Časopis Naše řeč
en cz

Sidecar, sajdkár, sajdkára

Libuše Čižmárová

[Drobnosti]

(pdf)

-

Rozhlasoví a televizní reportéři, kteří komentují přenosy z motocyklových závodů, užívají slova sajdkár i sajdkára, tedy rodu mužského i ženského; v denním tisku se setkáváme se všemi třemi podobami uvedenými v nadpise, tj. sidecar, sajdkár a sajdkára: pojmenování ve tvaru mužského rodu bývá psáno původním i počeštěným pravopisem, přechýlená podoba v rodě ženském pak jen počeštěně. Jakého rodu toto přejaté slovo vlastně je a jak je máme psát?

To však není jediný problém spojený s tímto výrazem: užívá se ho totiž nejen ve významu, který uvádějí současné jazykové příručky, tj. ‚postranní přívěsný vozík u motocyklu‘ (SSJČ, SSČ, Pech, Rejman, Klimeš[1]) — tento význam odpovídá původnímu anglickému side-car ‚postranní vozík‘ —, ale stále častěji se objevuje i ve významu ‚motocykl s přívěsným vozíkem‘; označuje se jím tedy i celý stroj (viz např. nápis na plakátě pro motocyklové mistrovství Evropy v Brně: Grand Prix ČSSR — mistrovství Evropy motocyklů a sidecarů). Tento přenesený význam je zachycen kupodivu jen v PS,[2] uvádí jej však také SSJ.[3]

Otázkou zůstává, zda k přenesení významu (jde o synekdochu) došlo už v angličtině, nebo až v češtině (příp. slovenštině), nebo v obou jazycích nezávisle. Anglické slovníky uvádějí u slova sidecar jen význam ‚postranní vozík‘. Pouze Oxfordské kompendium[4] má spojení sidecar races ‚závody sajdkárů‘, avšak vedle dalších dvou odlišných označení;[5] lze se tedy domnívat, že angličtina nemá jedno ustálené pojmenování pro motocykl s přívěsným vozíkem a že v uvedeném případě jde o přenesení příležitostné, které nemá charakter termínu. V angličtině je sidecar slovo popisné, v češtině je považujeme za slovo značkové; proto mohlo snadněji dojít k přenesení významu.

Snad z téhož důvodu se ve spisovné češtině prosadil u tohoto slova mužský rod, přestože jsme už dávno přejali slovo kára. To má v současném jazyce (podle SSJČ) význam 1. ‚vozík, zpravidla dvoukolový, ruční‘ (často i v přeneseném významu: táhnout káru životních starostí, vytáhnout z bláta káru = napravit nepříznivou situaci apod.), 2. ob. expr. a slang. ‚vozidlo vůbec, zpravidla automobil ap. (často špatné, chatrné)‘. Slovo kára bylo do češtiny přejato ze staré horní němčiny, kam se dostalo z latiny[6] (lat. výraz carrus znamenal ‚čtyřkolový vůz‘ [56]a přešel do mnoha evropských jazyků, srov. něm. die Karre, der Karren ‚vůz, vozík, kára‘, franc. char ‚čtyřkolový vůz‘, špaň. carreta ‚dvoukolák, kára, trakař‘, it. carro ‚vůz‘, angl. car, ‚vůz, vozík‘ ap.); ve starší češtině[7] znamenalo pouze ‚vůz‘, Jungmann[8] uvádí význam ‚vůz o dvou kolách‘, Kott[9] ‚dvoukolový vozík‘. Expresívní význam ‚špatný, chatrný vůz‘ je doložen poprvé v PS (1937—38), v úzu se však objevil patrně mnohem dříve, PS uvádí doklady z děl K. V. Raise a V. Hálka. Ve třicátých letech se u nás začaly hojněji objevovat motocykly s postranním vozíkem, kterému se však tehdy říkalo loďka, protože svým tvarem skutečně loďku připomínal. Slovo sajdkár (tehdy psáno ještě pouze sidecar, ve slovenštině tak dosud), sajdkára k nám proniklo až po válce, koncem čtyřicátých let (od té doby se loďce u motocyklu říkalo slangově i sajda, sajdka), tedy v době, kdy už slovo kára mohlo mít i pejorativní význam; snad i proto byla jako spisovná připuštěna pouze podoba v mužském rodě.

