Šedesátka Josefa Hrbáčka

Eva Hošnová, Ivan Lutterer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Doc. PhDr. Josef Hrbáček, CSc., dlouholetý učitel katedry českého a slovenského jazyka pražské filozofické fakulty, se 10. května 1990 dožil šedesáti let. Čtenářům našeho časopisu je jubilant znám nejen jako jeho pilný přispěvatel (od svého prvního příspěvku K otázce několikanásobnosti přísudku z r. 1960 v něm publikoval 24 přínosných statí a článků), ale i jako člen jeho redakční rady (od r. 1978). Životní výročí tohoto předního českého bohemisty, jehož jazykovou výchovou na Karlově univerzitě prošly stovky češtinářů zdárně se uplatňujících na školách, v redakcích a vědeckých ústavech, je nám příležitostí k tomu, abychom zhodnotili jeho působení jako vysokoškolského pedagoga a člověka a abychom načrtli jeho vědecký profil.

Po maturitě na gymnáziu v Přerově vystudoval v letech 1949—53 češtinu a výtvarnou výchovu na filozofické fakultě UP v Olomouci. Jeho učiteli zde byli mj. J. Bělič, F. Kopečný a O. Králík. Nad počátečními zájmy uměnovědnými, které J. Hrbáček projevil už jako student svým vůbec prvním publikovaným příspěvkem v Lidových novinách r. 1951, převážil nakonec zájem o jazykovědu, jak ukazuje téma jeho diplomové práce (Jazyk Bohumila Říhy). Láska k malířství ho však nikdy neopustila: paletu a štětec si dosud brává s sebou aspoň o dovolených. Hned po absolvování fakulty odešel z popudu prof. J. Běliče do Prahy na tehdy právě zakládanou Vysokou školu ruského jazyka a literatury, kde mu prof. A. Dostál nabídl místo češtináře na katedře slavistiky. V atmosféře vpravdě budovatelské, kdy si nová škola teprve získávala studenty a vytvářela svůj odborný profil, mohly se zvlášť dobře uplatnit Hrbáčkovy organizátorské schopnosti a hlavně jeho vrozené nadání učitelské (jeho otec byl středoškolským profesorem češtiny). Nevyužity nezůstaly přirozeně ani jeho výrazné předpoklady k vědecké práci, jež se rozvinuly zvláště poté, když se stal vědeckým aspirantem B. Havránka. Po náročném školení obhájil r. 1963 kandidátskou disertaci Několikanásobné větné členy a několikanásobné vedlejší věty, která příznivě předznamenala Hrbáčkovo badatelské působení na poli českého jazyka. To už ovšem pracoval třetím rokem na katedře českého a slovenského jazyka filozofické fakulty UK jako odborný asistent. Toto pracoviště mu dalo příležitost specializovat se postupně na disciplíny jeho srdci nejmilejší a uplatnit naplno jeho schopnosti učitelské. Není náhodou, že ho katedra po mnoho let pověřovala vedením Úvodu do studia českého jazyka, kterým se obor představuje začínajícím bohemistům: jen zapálený učitel dovede totiž strhnout na svou stranu zájem studentů a získat je pro předmět považovaný za nepříliš atraktivní, jen erudovaný odborník může položit pevné základy jejich dalšímu filologickému studiu.

[162]S těmito úkoly souvisí i jubilantova účast na tvorbě skript a vysokoškolských příruček (Úvod do jazykovědy, 1978; Úvod do studia českého jazyka, 1984 — přepracován a rozšířen vyjde letos jako celostátní učebnice). Hrbáčkovy učební texty se u posluchačů těší značné oblibě pro svou pojmovou jednoznačnost, formulační jasnost, přehlednost a instruktivní dokladový materiál. Autor neslevuje nic z teoretické fundovanosti, a přitom nepodceňuje ani praktická hlediska. Smysl pro praxi je mu vlastní, jak prokázal i mnohaletou účastí na přípravě přijímacího řízení.

