Druhý svazek akademické Mluvnice češtiny
Alois Jedlička
[Reviews and reports]
-
Druhý díl akademické Mluvnice češtiny (Tvarosloví)[1] zpracovává tvaroslovnou látku současné spisovné češtiny ve dvou oddílech. Obsahem prvního oddílu, nazvaného Funkční tvarosloví, je výklad o gramatických jevech, které byly v některých starších mluvnicích řazeny do skladby, a to do oddílu pojednávajícího o významu slovních druhů a tvarů. Bylo tomu tak v mluvnicích J. Gebauera, F. Trávníčka a také v Novočeské skladbě V. Šmilauera. V České mluvnici B. Havránka—A. Jedličky jsou shodně s mluvnicí akademickou součástí výkladů tvaroslovných. Druhý oddíl (Formální tvarosloví) pojednává o tvarovém systému (paradigmatice) slovních druhů ohebných.
Akademická mluvnice je typem mluvnice vědecké. Její vědeckost se projevuje jednak v teoretickém a metodologickém přístupu k výkladu a charakteristice jevů, jednak v bohatství (a také výstižnosti) jazykového materiálu, kterým se dané jevy dokládají. Zpracování funkčního tvarosloví je novátorské v důsledném uplatnění východiska funkčně-sémantického a komunikačního. Je to v souladu s novou orientací v současné lingvistice světové, k níž vydatnou měrou přispěla průkopným způsobem i lingvistika česká monografickými pracemi spoluautorů Mluvnice češtiny (dále MČ). Plné využití nových výtěžků domácí jazykovědy se projevuje i ve zpracování formálního tvarosloví. Můžeme připomenout, jak dále ještě ukážeme, vyhraněný přístup při jemné analýze morfematické struktury tvarů, využití teoretických i praktických výtěžků při řešení problematiky variantnosti normy,[1a] přínos české lingvistiky k propracování pojmu dynamiky v rovině jazykového systému i fungování jazyka v textech. V konkrétní charakteristice jevů se aplikuje pojetí centra (jádra) a periférie (okrajových jevů) jazykového systému, pojetí, v kterém je možno rovněž vidět přínos české jazykovědy. Značná pozornost byla věnována i zjišťování vývojových tendencí, a to i v jejich promítnutí synchronním, mezi jiným také uplatnění tendence (principu) výrazové ekonomičnosti (hospodárnosti). Ve výkladech se důsledně přihlíží i k funkční stylové diferenciaci jazykových pro[141]středků. I v předmluvě se oprávněně konstatuje, že byl uplatněn i zřetel k úzkým spojitostem mezi morfologií tvarotvornou a slovotvornou.
Zpracování tvarosloví v 2. dílu MČ je dílem početného autorského kolektivu. Za redakce M. Komárka, J. Kořenského, J. Petra a J. Veselkové se na něm podílelo 22 spoluautorů[2] (pokud jde o formu účasti na zpracování, uvádí se v předmluvě, že šlo někdy o vypracování samostatných podkladových studií). Vzhledem k počtu spoluautorů je třeba vyzvednout, že se podařilo dosáhnout celkové jednotnosti a potřebné koordinace dílčích výkladů o jednotlivých souborech jevů. Přispělo k tomu (vedle úsilí redakčního) jistě i promyšlení a stanovení zásad pro stavbu výkladů v jednotlivých kapitolách. Je přitom pochopitelné, že se ve způsobu zpracování a ve formulacích v jednotlivých částech mohou projevit i osobité rysy autorského rukopisu nebo že se i v hodnocení některých jevů může uplatnit výraznější osobní akcent na některé složky vykládaného jevu.
Teoretická koncepce i pojmově metodologická základna byla v oddílu funkční morfologie vypracována především M. Komárkem a J. Kořenským. Potvrzují to i jejich starší stati připomenuté v předmluvě, zvl. práce Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny (SaS 36, 1975, s. 18—46, za spoluautorství F. Daneše) a zejména monografie M. Komárka Příspěvky k morfologii (Praha 1978). V celkové koncepci oddílu formální morfologie i v metodice výkladů dílčích, a také v podané analýze a terminologii se nepochybně zračí působení M. Dokulila. Ten prokázal už v některých dřívějších pracích[3] jemný smysl pro odhalování systémové povahy jevů a schopnost prohloubené analýzy morfematické struktury jazykových jednotek (i se zřetelem k připomenutým už souvislostem mezi morfologií tvaroslovnou a slovotvornou).
V předmluvě se uvádí, že druhý oddíl (tvarosloví formální) je svým členěním a uspořádáním souvztažný s kapitolami oddílu funkčního tvarosloví. To znamená, že po výkladech obecných následují v každém oddílu výklady vížící se k jednotlivým slovním druhům. Slovní druhy jsou zde řazeny tradičně, v názvech kapitol jsou označeny českými termíny (ve vnitřních výkladech se však užívá v různé míře i termínů mezinárodních).
