Synchronní česká lexikologie
Běla Poštolková, Jaroslav Machač
[Reviews and reports]
-
Významným protějškem výkladových slovníků češtiny posledních dvaceti let je teoretická práce o české slovní zásobě a jejím systému nazvaná Česká lexikologie (Academia, Praha 1985, 281 s., ruské a anglické résumé). Tvoří ji dva samostatné oddíly od autorů čtenářům NŘ dobře známých: /1/ Lexikologie (s. 13—165) od J. Filipce, /2/ Frazeologie a idiomatika (s. 168—236) od F. Čermáka.
Oba autoři vycházejí z české lingvistické tradice, v rozsáhlé míře přihlížejí k výtěžkům světové lingvistiky a používají shodných základních postupů a metod. Dospívají však k samostatnému, původnímu pojetí. Neomezují se jen na své metody, ale uvádějí čtenáře systematicky do celé složité lexikologické problematiky. Na rozdíl od dříve vydaných lexikologií a nauk o slovní zásobě nejde o učebnicový typ příručky, ale o přehledně utříděnou a s rozhledem podanou syntetickou práci vědeckou, přinášející ucelený přehled o slovní zásobě. Podněty, které tato práce podává, lze využít jak v teorii a další práci lexikologické, tak v lexikografii při vytváření nových typů slovníků. Hodnotu publikace zvyšuje samostatný bibliografický přehled, výkladový slovníček hlavních užitých termínů a spolehlivý rejstřík.
První část týkající se lexikologie má pět kapitol: /1/ Obecná část, /2/ Lexikální sémantika, sémaziologie, /3/ Lexikální onomaziologie, /4/ Vztahy lexikálních jednotek a /5/ Systém v lexikální zásobě. Její autor, Josef Filipec, zde předkládá výsledky svého celoživotního zkoumání slovní stránky jazyka v konfrontaci s poznatky soudobé lingvistiky. Sem vede přímá cesta od jeho první velké monografie o synonymech přes účast na velkých dílech lexikografických různého typu a desítky dílčích studií lexikologických.[1]
V první kap. autor shrnuje a vykládá základní teoretické poznatky a přístupy. Vychází nejprve ze vztahu jazyka a slovní zásoby. Lexikologii definuje jako teorii slovní zásoby, která popisuje a vykládá lexikální jednotky (lexémy) různého typu, jejich vztahy a dílčí systémy. Synchronní lexikologii pojímá jako lexikální významosloví (sémaziologii — rozvedeno v kap. 2.) a teorii pojmenování (onomaziologii — rozvedeno v kap. 3.). Zachovává důsledně funkční a strukturní pojetí. Slovní zásobu chápe jako kvantitativně neuzavřený systém (podsystém jazykového systému) zahrnující hierarchicky nižší dílčí systémy s relativně stabilním centrem [84]a pohyblivou periférií. Teoreticky nejzávažnější je kapitolka, v níž se podávají základní pojmy a termíny (1.62).
Jednotka slovní zásoby, lexikální jednotka, se charakterizuje jako formálně-významový útvar představující komplex dílčích jednotek a vztahů. Lexém je termín synonymní s termínem lexikální jednotka, ale je ještě dále diferencován, a to jako dvoustranná, formálně-významová jednotka slovní zásoby zahrnující u ohebných slovních druhů úplný nebo omezený soubor slovních tvarů. Formálně jednočlenný lexém je slovo, vícečlenný lexém je frazém a sdružené pojmenování. Lexém s jedním významem je označován jako monosémický, s více významy jako polysémický. Jiný název pro monosémický lexém je lexie, pro polysémický lexém hyperlexém (tj. lexém-typ nadřazený základním lexikálním jednotkám, které zahrnuje, a nadřazený i příslušným lexémům-exemplářům, výskytům). Polysémický lexém jako lexikální jednotka je čtyřstupňový útvar zahrnující tolik různých monosémických základních jednotek (lexií), kolik má různých významů. Z uvedených skutečností vyplývá, že autor rozlišuje: a) empirickou úroveň užití lexému reprezentovanou exempláři, výskyty čili alolexy, b) první abstrakční úroveň, kterou reprezentují lexémy-kontextové typy, c) druhou abstrakční úroveň, jejímž reprezentantem je monosémická lexikální jednotka (lexém-typ), a d) třetí abstrakční úroveň nadřazeného polysémického lexému (hyperlexému).
