Vývoj a standardizace pomístních jmen a urbanonym v českém pohraničí
Jana Matúšová
[Articles]
-
0. Současný stav pomístních jmen[1] a urbanonym[2] v jazykových oblastech dříve česko-německých je výsledkem dlouhodobého a značně složitého vývoje. Nejvýraznějším mezníkem tohoto vývoje byl bezpochyby rok 1945, kdy s odsunem německého obyvatelstva vzniklo z dvojjazyčné oblasti území prakticky jednojazyčné (pomineme-li [180]drobné zbytky německého osídlení). Tato změna zasáhla specifickým způsobem jak do vývoje urbanonym, tak i pomístních jmen a měla i své důsledky pro standardizaci jmen probíhající po r. 1945.
V tomto článku předkládáme výsledky výzkumu obou skupin jmen v jazykově kontaktních oblastech[3] a pokoušíme se o stručné srovnání jejich podstaty, vývoje a stavu.
1. Urbanonyma jsou názvy, které se bezprostředně dotýkají života obyvatel města. Neidentifikují pouze objekty (ulice ap.), ale lokalizují zároveň i bydliště lidí, sídla organizací ap., a sehrávají tak důležitou úlohu v oblasti administrativně správní. S rozvojem měst, a tedy i urbanonymie, a s využitím kulturně a politicky angažovaných názvů (Kaiser Franz Josef Strasse — dnes V. I. Lenina, Schreyergasse — dnes B. Němcové, ul. Vančurova ap.) se stávají některé typy názvů ulic atd. též záležitostí kulturní a politickou.[4] Již tato fakta signalizují, že urbanonyma fungují především v oficiální komunikaci, a proto je nutné kompletní pojmenování ulic a úplná fixace jejich jmen v plánech měst, seznamech ulic atd. Rozvoj urbanonymie je třeba úředně řídit, a tvorba urbanonym se tak stává do značné míry záležitostí závislou na individuálním přístupu odpovědných pracovníků. Neexistují totiž oficiální směrnice, které by tvorbu urbanonym jednoznačně určovaly.
1.1 Struktura urbanonymie podle sémantické motivace není příliš pestrá. Podle ní lze jak staré německé, tak i nové názvy ulic, náměstí atd. rozdělit zhruba do několika skupin:[5]
1.1.1 Názvy podle směru komunikace — Lanovská ul. (dříve Langenauer Strasse; Lanov — německy Langenau).
1.1.2 Názvy podle polohy komunikace, její vlastnosti apod. — U lázní, Východní, Rathausplatz (Rathaus = radnice; dnes nám. Kl. Gottwalda), Neustadt (tj. Nové Město; dnes Tylova).
1.1.3 Názvy podle významné osobnosti — Kablikstrasse (dnes tř. Rudé armády), Kaiser Franz Josef Strasse (dnes V. I. Lenina).
1.1.4 Názvy podle obyvatel ulice — Richtergasse (Richter = rychtář, popř. soudce; dnes malá ulice bez jména), Planschmiedgasse (Planschmied = člověk dělající plány; dnes beze jména).
[181]1.1.5 Urbanonyma z pomístních jmen Fuchsberg (dnes doslovně přeloženo jako Liščí kopec), Staffelberg (Staffel- = stupňovitý, terasovitý; dnes Letná).
1.1.6 Názvy podle významné události, podle armád, organizací, národností atd. (jde převážně o nejnovější vrstvu jmen) — ul. Lidická, tř. Rudé armády, Družstevní, Lužická.
1.2 Podíl jednotlivých sémantickomotivačních typů v urbanonymii města závisí na velikosti města, a tedy na počtu ulic, a to jak z hlediska synchronního, tj. při srovnávání stavu názvů ulic různých měst v současné době, tak i z hlediska diachronního (tzn. při srovnávání urbanonym jednoho města v různých vývojových etapách).
