Třetí svazek staročeské bible
Milada Homolková
[Reviews and reports]
-
Po třech letech vyšel třetí, zatím nejobsáhlejší díl kritické edice nejstaršího českého překladu bible ze 14. stol.[1] Vzorná péče editora Vladimíra Kyase v něm zpřístupňuje text historických knih Starého zákona. Počítá se k nim pět knih Mojžíšových (tzv. Pentateuch), knihy Josue, Soudců a Rút (tvořící s předchozími tzv. Oktateuch), dále čtyři knihy Královské (první dvě bývají někdy označovány jako knihy Samuelovy), dvě knihy Paralipomenon s následnou (apokryfní) Modlitbou krále Manasse a konečně tři knihy Esdrášovy (druhá nese obvykle název Kniha Nehemiášova a je též počítána mezi apokryfy).
Vzhledem k délce vlastního biblického textu a k možnosti odkázat na předchozí svazky jsou úvodní vydavatelovy výklady co nejstručnější. Nezbytné bylo charakterizovat překladatele jednotlivých knih, mezi nimiž vynikli osobitým slohem autor úvodní předmluvy ke Genesi, překladatel knihy Genesis a původce překladu knih Královských (s. 7). Pozornost se soustřeďuje též na zachování prvotního textu nejstaršího překladu bible, protože právě tato jeho část nejvíc utrpěla zničením rukopisu Bible drážďanské (s. 9). Z vydávané části Starého zákona se zachránily jen čtyři krátké úseky: na fotokopii předmluva ke Genesi a ve Vraštilově opise žaltáře mezi přídavky tři tzv. kantika (Ex 15, 1—19, Dt 32,1—43, 1 Rg 2,1—10).[2] Pozdní zápisy prvotního překladu nemohou sloužit jako náhrada, neboť jejich hodnotu snižují četné opisovačské omyly, různé úpravy, nové překlady některých míst a v neposlední řadě opět jejich torzovitost. Za základ edice bylo proto nutné vzít jen text Bible olomoucké z r. 1417, kde nacházíme již částečně revidovaný překlad 1. redakce. Z této bible je ve vydávaném úseku ztracen pouze jeden list, který bylo možno převzít z textu Bible litoměřicko-třeboňské (tento rukopis nemohl být základem edice proto, že jeho písmo bylo později porušeno četnými razurami, na nichž byl napsán novější překlad). Text Bible olomoucké je shodně s předchozími svazky podán transkribovaně s poznámkami pod čarou, znění zachovaných čtyř úseků [197]z Bible drážďanské je na příslušných místech uvedeno zrcadlově v paleografické podobě. Zdrojem variant v komentáři jsou nejen zmíněné pozdní zápisy prvotního překladu a Bible litoměřicko-třeboňská, ale nově též překlad 3. redakce z Bible padeřovské (pochází z let 1432—5). Seznam pramenů (s. 15—16) se vzhledem k předchozím svazkům rozrostl ještě o dvě komentované edice latinské Vulgáty a o sedm latinských biblických rukopisů z pražských knihoven. Prozrazuje to zvýšenou editorovu pozornost ke znění latinského originálu, jehož podoba není přesně známa. Staročeský překlad totiž vykazuje četné a mnohdy výrazné lexikální i syntaktické odchylky ve srovnání s obvyklým textem Vulgáty podle tzv. klementinské recenze z r. 1592 a mnohé z těchto odlišností dojdou vysvětlení právě odkazem na variantní latinské znění. Ze zkoumání textových odchylek vzhledem k latinské předloze vycházejí ostatně i některé jiné současné práce o staročeském biblickém překladu.[3]
Více než u předchozích svazků potěší čtenáře tisk na kvalitnějším papíře i provedení čtyř barevných a osmi černobílých reprodukcí, vybraných pro kouzlo a náročnost malířské výzdoby rukopisů.
