Druhá československá onomastická konference

Miloslava Knappová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Druhá československá onomastická konference s mezinárodní účastí se konala ve dnech 6.—8. května 1987 ve Smolenicích. Jejími pořadateli byli Jazykovedný ústav Ľ. Štúra SAV, Slovenská onomastická komisia, Ústav pro jazyk český ČSAV a Onomastická komise ČSAV. Konference se zúčastnilo 75 předních odborníků ze 4 evropských států; kromě ČSSR na ní byly zastoupeny PLR (13), NDR (5), BLR (2). Zahájil ji dr. J. Kačala, DrSc., ředitel JÚĽŠ, po něm vystoupil ing. I. Horňanský, CSc., náměstek předsedy Slovenského úradu geodézie a kartografie.

Cílem konference byl výzkum základních a aktuálních problémů teorie, metodologie a praxe současné onomastiky. Ústřední téma konference Aktuální úkoly onomastiky z hlediska jazykové politiky a jazykové kultury se ukázalo jako téma společensky závažné, svým významem zasahující i do dalších společenskovědních oborů (geodézie, kartografie, občanského práva), takže konference měla v některých aspektech interdisciplinární ráz.

Vlastní program konference probíhal ve třech plenárních zasedáních a čtyřech sekcích. Úvodní plenární zasedání bylo věnováno obecným zásadám jazykové politiky v socialistické společnosti. Byly jim zasvěceny především dva hlavní referáty. M. Majtán poukázal ve svém příspěvku Jazykovopolitické aspekty vlastných mien na úlohu jazykové politiky při vytváření (konkrétně při standardizaci) zeměpisných jmen, kdy vystupují do popředí zejména aspekty ideologické, národ[258]nostní i mezinárodní a společenskopolitické okolnosti vývoje. M. Knappová ve svém referátu Osobní jména a jazyková politika v socialistické společnosti zdůraznila, že vztah našeho státu k fungování osobních jmen jako prostředku občanskoprávní legalizace občanů je regulován zákony a směrnicemi; na formování jazykové politiky se významně podílí i onomastika, vycházející přitom ze zásad jazykové kultury i z vývojových tendencí jazyka a společnosti. O zásadách jazykové politiky uplatňovaných při standardizaci zeměpisného názvosloví, která by měla vycházet z jazykové normy a být jednoznačná, referoval K. Rymut. W. Lubaś věnoval pozornost problematice exonym a jejich kodifikace v PLR, která se děje po linii oficiální i neoficiální (tvůrci různých příruček) a která by neměla být v rozporu s funkcí exonym; ukázal také na potřebu slovníku exonym. Vztahem jazykové politiky, praxe a kulturních tradic v PLR v oblasti geografického názvosloví se zabýval L. Rieger.

První sekce byla věnována otázkám standardizace geografického názvosloví, zvláště v ČSSR. Referáty se zabývaly obecně územ a kodifikační praxí v této oblasti (I. Lutterer), současnými internacionalizačními tendencemi uplatňujícími se při standardizaci (I. Čáslavka), otázkami kartografování (D. Hrnčiar), problematikou standardizace pomístních jmen po r. 1945 na území česko(slovensko)-německého jazykového kontaktu v Čechách (J. Matúšová), na Moravě (J. Pleskalová) a na Slovensku (v oblasti Kremnických a Štiavnických vrchů — R. Žilová) i česko-německo-polským kontaktem odrážejícím se v standardizaci úředních zeměpisných názvů na Těšínsku (R. Mrózek). Referováno bylo i o standardizaci českých mikrochoronym (zeměpisná jména přírodních nebo správních, horizontálně členěných objektů — S. Utěšený) a vývoji slovenských exonym (M. Hajčíková). Pozornost se zaměřila i na činnost konkrétních institucí, jakými jsou Názvoslovná komisia pri Slovenskom úradu geodézie a kartografie (Z. Koláriková) a okresní názvoslovné sbory při střediscích geodézie (L. Sylvester).

Druhá sekce byla věnována osobním jménům. Referáty se zabývaly především jmény rodnými, a to synchronními problémy regulace jejich výběru (M. Považaj), procesy konzervace a obnovy repertoáru rodných jmen užívaných v bulharštině (na pozadí českých antroponomastických tendencí — L. Kroužilová), obecnými tendencemi ve volbě rodných jmen (D. Kopertowská — na materiálu z Malopolska). Referáty ukázaly mnohé shodné rysy ve výběru jmen i vývoji jejich repertoáru v jednotlivých slovanských jazycích. V sekci zazněl i referát o tendencích k obměňování osobních jmen (Béla-Bela, Króner-Kroner) ve slovenštině (M. Pisárčiková) a přednášky týkající se problémů standardizace historických osobních jmen a geografických názvů na Slovensku (J. Doruľa, R. Marsina, J. Novák, B. Belák), kodifikace osobních jmen v Slovenském biografickém slovníku (Š. Valentovič), úředního pojmenovávání osob v historických pramenech 18. stol. (E. Krasnovská) a domácích podob starší slovenské oikonymie (P. Žigo). Přednesené referáty výrazně přispěly především [259]k řešení této specificky slovenské problematiky týkající se historických podob vlastních jmen.

Druhé plenární zasedání bylo věnováno některým teoretickým otázkám onomastiky a uplatňování zásad jazykové kultury v oblasti vlastních jmen a jejich užití v komunikaci. V. Blanár se zabýval obsahovým modelem v onomastice s ohledem na možnosti komponentové analýzy obsahu jména, R. Šrámek referoval o funkčních zřetelích v onomastice, analyzoval především funkci onym v onymickém systému a komunikaci, J. Mistrík zase poukázal na funkci vlastních jmen v komunikaci, v níž vystupují jako „stylizovaná deiktika“, jejichž užití závisí na stylu, funkci atd. komunikace; fungováním jmen v ústní komunikaci se zabývala K. Habovštiaková.