Čím je město menší, tím je větší procento názvů původně vycházejících z reality (okolní skutečnost se odráží v názvech podle polohy komunikace, jejího směru, obyvatel … např. Tkalcovská, Krkonošská, Nádražní aj.). Ve větším městském celku je tato možnost vyčerpána, a proto je třeba sáhnout k názvům nemotivovaným skutečností (urbanonyma podle osobností, armád … např. Hálkova, V. I. Lenina, tř. Rudé armády). Přitom v oblasti názvů podle osobností můžeme v malých městech sledovat vyšší procento využití osobních jmen regionálně významných postav (Hanče a Vrbaty, J. Buchara v Jilemnici), naopak názvy podle osobností cizích jsou řídké, popř. vůbec chybějí. Někdy může mít urbanonymum podle osobnosti určitou zprostředkovanou souvislost s objektem v ulici (Komenského — v ulici je škola, Tyršova — v ulici je tělocvična). V menších městech se tento případ často opakuje.[6]
1.3 Dalším faktorem ovlivňujícím sémantickou motivaci urbanonymie je politická situace. Ve vývoji názvů ulic lze sledovat dvě tendence, a sice tendenci k dlouhodobému tradování názvů, k jejich petrifikaci, a naopak sklon jednotlivých jmen (i celé urbanonymie) k prudkým změnám. Každá z těchto tendencí je charakteristická pro určité sémantickomotivační typy a v souvislosti s tím pro určitá historická období.
1.3.1 Pro názvy vycházející z reality (K mlékárně, Lanovská ap.) je typická stabilita, naopak urbanonyma odrážející politickou atmosféru společnosti (kpt. Jaroše — dříve Ehingerstrasse; nám. Kl. Gottwalda — dříve Masarykovo nám., Rathausplatz) se mění se společensko-politickými změnami.
Vývoj urbanonym probíhal od stabilního systému jmen vycházejících ze skutečnosti k soustavě názvů, v níž v důsledku zvýšení počtů ulic bylo třeba využít urbanonym politicky angažovaných (v menších městech českého pohraničí se výrazně zvyšuje počet těchto názvů v období mezi dvěma světovými válkami), a tím se vytvářejí podmínky k prudkým změnám části urbanonymie v závislosti na změnách politické situace.
1.3.2 V r. 1945 však nedošlo v česko-německém pohraničí pouze ke zlomu politickému, ale i ke změně jazykové. Zásadní proměna jazykové základny způsobila, [182]že se nahrazují nejen staré názvy podle osobností a jiných politicky angažovaných jmen, ale že se mění prakticky veškerá urbanonymie, tzn. i jména vycházející z reality (Schützenstrasse — od r. 1945 Vančurova, Fischerberg — Škroupova, Töpfergasse — Palackého, Langegasse — Lužická). Přitom se názvy podle reality nahrazovaly jmény podle osobností. Využití překladu jmen podle reality záleželo na tom, zda skutečnost, jíž bylo pojmenování motivováno, ještě existovala (Elbegasse — dnes Labská, Bahnhofstrasse — dnes Nádražní; naproti tomu Richtergasse — později Cukrářská, dnes bez jména), a na přístupu odpovědných orgánů. V našem případě (tj. Vrchlabí) bylo využití překladu minimální; určitá souvislost starého názvu s novým může být někdy víceméně náhodná (Mozartstrasse — dnes Smetanova ul.).
Nahrazením názvů motivovaných okolními skutečnostmi jmény podle osobností, popř. jinými politicky angažovanými urbanonymy (Vítězná, Rudé armády atd.) došlo po r. 1945 k vytvoření předpokladu pro prudké změny podstatné části urbanonymie, stabilita systému se snížila.
1.3.3 V nejnovější vývojové fázi urbanonym se ve zvýšené míře využívá pro označování ulic v nových čtvrtích na okrajích měst názvů podle polohy komunikace ap., tedy názvů vycházejících z reality. Zdá se, že současný rozvoj motivačního složení urbanonymie spěje opět k vyšší stabilitě systému.
1.4 Při pohledu na zkoumaná urbanonyma lze konstatovat, že se struktura urbanonymie podle sémantické motivace vyvíjí po vytvoření různorodých sémantických skupin v názvech ulic v jakýchsi vlnách v závislosti na politické situaci. Po politické přeměně a v období vyostřených politických poměrů je častější využití politicky angažovaných názvů (např. po r. 1945), s ustálením společenských poměrů přicházejí ke slovu více urbanonyma vycházející z reality. V souvislosti s tím se snižuje, popř. zvyšuje stabilita systému, který pružně zaznamenává mimojazykové skutečnosti. (Je zde ovšem třeba opět připomenout roli subjektivního činitele, tj. přístupu odpovědných pracovníků, jejichž prostřednictvím se odráží politické smýšlení vedoucích vrstev společnosti v názvech ulic.)