Slovo je základní, centrální jazyková jednotka z hlediska slovní zásoby i gramatiky. Svými aspekty zasahuje do všech jazykových rovin. Má-li být jeho popis adekvátní, je třeba přihlížet k jeho formě, morfologické utvářenosti, významu, syntaktickému chování (valenci a slovnědruhové spojitelnosti), k spojitelnosti kontextové (sémantické a lexikální), k paradigmatickým vztahům systémotvorným, k stylistické charakteristice a k frekvenci.
Druhá kap. se zabývá lexikální sémantikou. Význam je tu charakterizován prostřednictvím všech lingvistických a mimolingvistických vztahů, jako entita i jako vztah (pro některé druhy slov, 2.3). Za základní pojem se považuje sémém, tj. monosémický invariabilní význam pojatý jako jazyková a sociální hodnota. Jsou uvedeny i některé další sémaziologické pojmy (2.2). Je podán přehled hlavních směrů, teorií a metod studujících význam. Jejich uvedený kritický přehled jen potvrzuje autorovo pojetí sémému a mnohoaspektový popis lexikální jednotky. Dále se podává charakteristika nocionálních a pragmatických složek významů a lingvistické analýzy sémů (2.51, 2.52). Popis významu je etapový (2.61). Za hlavní typ popisu významu se pokládá kvalitativní výklad (definice, 2.63). Typy lexikálních významů se liší podle druhů slov, podle převládající významové složky, podle kontextové spojitelnosti, slovotvorné motivace, při polysémii podle sémantické motivace, dále (řidčeji) podle příslušnosti k centru nebo k periférii slovní zásoby.
Třetí kap. o lexikální onomaziologii doplňuje předchozí kapitolu sémaziologickou. Onomaziologii chápe autor šíře, a to jako „obecnou teorii označení, označování, zahrnující i teorii pojmenování“ (3.03). Za základní jednotku se považuje onomatém, který označuje pojem nebo pojmový vztah. Onomaziologie se zabývá soubory jednotek, z nichž každá je sama o sobě popisována sémaziologií, takže obě [85]disciplíny spolupůsobí při objasňování vzájemných vztahů mezi lexikálními jednotkami (rozvedeno v kap. 4.) a při konstrukci dílčích podsystémů (rozvedeno v kap. 5). Onomaziologie se týká všech jazykových rovin, jejichž jednotky mají význam, popř. se na něm podílejí, zejm. slov, spojení slov, morfémů a větných celků. V duchu české lingvistiky počínajíc V. Mathesiem se vymezuje obsah onomaziologie, rozlišuje se mezi označením (pojmenováním) a významem (3.2), uvádějí se mezní případy označování (vlastni jména a termíny) a charakterizují se specifické označovací funkce různých slovních druhů, autosémantik a synsémantik, konkrét a abstrakt (3.4). Následují charakteristiky dalších úseků onomaziologie, např. neologie, tvoření slov, procesů metaforizace a metonymizace, přejímání slov aj.
