Časopis Naše řeč
en cz

Třetí svazek akademické Mluvnice češtiny

Milada Hirschová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

0. Akademická gramatika současné češtiny vznikala velmi dlouhou dobu, vždyť Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny, které samy byly již výsledkem celé etapy badatelské práce a obsáhlých diskusí, byly publikovány v r. 1975.[1] Na tuto stať více či méně navázala řada prací věnovaných různě širokým okruhům gramatického popisu. Zůstaneme-li jen v oblasti skladby, jsou to především Větné vzorce v češtině,[2] Danešova Věta a text,[3] práce M. Grepla a P. Karlíka pojednávající o hierarchizaci sémantické struktury věty,[4] nová verze Skladby spisovné češtiny těchto brněnských autorů[5] a rovněž velká řada studií v časopisech i sbornících, jejichž názvy ani autory zde z pochopitelných důvodů vypočítat nelze.

Těmto publikacím byla v zásadě společná homogenní teoretická koncepce vyjádřená v Teoretických základech, totiž Danešův „třírovinný přístup“ k syntaxi, který se opakovaně ukázal jako nosný, metodologicky velmi vyhovující a umožňující řešení četných nedůsledností nebo i nezmapovaných okruhů v dosavadních syntaktických popisech. Mezi československou bohemistickou veřejností byly vzpomenuté publikace chápány jako práce do jisté míry přípravné, které se budou v nové mluvnici reflektovat.

Výsledná podoba 3. svazku Mluvnice češtiny[6] (dále M 3) je však poněkud odlišná. I když o některých změnách v koncepci Naše řeč své čtenáře předběžně informovala, přinesla definitivní verze přece jen určitá překvapení.

Neklademe si za cíl podrobný rozbor tak rozsáhlého i obsažného díla, jakým M 3 je. Právě už jen vzhledem k rozsahu by zřejmě bylo možné recenzovat samostatně i některé jednotlivé oddíly. — Chceme se věnovat zejm. celkové koncepci syntaktického popisu, uspořádání výkladu a obsahu jednotlivých oddílů. Průběžně se budeme zabývat některými pojmy a termíny, které jsou zaváděny nově.

[189]1. Syntaktický popis vychází od definování jednotky, která má schopnost plnit promluvovou (textovou) funkci — předávat informace. Takovou základní textovou jednotkou je minimální komunikát neboli výpověď, omezená v mluveném textu signály zvukovými, v textu psaném grafickými. Úkolem syntaxe pak je popis a výklad výrazové, významové a komunikativní struktury jazykových jednotek, které mají schopnost promluvovou funkci plnit, a jejich specifických funkcí, dále pak postižení pravidelnosti ve stavbě výpovědí a jejich částí a zjištění systémového uspořádání jednotek. V centru pozornosti syntaktického popisu jsou zvláště takové výpovědi, které lze kromě samostatné komunikativní funkce charakterizovat také na rovině ustálené, obvyklé formy — výpovědi s formou věty, resp. výpovědi větné. Je možné rozlišovat syntax textovou (hypersyntax), syntax větnou a syntax nižších jednotek. Mezi těmito třemi oblastmi jsou však přechody — textem může být jediná výpověď, funkci výpovědi může mít útvar, který nemá vlastnosti věty apod. Strukturu věty (resp. jistého větného typu), v níž se berou v úvahu kategoriální významy jejích složek a vztahy mezi nimi, reprezentuje větný vzorec. Nejdůležitějším prvkem, který charakterizuje větu jakožto gramatikalizovanou strukturu, je přítomnost určitého tvaru slovesného (verbum finitum, dále Vf). Výpovědi bez Vf se v M 3 poněkud překvapivě nazývají větné ekvivalenty. Od tohoto termínu bylo již poměrně dávno upuštěno,[7] protože je nevýstižný a navíc je asociován s velmi tradičním pojetím syntaxe. Již vžitý termín výpověď nevětná se stále zdá vhodnější, přinejmenším z toho důvodu, že je sourodým protějškem i v M 3 užívaného termínu výpověď větná. Poněkud problematické je i velmi široké pojetí větných ekvivalentů, které také nebylo v posledních dvou desetiletích běžně přijímáno. K jednotkám výpovědním se totiž řadí i případy nápisů Nádraží, Potraviny aj., jejichž výpovědní platnost je sporná; stejně oprávněně by bylo možné považovat je za jednotky pojmenovací, a to i v tom případě, bereme-li v úvahu jejich situační zakotvenost.

Základní pojmy, s nimiž se v M 3 pracuje, jsou vyloženy (velmi hutným a přehledným způsobem) v oddílu A, nejdůležitější prvky a vztahy větné struktury v části B (predikát, větné struktury základové a rozvité). Počítá se s existencí tří syntaktických rovin, tedy roviny formální, roviny sémantické a roviny aktuálního členění; tyto roviny také představují základní roviny syntaktického popisu. Oproti pracím dřívějším však uspořádání výkladů v M 3 vychází od roviny formálně gramatické, další analýza se pak opírá o sémantickou povahu jevů, která je určující. Charakterizují se kognitivní složky větného významu — propozice, její organizační centrum predikát a participanty predikátu, a jeho složky komunikativně pragmatické, které aktualizují propozici tím, že ji vztahují k situaci promluvy a specifikují její participanty. Ke komunikativně pragmatickým složkám se někdy řadí také aktuální členění výpovědi, jindy se považuje za složku samostatnou. Pracuje se se [190]známým pojmem a termínem intence. Intenční pole predikátoru (slova, které je potenciálním predikátem, nejčastěji slovesa) představuje jádro propozice. Jeho vyjádřením je tzv. základová větná struktura (ZVS), ta je ovšem definována jinak než např. větný typ ve Větných vzorcích v češtině.[8] Každé propozici odpovídá jistá množina alternativních realizací, které mohou být popsány jako modifikace ZVS. Vymezují se základní syntaktické vztahy — vztah dominace,[9] který vytváří syntagma, a vztah zmnožení, který vytváří skupinu (násobí obsazení jediné větné pozice). Dominace je tedy základním syntaktickým vztahem. Může být založena na principu valence (ta je projevem intence na rovině gramatické formy), nebo rozvíjení. Součástmi ZVS (členy základovými) jsou pouze ty členy (pozice), které jsou dány valencí predikátoru. (Valenční členy, které rozvíjejí substantivum nebo adjektivum, základové nejsou.) Podstata dominace se definuje tak, že užití skladebního členu jako členu dominovaného je podmíněno užitím členu dominujícího. Tento princip je základem hierarchické struktury věty, jíž dominuje formálně gramatický predikát. Zde se ovšem objevuje jistá nesnáz, právě proto, že za východisko výkladů byla zvolena rovina formální. Těžko je možné přijmout názor, že substantivum v nominativu (subjekt) je dominováno formálním predikátem, vždyť naopak predikát je tímto substantivem formálně dominován (shoda). Navíc nelze pominout skutečnost, že primární vyjadřovací prostředek sémantického predikátu, totiž Vf, získává svou tvarovou charakteristiku (především význam kategorie osoby), a tedy i schopnost plnit svou primární slovnědruhovou syntaktickou funkci „být přísudkem“ teprve shodou s tímto substantivem v nominativu.[10] Jestliže se nominativ u podmětového jména považuje za kategorii syntakticky vázanou (s. 27), můžeme klást otázku, zda je jakékoli substantivum ve tvaru nominativu proto, že je podmětem, nebo zda jej považujeme za podmět proto, že je v nominativu. (Užití substantiva v nominativu není podmíněno určitým tvarem slovesa, neváže se na něj. Mezi určitými skupinami substantiv a určitými slovesy je pouze kompatibilita vyplývající ze selekčních sémantických rysů, které dovolují počítat s určitými substantivy pro roli participantu agens, popř. nositel děje u určitých sloves.) Zdá se, že adekvátnější je možnost druhá, jak ukazuje i srovnání s „pravostrannými“ doplněními slovesa, která jsou (s výjimkou adverbií) na sloveso nejen sémanticky vázána, ale i formálně dominována. Koneckonců i formulace „děj, stav nebo vztah vyjádřený predikátem je nazírán, prezentován z hlediska toho, co je vyjádřeno podmětem“ (s. 27) ukazuje, že postavelní subjektové pozice je ve struktuře věty jiné, než u pozic „vpravo“. Větné typy se mezi sebou liší především tím, zda subjektovou pozici obsahují, nebo ne; forma členu, kterým je tato pozice obsazena, diferenciační platnost nemá. Je-li v „levé“ pozici substantivum, vyskytují se jiné pády jen zcela omezeně; pokud je to jiný výraz — infinitiv, adverbium, nelze rovněž [191]hovořit o formální dominaci přísudku. Jsou-li tedy větné typy popsány z hlediska intence a valence predikátu, je ozřejmění charakteru levé pozice u slovesa dostatečné.

