Časopis Naše řeč
en cz

Nové kompendium o slovanském fonologickém vývoji

Eva Havlová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ve své knize Praslovanština (Spisy filozof. fakulty UJEP, sv. 266, Brno 1987, 195 s.) podává nedávno zesnulý Arnošt Lamprecht syntézu svého dlouholetého zkoumání vývoje slovanského hláskosloví a s ním souvi[38]sících problémů tvaroslovných. Vzniklo tak dílo do detailů promyšlené, což se příznivě obráží nejen v logicky vytříbeném věcném obsahu díla, ale i v jeho formě — v precizní a krásné češtině, v níž je sepsáno.

Dosavadní historické mluvnice mají za nejstarší východisko indoevropský prajazyk, ale Lamprecht, přesvědčený zastánce nostratické teorie, posouvá zkoumané časové rozpětí asi o 5000 let do minulosti, tedy do doby kolem 8000 př. n. l., kdy se předpokládá zejm. sovětskými vědci jazykové společenství nostratické, z něhož se vydělily jazyky indoevropské, uralské (ugrofinské aj.), altajské (turkotatarské, mongolské, tunguzské), semitohamitské, jihokavkazské a drávidské. K tomuto východisku přihlíží ve všech jazykových aspektech, nejen v kapitolách o vývoji hláskosloví (2.1.4, 2.3.4) nebo o nejstarších strukturách kořene (2.4.1), ale i v zajímavých postřezích morfologických: např. -i- v plurálových koncovkách o-kmenů má za relikt staré nostratické přípony -j-, charakteristické pro nepřímé pády plurálu (5.4.2.1). Tento přístup je nesporně obohacením slavistiky i indoevropeistiky, skrývá však jedno nebezpečí: kniha je určena nejen zkušeným jazykovědcům, ale i studentům, a není jisté, zda si ti budou vždy dostatečně vědomi toho, že údaje o praslovanštině a o starších jazykových údobích (zejména tak vzdálených jako nostratické) leží v různých rovinách pravděpodobnosti.

Druhým charakteristickým rysem díla je jeho glottochronologické zaměření. Otázce datace vývoje praslovanštiny a nástinu absolutní, ne jen relativní chronologie jednotlivých hláskových změn se autor věnoval několik desetiletí. Předložená práce je definitivním vykrystalizováním jeho bádání. Vlastní hláskové změny odlišující praslovanštinu od protobaltského (a u většiny hlásek ještě indoevropského) stavu začínají podle Lamprechta kolem r. 400 n. l. a jsou ukončeny kolem r. 800. Toto období nazývá Lamprecht klasickou praslovanštinou. Je si ovšem vědom toho, že vytvoření praslovanské gramatické struktury a slovní zásoby vyžadovalo jistě delší časové údobí, které on nazývá raná praslovanština a jehož počátek klade mezi r. 700—200 př. n. l.

Celkový vývoj od etymologicky zachytitelných počátků po vytvoření jednotlivých slovanských jazyků datuje tedy autor takto: rozpad nostratické jazykové jednoty kolem 8000 př. n. l.; rozpad indoevropského prajazyka okolo 3000 př. n. l.; oddělení protobaltských (podle starší terminologie baltoslovanských) dialektů mezi 2000—1500 př. n. l.; vydělení praslovanských dialektů kolem 400—500 (± 200 let) př. n. l.; období klasické praslovanštiny mezi 400—800 n. l.;[1] pozdně praslovanské údobí asi 800—1000, na východě až 1200.

Poslední oddíl knihy si podrobně všímá foneticko-fonologických systémů jednotlivých slovanských jazyků. Ve vokalismu bylo účelnější probrat vývoj v každém jazyce zvlášť, v konsonantismu se sledují jednotlivé jevy (měkkostní korelace, spirantizace, mazuření aj.) s údaji o stavu v jednotlivých jazycích.

[39]K jednotlivostem mám jen několik drobných připomínek. Nejnovější my-kenologická bádání ukázala, že řecké slovo télos ,skupina lidí‘ má t- původní, nikoliv z labioveláry, a nemůže se proto spojovat s první částí psl. *čelověk7, jak se všeobecně činí (s. 40). — Z řady příkladů na metatonii u derivátů se sufixy -7ka, -6ka (s. 148) by bylo vhodné vyřadit dvojici les : líska; není jisté, zda obě slova etymologicky souvisí, navíc i ti, kteří je spojují, nevycházejí z psl. *lěs7ka, ale *lěska. — Na s. 58 je trochu neúplná formulace vývoje metateze skupiny *tart v jihoslovanských jazycích, češtině a slovenštině. Z té by čtenář mohl soudit, že pouhý fakt, že v těchto psl. dialektech došlo napřed k metatezi a až potom ke změně krátkého a v o, kdežto v lužičtině a polštině tomu bylo naopak, způsobil rozdíl mezi českým trat a polským trot: rozdíl je v tom, že tam, kde metateze proběhla dříve, došlo ke zdloužení, kde byla později, už k dloužení nedošlo; krátké a by ovšem dalo o v jakékoliv pozici.

Korektur svého díla se autor už nedožil. Provedli je V. Lamprechtová, R. Večerka a D. Šlosar. Jejich zásluhou je i vnější forma díla, tiskařsky mimořádně náročného, stejně spolehlivá a precizní jako jeho obsah.


[1] S touto datací jednotlivých změn (± 75 let): první palatalizace velár 5. st.; psl. přehlásky ’y > ’i apod. těsně po ní; monoftongizace diftongů 6. st.; druhá palatalizace velár asi 575—650; třetí palatalizace asi současně, až 675; palatalizace alveolár asi 675—750; vznik ľ epentetického kolem r. 750; vznik nosovek po 750; metateze likvid kolem 800; vznik o z krátkého a v téže době; zákon otevřených slabik po r. 800. K této dataci autor dospěl kombinováním faktů absolutní chronologie (přejatá slova) a předpokladů systémové následnosti.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 1, s. 37-39

Předchozí Josef Filipec: Nad novým jednosvazkovým slovníkem současné slovenštiny

Následující Josef Skácel: Příspěvek k vytvoření teorie řečové činnosti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1