Protium, tritium

Růžena Buchtelová

[Drobnosti]

(pdf)

-

V Bulletinu Československé společnosti chemické 1987/88 byla uveřejněna poznámka k výslovnosti některých názvů izotopů vodíku, jako jsou např. protium, tritium. Autor se pozastavuje nad tím, že v odborných projevech se v těchto názvech vyskytuje převážně výslovnost [-cijum] a požaduje důsledné dodržování původní, tj. řecké výslovnosti [protyjum, trityjum]. Redakce Bulletinu se obrátila na naši jazykovou poradnu a požádala nás, abychom se k této otázce vyjádřili.

Domníváme se, že autor poznámky má pravdu jenom zčásti. Názvy protium, tritium jsou slova složená ze dvou mezinárodních jazykových prostředků: k řeckému základu prot- (z číslovky prótos — první) a trit- (trítos — třetí) je připojena latinská koncovka -ium. Současná kodifikace těchto slov (Výslovnost spisovné češtiny II a Slovník spisovného jazyka českého) vychází z výslovnosti řecké, přičemž původní délku v základu pomíjí a předpisuje pou[222]ze výslovnostní podobu [-ty-], tedy [trityjum], analogicky i [protyjum].[1]

V názorech na výslovnostní realizaci těchto jevů se podle našich zjištění projevují rozdíly jak generační, tak i mezi zástupci jednotlivých oborů.[2] V mnoha případech se zde uplatňuje zřejmě i vliv ostatních slov latinského původu, kde se psané t před i, jestliže následuje další samohláska, vyslovuje jako [c] zcela pravidelně, např. silentium [silencijum].[3]

Jako doklad zde uvádíme lékařský název ortodontie, s kterým se často setkávají i neodborníci. Tento výraz je vytvořen ze dvou řeckých slov (orthos = správný, přímý; odus, odontos = zuby). Přestože kodifikační příručky češtiny[4] předpisovaly shodně pravopisnou podobu ortodontie s výslovností [ortodontyje], pronikla do mluveného i psaného spisovného úzu už nezadržitelně podoba ortodoncie, takže ji bude nutno přijmout i do spisovné výslovnosti.

Se zřetelem k současné jazyková praxi se tedy domníváme, že i když výslovnost [trícijum, prócijum] není plně autentická, nebylo by účelné ani realistické tuto mnohde už pevně vžitou výslovnostní podobu z jazyka vytlačovat a předpisovat výslovnost [prótyjum, trítyjum] jako jedinou. Podle našeho názoru odpovídá vývoji jazykové praxe výslovnost dubletní, tedy [prótyjum i prócijum, trítyjum i trícijum], která zároveň řeší tento problém jak pro úzký okruh odborníků, tak pro širší vrstvu uživatelů spisovného jazyka.

V této souvislosti si totiž uvědomujeme, že v současné době existuje řada oborů, v nichž se vedle odborníků-specialistů začínají uplatňovat i další zájemci. Tím se současně dostává terminologie těchto oborů (a to zejména obolů progresívních) mezi širší vrstvy uživatelů, s nimiž je třeba — a to nejen z hlediska jazykovědného — počítat. Jestliže se v současné jazykové praxi [223]setkáváme s případy, kdy uživatelé jazyka dávají ve svých prokazatelně spisovných projevech přednost dosud nekodifikované výslovnostní podobě, pak bychom tuto okolnost neměli podle našeho názoru přehlížet ani při popisu výslovnostní normy, ani při stanovení kodifikace.

---

[1] Naproti tomu výslovnost uváděná v různých slovnících a encyklopedických příručkách, které se často přijímají pro jazykovou praxi jako směrodatné, odráží ve větší míře nevyhraněnost a kolísání mezi řeckou a latinskou výslovností v současném spisovném úzu. Tak např. Malá encyklopedie (Praha 1967) uvádí u hesla tritium výslovnost [-ci-], Ilustrovaný encyklopedický slovník (Praha 1980) doporučuje už výslovnost [-ty-], u hesla protium [próci-]; obdobným způsobem uvádí výslovnost i Malá československá encyklopedie (Praha 1986). Výslovnost [trícijum] je pravidelná ve slovenštině, kde se jí přizpůsobil i pravopis (Slovník cudzích slov, Bratislava 1979, má už pravopisnou podobu pouze trícium).

[2] V této souvislosti upozorňujeme např. na požadavek odborníků z oblasti biochemie, aby se ve výrazu tritium připustila i alternativní výslovnost [trícijum]. Srov. M. Ledvina, K problémům s výslovností odborných názvů, NŘ 69, 1986, s. 159—160.

[3] Převahu latinské výslovnosti v chemickém názvosloví potvrzují do jisté míry i názvy některých dalších prvků, jak je uvádí např. publikace Přehled chemického názvosloví (Praha 1986), která byla schválena jako učební příručka chemie pro střední školy. Vedle mezinárodních názvů jednotlivých prvků jsou zde v přehledu uváděny i jejich názvy české, přičemž pravopisná podoba na -cium se vyskytuje nejen u názvů původem z latiny (např. lutetium má podobu lutecium), ale i u názvů, jejichž základ je řecký (technetium, z řeckého technétos, má pravopisnou podobu technecium).

[4] Srov. Pravidla českého pravopisu, Praha 1983, Výslovnost spisovné češtiny II, Praha 1978, Slovník spisovného jazyka českého, Praha 1960—1971. Podle svědectví posledně jmenovaného slovníku se objevovala jako řidší podoba též ortodentie, kde druhou část výrazu tvoří latinské slovo dens, dentis (tj. zub).

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 4, s. 221-223

Předchozí Libuše Hanzalová: Zásluhovost

Následující Hana Prouzová: Placený prostor?