Obecné výklady v oddílu funkčního tvarosloví se soustřeďují na klíčovou problematiku slovních druhů a na přehledně podaný výklad o gramatických prostředcích (kategoriích) slovních druhů. Teorie slovních druhů, z níž se v MČ vychází, je založena na syntéze hledisk tvaroslovných a funkčních a představuje určitou, teoreticky výrazně prohloubenou modifikaci tradičního chápání slovních druhů v českém mluvnictví. Na jejím základě se rozlišují slovní druhy základní (podst. a příd. jména, slovesa a pří[142]slovce) a nezákladní. Ty se člení na nástavbové (zájmena, číslovky a citoslovce) a nesamostatné (předložky, spojky a částice). Soustava základních slovních druhů je vyložena pomocí pojmů významová báze a funkční příznak. Rozlišují se funkce primární a sekundární a na tomto základě pak slovnědruhové transpozice (gramatické a slovotvorné). V samostatné kapitolce se osvětluje problematika tzv. predikativ, o jejichž vydělení jako samostatného slovního druhu se i v české lingvistice vedly diskuse.
Podstatný přínos představuje také prohloubený výklad o pojmu, pro který se v MČ volí nové označení gramatický prostředek (slovního druhu) místo tradičního termínu gramatická kategorie. Základem pro utřídění a charakteristiku gramatických prostředků (rodu, čísla a pádu u jmen, osoby, čísla, času, způsobu a slovesného rodu u sloves) je rozlišení podle funkce odrazové a komunikační i funkce strukturační (pořádací). Ukazuje se, že nejvyhraněnější komunikační charakter má kategorie způsobu, odrazový charakter jmenný rod, kdežto u gramatické osoby, času, slovesného rodu a pádu se detailněji určuje jejich charakter prostředku strukturačního, pořádacího. Není však jasné, zda je rozdílné označení funkce strukturační u uvedených slovních druhů (gramatická osoba se projevuje jako prostředek strukturační, slovesný rod jako pořádací a u gramatického čísla se připomínají výrazné rysy principu organizačního) motivováno snahou postihnout také jejich určitou specifičnost.
Velmi mnoho nového přinášejí kapitoly o jednotlivých slovních druzích, a to jak z hlediska teoretického přístupu, tak v materiálovém doložení. Jsou uspořádány tak, že se nejdříve podává jejich funkčně-sémantická charakteristika a podle povahy slovního druhu jejich klasifikace. U slovních druhů základních se podrobně charakterizují gramatické prostředky (kategorie). U podst. jmen se přitom probírají jevy v starších mluvnicích připomínané, srov. např. rozlišení rodu přirozeného a mluvnického, výklady o kolísání rodu; v rámci kategorie čísla se v přehledných výčtech upozorňuje na pronikání plurálových tvarů u jmen látkových a abstraktních. Výrazně sémanticky je orientován výklad o kategorii pádu. S teoretickým prohloubením jsou charakterizovány rysy geneze - zásah, zaměřenost, zahrnutost a katalýza. Na nich je pak v samostatné kapitole o předložkách založen výklad o specifikačně-modifikačních vlastnostech primárních předložek. — Výklad o adjektivech vychází z tradiční klasifikace adjektiv na kvalitativní (jakostní) — ta se dále vnitřně člení na deskriptivní (např. hluchý, sladký) a kvalifikační (hodnotící) — a relační (vztahová). Z hlediska sémantického jsou nově charakterizovány krátké (tzv. jmenné) tvary adjektiv a příd. jm. přivlastňovací. Jako specifický gramaticko-sémantický prostředek adjektiv se chápe jejich stupňování.
Výklad o příslovcích (adverbiích) se musel vyrovnat také s některými problémy, které vyplývají ze složité problematiky slovních druhů. [143]Týká se to např. adverbií adjektivních (jako krásně ke krásný, vysoko k vysoký), která se někdy přiřazují jako tvary k příslušným adjektivům.[4] V MČ se v rámci adverbií probírají a klasifikují také slova vydělovaná někdy jako samostatný slovní druh — tzv. predikativa (viz výše); jde o slova jako veselo, smutno, zapotřebí, ta se v MČ určují jako adverbia specializovaná pro funkci predikativu. Zvláštní pozornost se věnuje také přehodnocení adverbií v jiný slovní druh; tak se např. vytýkavá příslovce (zejména, hlavně) řadí k částicím a zájmenná příslovce (kde, kdy, tady) zařazují k tzv. deiktickým slovům.