Čtvrtá kap. pojednává o vztazích lexikálních jednotek, zejm. o vztazích paradigmatických a syntaktických. Paradigmatické vztahy se dělí na významové a formálně-významové. Významové vztahy zahrnují antonymii, polysémii, homonymii, hyperonymii, hyponymii a kohyponymii. Antonymie je založena na opozici dvou skutečností, na protikladu ostrém a neostrém. V tomto pojetí je provedena klasifikace antonym a charakterizovány jevy blízké a souvisící (zápor, konverzívnost). Jako další významový paradigmatický vztah je uvedena synonymie. Synonyma se chápou jako lexikální jednotky téhož druhu slov, popř. téže syntaktické funkce, s touž variantní intenzí a distribucí (s. 133). Klasifikace synonym je provedena z hlediska významu a kontextové spojitelnosti; uvedena jsou i pseudosynonyma a synonyma slovotvorně motivovaná. Jevem opozičním je polysémie; chápe se jako jazyková univerzálie svědčící o ekonomii jazykového systému. Zahrnuje případy, kdy táž lexikální forma má dva nebo více různých, ale navzájem souvisících významů (s. 137). Probírají se významové vztahy a rozdíly polysémických lexémů. K jejich vymezení slouží objektivní hlediska: morfologické, syntaktické, slovotvorné, distribuční, frekvenční a stylistické. Uvádějí se významy polysémického lexému a jejich vztahy. Homonymie se charakterizuje jako případ, kdy jedna jazyková forma (morfém, spojení slov, výpověď) má dvě n. více funkcí, významů, smyslů, navzájem nesouvisících (s. 141). Je to tedy záležitost izolovaných jazykových forem. Rozlišují se: vlastní homonyma lexikální (téhož n. různého původu či vzniklá rozpadem polysémního slova), homonyma slovotvorná a slovnědruhová, morfologická, plná a částečná (4.114). Hyperonymie, hyponymie a kohyponymie (nadřazenost, podřazenost, souřadnost) jsou tři navzájem souvisící pojmové vztahy, podstatné pro hierarchický jazykový systém a zdůrazňující spojitost jazyka s logikou a myšlením. Paradigmatické vztahy formálně-významové (slovotvorné) se podrobně necharakterizují, odkazuje se na příslušné úseky České mluvnice (Praha 1988).
K syntagmatickým vztahům se řadí spojitelnost jednak gramatická, formální (valence), jednak kontextová (významová, lexikální a stylistická), dále přenášení významů (4.22) a vztahy formální.
Pátá kap. pojednává o systému v lexikální zásobě. Mnohoaspektový popis lexikálních jednotek a vymezení jejich paradigmatických a syntagmatických vztahů je nutnou podmínkou pro konstrukci dílčích systémů slovní zásoby. Po krátkém retrospektivním přehledu zachycujícím pojetí systému (pole) lexikální zásoby čes[86]kých a německých autorů je uvedena typologie dílčích lexikálně sémantických paradigmatických podsystémů a polí (5.2). Prototypem polí jsou monosémická lexikální pole. Představují sémantické paradigma, ve kterém význam dominanty integruje významy všech členů (pole), přičemž dominanta má charakter lexikálně sémantické kategorie (s. 154). Jako příklad se uvádí primární dílčí podsystém, pole složené z 1378 předponových a 534 bezpředponových sloves pohybu, souvisící s polem 343 sloves polohy. Jako příklad dílčího pole sekundárního se uvádí slovotvorné pole pojmenování ‚žena v zaměstnání, povolání‘. Zahrnuje podst. jm. žen. rodu, většinou přechýlená pojmenování, odvozená od pojmenování mužů. Další zpracování tohoto typu polí by vedlo k vytvoření systematického, pojmového, ideografického slovníku významových okruhů, který by spojoval sémaziologický popis lexikálních jednotek a oblastí jejich užití s onomaziologickým organizačním principem.
Filipcovo pojetí lexikologie je třeba chápat jako teoretickou stavbu vyrůstající z jeho práce na všech výkladových slovnících češtiny a na řadě lexikografických děl jiných. Zdánlivě stručné formulace jsou důkladně promyšlené, někdy formulované již v předchozích časopiseckých studiích a založené na bohatém vlastním materiále (srov. poslední kapitolu). Nutnost krátit původní rukopis a vejít se do omezeného rozsahu vedla ovšem někdy až k vyjadřování kusému a náznakovitému. Tyto úseky je třeba dešifrovat z autorovy celkové koncepce a z promyšlené spojitosti všech kapitol a odstavců.