Vědecká práce J. Hrbáčka se vyznačuje originalitou metodologických přístupů a snahou podat vyčerpávající a systematický popis zkoumané problematiky. V centru jeho pozornosti jsou otázky spojené s popisem současné spisovné češtiny, především v její rovině syntaktické. O tom, že otevřené problémy doslova nedávají autorovi spát, svědčí i to, jak často se k nim navrací v dalších studiích. Za všechny připomeňme jeho články o několikanásobnosti větných členů (O několikanásobných větných členech, zvláště o několikanásobném přísudku, 1956; Několikanásobné větné členy ve škole, 1958; K stylistickému využití tzv. několikanásobných větných členů, 1959; K otázce někalikanásobnosti přísudku, 1968) nebo o apozici (Pokus o výklad přístavkového vztahu, 1972; Přístavek v češtině, 1988). Jeho učitelská i vědecká erudovanost ho přivedla k tomu, že se stal spoluautorem Mluvnice češtiny 3 (1987), v níž zpracoval rozsáhlou kapitolu týkající se souvětí. Ve svém popisu vychází v souladu s ostatními částmi mluvnice z analýzy typů vzájemných vztahů mezi větně vyjádřenými propozicemi; tyto typy se mu také stávají základním klasifikačním kritériem, avšak vždy důsledně přihlíží též k hlediskům formálním. Výsledkem tohoto přístupu je detailní, výstižný popis problematiky souvětí v současné češtině.

Hrbáčkův novátorský pohled na otázky větné stavby, doposud uplatňovaný především ve vysokoškolské výuce, je založen na tom, že k popisu větné struktury musíme přistupovat ze dvou hledisek: z hlediska analýzy věty jako hotové jednotky (tzn. z hlediska příjemce komunikačního aktu) a z hlediska produkčního (toto hledisko postihuje, jak konkrétní věta vzniká v procesu komunikace). První přístup nutně navazuje na tradiční zpracování české skladby ve starších mluvnicích, druhý vychází z podnětů valenční teorie. Oba dva přístupy se vzájemně doplňují, avšak není vhodné, aby se vzájemně prolínaly, směšovaly (viz k tomu Hrbáčkův článek Několik poznámek k syntaktickým výkladům v nových učebnicích českého jazyka, Český jazyk a literatura 1986/1987; tezovitě byly tyto zásady uplatněny v kapitole věnované české skladbě ve skriptech Mluvnické rozbory a cvičení v češtině, 1987).

Ve shodě s celosvětovým vývojem se Hrbáčkův zájem v poslední době přesouvá na problematiku výstavby textu. O těchto otázkách nejen živě diskutuje se studenty ve svém výběrovém semináři, ale věnoval jim pozornost i v několika studiích (Promluva a promluvové komplexy a soubory, [163]1986; Srovnání dvou překladů z hlediska využití prostředků koheze textu, 1987; Dynamika prostředků koherence textu v češtině, 1988). Můžeme tedy očekávat, že Hrbáčkova celoživotní zkušenost vysokoškolského učitele i badatele vyústí v syntetické zpracování otázek textu a jeho výstavby.

Stranou jubilantovy pozornosti nezůstávají ani otázky týkající se jiných jazykových rovin. Za všechny jmenujme alespoň monografii Jazykové zkratky v češtině (1979), která byla kladně přijata našimi i zahraničními jazykovědci. Ačkoli Hrbáčkův odborný zájem patří převážně češtině jako jazyku mateřskému, umí se na ni podívat i očima cizince: podílel se významně na zpracování vysokoškolské učebnice češtiny pro rusky mluvící (Učebnik češskoga jazyka, Moskva 1973), v Sovětském svazu i u nás velmi ceněné. Příznivou odezvu v zahraničí měly i některé Hrbáčkovy práce vydané v češtině, popř. v polštině (Uwagi o skrótach językowych, Varšava 1976).

Jako vědci získaly J. Hrbáčkovi respekt nejen tematická soustředěnost a filologická akribie, ale i jeho osobitost a zásadovost. Při vší své skromnosti, dodejme že nepředstírané, nebojí se hájit vlastní názor třeba i v polemikách s autoritami. Rovněž v občanském a soukromém životě dovede pevně stát za svým přesvědčením, což ovšem neznamená, že mu chybí tolerance, velkorysost a chápavé porozumění pro nesnáze druhých. Pro své fakultní posluchače i kolegy na katedře je doc. Hrbáček opravdovou morální a vědeckou autoritou, moudrým rádcem a nezištným přítelem. Ad multos annos!

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 3, s. 161-163

Předchozí Eva Macháčková: Současný spisovný jazyk. Valenční pojetí skladby ve škole

Následující Věra Vlková: Mírové iniciativy