Při popisu syntaktických vztahů ve větě se (pro českou syntax nově) zavádí pojem a termín fráze, který má funkci výrazněji ukazovat stupňovitost (hierarchizovanost) větné stavby. Fráze zahrnuje všechny členy, které jsou dominovány jediným členem, nejde však pouze o členy dominované bezprostředně. Je to tedy pojem obecnější než syntagma. Např. fráze zítřejší schůze rodičovského sdružení obsahuje valenční syntagma schůze sdružení a dvě syntagmata nevalenční zítřejší schůze a rodičovského sdružení. Nevalenční syntagma zítřejší schůze ovšem stojí v hierarchii syntaktických vztahů výš, protože rozvíjející člen rodičovského je (na základě principu rekurzívnosti) jakožto dominovaný součástí atributu sdružení.

2. Oproti mnohým pracím z poslední doby se v M 3 znovu objevují větné členy, ovšem v přepracovaném pojetí, které přihlíží k hierarchizovanosti větné stavby a k principu rekurzívnosti.[11] Uplatňuje se i hledisko transformační. Rozlišují se větné členy valenční (základové), které spolu s predikátem vytvářejí ZVS, a členy nevalenční (nezákladové, rozvíjející). Nově se zavádí rozlišování komplementu (objektového, adverbiálního a kvalifikačního) jako zobecňující, střechové jednotky pro členy pravovalenční. Členy rozvíjející se souhrnně označují jako suplement. „Rehabilitace“ větných členů jakožto zavedených pojmenování pro standardizované stavební prvky věty není bez užitku, neboť vytváří kontinuitu se staršími syntaxemi, jiný přínos však asi nepředstavuje. Můžeme se např. ptát, nakolik je účelné např. prezentování ZVS v podobě větných členů. Je sice pravda, že takto získáme soubor zřejmě nejobecnější. Avšak vlastní popis větných struktur se pak přesouvá do podrobného popisu struktur valenčních, popisná i poznávací hodnota větněčlenské ZVS je tedy dosti malá. Např. ZVS Subj — Vf — Obj zahrnuje valenční struktury Sn — Vf — Sak (Bratr spravuje auto), Sn — Vf — Sdat (Bratr pomáhá matce), Sn — Vf — Sgen (Bratr se dotkl stěny) i Sn — Vf — Si (Učitel se zabývá žáky, příp. i Bratr mává praporem; o doplnění v instrumentálu viz níže), tedy typy výrazně rozdílné formálně i sémanticky.

Nejnápadnějším projevem revize pojetí větných členů je praděpodobně to, že v M 3 se nepočítá s větným členem známým z dosavadních syntaxí jako doplněk. Ty doplňky, které mají povahu valenční, řadí se ke komplementům kvalifikačním (Zvolili Pavla předsedou/za předsedu. Pavel se ukázal jako prozíravý.), doplňková určení fakultativní se považují za příslovečná určení průvodního děje/stavu (ADVCom — komitativní), podrobněji viz níže. Toto řešení je odůvodněné: v rámci doplňku se tradičně rozlišovaly doplňky „doplňující“ (tj. valenční) a „určující“, resp. doplňky u sloves plnovýznamových a u sloves neplnovýznamových. Jestliže bylo zavedeno střechové označení komplement (doplnění), nebylo možné termín doplněk [192]zachovat. Blízkost tzv. určujícího doplňku k adverbiále je známou skutečností, srov. vydělování příslovečného určení průvodních okolností,[12] které se od doplňku liší zpravidla jen nepřítomností shody (chodí bosky proti chodí bos), rovněž je známo, že přechodníkové konstrukce vyjadřují často ve vztahu k predikátu významy časové, podmínkové, resp. příčinné; okolnostní platnost doplňku nemusí tedy být předmětem pochybností. Přesto se lze ptát, zda v syntaxi, v níž byla za východisko popisu zvolena forma, je metodologicky oprávněné odhlížet od formálně tak výrazného jevu, jako je kongruence. Petr sedí zadumán a Petr sedí zadumaně se neliší sémanticky, formálně však ano. Pokud bychom ovšem chtěli větný člen „doplněk“ zachovat pro tyto shodné doplňky určující (včetně přechodníků), museli bychom pro něj patrně vytvořit nový termín. V této souvislosti připomínáme, že by bylo vhodné dotvořit jednoslovné označení pro komplement kvalifikační. Máme prozatím komplement typu objektového — objekt, komplement typu adverbiálního — (valenční) adverbiále/příslovečné určení, avšak u komplementu kvalifikačního obdobný ekvivalent chybí (kvalifikace? kvalifikátor?). Zde je nutno poznamenat, že ke komplementu kvalifikačnímu se řadí také substantiva u neplnovýznamových sloves (dříve označovaných jako polosponová) zdát se a stát se. Substantivum u sponového predikátu se nazývá predikativ a spona + substantivum se považuje za analytický predikát; tyto ZVS jsou uváděny jako zvláštní skupina. Z výkladu však není jasné, jaké ZVS se předpokládají u predikátů se slovesy kategoriálními, mezi něž se řadí i slovesa vyjadřující fáze děje. Lze jen usuzovat, že např. konstrukce Výbor koná přípravy bude sice považována za větu s analytickým predikátem, avšak jakožto větný typ bude řazena zcela formálně k ZVS Subj — Vf — Obj.

Popis sémantiky predikátů v oddílu B staví na distinktivních sémantických rysech členěnost (nečleněné / členěné), dějovost (statické, nedějové / dynamické, dějové), povaha dějového pohybu (nemutační / mutační) a akčnost (neakční / akční). Není zde však podána systematická klasifikace,[13] nýbrž pouze přehled možných kombinací jednotlivých rysů, což ovšem nevytváří souvislý obraz predikátové sémantiky.

3. Oddíl C podává výklad o jednotlivých větných členech. Stručný přehled na s. 41—42 představuje základy přijaté koncepce větných členů: hlavním kritériem pro popis a třídění je vztah větných členů k základové VS, tj. k intenčním a valenčním vlastnostem predikátu, který tedy má rozhodující úlohu. Subjekt a komplement jsou výlučně členy základovými. Příslovečné určení je u některých predikátů členem základovým (komplementem), u jiných členem nezákladovým. Z tohoto hlediska pak atribut vlastně není „členem“ věty, protože nikdy není členem základovým.

[193]Popis každého z větných členů začíná vždy přehledem jeho výrazových forem, následuje podrobný popis větněsémantických rolí, a to v souvislosti se sémantikou příslušného predikátu. Analýza vychází z rozsáhlého materiálu, je zde zřejmá snaha o kompletní postižení výrazových i významových variací. Na výklady o komplementu navazuje kapitola věnovaná tzv. určení prostředku činnosti, které se zde charakterizuje jako přechod mezi valenčním doplněním a nevalenčním rozvitím. K určení prostředku činnosti se začleňují i případy tradičně považované za objekt (mávat rukou, třást stromem), kdy je podst. jm. v 7. p. jediným pravostranným doplněním slovesa. „Prostředek činnosti“ se uplatňuje u širokého okruhu predikátů, proto nemá výraznější distinktivní funkci v systému větných typů (při takovéto charakteristice se ovšem mlčky počítá s klasifikací větných typů na sémantickém základě, ačkoli uspořádání v M 3 je formální). Skupina výrazů, které se řadí k prostředku činnosti, je formálně velmi různorodá (zdaleka nejde jen o Si), sjednocujícím prvkem je zde stránka sémantická, srov. jet autem — jet na lyžích — vyrábět obuv strojově — odvézt pasažéry v člunech.

Dalším přechodným členem mezi komplementem a rozvitím je určení prožívatele prospěchu (zainteresované osoby), které rovněž nemá distinktivní funkci pro ZVS. Na rozdíl od členu předcházejícího je však formálně unifikováno (tzv. volný dativ).

Na výklady o komplementu navazuje popis valenčních rozvití adjektiv a adverbií, která už ovšem k členům základovým nepatří. Uplatňuje se transformační přístup (např. původ adjektiva je základním klasifikačním hlediskem), u vícevalenčních adjektiv však někdy není přihlédnuto k tomu, že jeden ze suplementů bývá zprav. nebo často potenciální. Např. u povědomý někomu něčím je 7. p. (instrumentál) často potenciální, 3. p. (dativ) je obligatorní, vyjádření instrumentálu je dativem podmíněno.