Uplatnění funkčně-sémantického aspektu se projevuje zvlášť výrazně při výkladu funkčního tvarosloví sloves. Prohloubeně propracovaný obecný výklad, v základě přehledně uspořádaný, je ovšem velmi náročný po stránce obsahové, pojmové i terminologické. Využívá se v něm plně výtěžků soudobé lingvistiky domácí, které jsou z metodologického hlediska ve shodě se současným vývojem lingvistiky světové. Přitom se, zvl. také formou terminologických variant, odkazuje v některých případech na tradiční pojímání některých jevů s cílem podporovat vědomí vývojových souvislostí.
V úvodní kapitole se probírají slovnědruhové formy slovesné, a to ve dvou skupinách: do první patří sloveso určité, podst. a příd. jm. slovesné (jejich výrazová soustava je bohatě rozvinuta), do druhé pak — s výrazovou soustavou velmi omezenou — infinitiv a přechodníky. Všechny tyto slovnědruhové formy jsou charakterizovány z hlediska syntaktických funkcí, které plní. V rámci výkladů o určitém slovesu zaujímají významné místo pojmy dnes velmi aktuální, valence a intence. Jejich podstatou je schopnost vytvářet pole vztahů, na nichž jsou budovány větné struktury; u valence jde o vztahy gramatické, u intence sémantické.
Podat v naší souborné recenzi MČ charakteristiku všech závažných výkladů o slovese, které ve zhuštěné formě MČ přináší, není možné. Proto se omezíme alespoň na připomenutí některých základních pojmů a jevů, a to i těch, které mají význam z hlediska potřeb jazykové kultury. Pozornost se např. věnuje konkurenci některých jazykových prostředků, a to i z hlediska dynamických tendencí. Charakterizují se takto např. slovesně-jmenné konstrukce typu provádět hodnocení ve vztahu k vyjádření slovesnému (hodnotit), zjišťuje se konkurence mezi podst. jm. slovesným a infinitivem aj. Bohatý repertoár příd. jm. slovesných se charakterizuje ve srovnání s vlastními adjektivy. Připomínají se i konstrukce výsledného stavu se slovesem mít.[5] Infinitiv se charakterizuje ve svých sekundárních funkcích (podmětové, předmětové, přívlastkové a příslovečné), připomíná se [144]i jeho funkce apoziční a platnost modální. Přehledně jsou charakterizovány přechodníky z hledisk funkčních i stylových — jako prostředek ustupující.
Druhá část výkladů o slovese se soustřeďuje na jeho gramatické prostředky. Propracovány a přehledně podány jsou zvláště výklady o kategoriích času, způsobu, rodu a vidu. Při základní charakteristice slovesného času se vychází z jeho funkce komunikační, při určování slovesného způsobu z jeho funkce modální. Ve výkladu o slovesném rodu je základem nadřazený pojem diateze; rozumí se jím vztah mezi účastníky sémantické struktury věty a odpovídajícími syntaktickými pozicemi (konkrétně např. vztah původce děje a mluvnického podmětu věty). Od vidu v užším smyslu, který zahrnuje protiklad dokonavosti a nedokonavosti a je kategorií gramaticko-lexikální, se odlišuje tzv. způsob slovesného děje (vyjadřování různých druhů průběhu děje) jako kategorie lexikální.
Nově vypracované klasifikace některých slovních druhů se v značné míře obrážejí i v rovině terminologické. Nejvýrazněji se to v MČ projevilo u zájmen a číslovek. Terminologická nóva jsou ve výkladu těchto slovních druhů podmíněna novými teoretickými přístupy a z nich vycházejícími klasifikačními kritérii. U zájmen k tomu přispívá i skutečnost, že se jejich charakteristika a klasifikace vypracovává ve vztahu k nově vyčleněnému širšímu komplexu tzv. slov deiktických (pronominálií) — k těm se v MČ kromě vlastních zájmen počítají i tzv. zájmenná příslovce a zájmenné číslovky. V exaktně propracovaném výkladu o číslovkách staví autor do popředí jejich specifičnost slovnědruhovou a sémantickou. Vidí ji v tom, že u číslovek jde o vyjadřování kvantovosti přirozeným jazykem — to má za důsledek, že mnohé jejich rysy nejsou v souladu s potřebami exaktního kvantového myšlení.