Otázkám kodifikačním byly věnovány 4 referáty: J. Kačaly, který na základě rozboru výslovnosti cizích jmen ve slovenštině a změn, ke kterým při jejich přejímání dochází, poukázal na nutnost přípravy kodifikačního výslovnostního slovníku slovenštiny, M. Kornaszewského a M. Lechové, zabývajících se vymezením vlastních jmen ve vztahu k polské pravopisné normě, B. Kreji, poukazujícího na prameny a typy morfologické rozkolísanosti polských místních jmen, a E. Pokorné, osvětlující problematiku gramatické kodifikace víceslovných cizích zeměpisných jmen v češtině. Uvedené referáty vesměs poukazovaly na nutnost propracování všestranné (tvaroslovné, výslovnostní, pravopisné) kodifikace vlastních jmen v konkrétních národních jazycích. V témž duchu vyzněl i referát E. Eichlera, informující o problémech zpracování vlastních jmen z hlediska jazykové kultury v NDR.

Jazykové problémy spojené se stylistickými, gramatickými, komunikačními aj. aspekty užívání vlastních, zejm. osobních jmen, a to i v literatuře a v překladech, byly předmětem jednání třetí sekce. Referáty se týkaly gramatické a pravopisné problematiky příjmení v oblasti slezských nářečí (N. Bayerová) a na východním Slovensku (M. Blicha), morfologicko-lexikálních otázek tvoření etnonym v češtině (M. Opělová), užívání termínu nazwisko v polštině s pokusem o jeho definici (J. Bubak), volby vlastních jmen v dětské literatuře (E. Krošláková), stylistických a normativních problémů spojených s překládáním jmen v rámci blízkých slovanských jazyků (E. Borková) a jejich užívání v dalším slovanském jazyku (česká a slovenská jména v polské jazykové situaci — K. Mžyková). Z referátů i diskuse vyplynulo, že blízké slovanské jazyky mají v této oblasti obdobné problémy i shodné návrhy na jejich řešení.

Tvoření, standardizace a pravopis pomístních jmen a uličního názvosloví se staly náplní jednání čtvrté sekce. Referáty se konkrétně zaměřily na odvozování pomístních jmen z jmen vlastních (L. Olivová), na využití apelativních sufixů v odvozování pomístních jmen (L. Hanzalová) a využití některých sémantických typů apelativ v pomístních jménech a uličním názvosloví (D. Temlíková), na pravopisnou problematiku předložkových názvů ulic (D. Kremzerová) a identifikační zřetele při standardizaci uličního názvosloví (M. Nováková). Bylo poukázáno na to, že v mluvené komunikaci dochází ke zkra[260]cování názvů (K. Hegerová) či jejich obměnám (A. Belchnerowská na příkladu místních jmen z Pomoří).

Závěrečné plenární zasedání bylo cele věnováno aktuální tematice chrématonym (názvů věcí, lidských výtvorů atd.), probírané po stránce teoretické i praktické. Ke kategoriálnímu vymezení chrématonym výrazně přispěly referáty L. Dvonče (definoval je jako jména lidských výtvorů, které nejsou pevně fixovány v krajině), J. Horeckého (na materiále názvů institucí), E. Píchy (na materiále drogistického zboží) a K. Gutschmiedta (porovnával mj. pojetí chrématonym v slovenštině a bulharštině). Rozbor některých typů chrématonym z hlediska jejich tvoření, motivace vzniku a sémantiky podali L. Kuba (pojmenování JZD v Severočeském kraji), E. Breza (názvy restaurací v Gdaňském vojvodství) a J. Jacko (názvy vlaků v ČSSR). J. Kolařík zobecnil poznatky získané vedením diplomových prací z oblasti chrématonym. B. Dejmek se zabýval názvy autobusových a trolejbusových stanic na Hradecku.

Jak z uvedeného přehledu vyplývá, na Druhé čs. onomastické konferenci byly zastoupeny a zkoumány různorodé aktuální problémy teorie a praxe vztahující se k jazykové politice a široce pojaté jazykové kultuře. Teoretické onomastické principy zde byly důkladně prověřeny a byl dán konkrétní směr péči o optimální fungování vlastních jmen v společenské komunikaci, např. při standardizaci místních jmen (SSR je svou úzkou spoluprací s mimolingvistickými institucemi v této oblasti pro ČSR vzorem); ta by měla mít jednotící směr jak při dořešení gramatických (a též pravopisných a výslovnostních) problémů užívání vlastních jmen, tak při přejímání cizích vlastních jmen do jednotlivých národních jazyků. V popředí tedy stojí záležitosti normativní a funkční, jakož i společensky stále aktuálnější problematika chrématonym s aspekty lingvistickými i mimolingvistickými (psychologickými, sociologickými, právními) a nutnost přípravy kodifikačních příruček potřebných pro jazykovou praxi v této oblasti. Konference potvrdila aktuálnost zkoumaných problémů ve všech národních jazycích na konferenci zastoupených i úzkou vázanost problematiky na jiné společenské obory.

Naše řeč, volume 71 (1988), issue 5, pp. 257-260

Previous Jana Slavíčková: Trojdílný anglicko-český slovník

Next Alena Macurová: XI. družební konference Varšavské univerzity a Univerzity Karlovy