Příspěvek k vytvoření teorie řečové činnosti

Josef Skácel

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Recenzovaná knížka E. S. Kubrjakovové Nominativnyj aspekt rečevoj dejatelnosti (Nauka, Moskva 1986, 157 s.) má tři části. V první hodnotí autorka dosavadní poznatky z výzkumu řečové činnosti a základní pojmy teorie řečové činnosti, ve druhé sleduje krátkou, ale přece jen „historii“ vytváření modelů generování řeči a konečně ve třetí vykládá své pojetí nominativního aspektu řečové činnosti. Je třeba říci, že knížka je bohatá obsahem i šíří zpracované literatury.

Pro první část je charakteristická snaha autorky vyložit sám pojem řečové činnosti. Vychází ze Saussurova pojetí langage; zaměřuje se na řečovou činnost, což je podle ní souhrn řečových aktů, dějů, sdělení, tedy řečová praxe, přičemž máme co činit se dvěma základními druhy činnosti — mluvčího a posluchače. V dalším výkladu Kubrjakovová vychází jen z čin[40]nosti mluvčího. Jeho řečová činnost má následující aspekty: komunikativní (realizace „obščenija“ = společenských verbálních styků), sémiotický (realizace ucelených znakových systémů), informační a technický (orudijnyj). I když takto chápaná řečová činnost je do značné míry záležitostí mozku (jako tzv. řečová kompetence a performace), přece jen nemůže být na ni redukována, neboť její podstatou je filozofické chápání činnosti. Řečová činnost je specifickým druhem lidské (společenské) činnosti, do níž se (ve smyslu Vygotského) interiorizuje (zvnitřňuje) téměř každá jiná společenská činnost. Má tedy řečová činnost dvě opory (základy): neverbální činnost a lidské vědomí, v němž interiorizace (zvnitřňování) jiných činností do řečové činnosti probíhá.

Kubrjakovová však ani v dost širokém záběru druhé části knížky nemohla dát uspokojivou odpověď na otázku o mechanismech řečové činnosti v hlavě mluvčího. Kritizuje pojetí řečové činnosti jako souboru stimul — reakce, neboť v takové koncepci není vytvořen prostor pro pochopení tvůrčí a motivační složky řečové činnosti. Kubrjakovová se také nespokojuje s obvyklým všeobecným konstatováním o spojení řeči a myšlení. Ukazuje na to, že myšlení nemusí být vždy s řečí spojeno („značnou část našeho myšlení řečí neinzerujeme“). Tu se dá ovšem namítnout, že i v těchto případech máme co dělat s tzv. vnitřní řečí, s níž Kubrjakovová také pracuje. Představuje ovšem vnitřní řeč (vnitřní slovo) jako přechod od nejasných souborů asociací, jež nazývá „ličnostnyje smysly“, k vnitřní řeči, která je v práci definována jako „uslovnaja nominacija cepočki associacij“.

Osobnostní smysly (ličnostnyje smysly) mají v sobě mnoho subjektivního, což v přechodu k vnitřní a pak vnější řeči dostává všeobecnější, i pro druhé srozumitelný význam. Tímto postupem je řečová činnost spojena s jinými druhy neverbálních činností, kde rovněž zpočátku ne zcela jasný cíl se výběrem prostředků k jeho naplnění a organizací těchto prostředků v operacích a dějích konkretizuje a dostává k určitému výsledku.

Každá činnost, tedy i řečová, se vlastně skládá ze dvou stránek: z výběru prostředků pro tuto činnost — v řečové činnosti je to proces nominace — a z jejich organizace (v řečové činnosti usouvztažňování, tento termín pražské školy se v knížce také připomíná). Kubrjakovová se soustřeďuje na nominaci, protože podle jejího názoru lépe než usouvztažňování umožňuje charakteristiku řečové činnosti. S tímto názorem ne zcela souhlasíme, neboť řada čs. prací dokazuje důležitost usouvztažňujících procesů pro řečovou činnost. I Kubrjakovová místy připouští, že mezi těmito složkami řečové činnosti musí být rovnováha, neboť podstatou nominace je klasifikace, vlastní budování sdělení začíná teprve jeho organizací.

Za nejzajímavější část knížky považuji úvahy o nominačních procesech řečové činnosti. Dobrou znalostí literatury i vlastní argumentací dokládá Kubrjakovová přesvědčivě variantnost vzniku řečových dějů, kdy může např. nastat ve spontánní řeči situace, že se myšlenka tvoří až v procesu vnější [41]řeči. V knížce jsou posuzovány varianty nominačních dějů bez hloubkových struktur, bez vnitřní řeči, bez osobnostních smyslů. Autorka dokládá svá tvrzení i z projevů různých druhů afázie, které podle našeho názoru nejsou vždy dost průkazné, ale základní její myšlenkou o variantnosti vzniku řečového děje — a to nejen v nominační složce, ale i při usouvztažňování — je třeba akceptovat.

Dá se tedy říci, že knížka Kubrjakovové říká lingvisticky o dané problematice vše dosud možné, že však také ukazuje, jak komplex řečové činnosti a vybudování její teorie nutně potřebuje společné úsilí lingvistů, psychologů, sociologů, specialistů z oboru teorie informace a dalších. Rozvoj teorie i praxe začleňování řečové činnosti do soustavy činností složitého světa si to vyžaduje.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 1, s. 39-41

Předchozí Eva Havlová: Nové kompendium o slovanském fonologickém vývoji

Následující Hana Prouzová: O češtině jako jazyce cizím