Popis příslovečného určení (adverbiále, dále ADV) věnuje pozornost především těm ADV, která jsou dominována predikátem. Zvláště výklady o ADV prostorovém a časovém jsou neobyčejně podrobné a usilují o sémantickou analýzu detailní a vyčerpávající. To je nepochybně záslužné, tato snaha v sobě ovšem skrývá jednak nebezpečí roztříštění a nepřehlednosti popisu, jednak riziko subjektivismu, protože při diferenciaci jemných sémantických odstínů vždy má značnou úlohu kontext, ten však vyčerpávajícím způsobem postihnout nelze. Např. pokud jde o horizontální lokalizaci u ADV prostorových, můžeme určení před Prahou / za Prahou interpretovat nejen jako lokalizaci řízenou „blízkostí k participantu, z jehož hlediska je lokalizace interpretována“ (s. 81), např. bydlí za Prahou, nýbrž také (a snad i častěji) jako bod na trase pohybu, resp. úsek překonávané trasy, který obsahuje i dimenzi časovou, srov. rychlík zastavil před Prahou (tj. než dojel do Prahy), komedianti se utábořili za městem (chápe se většinou jako „poté, co městem projeli“).

[194]Adverbiální určení v širokém smyslu příčinná (příčina v užším smyslu, podmínka, přípustka a účel) mají zpravidla komplexní (propoziční) povahu, tzn. vztah tohoto ADV k predikátu je vztahem mezipropozičním. Charakteristika jednotlivých druhů je proto podána v oddílu J, věnovaném souvětí. Ve výkladech větněčlenských se probírají pouze vyjádření nevětná, která jsou druhotná (nikoli však periferní). Při interpretaci podmínkových určení v užším smyslu (ADVCaus) se místy uvádějí příklady, u nichž by bylo zřejmě vhodné uvažovat o přechodech k jiným druhům příslovečných určení. Např. formulace typu bylo to vzhledem k jeho věku / při jeho věku odpustitelné se jako úže příčinné jeví opravdu jen při „hloubkové“ interpretaci, formulačně se však hlásí spíše k příslovečnému určení zřetelovému, případně časovému (srov. v podst. synonymní bylo to v jeho věku odpustitelné). U příkladů uprostřed starostí o hosty neměla ani mnoho času, ani se neptejte, jak mi bylo po těch syrečkách se sice mluví o transpozici jiného druhu ADV do pozice (?) podmínkového určení, avšak zdá se, že vztah významu a formy u popisu ADV jednoznačně vyřešen být nemůže. Téměř každé jazykové vyjádření, zejm. v běžné komunikaci, se vyznačuje jistou mírou vágnosti. Přesné a explicitní vyjádření logických vztahů se objevuje zprav. jen tehdy, když je to z hlediska komunikační situace nezbytné. Z logického hlediska lze na kauzální vztahy převést velmi mnohá příslovečná určení, záleží jen na tom, do jaké „hloubky“ interpretace jde. (Např. spojení u babičky spím dobře můžeme vykládat jako kde spím dobře, kdy spím dobře i za jaké podmínky.) Řídit se striktně „významem formy“ (zejm. u předložkových pádů) asi účelné není (atomizace výkladu), proto by zřejmě bylo vhodné i u ADV počítat s jistou zónou vágnosti a o naprosto detailní popis neusilovat.

Důležitou skupinu mezi adverbiálními určeními představuje ADV průvodního děje/stavu (ADVCom). Vyjadřuje akutálně se projevující nebo mluvčím uvědomovaný děj/stav, vyjádřený predikátem ZVS, popř. některými nominalizacemi tohoto predikátu. Jde o vztah dvou propozic, z nichž jedna je pojata jako vedlejší. ADVCom se dělí na dvě skupiny. První tvoří ta určení, která vedle predikátu kvalifikují také subjektový nebo objektový participant ZVS, ADVCom druhé skupiny kvalifikují pouze nadřazený predikát (Indiáni vytáhli za víření bubnů. Mluvili o tom při zavřených dveřích.) Jak je zřejmé, ADVCom první skupiny (s dvojím syntaktickým vztahem) zahrnují případy tradičně označované jako doplněk určující. Od „doplňků valenčních“, v M 3 řazených ke komplementu kvalifikačnímu, se odlišují především svou dvouzákladovostí, tj. tím, že vznikají jako výsledek začlenění jedné nezávislé propozice do propozice jiné, přičemž podmínkou je referenční totožnost participantu v pozici subjektu nebo objektu, tj. Pavel sedí + Pavel je zadumán → Pavel sedí zadumán, Vidím otce + Otec je unaven → Vidím otce unaveného (propozice se sponovým predikátem se stává začleněnou vždy). Za ADVCom tohoto typu se považují i přechodníky.

Pokud lze o dvouzákladovosti uvažovat i u komplementu kvalifikačního, jde vždy o spojení se začleněnou (participantskou) propozicí, které nemůže být vy[195]jádřeno souřadným souvětím: Krajina mi připadala smutná → Připadalo mi, že krajina je smutná.

Příslovečná určení způsobová a měrová se od ostatních „široce okolnostních“ určení liší tím, že vyjadřují vnitřní, kvalitativní charakteristiku slovesa nebo i adjektiva (řidčeji adverbia), bez ohledu na jejich větněčlenskou pozici. Představují jistou obdobu atributivní charakteristiky u substantiva. Při nominalizaci predikátu se ADV způsobová stávají shodným adjektivním přívlastkem, srov. pracuje dobře — jeho práce je dobrá. V rámci určení způsobových se jako zvláštní podskupina vydělují určení prostředku (ADVInstr.). Mohou s ADV způsobovými ve větě koexistovat a netvoří přitom koordinační skupinu, např. Pracoval dlátem rychle a obratně. Problematické je vydělení další podskupiny, a to ADV postojových (tzv. větných adverbií) — Správně se snaží formulovat úkoly z hlediska perspektiv (tj. Je správné, že se snaží …), Požadují to na nás právem (Je jejich právo, že to na nás požadují). Není zde však naznačen vztah těchto ADV k výrazům typu přirozeně, jistě (přirozeně o tom nemluvil, jistě v diskusi vystoupí), u kterých už s funkcí adverbiálního určení počítat nelze (jsou modálními partikulemi), která však také bývají, dokonce i v M 3, označována jako větná adverbia. Skupina ADV postojových bude zřejmě velmi omezená, vždyť z příkladů uvedených na s. 117 se jako nesporně postojové ukazují jen zde citované dva. U ostatních se převedení na nadřazenou „postojovou větu“ neukazuje jako jediné a nezbytné řešení. Např. Člověk zbytečně ničí svět můžeme bez násilí transformovat na Ničení světa člověkem je zbytečné, nikoli nutně na Je zbytečné, že … Lze se tedy ptát, zda vydělení této podskupiny je účelné a potřebné; ve srovnání s dalšími výklady se zdá, že by bylo vhodnější tyto výrazy jako celek řadit k modálním partikulím.

Příslovečná určení měrová (ADVQuant) vyjadřují široce kvantitativní charakteristiku dominujícího členu. Měrová určení (v M 3 ještě dále diferencovaná) často vyjadřují různé doprovodné významy, např. hodnocení — pěkně rovný, skvěle jednoduchý, dokonale suchý. U ADV zřetelových opět představují velkou část těchto určení výrazy evidentně komplexní povahy, vyjadřování závislou větou je zde však omezeno. Ke zřetelovým určením se řadí také tzv. vytčené větné členy: s tou rozumovou úvahou, to je pravda. Vyčleňuje se rovněž ADV původu (nikoli však původce; neřadí se také k určením šíře kauzálním) — vyjadřuje entity podílející se na realizaci predikátu jako zdroj/východisko, nejčastěji se objevuje u predikátů s významem „zhotovovat“.

Rozsáhlá kapitola je věnována atributu. Tento nezákladový větný člen, který je vždy jen členem substantivní fráze, je zde vymezen na rovině výrazové jako člen dominovaný substantivem. Uvádějí se rovněž známé diference mezi atributem kongruentním a nekongruentním, důležité zvláště pro postavení atributu (slovosled); s nimi souvisí rozdíl mezi atributem připojeným splývavě (substantivní fráze s atributem tvoří jediný větný [196]úsek) a nesplývavě (substantivum a postponovaný atribut představují úseky samostatné). Prozíravě se v úvodu kapitoly konstatuje, že podat výstižnou významovou charakteristiku atributu, aby vyhovovala pro všechny jeho typy, není možné. Důvodem je zejména ta skutečnost, že přívlastek se k dominujícímu substantivu dostává někdy i na základě vícestupňových transformací a substantivní fráze s atributem pak představuje komplexní člen zahrnující více propozic. Rozlišuje se pět významově diferencovaných druhů atributu:

/1/ valenční — pohyb cvičenců, ztráta dokladů, snaha uplatnit se;

/2/ determinační (jde tu o sémantický vztah determinace)[14] — představuje realizaci samostatné propozice, která přináší další informaci; není dán intencí dominujícího členu: zaseté zrno, plocha odrážející světlo, platba předem, schůzka večer/večerní, dům mého strýce, muž vysoké postavy;

/3/ atribut u synkretických výrazů — dodavatelé zeleniny Praze (substantivum dodavatel vyjadřuje neaktualizovaný děj i jeho agens, např. družstevníci a kteří dodávají / dodávající, spojuje tedy dvě složky predikátové struktury), podobně ochránce slabých, lepič plakátů, žadatel o místo apod.;

/4/ kvantitativní — v pozici atributu stojí číslovky určité a neurčité, případně kvantitativní adverbia (hodně, poskrovnu, pár), nepatří sem však substantiva vyjadřující kvantitu (ve spojení zástup lidí je zástup dominujícím členem);

/5/ delimitační — vyjadřuje vztahy k situaci, o níž se mluví, a vzájemné vztahy výpovědí v textu; jsou to tedy výrazy s funkcí deiktickou, především adjektivní zájmena, popř. výrazy kvantifikační (tyto, některé, všechny knihy). Delimitační atribut nemá propoziční povahu, frázi nějaká kniha nelze převést na *kniha, která je nějaká. Složený přívlastek, jehož složkou je delimitační výraz, se nepovažuje za postupně rozvíjející.

