Časopis Naše řeč
en cz

Nové vydání nejstarších českých žaltářních textů

Emanuel Michálek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Odborná literatura jazykovědná byla rozhojněna kritickou edicí obsahující nejstarší český překlad žaltáře.[1] Tvoří ji texty z pěti rukopisů 14. stol.: Glosovaný žaltář muzejní, zlomky žaltáře Brněnského a Muzejního, Wittenberský žaltář a žaltář Drážďanské bible. Poslední z jmenovaných textů je tak edičně zpřístupněn poprvé. Totéž platí o dvou latinských žaltářních textech českého původu, jejichž varianty jsou pojaty do kritického aparátu.

Vlastní edici textů předchází rozsáhlá studie úvodní (s. 7—52) přinášející jazykovou a kodikologickou charakteristiku textu a filologickou analýzu k problematice vzniku a vztahů prvního českého žaltáře. Autor dochází k jednoznačnému závěru, že stč. překlad byl pořízen na základě latinského (dále lat.) originálu (s. 22). Ojedinělé stopy církevněslovanské vysvětluje ústní tradicí. Vliv žaltářů přeložených do němčiny považuje ve shodě se starší odbornou literaturou za nepřímý (s. 12). Podle autora vychází český překlad z lat. textu zvaného Psalterium Gallicanum, doplňuje jej variantami jiných textů, meziřádkovými a okrajovými poznámkami výkladovými apod. Tyto autorovy výklady jsou opřeny o velké materiálové znalosti a vyznačují se pozoruhodným rozhledem po řešené problematice. Závážný je např. autorův důraz na úlohu výkladů a komentářů pro podobu lat. textu, jehož užíval český překladatel. Latinský komentovaný žaltář, na nějž český překlad bezprostředně navazuje, klade J. Vintr do posledních desetiletí 13. stol. (s. 34). Nejpříznivější předpoklady pro vznik stč. překladu žaltáře shledává autor v pražské kapitulní škole a ještě spíše v dominikánské škole v pozdějším Klementinu (s. 44). Právem připomíná, že se žaltáře užívalo i při výuce kleriků v gramatice (s. 45). Toto zjištění můžeme ilustrovat vyprávěním našeho prvního kronikáře Kosmy. Ten ve svém díle vzpomíná na příhodu z dob, kdy ještě býval „ve školách … a opakoval si žalmíčky, stoje v kryptě svatých mučedníků Kosmy a Damiana.“[2] V legendě Kristiánově pak dokonce čteme, že člen družiny knížete Václava Podiven v knížecím domě „téměř všechny domácí lidi až k posledním kuchařům tak vzdělal, že mezi dvořany nebylo téměř nikoho, aby nedovedl hymny žalmistů zpívati a psáti“.[3] V těchto případech šlo jistě o překlad latinský. Staročeský překlad žaltáře byl především určen šlechtičnám jako [208]kniha modliteb a náboženské četby (s. 45). J. Vintr připomíná významné české představitelky nové zbožnosti ve 13. stol. Anežku Přemyslovnu, Zdislavu aj., zmiňuje se o hnutí bekyň, laickém sdružení zbožných žen (s. 45—6). Rovněž Glosovaný žaltář je spjat s tehdejší novou zbožností. Byl určen jako modlitební kniha pro šlechtičny žijící v pražském jiřském klášteře. Také Wittenberský žaltář nese stopy toho, že byl v soukromém vlastnictví nějaké šlechtičny, často se v něm užívá zájmena meus, mój, někdy se dokonce držitelka prozradí užitím ženského rodu, např. v žalmu 40,5: „zdrav duši mú, nebo sem hřěšila tobě“ (místo jinde obvyklého „hřěšil“). Vznik českého překladu, určeného k účelům soukromým, ne liturgickým, klade J. Vintr do doby brzy po r. 1300 a připisuje pražským dominikánům, kteří byli pověřeni vedením ženských klášterů (s. 47). V této souvislosti můžeme upozornit na některé shody Wittenberského žaltáře se slovníky Klaretovými, srov. chybný překlad húsenicě za lat. erugo ŽaltGlos[4] i ŽaltWittb 77,46 = KlarBoh 217 = KlarGlos 584; podobně psie múcha za lat. cinomia ŽaltGlos i ŽaltWittb 77,45 = KlarGlosB 586 nebo opoka za lat. petra ŽaltGlos i ŽaltWittb 77,20 = KlarBoh 138 = KlarGlos 123. Na tyto souvislosti poukazoval už V. Flajšhans ve své edici Klaretových slovníků (2, s. 284, 420, 546), ale počítal tu s mamotrektem latinsko-českým, který ve 14. stol. není ještě doložen. Takové shody mezi nejstaršími žaltáři a Klaretem by mohly ukazovat na souvislost prvních žaltářů s prostředím pražské kapituly, na jejíž škole Klaret působil.

Součástí autorova úvodu je také ediční poznámka (s. 47—51) shrnující zásady vydání textu. Jako text základní se uvádí Wittenberský žaltář, české přípisky Glosovaného žaltáře jsou podle rukopisu na okraji nebo mezi řádky, ostatní žaltářní texty se uvádějí v poznámkovém aparátu. Ten je dvoudílný. Prvá část přináší latinská různočtení žaltářů Glosovaného a Wittenberského odlišující se od Psalteria Gallicana. Druhá část obsahuje varianty, korektury a vysvětlivky z paralelních míst vydávaných staročeských textů. Ediční poznámka je zakončena soupisem zkratek (s. 50—51) užívaných v kritickém aparátu a synopsí vydávaných rukopisů (s. 52), podávající přehled o zastoupení jednotlivých žalmů a úryvků z dalších biblických knih obsažených v žaltáři.