1.5 Po formální stránce nejsou urbanonyma příliš rozmanitá (souvisí to i se stejnorodostí označovaných objektů) a mají vztah k sémantickomotivační stránce jmen.
1.5.1 Nejčastějším typem českých urbanonym jsou vícečlenná pojmenování obsahující jméno druhové (ulice, náměstí) a jeho bližší určení přívlastkem shodným (adjektivem) nebo neshodným (substantivem). Formu těchto pojmenování lze vyjádřit vzorcem A+S, tj. adjektivum + substantivum ulice (Krkonošská ul., Vančurova ul. aj.) s různými variantami, popř. S + gen S, tj. substanti[183]vum ulice + 2. p. substantiva, opět s variantami — zvl. u názvů podle osobností (ul. J. Fučíka, ul. Vítězného února).
Nejvýraznější tendencí v oblasti jazykové formy urbanonym je snaha o co nejúspornější vyjádření. Tato jazyková ekonomie se projevuje především již téměř systémovým vypouštěním druhového jména ulice (Roztocká, Lesní) a u názvů podle osobností posunem od vícečlenného názvu v genitivu (J. K. Tyla) k jednočlennému adjektivnímu názvu (Tylova), pokud ho lze vytvořit.[7] Těmto názvům odpovídají v němčině především kompozita Hauptstrasse, Wassergasse, Klosterweg, u nichž přirozeně nelze vypouštět druhou, určovanou část složeniny -gasse, -strasse, -weg, -platz, a ani u názvů typu Langegasse se slovo Strasse, Gasse atd. nevypouští. Jazyková ekonomie se tedy u německých názvů v tomto směru neuplatňuje.
1.5.2 Pro českou i německou urbanonymii jsou dále též typické názvy předložkové, tj. p+S (p = předložka, S = substantivum), např. Na kopci, U vodojemu, Hinter dem Kloster (dnes Dobrovského), které mají blízko k PJ.
1.6 Lze tedy konstatovat, že urbanonyma, jakožto celospolečensky závažné a společností řízené názvy, prodělala v r. 1945 důslednou jazykovou změnu a že byla v převážné většině přerušena i sémantickomotivační kontinuita nových jmen se starými německými urbanonymy vycházejícími z reality.
2. Pomístní jména (PJ) lze označit — stejně jako urbanonyma — termínem mikrotoponyma. Obě skupiny názvů totiž označují objekty poměrně malých rozměrů. Přesto je možno nalézt mezi PJ a urbanonymy značné rozdíly.
2.1 Protože PJ nemají z hlediska svého fungování takový společenský význam jako urbanonyma (neslouží k oficiálnímu určení bydliště člověka nebo sídla organizace), není nutné označení každého objektu (pole, louky …), ani zachycení všech jmen v katastrálních mapách ap. PJ tedy fungují především v mluvené — polooficiální a neoficiální — komunikaci, vznikají a vyvíjejí se spontánně. Vzhledem k tomu, že PJ nejsou zpravidla písemně fixována, dochází u nich v průběhu vývoje ke změnám formy, zatemňování významu, přenášení názvů z objektu na objekt, k jeho iradiaci atd. K politickým proměnám se PJ chovají (zpravidla) indiferentně, změna jazykové základny však vede v oblasti pomístního názvosloví k závažným proměnám.
[184]2.1.1 V r. 1945 došlo v původní česko-německé kontaktové oblasti k posunům v jazykové situaci. S odsunem německého obyvatelstva byl přerušen kontakt dvou národností a ubylo velké procento uživatelů jmen. Mnoho německých jmen zaniklo, avšak na rozdíl od urbanonym nedošlo k úplnému přerušení (jazykové nebo — u českých ekvivalentů jmen — alespoň sémantickomotivační) kontinuity německých jmen.
2.2 Vývoj jednotlivých německých jmen měl po r. 1945 různý průběh. Zachování starých cizojazyčných onymických jednotek v českém jazykovém prostředí a jejich zapojení do živého užívání bylo ovlivněno různými faktory.
