Časopis Naše řeč
en cz

Mirek Čejka již šedesátiletý

Dušan Šlosar

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 31. srpna 1989 se dožil 60 let PhDr. Mirek Čejka, odborný asistent katedry českého jazyka, slovanské, indoevropské a obecné jazykovědy na filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně.

Po maturitě na gymnáziu ve Valašském Meziříčí vystudoval v letech 1949—53 češtinu a ruštinu na filozofické fakultě v Brně. Jeho učiteli tu byli mj. F. Trávníček, A. Kellner, J. Kurz, V. Machek a B. Novák. Ale ani literárněvědná část studií, kde ho vzdělávali A. Grund, A. Škarka, J. Hrabák a F. Wollman, nebyla tehdy stranou jeho zájmů. Po absolvování působil krátce na průmyslové škole v Kopřivnici a pak se stal odborným pracovníkem brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český ČSAV, kde byly předmětem výzkumu hlavně moravské dialekty. Ale po krátké době odchází působit jako lektor českého jazyka na Pekingskou univerzitu. Po dvou letech se vrací obohacen teoreticky a navíc s dobrou znalostí hovorové čínštiny. Od r. 1959 pak pracuje na filozofické fakultě UJEP. Toto trvalé působení přerušil jen na dva roky (1966—68); to byl lektorem češtiny na School of Slavonic and East European Studies v Londýně. Výtěžkem tohoto pobytu bylo mimo jiné i další rozšíření jeho praktické jazykové znalosti angličtiny. Široká teoretická i praktická příprava se pak projevuje v hlavních oblastech Čejkových odborných zájmů, k nimž patří obecné otázky jazykovědné, filozofie jazyka, lexikologie, sémantika, teorie překladu a ještě další, dílčí aspekty lingvistické práce.

Protože od počátku mu byly na fakultě svěřeny přednášky a cvičení z úvodu do jazykovědné bohemistiky, zpracoval záhy skripta pro tuto disciplínu, zprvu jako Úvod do studia českého jazyka a literatury (1962) spolu s J. Hrabákem a F. Tenčíkem, později samostatně, např. Úvod do studia českého jazyka a fonetiky (1963), Český jazyk a jazykověda (1970) atd. Nové verze v přepracovaném a zdokonaleném pojetí vycházejí vždy, když to potřeba žádá: nejnovější se jmenuje Úvod do studia jazyka pro bohemisty (1987).

Po návratu z Pekingu se staly nedílnou součástí Čejkova působení na filozofické fakultě kursy hovorové čínštiny a přednášky o čínských dějinách, kultuře a filozofii. I to se obráží v jeho publikační činnosti počínaje zamyšlením O problémech slova v čínštině (SPFFBU, A 9, 1961) a konče zatím Stručným česko-čínským terminologickým slovníkem (obor traktory) z r. 1986 (Agrozet-Zetor Brno).

K řešení obecné problematiky mluvních aktů přispěl Čejka řadou příspěvků, z nichž jmenujme aspoň Rozkaz a negace (SaS 39, 1978), Adverbia jako [213]postojové propoziční komentory: typ OPRAVDU (SaS 40, 1979) nebo Přání jako intencionální stav a promluvový akt ( 40, 1989).[1]

Zaujat kdysi glottochronologickou metodou, zkoumající stáří jazyků podle dochovanosti či rozpadu jádra slovní zásoby, začal ji spolu s A. Lamprechtem aplikovat na slovanské jazyky (K otázce vzniku a diferenciace slovanských jazyků, SPFFBU, A 11, 1963 aj.). Tento jeho zájem měl pak po letech logické pokračování v úvahách o nostratické jazykové hypotéze, dnes už spíše teorii (např. Indoevropské jazyky a nostratická teorie V. M. Illiče-Svityče, SaS 36, 1975, rovněž spolu s A. Lamprechtem, a další). Ovšem nejen lexikologie diachronní, ale i synchronní je předmětem Čejkova dlouhodobého zájmu, jak svědčí řada příspěvků přednesených na konferencích (Nomina propria, jejich sémantika a forma. Využití ve vysokoškolské výuce jazyka, Hradec Králové 1984, nebo Manipulace s významem u chrématonym, Ústí nad Labem 1988) či v Jazykovědném sdružení při ČSAV a jeho početné recenze lexikografických děl i lexikologických prací našich i cizích.

Dalším aspektem šíře i hloubky Čejkových zájmů jsou jeho zamyšlení nad teorií překladu (např. Nivelizácia v preklade, Nové slovo 1984, Ekvivalence na úrovni jazykové situace, Slavica Pragensia XXX, 1987 aj.).

Do akademické Mluvnice češtiny, III. dílu, přispěl výkladem Polarita kladu a záporu. K tomu se pojí řada dílčích příspěvků o problémech větné i lexikální sémantiky, např. Funkce a sémantika lexikálních metatextových prostředků v mluveném jazyce (Dialektologický zborník, Bratislava 1979), K lexikálním prostředkům vyjadřování vágnosti predikátů v češtině a slovenštině ( 35, 1984) a další.

Na domácí půdě nám snadno ujde fakt, že Čejkovy příspěvky najdeme i v zahraničních časopisech. Především je tu třeba uvést Săpostavitelno ezikoznanie, kde mu vyšla mj. řada medailonů významných osobností světové lingvistiky, např. M. Bréala, E. Bernekera, J. Pokorného a dalších.

A v neposlední řadě je třeba se zmínit o jeho výrazném podílu na edici Blahoslavovy Grammatiky české, vydávané ve spisech filozofické fakulty UJEP v Brně. Na celou oblast Čejkových zájmů navazuje pak rozsáhlá publikační činnost popularizační povahy; nejčastěji jsme jeho příspěvky tohoto druhu nacházeli v šedesátých a sedmdesátých letech ve Vědě a životě.

Čejkova bibliografie (viz SPFFBU A 37, 1989) čítá hodně přes sto položek a každoročně má počet jeho příspěvků vzestupnou tendenci. To samo svědčí o nechabnoucí tvůrčí síle, ale důležitější je tu věc jiná: tematika příspěvků je jednoznačným svědectvím šíře Čejkových jazykovědných zájmů i jeho odvahy pronikat do hloubky problémů, řešit je poctivě na výši současné vědy; k tomu je ovšem dokonale vyzbrojen znalostí moderních teorií, schopností soustavně je stále sledovat, hodnotit a tvořivě aplikovat.


[1] JČ = Jazykovedný časopis.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 4, s. 212-213

Předchozí Jiří Kraus: Souborná bibliografie slovenské jazykovědy

Následující Alena Polívková: O výslovnosti názvu státu Belize

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1