Dále jsou připojeny výklady o zmnožování a rozvíjení atributu a výklady slovosledné.

4. Následující oddíl (D) podává přehled typů základových větných struktur, rozlišených na základě valence predikátů. Typy jsou prezentovány v podobě gramatických větných vzorců, které se ovšem v některých případech do jisté míry „sémantizují“ (uváděním charakteristik ADVLoc, ADVLoc „kde“, ADVTemp apod.).

Je zde určitý hiát terminologický: V úvodu se říká, že typy ZVS jsou formulovány jako větné vzorce, dále pak se hovoří pouze o vzorcích (vzorce bez subjektu, vzorce s predikáty valenčními aj.). Ve vlastním výkladu se užívá v podstatě synonymně termínů vzorec a věta. To by bylo opodstatněné v tom případě, že by se termín věta vyhrazoval pouze pro jednotku systémovou, při zachování pojmové a terminologické dichotomie věta — výpověď. Poněvadž se však v M 3 užívá termínu věta i pro jednotky promluvové (tj. neterminologicky), mělo by být zdůrazněno, že vzorec představuje pouze model typu gramatické (syntaktické) struk[197]tury, která může být jinak realizována v podobách značně rozmanitých. Na tuto terminologickou záležitost upozorňuji zvláště proto, že Mluvnice je označena jako vysokoškolská učebnice (i když jako taková koncipována nebyla).

Základní rozlišení představuje rozdělení na typy (zde: vzorce) bez subjektu a typy se subjektem. Poněvadž se nepracuje se sémantickými větnými vzorci, sémantická charakteristika predikátů a jejich participantů se uvádí zvlášť, vytváří podskupiny u jednotlivých formálních typů. Tím však často vzniká obraz dosti roztříštěný, např. k typu (větnému vzorci) Sn — Vf patří čtyři skupiny, pokud je predikátem reflexívní sloveso, a dalších šest skupin (čtvrtá zahrnuje ještě dvě podskupiny), pokud jde o slovesa nereflexívní. (Neřadí se sem věty, u nichž se intenční komplement nerealizuje, protože je potenciální v důsledku neurčitosti nebo všeobecnosti — Manželka nakupuje, Ten pes kouše. To je ovšem opět hledisko sémantické, u nakupovat — ‚dělat nákupy‘ se komplement nerealizuje nikdy, z formálního hlediska sem tedy takové případy patří.)

Při daném uspořádání, vycházejícím z formální charakteristiky věty, měla asi být větší pozornost věnována vztahům transformačním. Jestliže se věty s evidentně totožným predikátem dostávají do různých skupin, tedy jsou podány jako různé typy, je jasné, že nejde o formální konstrukce na stejné úrovni. Srov. např. bolí ho záda — bolí ho v zádech, náměstí se hemžilo lidmi — na náměstí se hemžili lidé — na náměstí se hemžilo lidmi, vyprávět někomu něco — vyprávět někomu o něčem / že … Ta z konstrukcí patřících k témuž predikátu, která primárně koresponduje s jeho sémantikou (ve srovnání s predikáty a konstrukcemi obdobnými), je základní, ostatní jsou konstrukce transformované. Vyjadřují tutéž propozici, ale jinak hierarchizovanou. Syntaktická synonymie se přece netýká pouze roviny formální. Sémantická rovina pak už nemá funkci interpretační, vysvětlující povahu syntaktických jevů, nýbrž pouze ilustrující a popisnou. Pokud totiž v tomto oddílu jde opravdu o typy českých vět, mělo být zřejmě důsledně odlišováno, ve kterých případech je daný formální typ konstrukcí primární (základní) a kdy jde o formálně homonymní výsledek transformace typu jiného. Na některých místech tyto údaje uváděny jsou, ne však důsledně.

Východisko formální, i když se může zdát z popisného hlediska výhodnější, poskytuje, právě proto, že musí být následně sémanticky specifikováno, obraz poněkud roztříštěný.

V kapitole věnované větám s predikáty být a mít (představují zvláštní skupinu) se však formální přístup osvědčil, resp. přináší zde stejné výsledky jako popis vycházející od sémantiky, protože v těchto případech je téměř každá modifikace formální spojena s dobře postižitelnou a rozlišitelnou modifikací sémantickou. Zejména popis konstrukcí se slovesem mít v pozici Vf doplnil dosavadní mezeru v českých syntaxích.

5. Oddíl E se věnuje hierarchizaci propozice. Výklad zde nutně vychází od sémantické báze. Hierarchizace propozice se vysvětluje [198]nejprve na základě kategorie diateze, která vyjadřuje vztahy mezi participanty sémantické struktury a jim odpovídajícími syntaktickými pozicemi. Vztah komponentů sémantické struktury věty k pozicím ZVS představuje diatezi primární (Národní výbor přidělil občanům pozemky na pěstování zeleniny). Primární je proto, že v ZVS forma predikátu umožňuje, aby se plně (neredukovaně) uplatnil valenční potenciál predikátu. Od vět s primární diatezí se pak odvozují konstrukce s diatezí sekundární, v nichž se některé participanty zvýrazňují, jiné odsouvají do pozadí (hierarchizace). Projevem sekundární diateze je zejména odsouvání výrazu pro agens z pozice podmětu, případně jeho odstranění ze syntaktické konstrukce vůbec (dekonkretizace agentu) — Národním výborem byly občanům přiděleny pozemky na pěstování zeleniny; Od národního výboru byly občanům přiděleny pozemky na pěstování zeleniny; Od národního výboru měli/dostali občané přiděleny pozemky …, Přidělily se pozemky občanům …; Přidělili občanům pozemky … Variant je samozřejmě více, pokud jde o možnosti uskutečnění nejrůznějších významových odstínů a tvoření modifikovaných konstrukcí, záleží především na vlastnostech slovesa, které je predikátem dané věty. Základními operacemi, jimiž se vyjadřuje sekundární diateze první a druhé instance, jsou deagentizace a dekauzativizace. Rozlišuje se hierarchizace založená na odsouvání agentu z pozice podmětové (a přesunování jiného participantu do této pozice) a využití formálně syntaktických prostředků k vyjádření tohoto odsouvání.

Další podobou hierarchizace propozice je využití polarity kladu a záporu, vyjadřující souvztažnosti na sémantické rovině jazyka. Tato sémantická polarita má výrazové prostředky jednak gramatické (klad a zápor), jednak lexikální (zvl. antonyma). Negace z logického hlediska není součástí propozice, nýbrž operuje na ní. Zápor je pak výrazovým prostředkem operátoru negace (není pravda, že …). Zápor však ve významové stavbě věty není vždy totožný s operátorem negace, funguje komplexněji, v souladu s jinými prostředky změny polarity. Ve významové stavbě věty představuje negace syntaktickosémantickou operaci s jistým dosahem působnosti, který závisí zejména na uspořádání (rozdělení) výpovědi na část tematickou a rematickou. Dále se podrobně probírají typy záporu, významové varianty výpovědí obsahujících zápor i sekundární funkce záporu (expresívní, modální). Jde pravděpodobně o jednu z nejpřínosnějších kapitol M 3, nejen pokud jde o komplexnost zpracovaného obsahu, ale také co se týká přehlednosti v uspořádání výkladu.

Diskutovat lze jen o vydělování tzv. aktu neúčasti při performativním záporu (neslibuji ap.). I kdybychom připustili existenci aktu neúčasti jako specifické komunikativní funkce (vznikal by při performativním záporu vždy?), nelze popřít, že před konstrukce s negovaným performativním slovesem (např. neslibuji vám, že to udělám; nenařizuji ti, abys odešel; nenabízím vám, abyste se na tom podíleli), lze předsunout (rovněž performativní) sděluji ti/vám, že … Uvedené negované vý[199]povědi můžeme také reprodukovat Sdělil nám, že to nebyl slib, příkaz, nabídka atd., v závislosti na kontextu však mohou mít i významy jiné (zvl. modální).