2.2.1 Procento zachovaných a užívaných německých lexikálních jednotek v onymickém systému po r. 1945 je závislé na národnostním složení obyvatelstva obce před r. 1945, na podílu českého obyvatelstva. Tabulka naznačuje, že čím vyšší bylo procento českého obyvatelstva v obci, tím více německých jmen se zachovalo po r. 1945.[8]
Tab. 1. Jazykové rozrůznění PJ po r. 1945 v závislosti na národnostním složení obyvatelstva před r. 1945
| Obec | Češi | Němci | Německé názvy | České názvy | |||||
| uží- | zná- | s čes. | cel- | uží- | zná- | cel- | |||
| Strýčice | 59 | 23 | 16 | 7 | 6 | 29 | 39 | 4 | 43 |
Bližší lokalizace obcí: Strýčice (okr. České Budějovice), Ždírec (okr. Havlíčkův Brod), Damnov a Erpužice (okr. Tachov).
2.2.2 Jména, která zachovali po r. 1945 pouze jednotlivci (zbytky německého osídlení, popř. jednotliví čeští starousedlíci) zanikla, pokud se nevytvořil nový kontakt těchto jednotlivců s širší základnou obyvatelstva. Tak mohlo být např. jméno vneseno majitelem pozemku, popř. pamětníkem jména mezi družstevní rolníky a mohlo se tak dostat do nejnovější vrstvy PJ — názvů honů. Svou roli tu zároveň sehrála kontinuita využívání půdy. Např. se ujal název honu Na hene[185]bizn, tj. Hennewiesen (Henne = kvočna, slepice, Wiese = louka), V grintlu, tj. Gründl (= údolíčko).[9]
2.2.3 Kontinuitu německých názvů ovlivňuje i velikost, popř. význam objektu. Názvy pro objekty, které byly významnými orientačními body v krajině (kopce ap.), byly natolik známé, že se zachovaly i v případě, že v obci nebylo vyšší zastoupení českého obyvatelstva. (Např. název kopce Štajruk/Štejruk, Štejnruk)[10]
Závěry uvedené pod 2.2.1 — 2.2.3 mají souvislost s vytvářením jazykových kontaktů Čechů a Němců před r. 1945 a později českých starousedlíků a nových osídlenců. Jazykové kontakty mají tedy rozhodující úlohu při předávání PJ z generace na generaci a mezi různými jazykovými společenstvími navzájem.[11]
2.3 Německé názvy, které se zachovaly po r. 1945, se začleňovaly do českého onymického systému, přizpůsobovaly se zákonitostem tvoření českých PJ. Jde prakticky o pokračování procesu, který probíhal již v době jazykového kontaktu. Do období po r. 1945 můžeme datovat zejména změny týkající se podob užívaných v nejnovější vrstvě PJ — názvech honů JZD.
Jmenujme např. spojování s českými předložkami a v souvislosti s tím připojování deklinačních koncovek (V pušu, tj. Busch = křoví; Na steslích, tj. Stössel = snad zdrobnělina od Stoss = mez), pluralizaci jmen (Špicokry, tj. Spitzacker = špičaté pole), využití derivace (Podperk, tj. pod+Berg, Berg = kopec, Píhálek, tj. Bühel+ek, Bühel = pahorek), spojování s českými přívlastky (Bruthene vpravo, vlevo, Bruthenne = kvočna; Přední, Zadní trýs, tj. Trieschfeld, tzn. trojhonně obdělávané pole).
2.4 Přestože úřední, psaná sféra komunikace je pomístním jménům cizí, vzniká potřeba zanést PJ do různých map, sloužících hospodářským aj. účelům. Přitom však dynamický vývoj PJ není těmito úředními záznamy nikterak ovlivněn. Je to dáno už tím, že s mapami přijde do styku jen nepatrný počet obyvatel a jiné zdroje, které jsou vlastní urbanonymům (tabulky v ulicích …), neexistují.
Vzhledem k tomu, že jsou PJ obsahově i formálně velmi různorodá a že neexistuje jen několik typů jejich tvoření, jako je tomu u urbanonym, bylo třeba při standadrdizaci PJ po r. 1945 v českém pohraničí vyjít ze stavu PJ před r. 1945 a konfrontovat jej se situací po přeměně v r. 1945 (musel být brán ohled na to, že PJ jsou důležitým historickým pramenem a že jsou součástí kulturní tradice). Při vytváření no[186]vého názvosloví pro mapy bylo tedy třeba kombinovat postup synchronní (spolupráce Českého úřadu geodetického a kartografického s okresními názvoslovnými sbory a národními výbory) a diachronní (čerpání podkladů ze starších německých map).