Nová pojmenování se v klasifikaci číslovek objevují v případech, kdy se nově vyčleňuje určitá skupina jednotek jako samostatný typ. Je tomu tak u malých skupin, jako jsou číslovky nazvané úhrnné (vyjadřuje se jimi počet jen úhrnně: patero dětí), nebo u číslovek, které vedle počtu vyjadřují navíc i jiné významy, např. úplnost u číslovek nazvaných úplnostní (např. oba proti dva), nebo omezenost u číslovek tzv. solitérních (jediný, jedinkrát proti jeden, jedenkrát). Oprávněné je odlišení číslovek nazvaných souborové (dvoje kalhoty) od vlastních druhových, udávajících počet druhů (dvojí klíče). Potřebné zpřesnění znamená i vydělení číslovek nazvaných numerické, kterými se pojmenovávají čísla (např. jedna, dvě odlišené formou od číslovek základních). Pro nově vydělený typ číslovek, jimiž se udává „velikost, rozsah, výše určovaného jevu počtem jednotek“, vytváří Hausenblas název číslovky velikostní. K autorovu konstatování, že výrazy s těmito číslovkami (tisícový, miliónový honorář) mohou být dvojznačné, připomínám, že to neplatí ve spojení se singulárovými jmény, tedy pro případy, které volí Hausenblas jako ilustrační: [145]tisícový zisk znamená jen zisk ve výši tisíc korun. Dvojznačnost je ovšem v plurálových spojeních tisícové, miliónové zisky, ztráty (buď několik zisků v uvedené výši, nebo mnohamilionové zisky, ztráty). — Jindy se volí nové pojmenování jako adekvátnější ve srovnání s pojmenováním dosud užívaným (tak je tomu u názvu číslovky dílové proti dosavadnímu zlomkové).
Podobně jako u výkladu číslovek jde také u zájmen o jednotně a komplexně pojatý výklad v rámci širší třídy tzv. deiktických slov. Teoreticky vyhraněné pojetí projevující se i v klasifikaci jevů je doprovázeno úsilím o přesné definování pojmů a s tím souvisící novátorství v oblasti terminologie. Tradiční dvojvrstevnost české mluvnické terminologie s prvky mezinárodními a synonymními českými bývá v některých případech ještě rozšířena o další variantní prvky v obou vrstvách (srov. záporné zájmeno — negativum/negátor). Toto nahromadění termínů je nejvýraznější v úvodním výkladu o třídách deiktických výrazů (s 82), kde se dovozuje, jak různým způsobem realizují rys identifikace prostřednictvím deixe jednotlivé funkčně-sémantické typy (srov. např. nahromadění termínů v této formulaci: „jinde jsou k deixi přičleněny další (funkčně) sémantické rysy, jako … totálnost (totální identifikátory, deiktické výrazy vymezovací, limitativa, totalizátory)“. Takovouto terminologickou nasyceností textu se na jedné straně zvyšuje informační hodnota textu, protože se v zaznamenaných termínech odráží i vývoj lingvistického poznání v uplatňování rysů, na druhé straně však stoupá jeho náročnost a omezuje se možnost širšího porozumění. Jako nóvum v terminologickém označování některých tříd deiktických slov na základě pojmenování určujících rysů lze uvést produktivnost tvoření na -átor.[6] Svědčí o tom vedle už uvedených i další příklady jako kvantifikátor, alterátor (vedle negativní identifikátor) aj. Na okraj připomínám, že některá z pojmenování rysů nejsou uvedena v rejstříku, např. prostorový orientátor (61).
Mnoho nových pohledů přinášejí i výklady o nesamostatných slovních druzích. Zhuštěný výklad o předložkách se ve shodě s tradičním rozlišením předložek podle původu na primární a sekundární člení na dvě části. V přehledném uspořádání podle toho, s kterými pády se spojují, se primární předložky charakterizují na základě pádových významů a rysů, které byly vyloženy u kategorie pádu substantiv. Poněkud jiný charakter má výklad o předložkách sekundárních. Do popředí vystupuje zřetel k jejich vzniku a k dnešnímu početnímu růstu a ke změnám, které nastávají. Proto se věnuje pozornost procesu tzv. prepozicionaliza[146]ce, tj. tomu, jak a kdy nabývají jednotky jiných slovních druhů funkci sekundární předložky. V závěru se přehledně charakterizují funkčně-sémantické vlastnosti těchto předložek i stylové příznaky některých z nich. Na okraj připomínám, že konstatovaná knižnost předložky zpoza se dnes stírá, snad vlivem slovenštiny, kde je nepříznaková.
Z hlediska funkčně-sémantického i komunikačního je dobře propracován i výklad o spojkách. Projevuje se to i v jejich klasifikaci a také v složce terminologické. Za zmínku stojí už základní rozlišení spojek a v jejich rámci spojkových výrazů (složených) od spojovacích výrazů jako termínu nadřazeného (zahrnuje všechny výrazy s funkcí spojovací, např. relativa aj.). Připojuje se i zmínka o přechodu jednotek z jiných slovních druhů ke spojkám.
Pevné místo jako samostatný slovní druh mají v českém mluvnictví částice. Byly vyčleněny a stručně charakterizovány už v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny (1948), v elementární formě byly vymezeny v Havránkově-Jedličkově Stručné mluvnici české i v České mluvnici, přínosem bylo i jejich zpracování v Slovníku spisovné češtiny (dále SSČ), kde byly klasifikačně rozlišeny do šesti skupin a podrobněji funkčně a významově charakterizovány u jednotlivých hesel. Připomenout je možno i současný vědecký zájem o problematiku částic v lingvistice světové ve spojení s řešením obecných otázek sémantických. V MČ se částice chápou jako slovní druh komunikační a třídí se na apelové, hodnotící a citové (emocionální); samostatně se vyčleňují částice strukturující text. — Specifickou komunikační funkci mají i citoslovce. V MČ se charakterizují po stránce formální a funkční a klasifikují se na emocionální, kontaktové a zvukomalebné (onomatopoické).