Na výklady předcházející navazuje kapitola věnovaná modálním charakteristikám nutnosti, možnosti a záměru (souhrnně modalita voluntativní). Potvrzuje se známá skutečnost, že významy (funkce) modálních specifikátorů (prostředků signalizujících modální charakteristiku) se do značné míry překrývají, resp. doplňují navzájem a že i zde je asi sotva možné důsledně postihnout a specifikovat všechny modální odstíny. Podrobný popis ukazuje vrstevnatost modálního významu výpovědi. (Termín modalita záměrová se však v této souvislosti jeví jako nevýhodný vzhledem k tomu, že u komunikativních funkcí výpovědi (v následujícím oddílu F) se jako jedna z nejdůležitějších kategorií vyděluje (komunikativní) záměr mluvčího, který však se záměrovou modalitou není totožný.) Oproti pracím dřívějším se tedy tzv. voluntativní modalita probírá v rámci hierarchizace propozice, významy (modální hodnoty) modality tzv. postojové, resp. komunikativně intenční jsou podřazeny komunikativním složkám výpovědi a uvádějí se v samostatném okruhu komunikativních funkcí. Modalita jistotní (epistémická) pak je chápána jako komponent struktury oznamovací funkce výpovědi. Celkový obraz modálních významů výpovědi je tedy mnohem složitější (zejména tím, že je zdůrazněně ukázána jeho vícevrstevnost a odstupňování důležitosti jednotlivých vrstev), než jak byl v dřívějších syntaxích podáván. (Nehovoří se o „modalitě výpovědi“ jako jednom okruhu syntaktického popisu, nýbrž se ukazuje vyjadřování modálních významů). Složitost výkladu je zde podmíněna složitostí problematiky.

Jak jsme se již zmínili, samostatný oddíl (F) je v M 3 věnován komunikativním složkám výpovědi, tj. prvkům, které charakterizují výpověď jako produkt komunikačního (mluvního) aktu, realizovaného v určité komunikativní situaci. Patrně nejdůležitější z těchto složek je komunikativní funkce (KF) výpovědi. V M 3 se akceptují základní postuláty teorie řečových aktů, v mnoha směrech je však teoretický výklad prohlouben, a to s ohledem právě na lingvistický (nejen interakční a šíře pragmatický) aspekt problematiky. Terminologie je přizpůsobena domácí tradici (o nevýhodnosti termínu záměr v oddílu E jsme se zmínili výše).

Komunikativní funkce se charakterizují jednak stanovením souboru interakčních podmínek (v podstatě modelových situací realizace nějakého druhu KF), jednak rozložením KF na tzv. elementární smyslové komponenty. Těmito komponenty jsou a) předpoklady mluvčího o adesátovi a/nebo o situaci, b) postoje mluvčího k obsahu výpovědi, c) komunikativní záměr mluvčího (nejzávažnější komponent). Pro stanovení podmínek adekvátní interpretace smyslu výpovědí je závažné rozlišování mezi adresátem a neadresátem (např. náhodným posluchačem nebo čtenářem): poněvadž předpoklady mluvčího při vytváření výpovědi jsou orientovány na adresáta, zprav. konkrétního (na jeho předpokládané znalosti, reakce apod.), u něhož se [200]mluvčí snaží zajistit právě tu interpretaci, kterou má na mysli, může se stát, že jiná osoba (neadresát), pro kterou předpoklady mluvčího neplatí, bude tutéž výpověď i ve stejné situaci interpretovat (chápat) jinak. V této souvislosti je nutno poznamenat, že by asi bývalo vhodné počítat i s diferenciací mluvčí — podavatel/autor. Jestliže mluvčí není s autorem výpovědi totožný (tyto případy nejsou nijak vzácné), může to rovněž ovlivnit interpretaci výpovědi, i když nikoli nutně, rozhodně však toto rozdělení rolí ovlivňuje reakci adresáta, a tedy komunikační situaci jako celek.

V popisu jazykových prostředků, které ustáleným způsobem signalizují KF, je zvláště cenný uváděný soubor tzv. výpovědních forem, které jsou, vedle explicitních performativních výpovědí, pro jednotlivé KF více méně konvencializovány. Např. konstrukce typu co abys / abychom k nim zajeli, co takhle zajet k nim (+ stoupavě klesavá konkluzívní kadence) v češtině pravidelně vyjadřují KF „návrh“. Stále je zdůrazňován rozdíl mezi funkčním potenciálem výpovědi (ten se zakládá na její formě) a aktuální KF (danou komunikativním kontextem zahrnujícím všechny složky komunikativního aktu).

Pojetí performativních sloves jako významného prostředku explicitní signalizace KF je však příliš široké — jako performativní se označuje vlastně každé sloveso, které může pojmenovávat KF, zatímco rozhodující je možnost užít slovesa performativně. Vymezení druhů KF staví na ne zcela stejnorodých kritériích. Rozlišení KF oznamovací, tázací a výzvové je do velké míry dáno souhrou formálních ukazatelů a interakčních podmínek, kdežto další uváděné druhy KF — námitka (+ nesouhlas, protest, ohrazení, odmítnutí), výtka (+ výčitka, napomenutí, důtka, pokárání) a přání se vydělují především na základě interakčních podmínek. Navíc je otázka, zda např. KF výčitka je hierarchicky na stejné úrovni jako KF sdělení. Patrně tomu tak není, jinak bychom museli jako samostatný druh KF vydělit např. také pochvalu (v obou je rozhodující hodnotící postoj podavatele k obsahu výpovědi). Výčitka i pochvala jsou zařaditelné do skupiny sdělení, jako specializované případy.

Dalšími komunikativními složkami výpovědi jsou jistotní modalita, orientace výpovědi k partnerům komunikativního aktu (charakterizují se především vztahy mezi mluvčím a adresátem a prostředky vyjádření tohoto vztahu), k místu komunikativního aktu (na s. 374 je v tabulce bohužel tisková chyba) a k okamžiku komunikativního aktu. Významnou komunikativní složkou výpovědi je rovněž delimitace — vymezení množiny situací, k níž se výpověď (její propoziční obsah) v daném případě vztahuje. (Srov. také výše atribut delimitační.) Věty i substantiva mají extenzi (referenční potenciál), delimitační modifikací se z extenze vyčleňuje reference výrazu ve výpovědní události. Rozlišují se delimitátory identifikační, a to určité a neurčité (vlastní jména a výrazy ten, tento atd. proti nějaký, někdo apod.) a delimitátory kvantifikační (zvláště číslovky, dále pak výrazy všichni — žádný, každý — nikdo apod.). U delimitace jde ovšem také o modifikaci propozice, ne pouze o složku komunikativní.

[201]6. Oddíl G pojednává o zmnožení syntaktické pozice. Termín zmnožení je rovněž zaváděn nově. Vyjadřuje tu skutečnost, že určitá skladební pozice může být obsazena skupinou dvou nebo více členů, aniž je některý z těchto členů jiným členem dominován; do dominačních vztahů vstupuje skupina jako celek, je jediným větným členem. Zmnožení je syntaktickým vztahem, ale nepodílí se na relační vícestupňové struktuře věty. Nevytváří funkční pozice větných složek, nýbrž řadí vedle sebe několik složek se stejnou funkcí. Vztah dominace vytváří syntagma, zmnožením syntaktické pozice vzniká skupina. V rámci zmnožení lze z formálního i významového hlediska rozlišit dva typy vztahů, a to koordinaci a adordinaci.

Složky koordinační skupiny mají různé referenty (označují různé „objekty“), složky skupiny adordinační se potenciálně vztahují k témuž referentu. Může to být i totožnost pouze částečná, v zásadě jde o vztah „široké totožnosti“.

Významové vztahy mezi členy koordinovaných skupin (vztah slučování, odporování a vylučování, na něž se může navrstvovat stupňování) se mohou vyjadřovat juxtapozicí, parataxí a okrajově i hypotaxí. Paratakticky se ovšem mohou vyjadřovat i vztahy rázu subordinačního (dominačního) — vztah příčinný a důsledkový. I na ně se může navrstvovat gradace (Ta věc je pro mne příliš drahá, a tedy i nedostupná.). Dále se rozlišuje koordinace rozšiřující, založená na principu nevětném (Pět a dvě je sedm. Mezi parkem a zelinářskou zahradou vede cesta.), a koordinace sjednocující, která je výsledkem stažení dvou vět a elipsy opakujícího se prvku (Karel přinesl Janě květiny a knihu.). Většinu koordinačních skupin lze vykládat obojím způsobem, avšak pouze koordinace rozšiřující může být vykládána hypotakticky (srov. Romulus s Remem založili Řím — Michelangelo a Dante oslavili Řím). Popis koordinačních vztahů v M 3 lze hodnotit jako značné zpřesnění oproti zpracováním dosavadním. Nepochybně tomu napomohlo uplatnění poznatků logické sémantiky.