2.4.1 Základem nového standardizovaného názvu mohlo teoreticky být:
německé PJ
a) převzaté ze staré mapy (Sonnenwand — Sluneční stráň; Králíky, okr. Ústí nad Orlicí);
b) známé obyvatelstvu
— v německé podobě (Štajruk ap., z něm. Steinruck; Stein = kámen, -ruck — snad z Rücken = hřbet; mapa: Kamenina; Ždírec, okr. Havlíčkův Brod);
— v podobě integrátu (Na trýši, z něm. Trieschfeld = trojhonně obdělávané pole; mapa: Na triši; Hořesedly, okr. Rakovník);
— v podobě českého překladu (V pětiprstech, z něm. Fünffingergasse; mapa: Pětiprstí, Králíky, okr. Ústí nad Orlicí);
české PJ
a) převzaté ze staré mapy, kde mohlo být zachyceno v podobě
— české (stará mapa: Prosetsch; nová mapa: Proseč; Ždírec);
— poněmčené, zkomolené (Radischke; nová mapa Hradiště)[12];
— přeložené do němčiny (příklad nezjištěn);
b) známé obyvatelům
— v podobě české (V rybníčkách; převzato do mapy; Hořesedly, okr. Rakovník);
— v podobě poněmčené (Am Nemec; v mapě nevyužito; Hořesedly).
Německé názvy byly při standardizaci (volně) překládány do češtiny (Sandberg — Písečný vrch), tvořila se jména názvuková, tj. zvukově podobná (Schlotten Berg — Slatinné vrchy); integráty silně počeštěné byly využity v nezměněné podobě (U vůči — dříve doloženo jako Wutscher Äcker); názvy významově nejasné, ale formou evidentně německé, popř. PJ z německých osobních jmen ap. byly nahrazeny (Gottstein Fels — Na skalkách).[13]
2.5 Kombinováním diachronního a synchronního přístupu a využitím různých postupů při převádění německých jmen do češtiny bylo vytvořeno oficiální pomístní názvosloví pro mapy. Ukazuje se ovšem, že názvy v mapách odpovídají jen v nízkém procentu názvům užívaným v jednotlivých obcích. Příčiny je třeba hledat ve složité situaci v českém pohraničí po r. 1945, v dynamičnosti systému PJ, neznalosti jmen mezi informátory z řad pracovníků NV atd.
[187]3. Závěr. Srovnání stavu a vývoje urbanonym a pomístních jmen na původně česko-německém území ukazuje na významné rozdíly obou skupin jmen.
Pro urbanonyma je typická souvislost s osídleností objektů, jejich fungování v oficiální sféře, vztah k oblasti politické a administrativně-správní (z čehož vyplývá požadavek jejich úplnosti a jejich umělé tvoření), poměrně jednotvárné utváření jmen jak po stránce formální, tak po stránce sémantické motivace. Pro sémantickomotivační strukturu názvů ulic ap. je charakteristická souvislost s velikostí města a politickou situací ve společnosti. R. 1945 mohl v závislosti na orgánech vykonávajících změnu představovat takřka úplné přerušení vývoje urbanonym v původně dvojjazyčné oblasti.
Naproti tomu pomístní jména označují zpravidla neosídlené objekty, fungují ve víceméně neoficiální, mluvené komunikaci, jsou velmi různorodá jak po stránce formální, tak i po stránce sémantické motivace. Jejich vývoj je poměrně plynulý, k politickým změnám indiferentní. Po r. 1945 byla částečně (v závislosti na míře kontaktů zvl. před r. 1945) zachována jazyková, popř. sémantickomotivační kontinuita německých názvů.
V oblasti standardizace obou skupin jmen se ukazuje též výrazný rozdíl. Úřední formy uličního názvosloví jsou závazné, při jejich užívání v běžně mluveném projevu dochází nanejvýš k morfologickým, popř. k drobným slovotvorným změnám (ve Vodičkový ulici, Dolení ulice — Dolenka), které ovšem nemohou vést k nedorozumění. Naproti tomu PJ běžně užívaná jsou zcela nezávislá na formách standardizovaných. Oficiální formy, které se často zásadně odlišují od podob užívaných, nemají podstatný vliv na užívání PJ. Kořeny těchto rozdílů mezi standardizovanými podobami PJ a urbanonym je třeba hledat ve sféře jejich fungování a v různé úloze, kterou sehrávají při společenské komunikaci.