Podobně jako funkční tvarosloví je uspořádán i druhý oddíl — formální tvarosloví: po úvodních výkladech obecných následuje charakteristika a popis tvarosloví jednotlivých slovních druhů. Za základní morfologickou jednotku se pokládá slovo, přičemž se rozlišuje slovo systémové a slovo textové. U slov ohebných je slovo systémové představováno souborem „slov“ textových, obvykle označovaných jako slovní tvary. Vymezuje se pojem slovní tvar v užším smyslu, tj. tvar jednoduchý, v rozlišení od tvarů složených (analytických). Přehledný a instruktivní výklad o morfematické struktuře (stavbě) slovního tvaru a o systému tvarů je v obecné části zpracován M. Dokulilem. Přehlednost výkladu je podepřena i tabulkou o členění tvarů slovesa, adjektiva a substantiva. Vedle nadřazeného dvojčlenného rozlišení tvarotvorného základu (jako složky lexikální) a tvarotvorného formantu (jako složky gramatické) se připomínají i tradiční označení dílčích prvků (kořen, kmen, kmenotvorná přípona a koncovka — osobní a pádová) — ta mají podle autora své oprávnění. Usnadňuje se tak zároveň i širší porozumění uvedeným výkladům. Najdou se ovšem i případy, kdy je porozumění ztíženo, např. [147]při užití specializovaných termínů cizího původu (konektém, konekt), kdy je výklad komplikován dvojí možností interpretace konektému a rozdílem jeho realizace u substantiv a sloves (zčásti k tomu přispívá i drobné nedopatření v číselném údaji v rejstříku).
Shrnující charakter má výklad o morfologických alternacích a podrobný výklad o systému a subsystémech slovních tvarů. Je přitom připomenut pojem-termín paradigma, který v užším smyslu zahrnuje jen tvary jednoduché, v širším pak i tvary složené. K identifikaci pravidelného paradigmatu slouží obvykle tzv. reprezentativní tvar, nazývaný též slovníkový. V některých případech je k tomu potřebný i další tvar, opěrný (u podst. jmen to bývá 2. p.). V rámci tvaroslovných typů se vydělují i jednotlivé podtypy, podobně i vzory a podvzory (např. u vzoru moře je podvzor sídliště). Vedle tradičního označení tvaroslovný vzor se objevuje i specializované pojmenování vzorové slovo (jméno, sloveso), užité už i v některých dřívějších pracích.
V úvodních výkladech je právem věnována samostatná kapitolka i variantnosti v tvarosloví. Ve variantnosti (dubletnosti) tvarových prostředků se vidí projev dynamiky morfologického systému. Výklady zde těží jednak z obecného chápání a vymezení pojmu dynamiky, jak je propracovávala česká lingvistika od třicátých let, tak z charakteristik variantnosti v morfologii i v jiných rovinách jazykové stavby v některých novějších pracích. Variantní prostředky se diferencují na rovnocenné (významově, funkčně i stylově) a diferencované; tyto se pak dále liší z různých hledisk (podle stylových příznaků na ose hovorovost — neutrálnost — knižnost, podle dobové vázanosti, podle omezení frekvenčního, regionálního — a bylo by třeba dodat i podle zabarvení expresívního). Stylová příznakovost se tak v některých formulacích pojímá velmi široce, třebaže se pak v detailních výkladech správně specifikuje (mluví se o zastaralosti, regionálnosti, nespisovnosti, řídkosti ap.). Na výklad o variantnosti navazuje výklad o vývojových tendencích v tvarosloví s rozlišením tendence unifikační, diferenciační a tendence po demokratizaci jazyka (spisovného). Problematika demokratizace — pokud chceme s tímto pojmem pracovat — je naznačena jen zjednodušeně a poněkud přímočaře. V závěrečné shrnující části výkladu se určují činitele, které působí na volbu variantních prostředků v textu: ve shodě s dosavadními pracemi se vyčleňují činitele formální (tvaroslovné a slovotvorné, i délka slova), významové, stylové (v širším smyslu), popř. syntaktické. Bylo by snad vhodné připomenout zde i tendenci, která se projevuje při volbě koncovky v některých tvarech podst. jmen (s příklonem k návrhu I. Poldaufa ji nazývám tendencí k disharmonii samohlásek); projevuje se např. v 6. p. jedn. č. než. jmen mužských (o bezu, na jezu — nikoli beze, jeze), v 1. p. mn. č. živ. jmen mužských (atleti, studenti ap.). — Upozorňuji i na ne[148]dopatření v soupisu literatury (s. 505), kde jsou chybné údaje u čl. Poldaufova (správně má být: NŘ 52, 1969, s. 201—9).
