 1958 s vehemencí a kritickým ostřím podílí na české jazykové kultuře, kterou ovšem nechápe úzce prakticisticky jako návody, jak správně psát a mluvit, nýbrž jako součást komplexní kultury národa i praktické morálky národního společenství.

Ve svém pětatřicet let se rozvíjejícím díle — a to nejen jazykovědně odborném, nýbrž i velmi široce publicistickém — se Šlosar projevil jako vědec neúnavné pracovitosti a houževnatosti, hlubokého vhledu do historické problematiky jazyka i upřímného a aktivního zájmu o další rozvoj naší mateřštiny. Toto dílo je ve chvíli jeho šedesátin plně otevřené a zřetelně ukazuje k novým syntézám, jež budou jistě právy dlouholeté konzistenci a vnitřní logice Šlosarovy jazykovědné práce.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 1, s. 38-42

Předchozí Ivana Bozděchová: Časopis Český jazyk a literatura — 39. a 40. ročník

Následující František Štícha: Za Jaromírem Spalem