Předmětem druhé části posuzované knihy je frazeologie a idiomatika. Její autor, František Čermák, představil v ní svou koncepci této svérázné oblasti jazyka a zároveň i koncepci přístupu k jejímu studiu, uchopení a popisu. Nečiní tak poprvé; známe Čermákovu koncepci mj. z jeho syntetického pohledu na tuto problematiku v učebním textu, vydaném UK v r. 1982, i z teoretického rozboru (českých) přirovnání v I. díle Slovníku české frazeologie a idiomatiky z r. 1984[2] i z jeho studií dílčích. Avšak zde, v rámci České lexikologie (na přísně vymezeném prostoru 70 stran), podařilo se autorovi podat tuto koncepci zatím nejpřesvědčivěji, jasně a pregnantně, i když na každém kroku přihlíží ve svém výkladu k dialektice věcí a jevů.
Jakkoli se to zdá na první pohled nepraktické, neužitečné, popř. zavádějící, vynutil si právě tento dialektický přístup i základní terminologii předmětu: Jednotkou všech úrovní této oblasti jazyka z hlediska (především) formálního je v Čermákově pojetí frazém, z hlediska (především) obsahově-sémantického idiom. A tento dvojjediný termín frazém-idiom má svůj protějšek i v obdobném termínu pro příslušnou jazykovou oblast a disciplínu: frazeologie a idiomatika.
Frazeologii a idiomatiku považuje autor za samostatnou jazykovědnou disciplínu, která je průsečíkem a průnikem všech synchronních disciplín [87]jazyka, přičemž společná označovací a pojmenovávací funkce frazeologických a idiomatických jednotek tvoří u této specifické oblasti především přirozený a rozsáhlý průnik s oblastí lexikologie.
V úvodní kapitole autor stručně naznačuje vývoj této jazykovědné disciplíny, rozvíjené především v posledním čtyřicetiletí, a zejména různá pojetí a vymezování jejího rozsahu a obsahu, jakož i kritéria pro vymezení vlastních jednotek této oblasti v souvislosti s teoretickým vývojem jazykovědy vůbec. Shrnuje tato kritéria do pěti (ne zcela homogenních) skupin: ustálenost a reprodukovatelnost; víceslovnost a sémantická nebo formální nerozložitelnost; nezaměnitelnost komponentu; transformační defektnost; ekvivalentnost slovu, obraznost, nepřeložitelnost aj., a naznačuje, jak se nověji obrážjejí v teorii ustáleného pojmenování a v studiu různých stránek spojitelnosti slova v aspektech syntagmatických a paradigmatických. Nepopírá tato kritéria, uznává až na výjimky (ze skupiny poslední) jejich dílčí platnost, avšak resumuje, že napříč většině těchto skupin kritérií jde univerzální obecný rys anomálie různého druhu, formální i sémantické, jež stojí v protikladu k „běžným“ pravidlům platným v „pravidelném“ jazyce. V té souvislosti si uvědomuje, že toto vymezení frazeologie a idiomatiky na základě anomálie předpokládá propracování a explicitní vymezení náplně pojmu pravidelný (pravidelně generovatelný), a definuje idiom-frazém jednak na základě testu analogické záměny komponentu jako „jedinečné spojení minimálně dvou prvků, z nichž některý (popř. žádný) nefunguje stejným způsobem v jiném spojení (resp. více spojeních), popř. se vyskytuje pouze ve výrazu jediném (resp. několika málo)“, jednak v zobecněné podobě, s důrazem na to, že vlastnosti jednotek jsou projevem vlastností struktury a jazykového systému, jako „nemodelové a ustálené syntagma prvků, z nichž (aspoň) jeden je z hlediska druhého členem extrémně omezeného a uzavřeného paradigmatu (formálně a většinou i sémanticky)“.