Speciální obecné výklady úvodní jsou vloženy také do kapitol o podst. jm. a slovesech. V úvodu ke skloňování substantiv se znovu podrobněji charakterizuje struktura jejich tvarů, detailněji se uvádějí typy alternací. Do podrobností se rozvádí i charakteristika deklinačního systému substantiv, srov. např. výklad o tvarové homonymii (nazývané přesněji homomorfií) rozlišené na vnitroparadigmatickou (uvnitř jednoho paradigmatu, např. tvar pána v 2. a 4. p. j. č.) a meziparadigmatickou (např. 3. p. j. č. na -i: muži, stroji, růži, písni, kosti}.
Jádro českého skloňovacího systému substantiv se vidí ve skloňování obecných jmen domácích (k nim se řadí i skupina těch jmen přejatých, která se do tohoto systému plně začlenila, např. archív, forma); periférii představují ta přejatá jména, která si vytvořila paradigmata odlišná (srov. drama, virus aj.). Zvláštní postavení mají jména vlastní, kterým je v MČ věnována značná pozornost. Dotvrzuje to i skutečnost, že vlastnímu popisu jejich skloňování jsou předeslány úvodní výklady obecné. Určují se v nich např. nejdůležitější druhy vlastních jmen (z nich jsou pak ve shodě s mluvnickou tradicí detailně probrány dvě skupiny, jména osobní a jména zeměpisná), obecně se připomínají některé specifické rysy jejich skloňování, rozdíly ve využívání variantních koncovek aj.[7]
V charakteristice systému skloňování substantiv zaslouží pozornosti samostatné vytčení adjektivních typů a dále vyčlenění podvzorů (a podvzorových jmen) v rámci vzorů. Podržují se zde dosavadní vzorová jména (ve shodě s Českou mluvnicí, vyd. z r. 1981). Při volbě podvzorových jmen se zčásti využívá jméno, které reprezentovalo skupinu jmen s tvarovou odchylkou od vzorového jména v starších pracích (např. ulice), nově pak se volí podvzorová jména soused, dělník u vzoru pán, jazyk u vz. hrad, učitel, lovec u vz. muž, husita, rikša, sluha u vz. předseda, středisko u vz. město a sídliště u vz. moře.
Také ve výkladu o třídění sloves a v popisu konjugačních typů se pracuje se vzory uváděnými v novějších mluvnických pracích (vzor umřít se ve shodě se Šmilauerovou Naukou o českém jazyku nahrazuje vzorem třít). Do třídění se vnáší také kategorie podvzorů: jako podvzory jsou uváděny ty, které byly např. v ČM zařazeny bez rozlišení mezi vzory (peče, péct vedle nese, nést a maže, mazat vedle bere, brát), podvzor kopá/kope, kopat je pak nově vyčleněn v rámci vzoru dělá, dělat. Patří k němu slovesa, která mají v prézentních tvarech „odstupňovanou měrou“ ještě i variantní tvary podle 1. třídy. V ČM byla slovesa tohoto podvzorů uváděna zčásti u vz. bere, maže, zčásti u vz. dělá — podle převahy variantních tva[149]rů. — Slovesa zvaná nepravidelná (chtít, jíst, vědět a být) se v MČ vhodně označují jako izolovaná.
Při výkladu skloňování příd. jmen se zůstává u tradičních vzorů mladý — jarní a ponechává se také vzorové jméno šťasten pro paradigma krátkých tvarů. K oběma základním podtypům (mladý, jarní) se ve výčtu přiřazují i adjektivní číslovky a zájmena, připomínají se ovšem znovu i v soustavném popisu skloňování zájmen a číslovek. Podobně jako u substantiv připomínají se také adjektiva nesklonná.
Při zpracování deklinace zájmen drží se MČ mluvnické tradice v roztřídění i terminologii; rozlišují se dvě skupiny (zájmena rodová a bezrodá), u zájmen rodových se pak vyčleňují dva typy skloňování — zájmenné a adjektivní. K charakteristickým vlastnostem zájmen se počítá tzv. supletivismus (tvoření tvarů z různých základů) a tvarová variantnost. Samostatná pozornost se nově věnuje tzv. zájmenným spřežkám (tenhleten, sotvakdo ap.).