Vývoj pojmenování pro motocykl s postranním vozíkem úzce souvisí s vývojem reálie. U prvních zařízení tohoto typu, která sloužila jako silniční dopravní prostředek, šlo skutečně o vozík (s jedním kolem), jenž se připojoval k boku motocyklu. Tyto stroje však už z našich silnic téměř vymizely; naopak se rozšířily stroje závodní, ať motokrosové, nebo silniční, u nichž už stěží můžeme mluvit o přívěsném vozíku, protože ten u moderních závodních strojů s motocyklem „srostl“, není už oddělitelný, ale je to jen jakási plošina s jedním kolem vybíhající z boku motocyklu; loďce se už vůbec nepodobá. Za těchto okolností je snadno pochopitelné, že pojmenování sajdkár, sajdkára, sloužící původně jen jako označení přívěsného vozíku, se přeneslo na celý stroj. Jestliže se v současnosti s tímto slovem setkáme, bude pravděpodobně znamenat ‚závodní motocykl s postranní plošinou‘. Měly by to vzít v úvahu i budoucí slovníky.

Pokud jde o rod uvedeného slova, v době jeho přejímání se snad z výše zmíněných důvodů prosadil ve spisovném jazyce pouze mužský rod. (Podobu sajdkára uvádí většina slovníků jako slangovou, PS má sajtkára jako výraz lidový, pouze Rejman zaznamenává obě varianty jako rovnocenné, bez charakteristiky.) V moderní češtině se však objevují nové složeniny se slovem kára, které nemají pejorativní zabarvení, např. motokára (SSČ: ‚závodní motorové vozítko‘) a multikára (SSJČ, doplňky a opravy, s. 987: ‚vozidlo s malým motorem, nízkou rychlostí a snadnou obsluhou‘ …; je od značky angl. původu Multicar).[10] Do systému současné češtiny by tedy lépe zapadalo slovo ženského rodu, sajdkára, kterému je však v naší kodifikační literatuře přiznáván zatím pouze charakter slangového výrazu. Budoucí kodifikace by podobu sajdkára měla uznat za spisovnou dubletu. (Pokud jde o pravopis, SSJČ i PČP[11] připouštějí u muž. rodu sidecar i sajdkár, u (dosud) slangové formy sajdkára je samozřejmě možný jen pravopis počeštěný.)

[1] Slovník spisovného jazyka českého III, Praha 1966, s. 246; — Slovník spisovné češtiny, Praha 1978, s. 470; — V. Pech, Velký slovník cizích slov, Praha 1948, s. 681; — L. Rejman, Slovník cizích slov, Praha 1966, s. 474, 1971, s. 333; — L. Klimeš, Slovník cizích slov, Praha 1981, s. 628.

[2] Příruční slovník jazyka českého V, Praha 1948—51, s. 222.

[3] Slovník slovenského jazyka IV, Bratislava 1964, s. 75.

[4] The Oxford Compendium of Sports and Games, Oxford 1975.

[5] Mluví se zde také o passenger races, tedy o ‚závodech pasažérů‘, tj. vlastně závodníků se spolujezdcem — pasažérem, a dále se celý stroj označuje jako motor-cycle/sidecar combination, motorcycle combination nebo dokonce pouze combination.

[6] O přejetí slova kára srov. V. Šmilauer, NŘ 21, 1937, s. 226—7.

[7] J. Gebauer, Slovník staročeský II, Praha 1916, s. 20.

[8] J. Jungmann, Slovník česko-německý II, Praha 1836, s. 27.

[9] F. Št. Kott, Česko-německý slovník I, Praha 1878, s. 670.

[10] Srov. též B. Poštolková, Nová pojmenování z výrobních značek, NŘ 54, 1971, s. 125—6.

[11] Pravidla českého pravopisu, Praha 1984, s. 365.

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 1, s. 55-56

Předchozí Jiří Hasil: Přednášky z 28. běhu Letní školy slovanských studií v roce 1984

Následující Milada Hirschová: Netypické případy užití ukazovacích výrazů takový, tak