Oblast vztahů adordinačních je, jak již bylo řečeno, značně široká. Řadí se sem jak případy tradičně hodnocené jako apozice, tak i tzv. substantivní přívlastek, i případy, u nichž jde o zpřesnění, vysvětlení, opravu aj. Např. Sofie, hlavní město Bulharska; Havlíček básník zastínil Havlíčka novináře; bydleli v Praze v Karlíně; šli jsme mezi poli úvozem apod. Základní charakteristika je následující: složky adordinační dvojice (vícečlenné skupiny se vyskytují jen výjimečně) se potenciálně vztahují k jediné skutečnosti; ta je pak „popisována“ z různých hledisek. Jeden člen ji pojmenovává, další člen toto pojmenování doplňuje, zpřesňuje, hodnotí, shrnuje, vysvětluje apod. Významové vztahy mezi členy skupiny mohou být vyjadřovány spojovacími slovy — a to, totiž, zejména, jinak řečeno aj. V rámci adordinace se rozlišují vztahy izotropní (statické) — bez zřetele k pořadí ve výpovědní realizaci (náš soused, Petr Novák — Petr Novák, náš soused), a vztahy lineární (jednosměrné postupy) — na nádraží v hale (v hale na nádraží je [202]ovšem neshodný přívlastek, srov. nádražní hala), ráno při východu slunce, inženýr konstruktér, román Bratrstvo, v pondělí 15. června.

Apozice se zde chápe jako typ vztahů v adordinační skupině (týká se skupin vyjadřujících vztahy determinační). Jde jednak o vlastnost výrazové stránky syntaxe (jako apozice se označuje nesplývavě připojený člen na témže stupni skladební hierarchie), jednak se jako apozice označuje vztah mezi takto připojeným členem a členem předcházejícím. Zevrubný popis adordinačních skupin se v M 3 označuje za důležitý úkol české syntaxe, ani zde se totiž všechny problémy nepovažují za vyřešené. Zejména je obtížné najít v některých případech objektivní kritéria pro určení základu adordinační skupiny. Často totiž rozhoduje pojetí mluvčího. Např. spojení typu profesor Jirásek, která jsou tradičně označována jako problematická, se sice zdá jednodušší vykládat jako profesor, který se jmenoval Jirásek (tedy považovat za kvalifikující výraz, hloubkový predikát, jméno vlastní). Avšak konstrukce tehdy ještě profesor, nikoli již spisovatel Jirásek ukazují, že jako predikát může být rozvíjeno jen jméno obecné. (Jiný případ ovšem představuje hrad Rožmberk, nikoli obec.) Existují však i skupiny, v nichž směr determinace bez kontextu rozhodnutelný není (tamhleta dívka, má sestra).

Tento oddíl (o vztahu zmnožení celkově, zvláště však co se týká adordinace) ukazuje, že sémanticky orientovaný a založený popis může v syntaxi mnohé povrchově nerozčleněné okruhy předvést přesněji a diferencovaněji. Přesto však asi zůstanou některé oblasti, v nichž popis vždy bude výsledkem jistého kompromisu. To se, pokud jde o češtinu, týká zvláště širokého versus úzkého pojetí apozice. Řešení, které bylo zvoleno zde, totiž vytvoření střechové skupiny vztahů „přiřazení“, dovoluje začlenit diskutabilní případy do systému a uspokojivě je interpretovat sémanticky.

7. Významné místo v M 3 zaujímá oddíl J, věnovaný souvětí. Zpracování této problematiky je možno označit za vskutku nové a zároveň za jeden z nejpozoruhodnějších výsledků této syntaxe, proto se mu budeme věnovat podrobněji. Výklad a popis problematiky souvětí důsledně vychází ze vztahů mezipropozičních. Mezipropoziční vztahy jsou sémantickým předpokladem vzniku komplexního gramatického útvaru, jakým souvětí je. Vztahy mezi větně vyjádřenými propozicemi se mohou v promluvě realizovat trojím způsobem: /1/ jako textová spojení (tj. sledy samostatných vět, nikoli gramatické celky, souvětí v pravém slova smyslu); /2/ souvětná spojení parataktická, souřadná (princip parataxe: věta V2 neobsazuje pozici ve větě V1, V1 a V2, představují dva samostatné tematicko-rematické řetězce, nevztahují se k témuž faktu); /3/ souvětná spojení hypotaktická, podřadná (princip hypotaxe: věta V2 obsazuje některou ze strukturních pozic věty V1; takže mezivětná struktura představuje kombinaci struktur V1 a V2, v níž V1 má platnost struktury nadřazené a V2 podřazené; V2 bývá i sémanticky začleněna do V1).

Jednotlivé propoziční vztahy se obvykle vyjadřují primárně buď parataktickým, nebo hypotaktickým spojením vět, avšak mnohé mezipropoziční [203]vztahy mohou být vyjádřeny oběma způsoby. Ásyndeton (juxtapozice) je neexplicitní vyjádření vztahu, který explicitně (syndeticky) může být vyjádřen jak paratakticky, tak hypotakticky. Asyndetické spojení vět představuje přechod mezi souvětím a spojením textovým, asyndeton se tedy neřadí k parataxi. Formou souvětí podřadného vzniká jeden výpovědní celek, souvětí souřadné představuje volnější nebo těsnější spojení dvou nebo více samostatných výpovědí. Toto rozlišení je důležité mj. pro vydělení tzv. hypotaxe nezačleňovací (souvětí s nepravými vedlejšími větami), které rovněž představují spojení několika samostatných výpovědí.

Klasifikace souvětí je založena na obecně sémanticky vymezených typech vztahů mezi propozicemi. V rámci sémantických skupin se pak podává přehled o formách vyjádření těchto vztahů. Rozdíl mezi souřadným a podřadným souvětím, případně klasifikace vedlejších vět podle větněčlenské platnosti již není nejdůležitějším třídicím kritériem, je pouze rozdílem mezi možnostmi formální realizace nějakého mezipropozičního (logickosémantického) vztahu. Uvnitř souvětí se mezi větnými propozicemi rozlišují následující typy vztahů:

/1/ Mezipropoziční vztahy externí

a) Sémantická (obsahová) paralelnost propozic

Sem se řadí vztahy dvou samostatných, na sobě nezávislých propozic, které však spolu nějak souvisí (mají „styčný bod“) a tvoří jistý obsahový celek. Souvislost mezi oběma propozicemi je buď typu koordinačního (častěji), nebo adordinačního. V rámci vztahů koordinačních se počítá se vztahy založenými na logické konjunkci (vztah slučovací, odporovací, konfrontační) a disjunkci (vztah vylučovací). Na vztahy konjunkční se může navrstvovat vztah stupňovací. O souvětí se vztahem konfrontačním je třeba se zmínit podrobněji. Jde o případy, které byly ve starších syntaxích řazeny jako netypické k souvětí podřadnému, protože v nich nejčastěji vystupují hypotaktické spojky (Někteří lidé nepotřebné věci z domu vyhazují, zatímco druzí je někam pečlivě uloží. Slavoj nakonec prohrál 3:4, když ještě v poločase vedl 3:1. Slavoj vedl ještě v poločase 3:1, aby nakonec prohrál 3:4. Jestliže dole ve vrátnici bylo dusno až nepříjemně, tady nahoře pod střechou bylo ovzduší doslova nedýchatelné.). Mohou se v nich však užívat i spojky parataktické (Pan perkrát chodí po svém revíru ve dne a veřejně, kdežto Matěj chodí stejnými cestami v noci a tajně. První pán si jí ani nevšiml, zato druhý se rychle shýbl a Jůru pohladil. Ovšem tehdy byl den, a teď je večer.). U vztahu adordinačního jde většinou o tzv. adordinaci vysvětlovací nebo výčetnou.

b) Mezipropoziční sémantická závislost

Fakty odpovídající dvěma propozicím jsou prezentovány jako jeden na druhém věcně závislý, přitom však jedna propozice není participantem druhé. Jsou to vztahy rázu okolnostního — temporální, kauzální a způsobové. (Z tradičních tzv. vedlejších vět příslovečných se v této skupině neobjevují vedlejší věty místní, ty se totiž většinou zakládají na jiném mezipropozičním vztahu — často jde o tzv. inkorporaci propozic nebo o propozici determinační, viz níže.) V rámci všech okolnostních souvislostí se vydělují další modifikace, mezi vztahy způsobovými za[204]slouží zmínku věty zřetelově vymezovací, které jsou ovšem případem nepravé mezipropoziční závislosti. Představují pouze větné uvedení, připojení nevětného adverbiále zřetele, např. Pokud jde o vaši práci, jsem spokojen. K větám zřetelově vymezovacím se těsně připojují věty navozující téma výpovědi (u nich také jde o nepravou mezipropoziční závislost); jsou odlišeny tím, že stojí vždy v prepozici, jak to vyžaduje jejich tematická platnost (Pokud jde o oblast literární vědy, záhy se ukázalo, že …).