Z této definice lze už vysuzovat, že Čermák nepovažuje za idiom-frazém jen spojení slov (slovních komponentů). Jak vyplývá z dalších výkladů, jsou v jeho pojetí podstatou idiomu-frazému anomálie vznikající při kombinaci prvků všech jazykových rovin, u jejichž jednotek lze uvažovat o významově obsahové stránce. Rozšiřuje tedy oblast frazeologie i na rovinu lexikální a za lexikální idiomy-frazémy považuje i derivace a kompozita tvořená z komponentů (morfémů) s omezenou spojitelností (např. poduška, najít, předsevzetí), tedy výrazy se zastřenou slovotvornou motivací.
Toto pojetí není zcela ojedinělé (má své předchůdce v sovětské a zvláště západní jazykovědě, řidčeji u nás) a právě tak není novou myšlenkou ani zařazování větných a nadvětných útvarů do oblasti frazeologie (právě naopak: patří k nejtradičnějším). Avšak v Čermákově koncepci se tyto jevy z různých rovin představují v jednotícím pohledu na frazeologický systém, v němž jednotky (komponenty) z roviny bezprostředně nižší vytvářejí výrazy na rovině vyšší. Tak rozlišuje již zmíněnou rovinu lexikální, dále kolokační (spojení slov), propoziční (větnou) a polypropoziční (nadvětnou), a to monosubjektovou (ono se řekne semenec, ale zobat ho z lah[88]ve!) a intersubjektovou (např. pozdrav a odpověď na něj). Z tohoto univerzálního a komplexního pohledu na frazeologii vyplývá, že se za její jednotky považují i útvary tvořené synsémantickými komponenty (na rovině kolokační např. co do, že by, na rovině propoziční To tak! ap.).
Zmíněná dialektičnost autorova pohledu i výkladu se projevuje mj. i v partiích týkajících se struktury frazému a zvláště v jeho pojetí komponentu: Jakkoli tyto komponenty, např. na rovině kolokační, pozbývají v idiomu statutu slova, neztrácejí (beze zbytku) ani své formální, ani sémantické vlastnosti (tak je také možno podat např. cenný explicitní popis kolokací podle vnitřního vztahu k celku); totéž pak samozřejmě platí i o poměru mezi strukturní funkcí komponentů a (domnělou) syntaktickou stavbou frazému — jako celek frazém do syntaktických vztahů vstupuje.
Nosný pojem Čermákovy teorie se reflektuje v termínu kolokabilita. Rozumí se jí formální a sémantická spojitelnost prvku s jinými, tedy schopnost takového prvku spojovat se v téže funkci s velkým nebo naopak omezeným repertoárem prvků jiných. Takový prvek, který má kolokabilitu silně omezenou, popř. se právě vyskytuje jen jako komponent idiomu-frazému, nazývá autor monokolokabilní. Monokolokabilita je právě rys v oblasti celé frazeologie a idiomatiky výrazně anomální (autor tu s rezervou užívá pro takový komponent termínu verboid, navrženého J. Filipcem v recenzi uvedené v pozn. 2, pro zvláštní slovní formy typu *holičky, monokolokabilního komponentu ve frazému nechat na holičkách, který se zde realizuje právě jen v 6. p. množ. č.). Od kolokability se rozlišuje kompatibilita, sémantická slučitelnost prvků, jakožto textový projev kolokability. Jejím opakem je inkompatibilita, neslučitelnost, v pravidelném jazyce nerealizovaná, resp. nerealizovatelná, ale v oblasti idiomatiky a frazeologie běžná. Podobně jako komponenty frazému má svou kolokabilitu i idiom jako útvar, a ta je jádrem jeho komunikativní funkce po stránce formální i sémantické. Od kolokability frazému se odlišuje valence frazému, která určuje jeho kategoriální vztah k jiným složkám kontextu po stránce formální.