Největší část edice zaujímá přepis stč. textů (s. 53—287) žaltářních i jiných k žaltáři připojených. Text je transkribován podle principu Staročeského slovníku vycházejícího od r. 1968. Přesto se edice v některých [209]věcech od zmíněných zásad odchyluje, zvl. v užívání interpunkce; Vintrova edice, na rozdíl od Staročeského slovníku, interpunkčních znamének nepoužívá. Rovněž v označování kvantity zachovává edice někdy úzus Gebauerův odlišný od praxe Staročeského slovníku:

nadúfati 118,81 na s. 233 též ve verších 114,147 tamtéž, podpětiti 16,13 na s. 70; 17,40 na s. 73; 36,31 na s. 102. Nově vydávaný Staročeský slovník přepisuje nadufati, podpietiti. I jindy bývají difererce v označování kvantity a v chápání některých tvarů a konstrukcí. Upozorníme na výraznější případy. Odchylnou kvantitu vidíme např. ve verši „tresktánie mé v jutřní“ 72,14 na s. 153, kde 6. sg. substantiva jutřně má mít krátké -i (srov. GbSlov 1,672). Dále 9,7 na s. 61 má být 1. plurálu nepřietelé s dlouhým na konci za lat. inimici. Ve verši 77,42 na s. 164 je rozdílná kvantita v textu a v kritickém aparátu ve slově smútedlníkový: v textu je -ú- dlouhé, v kritickém aparátu krátké. Na více místech jsou nedopatření v přepise způsobena autorovým odlišným chápáním některých tvarů. Tak např. 17,20 na s. 72 „chtěl mě“ místo rukopisného mnye dosazuje 4. pád místo 3. pádu, který je v stč. běžný, srov. doklady na „chtieti komu, čemu“ v GbSlov 1,560, v ŽaltWittb 33,13 na s. 95 „Člověk … chce životu“ ap. Obdobně je tomu s emendací[5] 8,5 na s. 60 „pomníš naň“ místo rukopisného „na ni“; o tvaru „ni=eum“ GbHM III 1, s. 470. Pozornosti zasluhují rovněž doklady typu „nenie kto pomoha“, např. 21,12 na s. 78, které edice někdy zachovává a někdy emenduje. K citovanému příkladu náleží také doklad „nenie kto dobuda dušě mé“ 141,5 na s. 259. Proti těmto příkladům přepsaným ve shodě s rukopisem stojí případy, kdy je rukopisné znění neprávem emendováno: „nenie kto vykúpí ani kto spasena učiní“ 7,3 na s. 58 proti rukopisnému „wykupie … vczynye“. Sem patří také přepisy „v staniech jich nebuď kto bydlé“ 68,26 na s. 147, „nenie kto zprostie“ 70,11 na s. 149 místo „bydle … zprostě“. Na s. 227—228 zaznamenává kritický aparát u některých veršů pozdější přípisky patrně polské. Uživatel edice by jistě uvítal aspoň zmínku o nich v poznámkách nebo v úvodu.

Nedopatření rázu čistě formálního není mnoho. Všimli jsme si např. těchto případů: „Pějte hlasom piesenským“ 97,5 na s. 195 místo „hlasem“ (jak je ve verši 6). Ve verši „král Radovati sě bude“ 62,12 na s. 137 je velké písmeno uprostřed verše. Někdy je určitý nesoulad mezi textem a kritickým aparátem. Tak 103,12 na s. 203 se v aparátu uvádí, že text D vynechává předložku „z“, ale ta je až ve verši 13, a to dvakrát. Podobně v prvém verši Canticu Annae na s. 271 se v aparátu uvádí „jest“ s indexy 1,3, ale prvý verš má „jest“ pouze jednou. V žalmu 135,3 na s. 251 je v textu „hospodinovému“ s malým „h“, ale v aparátu s velkým.

To vše jsou ovšem věci okrajové. Edice nejstarších textů žaltářních je beze sporu činem velmi záslužným. Zpřístupňuje památky stojící na počátku velkého rozvoje české literatury biblické, které náleží v našich kulturních dějinách prvořadé místo. Bible byla v starých dobách považová[210]na za literaturu nejen náboženskou, ale bylo v ní hledáno i poučení povahy encyklopedické. Vintrova dobře zpracovaná edice se zasvěceným úvodem nepochybně může přispět nemalou měrou k osvětlení složitých otázek spjatých s počátky české biblické literatury.


[1] J. Vintr, Die älteste tschechische Psalterübersetzung, Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 1986.

[2] Citujeme podle Kosmovy Kroniky české, Praha 1950, přeložil K. Hrdina, s. 118.

[3] Podle edice J. Ludvíkovského Kristiánova legenda, Praha 1978, s. 89.

[4] Zkratky citovaných pramenů a literatury: GbSlov = J. Gebauer, Slovník staročeský 1—2, Praha 1970; GbHM = J. Gebauer, Historická mluvnice III 1, Praha 1960; KlarBoh = Bohemář, lat.-český veršovaný slovník, vyd. V. Flajšhans, Klaret a jeho družina 1—2, Praha 1926—1928, KlarGlos = Glosář, lat.-český veršovaný slovník, vyd. jako KlarBoh; ŽaltGlos = žaltář Glosovaný muzejní s kantiky; ŽaltWittb = žaltář Wittenberský, vyd. J. Gebauer, Žaltář Wittenberský, Památky staré literatury české 7, Praha 1880.

[5] Emendace je oprava porušeného místa v rukopise, emendovat znamená provádět, provést emendaci.

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 4, s. 207-210

Předchozí Alena Fiedlerová: Z třináctého a čtrnáctého sešitu Staročeského slovníku

Následující Vladimír Mejstřík: K jubileím českých lexikografů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1