Kyasův přepis textu Bible olomoucké je nanejvýš pečlivý a důsledný v dodržování jím stanovených transkripčních pravidel. Ukázkou pravého edičního mistrovství, při němž soustředění na textový detail je v rovnováze s celkovou přehledností, je pak tím spíše výstavba komentáře. Vydavatel ani na chvíli neztrácí ze zřetele cíl celé edice, totiž umožnit všestranné poznání a zhodnocení biblického překladu, který osvětlí jeho vznik v 60. letech 14. stol., a tím i některé aspekty kulturního a společenského pohybu té doby. V textu takto důsledně koncepčně připraveném můžeme buď jen hledat ojedinělé omyly a tisková nedopatření (např. s. 545, ř. 16 otcě m. otce; s. 14, ř. 5 Vrašila m. Vraštila), nebo spíše poukázat na problémy, které s sebou přináší transkripční interpretace i nutnost výběru a hierarchizace informací v komentáři. Na některé z těchto jevů upozornily již předchozí zprávy.[4] Můžeme k nim přidat např. důsledné spojité psaní příklonného -s v 2. os. sg. s předchozím slovem, čímž se ztrácí možnost graficky rozlišit součást slovesného tvaru od pouhých příklonných částic. Stálým problémem všech edic staročeských památek i velkého Staročeského slovníku je nepochybně transkripce spřežkových spojení, zvl. adverbiálních a spojkových, u nichž postupně docházelo k formálnímu splývání a k lexikálně významovým změnám. Způsob přepisu tu vlastně vyjadřuje názor na míru lexikalizace takových spojení, a tím může být na některých místech sporný. Např. pro rukopisné za§ie v 3 Rg 2,40—41 (přivedl jě za§ie … [198]vrátil sě za§ie adduxit … rediisset) bychom volili spíše přepis spojitý na rozdíl od editorova nekomentovaného za sě (zvl. ve druhém případě), protože zde chápeme tento výraz jako plně adverbializovaný s významem ‚zpět‘. Naopak v 3 Rg 22,44 bychom u spojkového výrazu alevšak dali přednost nespojitému psaní. Jiným zdrojem pochyb při přepisu je délka předpony u jmen odvozených od sloves a vydavatelovo rozhodnutí o kvantitě může být v rozporu s podobou, kterou najdeme ve Staročeském slovníku (srov. tam heslo násadišče a v edici 2 Rg 21,16 a 19 nasadiště).
Varianty z Bible padeřovské jistě nebylo možné uvádět na všech místech. Čekali bychom však, že se objeví např. v poznámce k 2 Rg 6,22 a budu hráti ochatrnějě et ludam et vilior fiam, protože sloveso ochatrněti je neústrojný neologismus vyskytnuvší se jen v textu nejstaršího českého biblického překladu (srov. heslo ochatrněti ve Staročeském slovníku). Ještě obtížnější je posoudit, v kterých případech má komentář zaznamenat latinskou předlohu. Editor ji neopomene uvést např. tam, kde staročeský překladatel v sousedství užil stejného českého ekvivalentu za dvojí výraz latinský (2 Rg 21,16 a 19: kopie nasadiště ferrum hastae … hastile hastae). V některých případech je však latinský text jen upozorněním na volbu jiného slovesného tvaru (srov. 2 Rg 18,10 Ale uzřěv to kterýs vidit autem hoc quispiam). Latinská předloha by podle našeho názoru neměla chybět např. tam, kde je ve staročeském textu užito specifické syntaktické vazby (např. 2 Rg 13,36 A netěže on mluvenie přestati cumque cessaret loqui).
V zájmu maximální stručnosti a přehlednosti poznámek volil editor způsob označování staročeských rukopisů odlišný od zkratek ve Staročeském slovníku. Přimlouváme se za to, aby do posledního svazku byl zařazen souhrnný seznam všech užitých rukopisů s uvedením obojích zkratek.
Třetím svazkem se blíží kritická edice staročeské bible již daleko s větší nadějí ke svému zakončení. Zbývá ještě vydat dva svazky: čtvrtý, obsahující část bible po knihu Sirach, je již odevzdán do nakladatelství; poslední (pátý) svazek, zahrnující zbytek Starého zákona (Proroky a knihy Makabejské), editor dokončuje.[5]
Vydání nejstaršího českého překladu bible otvírá veřejnosti cestu k jedné z nejcennějších památek našeho národního jazyka, vzdělanosti a kultury. Nad přibývajícími vytištěnými stránkami se stále neodbytněji vnucuje přesvědčení, že zde vzniká dílo, které bude hodno většího společenského ocenění než pouze obdivně uznalých recenzí v odborných časopisech.
[1] Staročeská Bible drážďanská a olomoucká, Kritické vydání nejstaršího českého překladu bible ze 14. století, 3. svazek, Genesis — Esdráš, vyd. V. Kyas, Academia Praha 1988, 1. vyd., 762 s., lat. resumé. — V názvech biblických knih se recenze drží vydavatelova pravopisu.
[2] Zkratky biblických knih jsou uvedeny v obsahu tohoto svazku edice a jsou shodné se zkratkami užívanými ve Staročeském slovníku s výjimkou označení 3. knihy Esdrášovy (ve StčS jako 2 Esd).
[3] Srov. Pavel Freitinger st., Bible Jana z Dražic a staročeské překlady Písma, Listy filologické 110, 1987, s. 159—165.
[4] O prvním svazku staročeské bible viz zprávu J. Pečírkové v SaS 43, 1982, s. 249—250, a M. Homolkové a P. Nejedlého v NŘ 65, 1982, s. 40—44; o druhém svazku viz zprávu P. Nejedlého v NŘ 70, 1987, s. 159—162.
[5] Bohužel než tato recenze vyšla, V. Kyas neočekávaně 24. 5. 1990 zemřel.
Naše řeč, volume 73 (1990), issue 4, pp. 196-198
Previous Petr Karlík: Podmínková souvětí v mluvním aktu
Next Redakce, Svatopluk Pastyřík: Nová publikace o příjmeních
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1