Důležité — z hlediska kritiky starších přístupů k frazeologii — jsou partie věnované povaze a složkám významu idiomu jako útvaru; autor tu dochází k přesvědčivým závěrům, že pojmy jako přenesenost, obraznost, průhlednost, motivovanost, neprůhlednost, nemotivovanost aj. nestačí k vystižení mnohostranných a složitých poměrů v sémantice idiomu, že mohou mít při popisu jen úlohu parciální, a to tím spíše, že na rozdíl od pojmenování pravidelných je závislost idiomu na kontextu podstatně vyšší.
K základním kapitolám, přinášejícím výklady hlavních pojmů, jakož i popis a klasifikaci idiomů-frazémů z hlediska komponentů i z hlediska celku, jsou připojeny dvě stručnější kapitoly: o transformacích a komunikativní funkci frazému. Transformace jsou takové obměny frazému (resp. jeho báze, v podstatě totožné s invariantem), jimiž vzniká frazém nový, sémanticky a formálně podobný své bázi, ale lišící se funkcí, tj. vztahem ke kontextu (např. mít zrak jako ostříž → mít ostříží zrak → ostříží zrak). Důležité je odlišení transformací od variant — obměn [89]téže jednotky identických sémanticky i funkčně. Ve výkladu o transformacích vysvětlil autor i své (zdánlivě sporné) tvrzení, že pro ustálenost frazému a integrální význam idiomu jako celku nelze mezi jeho komponenty vkládat žádný externí prvek kontextu: pokládá tyto případy za transformace aktualizační; je to koneckonců možné. Z kapitolky o funkci a úzu ve frazeologii a idiomatice stojí především za zaznamenání autorův závěr, že nejvlastnější doménou idiomatiky a frazeologie je neformální mluvený jazyk (příslušnost frazémů k obecné češtině jako útvaru a k hovorové funkční vrstvě se v Čermákově pojetí právem redukuje na příslušnost k repertoáru kolokvialismů), popř. umělecká próza jej odrážející, a publicistika; v odborném jazyce se naproti tomu s výjimkou některých kvazifrazémů nevyskytuje. Odbornou terminologii tedy Čermák z oblasti frazeologie vylučuje. Domnívám se však, že právě zavedením pojmu a termínu kvazifrazém (kvaziidiom) pro jevy z pásma přechodu od pravidelného jazyka se naznačuje možnost i pro uplatnění zřetele k této složce slovní zásoby.
Dodejme závěrem, že Čermákova koncepce frazeologie nevznikala jako teorie ad hoc, nýbrž paralelně s prací na Slovníku české frazeologie a idiomatiky a s jeho koncepcí,[3] proto se její závěry mohou opírat o bohatý materiál (a lze si tak vysvětlit vhodné a přesvědčivé příklady jevů i základnu pro jednotlivé klasifikace). Je přirozené, že při tak omezeném prostoru se některé formulace mohou zdát příliš stručné, nebo že výklad některých jevů chybí zcela (otázka stylového rozrůznění frazeologie se probírá jen okrajově, homonymie je dotčena jen v souvislosti s potenciálním „doslovným“ významem některých kolokací, stranou zůstala problematika synonymie aj.). Avšak i tak je nesporné, že Česká lexikologie, první souborný synchronní výklad teorie slovní zásoby u nás, obsahuje i originální a reprezentativní koncepci pro frazeologickou oblast jazyka, která u nás zatím komplexně nebyla ani zmapována.
[1] Srov. o tom I. Němec, K sedmdesátce Josefa Filipce, NŘ 68, 1985, s. 48—51.
[2] Srov. recenze v NŘ 67, 1984, 139n. a 68, 1985, 249n.
[3] Bylo by až příliš ideální, kdyby slovník vyšel současně s touto monografií. Není vinou autorů, že se jeho vydávání protahuje.
Naše řeč, volume 71 (1988), issue 2, pp. 83-89
Previous Libuše Olivová-Nezbedová: Pomístní jména v Čechách vzniklá ze jmen místních
Next Alena Hůlová: Dědictví řeči
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1