K charakteristice tvarů zájmen připojuji tyto poznámky: Konstatovaná „téměř knižnost“ tvaru jej (vedle neutrálního jeho) v 2. p. j. č. je relativní, neplatí pro mluvčí s regionálním povědomím z oblastí, v nichž se tvaru jej užívá v běžné mluvě. Při charakteristice kratších tvarů zájmen já, ty, se (s. 391) je rozpor (snad oslabený omezením „v zásadě“) mezi souhrnnou charakteristikou všech uvedených zájmen. Tam se říká, že „kratší tvary jsou v zásadě příklonné (neužívá se jich po předložce a klade-li se na zájmeno důraz), delší tvary naopak bývají užívány právě po předložce a při důrazu“, a konkrétní charakteristikou variantních tvarů mne/mě u zájmena já (zde se výslovně uvádí, že jich „lze užívat jak v pozici příklonné, tak i popředložkově a důrazově“).
K zvláštnímu skloňování zájmen přivlastňovacích (můj, tvůj, svůj) a ztotožňovacího tentýž připomínám, že se uvádějí některá nová noremní hodnocení obsažená už v MČ, popř. SSČ s tím rozdílem, že se tzv. delší tvary v 2., 3., 6. a 7. p. žen. rodu (mojí, tvojí, svojí proti mé, mou atd.) uvádějí v paradigmatu bez omezení — v SSČ jsou charakterizovány jako hovorové. Zmínky by zasloužily i variantní tvary v 1. p. mn. č. živ. rodu muž. mí/moji, kde zjišťujeme tendenci k výraznému uplatňování kratší formy mí; působením tendence k samohláskové disharmonii je ovšem ustálené moji milí. — Poměrně širokou variantnost registruje MČ také u tvarů zájmena týž; jako novější variantní podoby se označují složené tvary s -též (tomtéž, tímtéž proti základním témž(e), týmž).
U skloňování číslovek se vedle typů skloňování adjektivního (dvoje), zájmenného (jeden) a substantivního (sto, tisíc aj.) — i vedle číslovek nesklonných (půl a čtvrt) — vyčleňují jako specifický tvarový soubor skloňování číslovky tři, čtyři. U variantních tvarů hovorových třech, čtyřech (vedle tří, čtyř) se připomíná tendence k stylové neutrálnosti.
Ke kladům zpracování formálního tvarosloví patří nesporně podrobné [150]charakteristiky lexikálního obsazení jednotlivých vzorů (popř. podvzorů) podle skupin vyčleněných z hlediska sémantického nebo slovotvorného, ale také se zřetelem k původu nebo stylové, popř. expresívní platnosti. U sloves k tomu přistupují i údaje o početním zastoupení sloves u jednotlivých vzorů, podvzorů nebo jen skupin sloves.
V naší celkové charakteristice zpracování formálního tvarosloví v MČ jsme se mohli soustředit jen na některé jeho stránky, a to zvláště se zřetelem k výchozí teoretické základně, k systémovému utřídění jevů a také k hodnocení faktů z hlediska noremního a stylového. Už v těchto našich výkladech jsme vyslovili některé jednotlivé připomínky. Na závěr bychom k nim chtěli ještě připojit shrnujícím způsobem některá další možná doplnění nebo zpřesnění. V širším měřítku by mělo být uplatněno hledisko regionální vázanosti nebo omezenosti jevů. Bylo by potřebí uvést takové omezení na západní oblast u některých jevů, které mají určení ob. č. (obecná čeština), např. u infinitivu ject (proti jet), u tvaru příd. jm. 1. p. mn. č. živ. mladý muži, u variantních tvarů préterita (řek, nes). Regionální vázanost je poměrně častá u jmen zeměpisných, místních. V MČ se věnuje tomuto určení značná pozornost, označení místní úzus, místní zvyklost nabývá téměř charakteru termínu. Regionální omezení má ovšem pojmenování příslušníků rodiny Novákovic, popř. Nováků — s omezením na západní oblast. O protikladu regionálního a celonárodního, popř. celospisovného úzu se mluví u rodu místních jmen jako Olomouc, Třebíč nebo u genitivních tvarů místních jmen typu Jince (2. p. Jinec). U jmen osobních (příjmení) by bylo možno připomenout rodinnou zvyklost nejen u jmen typu Tomeš, Hrubeš (u nich se správně připomíná i to, že se v ní obráží i regionální úzus), ale také u jména Mathesius (jak o tom psal sám nositel tohoto příjmení Vilém Mathesius) a dále u příjmení Strnadel, jehož nositeli jsou spisovatel Josef a malíř Antonín; to se dostává omylem do skupiny jmen, u nichž vysouvání není ovšem ani možné (srov. Chmel, Zavřel), zatímco rodinný i místní úzus a také spisovný (jako variantní) u našeho příjmení je Strnadla (vedle Strnadela).