Jak se ukazuje, výzkum urbanonym a PJ v českém pohraničí přináší vedle poznatků typických pro jazykově kontaktovou oblast i některé závěry obecnější povahy, týkající se rozdílné podstaty obou skupin jmen, jejich různých historických kořenů a vývojových zákonitostí. Může tedy onomastické zkoumání určitých specifických problémů přispět i k řešení otázek zásadnějšího charakteru.
[1] Pomístní jména (dále PJ) se definují jako „vlastní jména neživého přírodního objektu a jevu na Zemi a toho člověkem vytvořeného objektu na Zemi, který není určen k obývání a je v krajině pevně fixován“. (Základní soustava a terminologie slovanské onomastiky, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 14, 1973, č. 1).
[2] Definice urbanonym není ještě ustálená. Urbanonyma se obvykle chápou jako názvy ulic, náměstí, veřejných prostranství apod. Jde tedy o názvy člověkem vytvořených a zpravidla osídlených objektů, sloužící k orientaci ve městě.
[3] Srov. J. Matúšová, Ustalování pomístních jmen v oblasti česko-německého jazykového kontaktu po r. 1945, referát na 2. čs. onomastické konferenci, Smolenice 1987 (v tisku); Ke stavu a vývoji urbanonymie měst na česko-německém jazykovém rozmezí, in: Onomastika a škola 2, Urbanonymia (zborník prednášok z 2. celoštátneho onomastického seminára, Modra 1986), Bratislava 1988, s. 84—90.
[4] Srov. P. Peňáz, Zamyšlení nad názvy ulic, NŘ 70, 1987, s. 88—93.
[5] Uvedené příklady pocházejí z Jilemnice a z Vrchlabí; srov. též M. Blicha, Charakteristika názvov ulíc okresných miest Východoslovenského kraja, Košice 1986.
[6] Zjištěno v Jilemnici a ve Vrchlabí.
[7] Ve spisovném jazyce nelze vytvořit přivlastňovací přídavné jméno od příjmení adjektivních (Dobrovského), viz Mluvnice češtiny, Praha 1986, s. 370. Adjektivní příjmení mužská se v urbanonymech objevují v podobě s rodným jménem (Ant. Zápotockého) i bez něj (Chelčického, Palackého). Ženská — přechýlená příjmení, která mají vesměs adjektivní charakter (je pro ně typické složené skloňování) jsou vždy užita s rodným jménem, popř. jeho zkratkou či počátečním písmenem (Kar. Světlé, B. Němcové, J. Kablíkové).
[8] Počty názvů jsou udány podle soupisů z 60. a 70. let; počty obyvatel byly převzaty z lexikonu Statistisches Gemeindelexikon des Landes Böhmen, Praha 1935; Srov. stejný závěr: J. Pleskalová, Pomístní jména na nově osídleném území, referát na 2. čs. onomastické konferenci, Smolenice 1987.
[9] Ždírec, okr. Havlíčkův Brod.
[10] Viz d. cit. v pozn. 9.
[11] Srov. S. Sonderegger, Das Kontinuitätsproblem in der Namengebung des schweizerischen Sprachraumes, Berichte zur deutschen Landeskunde, sv. 53, seš. 2, 1979, s. 371—388.
[12] J. Jejkal, K pomístním jménům v českém středohoří XXII (Hradiště), Onomastický zpravodaj ČSAV (v tisku).
[13] Srov. L. Hanzalová, Revize pomístního názvosloví po r. 1945, Zpravodaj Místopisné komise 16, 1975, s. 600—605; V. Šmilauer, Revize českých pomístních jmen, NŘ 40, 1957, s. 260—276.
Naše řeč, volume 72 (1989), issue 4, pp. 179-187
Previous Miloslav Sedláček: Sto let od vydání Mluvnických rozprav Františka Bačkovského
Next Milada Hirschová: Třetí svazek akademické Mluvnice češtiny
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1