Odbytovat žárovky

Olga Martincová

[Short articles]

(pdf)

-

V textu nedávno uveřejněného inzerátu se vyskytlo sloveso odbytovat (Telefonní žárovky odbytuje referentka YX. Speciální žárovky, zářivky a výbojky odbytuje referentka YZ., Práce, 25. 1. 1986). Toto slovesné pojmenování si zaslouží pozornost z mnoha hledisek. Vzhledem k tomu, že se pokládá za nové a neobvyklé,[1] všimneme si především jeho charakteru z hlediska slovotvorného a pojmenovacího.

Sloveso odbytovat vzniká převedením základového substantiva odbyt do třídy sloves a zařazuje se do produktivního slovesného vzoru „kupovat“. Slovotvorným postupem, odvozovacím prostředkem (kmenotvornou příponou -ova-/-uj-) a substantivem v úloze základového výrazu se přiřazuje k pravidelně tvořeným slovesům tzv. denominativního typu. Jeho specifičtější rysy se ukazují teprve, máme-li na zřeteli lexikálně sémantický charakter základového substantiva a také významovou a funkční stránku slovesa.

Základové substantivum odbyt je odvozeno od slovesa odbýt. Formálně a přítomným dějovým významem patří mezi dějová substantiva bezpříponového typu (podobně jako např. prodej, rozbor, smlouva, záloha aj.). Není však čistě abstraktním názvem děje. V jeho významovém spektru je sice obecný dějový význam uchován (srov. jídlo šlo na odbyt), ale dominující je význam specifikovaný. Odbyt dnes znamená především ‚formu činnosti ve sféře ekonomické‘, resp. v další specifikaci — ‚druh pracovní činnosti vykonávané jako zaměstnání‘. (Srov. výklad významu slova v SSJČ: ‚prodej zboží, možnost prodeje zboží, ekon. realizace prodeje výrobků spotřebitelům‘.) V tomto významu se uplatňuje i v úloze slovotvorného základu. Významový vztah mezi základovým výrazem odbyt a odvozeným slovesem odbytovat je velmi obecný. Základem našeho slovesného pojmenování je totiž to, že činnost (provádění odbytu) se pojímá jakožto děj (proces), který je vztažen k pojmu nositele. Strukturní (slovotvorný) význam slovesa lze pak vyjádřit formulí ‚provádět činnost, jejímž obsahem je to, co vyjadřuje základové substantivum‘, popř. ‚dělat, konat, provádět, provozovat to, co vyjadřuje substantivum v základu‘.

Vzhledem k významové struktuře má sloveso odbytovat těsný vztah k analytickým konstrukcím, k slovesným spojením, jejichž určované členy, významově chudá slovesa, vyjadřují činnost velmi všeobecně a teprve určujícím sub[103]stantivem se vyjadřuje její specifikace. Jde o spojení jako provádět odbyt, zabývat se odbytem, provozovat odbyt, zajišťovat odbyt, zabezpečovat odbyt, vyřizovat odbyt apod.

Nabízejí se tedy alespoň dvě otázky: nakolik se tvořila činnostní slovesa ze jmen dějových již dříve a v jaké míře a v jakých souvislostech se toto tvoření uplatňuje v současné češtině.

Jazykový materiál ze starších vývojových období češtiny ukazuje, že v řadě případů činnostní slovesa z podstatných jmen dějových vznikala (pracovat od práce, bojovat od boj). Také se tvořila i z těch dějových jmen, u nichž došlo k významovému posunu (obchodit → obchod → obchodovat).

Etymologická a historicky orientovaná bádání přinášejí důležitá zjištění o vztahu dějového jména a slovesa i pro současné tendence v tvoření sloves. Např. D. Šlosar (Slovotvorný vývoj českého slovesa, Brno 1981) dokládá na stsl., stč. a novějším materiálu, nakolik se v jednotlivých dobových průřezech denominativní slovesa z dějových jmen tvořila i jak postupně v češtině přibývala zvl. v 6. tř. s kmenotvornou příponou -ova-. (Srov. příklady uváděné autorem, např. stsl. loviti z lov, stč. honiti z hon, podobně cvičiti, válčiti; stsl. vraž6dovati z vraž6da, stč. bojovati z boj: později k typu na -ova- přibývají pracovati z práce, odporovati z odpor aj.). Protože se však autor více soustřeďuje na formální stránku sloves, zůstává stranou pozornosti jejich popis z hlediska strukturně významového. Vedle sebe se objevují např. slovesa pracovati, pečovati, třebaže je spojuje pouze dějový charakter základu. Na odvozování sloves z dějových jmen se poukazuje také v Tvoření slov v češtině 2 (Praha 1967, s. 592), ale pro synchronní výklad se bere za základ to, že u sloves vzniklých z dějových jmen se vývojem přehodnotilo chápání směru vzniku „dějové jméno → sloveso“ na směr opačný, protože sloveso je primárním prostředkem pro vyjádření děje. Nakolik je odhalení vzniku staré vrstvy sloves a s nimi souvisících dějových jmen obtížné, ukazují i rozdílné výklady u jednotlivých autorů. Např. Fr. Trávníček (Mluvnice spisovné češtiny 1, Praha 1951, s. 380) na rozdíl od D. Šlosara objasňuje vznik dějového jména hon odvozením ze slovesa honit. Oproti tomu V. Machek (Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968) uvádí u kořene gon- jak sloveso honit, tak dějové jméno hon, aniž by jednoznačně řešil, který z obou výrazů je prvotní.