V některých případech by bylo možno v shrnujícím výkladu upozornit na dvojí zvrstvení současného úzu, jednak na ose časové (prostředek zastaralý), jednak prostorové (regionální). Toto dvojí zvrstvení se projevuje např. ve variantních tvarech 6. p. j. č. muž. neživ., kde koncovka -e má ve srovnání s koncovkou -u příznak zastaralosti a v některých případech i regionálního omezení na východní oblast. Podobně je tomu v rozložení variantních tvarů infinitivu jednoslabičných sloves na -t; některé infinitivy „západního typu“ na -ít zastaraly nebo zastarávají (lpít, zčásti i chvít se), některé na -et (-ět), charakteristické pro východní oblast, postupně pronikají jako regionální varianty hovorové (mět, chtět).
Při charakteristice přívěsného -s v tvarech préterita (přišels) vedle plných tvarů (přišel jsi) se obecně připomíná, že jsou zde i regionální rozdíly; [151]pro úplnost by bylo možno uvést i případy výrazně regionálně omezené (nářeční), kdy se -s spojuje s příslovcem nebo podst. jménem (srov. tu knihu’s mi nevrátil, včeras nepřišel).
Dalšího propracování by zasloužila charakteristika variantních tvarů imperativu sloves vzoru prosit, zvláště v případech, kdy dochází k alternaci samohlásek tvarotvorného základu (některé charakteristiky se v MČ přejímají z lexikografického zpracování ve výkladových slovnících). Bylo by vhodné naznačit a exemplifikovat stupnici přechodů mezi krajními póly typu zamhuř/zamhouři a rozproudi/rozpruď.
Z recenzentské povinnosti připojuji některé připomínky formální: Bylo by vhodné doplnit některé bibliografické údaje: i ve svazku morfologickém by měly být uvedeny práce E. Dvořáka o přechodnících (zaznamenává je ovšem svazek o skladbě), připomínám i starší práci J. Hallera Koncovky -i, -ové, -é v nom. pl. (NŘ 27, 1943) a svou stať ze sb. Slavica Pragensia XIX, 1976 (Příspěvek k studiu variantnosti normy z konfrontačního hlediska). — Ojediněle se vyskytly tiskové chyby. např. na s. 485 paradimatu m. paradigmatu, na s. 477 v tabulce má být u slovesa toužit index4 (nik. l). Na s. 300 chybí u slova helóta index k.
Naše doplňující a zpřesňující poznámky nikterak nesnižují celkově velmi kladné hodnocení díla. Druhý díl Mluvnice češtiny představuje důkladné a všestranné, metodologicky tvůrčím způsobem promyšlené a materiálově bohatě dokumentované zpracování českého tvarosloví v rovině funkční a formální. Zásadním uplatněním přístupu funkčně-sémantického a komunikačního i strukturně analytického se pronikavě vřazuje do kontextu jazykovědného bádání na tomto úseku v lingvistice světové. Výrazně obohacuje naše poznání jak v rovině teoretické, tak v rozboru a hodnocení konkrétních jazykových jevů. Po této stránce znamená i velký přínos pro oblast jazykové kultury.
[1] Academia Praha 1986, 536 s.
[1a] Srov. např. monografii J. Vachka Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny, Praha 1968; o dynamice a variantnosti srov. oddíl Příspěvky k charakteristice spisovné češtiny z hlediska dynamiky v knize A. Jedličky Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974.
[2] V tomto počtu jsou zahrnuti i jmenovaní redaktoři svazku.
[3] Srov. např. jeho popularizačně zpracovanou a velmi kladně hodnocenou stať Vývojové tendence časování v současné spisovné češtině, sb. O češtině pro Čechy, Praha 1960 (2. vyd., 1963, s. 210—239).
[4] Tak je tomu u M. Komárka, srov. jeho Příspěvky k české morfologii, Praha 1978, s. 26n.; deadjektivní adverbia (mladě, jarně) se zde označují jako adjektiva nekongruentní na rozdíl od vlastních adjektivních tvarů kongruentních (mladý, jarní).
[5] Srov. k tomu K. Hausenblas, Slovesná kategorie výsledného stavu v dnešní češtině, NŘ 58, 1963, s. 13—28.
[6] Některé z takto tvořených termínů (nanř. identifikátor, kvantifikátor) nacházíme už v práci M. Komárka (cit. na s. 143). — Hledání vhodného termínu pro některé nově vyčleňované třídy deiktických slov se projevuje v tom, že se např. pro zájmeno týž zahrnované do skupiny zájmen zvaných vymezovací volí u Komárka ztotožňující (identifikátor), v MČ pak ztotožňovací výraz — u Komárka nacházíme ještě označení totožnostní adejektiva pro výrazy stejný, totožný, které jsou synonymní s týž.
[7] Jak připomněla členka redakční rady dr. M. Knappová, CSc., jde o první samostatné zpracování vlastních jmen v rámci slovanských mluvnic.
Naše řeč, volume 72 (1989), issue 3, pp. 140-151
Previous František Štícha: Slovo a jeho význam v české próze 19. století z hlediska současného čtenáře
Next Eva Macháčková: Nová skladba spisovné češtiny
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1