/2/ Inkorporace propozice do pozice participantu jiné propozice

Při inkorporaci (začleňování) obsazuje začleněná propozice některou pozici maticové propozice, zprav. jako participant jejího intenčního (a valenčního) pole. Inkorporovaná propozice může být realizována větně, nebo některým z typů nominalizace. V některých případech je větná realizace jedině možná, a to buď v důsledku vlastností predikátoru maticové propozice (Domníval se, že matka přijede), nebo v důsledku toho, že predikátor začleněné propozice není schopen nominalizace (Vím, že Bern je hlavní město Švýcarska. Kdo nesní polévku, nesmí do lesa.). V souvětí s inkorporovanou propozicí nejde o vícepredikátovou (polypredikativní) strukturu v tom smyslu jako u mezipropozičních vztahů externích. Jde o strukturu komplexní a hierarchickou, v níž propozice nejsou na stejné rovině, nýbrž jedna zahrnuje druhou. Inkorporované propozice tvoří dvě skupiny:

A. Enunciativní — tzv. věty obsahové, kterými jsou z větněčlenského hlediska zprav. věty objektové nebo subjektové, tedy participantní. Větná realizace je zde formou základní, obě věty souvětného spojení typu Ptal se, kdo …, Vím, že … se chápou jako dále neredukovatelné členy základové větné struktury a tvoří zákládovou strukturu souvětnou.

B. Popisně pojmenovací — popisné pojmenování, které má formu podřazené věty vztažné, zpravidla substantivní. Specifičnost vět tohoto typu spočívá v tom, že určitý jev není pojmenován, nýbrž popsán — Ten, kdo lže, nevěří tomu, kdo mluví pravdu. Mohou stát v pozici odpovídající členu ZVS, nebo členu rozvíjejícímu. Obdobně lze posuzovat věty, které mají platnost komplementu adverbiálového, nejčastěji místního — Dej to tam, odkud jsi to vzal. Věty tohoto typu představují druhotné obsazení substantivní pozice, jsou substitucí.

/3/ Křížení propozic (průnik)

O tomto vztahu se mluví tehdy, jestliže se dvě větné propozice kříží tak, že některý participant jedné z nich (v jisté roli) je referenčně totožný s některým participantem druhé propozice v roli jiné, např. Viděl Karla, jak vchází / vcházet / vcházejícího. Větněčlensky jde o ADV komitativní (resp. vedlejší větu komitativní). Srovnání s větami typu Viděl, jak Karel vchází ukazuje rozdíl ve vztahu dvou propozic. Souvětí s větou komitativní vzniká částečným překrytím dvou propozic, nikoli inkorporací jedné propozice do druhé, jako je tomu u věty obsahové.

/4/ Splývání propozic

Jde o takové překrytí propozic, při němž je predikát jedné propozice sémanticky doplněn predikátem propozice druhé. Podmínkou je referenční totožnost agentu/no[205]sitele v obou propozicích, např. Karel vešel do místnosti bledý. Karel se vrátil nemocen. Jde rovněž o ADV komitativní, avšak u subjektu.

/5/ Vztažení propozice k obsahu nominálního výrazu

V tomto vztahu jde o propozice rozvíjející substantivum nebo substantivní frázi (příp. i substantivní větu). Mezi substantivem a propozicí je vztah /1/ determinační (a tedy dominační), nebo /2/ některý z adordinačních vztahů. U determinujících propozic máme co dělat s atributivními větami rozvíjejícími substantivum v kterékoli větné pozici. Jsou začleněny do propozice, jejíž složkou dominující substantivum je. To ovšem neplatí o nepravých vedlejších větách vztažných, ty do propozice vyjádřené nadřazenou větou začleněny nejsou. Dělí se na pseudodeterminační (Slova se ujal generální tajemník OSN, který seznámil delegáty …) a navazovací, připojené nejčastěji zájmenem což (čehož, čemuž, čímž … apod.). Je vhodné, že M 3 věnuje prohloubenou pozornost také tomuto typu vět. Jde v současné češtině o dosti frekventovaný typ souvětí, který je projevem snahy po zhuštěném vyjadřování. Za stylisticky nevhodné je třeba považovat jen ty věty, které vyjadřují děj zřetelně nesoučasný s dějem věty nadřazené (zprav. jde o děj následující), např. Koupili televizor, který mu darovali k narozeninám.

Za větné propozice ve vztahu adordinačním se považují konstrukce jako Po otci má jen jedno: opovrhuje penězi. Spatřili to, čeho se nejvíc obávali: jak se bitevní loď vynořuje … Jde o způsob vyjádření kvalifikace, forma adordinované věty má proto blíže k vyjádření determinace než sémantické paralelnosti propozic. Není ovšem podřazená v obvyklém smyslu slova.

/6/ Analytická (souvětná) forma jedné propozice

Za souvětnou realizaci jedné propozice lze označit větné spojení s vedlejší větou predikativní. Poněvadž taková věta realizuje pouze jmennou složku analytického predikátu, predikativ, není členem jiné věty, nýbrž pouze součástí jejího členu (jde o monopredikační útvar). Kromě známého typu Obloha byla, jako by ji vymetl se sem řadí i konstrukce s vytýkacím důrazovým opisem (s vedleší větou vztažnou) Byl to Marx, který na to upozornil.

Jestliže rozlišování souvětí souřadného a podřadného není hlavním principem popisu, neznamená to, že by struktuře souvětí z tohoto hlediska nebyla věnována pozornost. Souvětí podřadná jsou organizována na principu hypotaxe, souvětí souřadná na principu parataxe. Souvětí podřadná se v M 3 dále popisují na základě charakteru dominujícího výrazu a podle druhu vztahu podřazené věty k němu.

Pravé vedlejší věty jsou začleněné. Nepravé vedlejší věty nejsou začleněny do nadřazené věty, i když jsou uvozeny spojovacími prostředky, jež fungují jinde jako podřadicí. Jejich hypotaktičnost se projevuje jen větší těsností spojení (parataktické spojení je volnější) a odsunutím hypotakticky připojené věty do pozadí.

Uvádějí se strukturní schémata souvětí (souvětné vzorce) podle počtu vět hlavních a vedlejších a druhů vztahu mezi vedlejšími větami; složitost souvětí se posuzuje podle počtu začleněných větných bloků (začleněných [206]vět prvního stupně závislosti, do nichž jsou začleněny další věty), dále podle rozvětvenosti těchto bloků a jejich „hloubky“ (vícestupňové podřazenosti vět v nich). Struktura souvětí souřadného se posuzuje podle toho, zda jde o dvojici vět, nebo o řadu (tři a více hlavních vět). Řady se pak dále mohou členit na úseky — pevnější spojení vět v rámci řady. Souřadné souvětí může mít strukturu složitější než souvětí podřadné, protože teoreticky vzato každá podřadná struktura se může stát složkou souvětí souřadného. Pokud není spojitost v souřadném souvětí vyjádřena gramaticky, tedy specifickými spojovacími prostředky souřadicími, a máme co dělat vlastně jen s volným zvukovým a grafickým celkem, jde o přechod souřadného souvětí k textové sekvenci.

8. Jako velmi významný přínos syntaktickému popisu je třeba hodnotit také oddíl K, věnovaný aktuálnímu členění (AČ). Je zde podrobně rozpracována prohloubená koncepce AČ, kterou naznačil F. Daneš v knize Věta a text. V rámci AČ se diferencuje téma (T; to, o čem se ve výpovědi mluví) a réma (R; co se tvrdí o tématu), dále pak „známost“ a „novost“ jednotlivých složek daná jejich zapojeností do kontextu (v různě širokém smyslu) a/nebo komunikační situace; k nim se připojuje různý stupeň výpovědní dynamičnosti jednotlivých složek. Přítomnost „známých“ (kontextově zapojených) složek ve výpovědi je pouze fakultativní, pro rozčlenění výpovědi na část tematickou a rematickou není rozhodující. Např. ve výpovědi Nějaký cizinec se mě ptal na cestu k nádraží představuje výraz nějaký cizinec nepochybně téma, z hlediska „známosti informace“ je to však složka nová. (O její „známosti“ lze uvažovat jen v rámci tzv. kontextu zkušenostního, kdy se předpokládá, že komunikanti znají obsah pojmu „cizinec“.) Novost této složky je navíc signalizována užitím neurčitého delimitátoru nějaký. Volba tématu není jednoznačně určena předcházejícím kontextem, nýbrž rozhodnutím autora, srov. např. Mistrovství světa v hokeji pokračovalo včera zápasem Švédska a Finska. Vyhráli Švédové / Švédové vyhráli. Ve druhé výpovědi lze všechny složky považovat za kontextově zapojené, členění na T a R závisí na autorovi. Není ovšem zcela libovolné, závisí na celkové výstavbě textu. I když mezi tématem a známou informací a rématem a informací novou je v češtině často shoda, nelze toto dvojí členění ztotožňovat. Výpovědní dynamičností se pak rozumí míra, s jakou jednotlivé složky výpovědi přispívají k rozvíjení a obohacování obsahu sdělení. I v rámci roviny AČ existuje hierarchie, rozlišuje se zde vrstva základní (sémantická), vrstva kontextová a vrstva důrazová. V tomto pojetí je obraz AČ složitější, než je zavedené, tradiční pojetí, je to však rozhodně adekvátnější a výstižnější popis, než jaký poskytovaly dosavadní mluvnice. Diferenciace tématu a rématu a „známé“ a „nové“ informace řeší mnohé problémy, které si ve starších popisech vynucovaly složité zdůvodňování, případně byly řešeny nedůsledně. Jistou nesnáz představuje jen ta skutečnost, že výklady o AČ jsou v M 3 rozděleny. V oddílu K se sice hovoří o návaznosti výpovědí následujících za sebou, avšak explicitní popis tohoto jevu, [207]který s AČ bezprostředně souvisí, totiž tematických posloupností, se podává až v oddílu M (textová syntax). Je ovšem pravda, že tematické posloupnosti jsou jevem patřícím k obsahové soudržnosti textu, nikoli jedné výpovědi.