Z tohoto hlediska je tedy sloveso odbytovat utvořeno způsobem uplatňujícím se v češtině již velmi dávno.

V současné češtině se jeví sloveso odbytovat jako prostředek, jenž je po stránce vznikové dvojznačný. Vzhledem ke korespondujícím slovesným souslovím a vzhledem k tomu, že se objevuje v prakticky odborných jazykových projevech, lze v něm spatřovat projev univerbizace na straně jedné, na straně druhé fungování slovotvorného typu denominativních sloves s významem ‚konat, provádět činnost označenou dějovým substantivem‘. K tomuto slovotvornému typu totiž patří nejen tradiční slovesa jako pracovat, bojovat, obchodovat. Náležejí k němu také slovesa novější, tvořená jak z domácích dějových substantiv (úvěr → úvěrovat, úkol → úkolovat), tak i z podstatných jmen cizího původu (faktura → fakturo[104]vat, bilance → bilancovat, kredit → kreditovat, analýza → analyzovat atd.). V současné době se ukazuje, že se počet sloves majících v základu domácí dějové substantivum zvětšuje. Poměrně nedávno vznikla např. slovesa rozpočtovat, rozborovat, zálohovat, náborovat.

Společným rysem sloves rozpočtovat, rozborovat, odbytovat atd. v rovině pojmenovací je sice to, že existují vedle slovesných sousloví a uplatňují se jako konkurenční pojmenovací prostředky[2] (a proto mohla vzniknout i univerbizací), vedle toho je však spojuje charakter základového substantiva a strukturní význam. Spatřujeme-li v jejich vzniku fungování slovotvorného systému češtiny, není bez významu, že k nim existují jména činitelská (rozpočtář, rozborář, náborář, odbytář), která v řadě případů vznikla dříve než sama slovesa. Vznikem slovesa se pak doplňuje slovotvorná skupina slov tvořená dějovým jménem a jménem činitelským o chybějící člen, tj. o sloveso, které je s nimi významově souvztažné. (Srov. např. skupinu slov analýza — analyzovat — analytik se slovy postupně vznikajícími od substantiva rozbor: rozbor — 0 — rozborář; teprve později přitvořené sloveso rozborovat doplňuje tzv. prázdné místo.) Vedle fungování slovotvorného typu tu tedy působí na vznik slovesa existence analogických a co do členů úplných slovotvorných skupin slov spjatých motivačními vztahy, tzv. slovotvorných mikrostruktur.

Ukazuje se, že u sloves jako rozpočtovat, rozborovat, odbytovat nelze řešit jen (přímočaře), zda je slovesné pojmenování utvořeno správně, zda není vzhledem k paralelním slovesným souslovím nadbytečným pojmenovacím prostředkem. Je třeba mezi těmito slovesy diferencovat z hlediska funkčně stylového. Statut odborného výrazu získalo zatím pouze sloveso rozpočtovat (srov. SSJČ). V případě slovesa odbytovat v inzerátech a podobných textech bychom zatím dali přednost slovesnému sousloví (i vzhledem k stylově příznakovému pojmenování odbytář).

---

[1] V slovnících současné češtiny (např. v Slovníku spisovného jazyka českého I—IV, Praha 1960—71, SSJČ, aj.) není uvedeno. V lexikografickém archívu ÚJČ je však doloženo jako přechodné předmětové sloveso již v r. 1964 (Hospodářské noviny, č. 50). Pozdější doklad z Rudého práva (1965) zachycuje sloveso odbytovat jakožto sloveso bezpředmětové. — Dotazy v několika institucích jsme zjistili, že jejich pracovníci na úseku obchodu tento výraz neznají, že užívají sousloví, o nichž se v příspěvku dále mluví. Sloveso odbytovat (co) většinou hodnotili (na pozadí sousloví) jako „divné“, „hrozné“.

[2] Na to se poukazuje také ve stati R. Klabala — O. Müllerové Názvy podnikových činností a jejich úloha v řídícím procesu, NŘ 69, 1986, s. 57n.

Naše řeč, volume 71 (1988), issue 2, pp. 102-104

Previous Ivo Vasiljev: Pravopis a transkripce vietnamštiny

Next Ludmila Švestková: Náklí, nákel — záklí, zákel