Slyším zvoniti

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. K.) Zvuk nějakého děje správně vyjadřujeme u slovesa slyšeti neurčitým způsobem: slyšel jsem otce celou noc přecházeti, slyšíme někoho kašlati, mluviti; je možno, kde původce děje neznáme, položiti i pouhý neurčitý způsob, beze jména onoho původce: slyšel jsem stříleti, zvoniti atd. Zrovna tak, jako zrakové pocity u slovesa viděti: vidím jej přecházeti, viděl jsem jej státi pod oknem, viděl jsem jej padnouti (naši spisovatelé se dnes skoro bojí tak psáti, rádi říkají »viděli jsem jej sedícího pod stromem, čekajícího na mne« a pod., což je spíše latinské než české). Ale není možno tak klásti neurčitý způsob trpný. Kdosi napsal o dívce: »Nesměle zaklepala na dveře, označené nápisem »Komptoir«. Ač neslyšela býti vyzvána k vejití, učinila tak.« To není vůbec čeština. Čech by slyšel nebo neslyšel vyzvání, aby vešel, nehledíc k rozličným způsobům jiným, jak by se mohl vyjádřiti (z pokoje se nikdo neozýval, nikdo nezval, aby příchozí vešel atd.).

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 6-7, s. 222

Předchozí Složiti

Následující Stůl