9. Samostatný oddíl (L) je v M 3 věnován také slovosledu. Za slovosledné činitele jsou považovány ty složky jazykového systému, které se významným způsobem uplatňují při uspořádávání mnohorozměrných jazykových obsahů do jednorozměrné, lineární podoby. Základními slovoslednými činiteli v češtině jsou aktuální členění, gramatická stavba výpovědi a rytmická stavba výpovědi; k nim se připojuje styl, který může ovlivnit hierarchii výše uvedených činitelů. Při popisu slovosledných zákonitostí se využívá zejm. poznatků o sémantické struktuře věty (jistého zobecnění participantských rolí, klasifikace sémantiky predikátů), ukazuje se těsná souvislost slovosledu s komunikativní platností výpovědi. Současný český slovosled je výsledkem funkční souhry více faktorů a jeho variabilnost nelze ztotožňovat s vágně chápanou „volností“. Slovosledné varianty umožňují odstínit různé aspekty výpovědi v závislosti na kontextu a záměru mluvčího.

10. Závěrečný (stostránkový) oddíl M je věnován textové syntaxi. Bylo by asi možné vést spor o to, zda přiřazení této problematiky k výkladům syntaktickým je vhodné a zda by nebylo lepší vyčlenit pro textovou syntax zvláštní svazek. (Je ovšem jasné, že značnou roli zde patrně sehrály vydavatelské možnosti.) Na jedné straně je samozřejmé, že v rámci syntaxe je podáván výklad i o těch jevech, které překračují rámec větné syntaxe, na druhé straně ne příliš velký rozsah, který mohl být textu věnován, donutil autory soustředit se jen na textové rysy základní, resp. zejména na jevy hypersyntaktické, u nichž je bezprostřední návaznost na větnou syntax zřetelná. Nebylo by tedy vhodné pokládat výklady o textu v M 3 za vyčerpávající. V oddílu věnovaném textové syntaxi se ocitly jen okruhy vskutku podstatné, které mají pro charakteristiku textu a jeho výstavby základní důležitost (vymezení textu jakožto minimálního komunikátu, popis komunikačního aktu a jeho složek, klasifikace textů, koheze a koherence textu, realizace a modifikace syntaktických konstrukcí v textu, problematika konektorů). Pokud jde o specifickou „textovou rovinu“ v jazykovém systému, o níž se často pochybuje, autoři se vyslovují o její existenci kladně. Zdůvodňují to předpokladem fungování určitého souboru textových vzorců a specifických pravidel pro vytváření a recepci textů (tyto vzorce se v M 3 ovšem neuvádějí). Podrobnější přehled zpracování textové syntaxe, jaký by si tento oddíl nepochybně zasloužil, by si však vyžádal příliš mnoho místa.

11. Výklady o textové syntaxi jsou nejvíce dokladem toho, že v M 3 je představen vskutku reprezentativní přehled výsledků syntaktického zkoumání českého jazyka. Z existujících syntaktických popisů češtiny je tento nepochybně nejúplnější — objem zpracovaného materiálu je vskutku impo[208]zantní. Lze se však ptát, zda je to také popis nejsystematičtější. Zdá se totiž, že dlouhá doba, po kterou se Mluvnice připravovala, změny v koncepci, ke kterým za tuto dobu došlo, zanechaly jisté stopy na teoretické kompaktnosti celku. Rozhodně je dosti značný rozdíl mezi oddíly C a D, které v popisu vycházejí od formy, a oddíly následujícími, v nichž je východiskem rovina sémantická. Je otázka, zda snaha přizpůsobit se tradici přinesla žádoucí výsledek. Jestliže podstata syntaktických jevů je určována sémantickou rovinou jazyka, jak se ostatně tvrdí i v M 3, zdá se, že popis založený na formě dospívá k odhalení podstaty oklikou, resp. tuto podstatu zamlžuje. To platí zvláště pro popis základových větných struktur. Je možné, že autoři došli k názoru, že výklad některých teoretických otázek lze v M 3 postrádat (systematiku predikátů, sémantické formule, které významným způsobem objektivizovaly sémantickou analýzu a dovolovaly uvádět její výsledky do souvislosti s popisem dalších rovin), protože je k dispozici v předcházejících dílčích studiích. Byla-li však Mluvnice češiny koncipována jako vědecká gramatika, mohla být její teoretická koncepce probrána obšírněji. Nebylo by to patrně v rozporu ani s (poněkud překvapivým) označením Mluvnice jako vysokoškolské učebnice — přinejmenším by studenti dostali k dispozici kompletní přehled teorie i „praktického popisu“. (Užívat Mluvnice jakožto učebnice však asi bude málokterý student, v úvahu přichází spíše využití některých partií pro semináře. O tom se ostatně přesvědčila autorka této recenze ve své vlastní praxi.)

Výsledky, které práce autorského kolektivu na třetím svazku Mluvnice přinesla, jsou bezpochyby značné. Byla zaplněna mnohá bílá místa, odstraněny nedůslednosti, mnohé okruhy skladby byly ukázány v novém světle. Díváme-li se však na toto dílo jako na dovršení badatelského úsilí jistého směru za posledních přibližně třicet let, zdá se, že nedošlo ani tak k návratu k tradici, jako k narušení tradice již vytvořené.

[1] Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny, SaS 36, 1975, s. 18—46.

[2] F. Daneš, Z. Hlavsa a kol., Větné vzorce v češtině, Praha 1981.

[3] F. Daneš, Věta a text, Praha 1985.

[4] M. Grepl, P. Karlík, Gramatické prostředky hierarchizace sémantické struktury věty, Brno 1983.

[5] M. Grepl, P. Karlík, Skladba spisovné češtiny, Praha 1986.

[6] Mluvnice češtiny 3, Praha 1987. Redaktoři svazku F. Daneš, M. Grepl, Z. Hlavsa. Autorský kolektiv H. Běličová, M. Čejka, F. Daneš, E. Dvořák, M. Grepl, K. Hausenblas, Z. Hlavsa, J. Hoffmannová, J. Hrbáček, J. Chloupek, P. Karlík, E. Macháčková, O. Müllerová, B. Palek, J. Nekvapil, J. Novotný, P. Piťha, H. Prouzová, M. Rulfová, B. Rulíková, O. Šoltys, L. Uhlířová, S. Žaža. O postupu příprav mluvnice informoval O. Šoltys v NŘ 64, 1981, s. 52—55, a v NŘ 66, 1983, s. 258—261.

[7] Srov. diskusi mezi K. Horálkem a K. Hausenblasem, SaS 37, 1976, s. 81—5, a 38, 1977, s. 43—53.

[8] Srov. vymezení tzv. komplexního větného vzorce, s. 58—59.

[9] Srov. d. cit. v pozn. 3, s. 67, zejm. pak 118—119, F. Daneš zde ovšem užívá termínu dominance; je otázka, proč byl tento termín pozměněn.

[10] Srov. M. Komárek, Status tzv. větného vzorce v systému jazyka (K valenčním vztahům verba finita), in: Funktion und Struktur in der Grammatik der slawischen Sprachen, München 1987, s. 11—19.

[11] Srov. d. cit. v pozn. 3, s. 64—73.

[12] Srov. F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1951, s. 790—791; F. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1962, s. 241—242; J. Bauer, M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, Praha 1972, s. 124; M. Grepl, P. Karlík, Skladba spisovné češtiny, Praha 1986, s. 299—300.

[13] Srov. d. cit. v pozn. 3, s. 12—13.

[14] Srov. tzv. determinační atribut u V. Šmilauera, Novočeská skladba, Praha 1947, s. 191.

Naše řeč, volume 72 (1989), issue 4, pp. 188-208

Previous Jana Matúšová: Vývoj a standardizace pomístních jmen a urbanonym v českém pohraničí

Next Jan Petr: Kniha o polonismech ve spisovné češtině