Z dějin zkratkových pojmenování

Emanuel Michálek

[Short articles]

(pdf)

-

Jak známo, vyznačuje se náš dnešní jazyk nemalým množstvím pojmenování zkratkových. S výrazy typu Řempo (zkráceno z „řemeslnické potřeby“), Druopta (z „družstvo optiků“), Svazarm (z „Svaz pro spolupráci s armádou“), Čedok (z „Československá dopravní kancelář“) se běžně setkáváme.[1] Některé z nich si dosud zachovávají jisté rysy novosti a pojednává se o nich v studiích zabývajících se neologismy (srov. např. tvasil z „tvarovaný silon“; kovral z názvu podniku „Koberce ve Vratislavicích u Liberce“).[2]

Postupy, jimiž taková pojmenování vznikají, nejsou však v našem jazyce tak nové, jak by se snad na první pohled mohlo zdát. Můžeme si to ukázat na několika příkladech z dějin našeho spisovného jazyka. Už první latinsko-české veršované slovníky Klaretovy, zvláště největší z nich Glosář z počátku 2. poloviny 14. stol., přinášejí výrazy, jež často nelze vysvětlit jinak než jako pojmenování zkratková.[3] Mohlo tak být mechanicky zkráceno jedno slovo, např. přec z přišlec nebo špal z špalek. Oba tyto doklady jsou zaznamenány v největším Klaretově slovníku Glosáři, který sám autor nazval Pokladem chudých,[4] ve verších 1010; 626. Obdobné případy v dnešní češtině jsou např. domácké podoby jmen Hela z Helena, neva místo nevadí, sestři místo sestřička ap. V dnešním jazyce mají pojmenování takto vzniklá často nespisovnou povahu. Ale v staré češtině se najdou obdoby také k zkratkovým pojmenováním typu Řempo, o němž jsme se zmínili už výše. Svědčí o tom útvary jako miléto Glosář 2392 z „milostivé léto“, léskořechy t. (= tamtéž) 689 z „léskové ořechy“, poslist t. 2344 z „posélací list“, odpovídající asi dnešnímu slovu dopis, kozbrad t. 852 z „kozie brada“ apod. V některých případech by snad mohlo jít o pouhou grafickou zkratku, ale všechny doklady tak vysvětlit nemůžeme. Brání tomu např. okolnost, že slovo zkrácené může mít jiný význam než jeho nezkrácené východisko, např. nasva znamená ‚duchovní přispění zemřelým‘, kdežto nezkrácené nasvátnost je ‚posvátná oběť, bohoslužba‘ (Staročeský slovník 1, 298).

Někdy je sporné, zda můžeme Klaretův výraz považovat za utvořený zkratkově nebo zda jde spíše o tvoření příponové bez zkrácení. Je tomu tak např. u výrazu dobrok v Glosáři 1060, kde překládá lat. opulencia ‚hojnost‘. Dobrok se v tomto verši rýmuje s termínem obrok za lat. prebendium. Z takových rýmových důvodů dochází v Klaretově Glosáři nezřídka k přenesení celého zakončení od jednoho výrazu k druhému v témž verši. Svědčí o tom příklady jako knístol Glosář 1039, ‚klerik s nižším svěcením‘ podle japostol tamtéž. V téže kapitole je rovněž prvenín 1029 ‚představený některých klášterů‘ podle krajenín t. ‚krajan‘, pažlat t. 2337 ‚šátek na ruce kněze při obřadech‘ podle krašlat t. ‚ornát‘. Jinde v Glosáři je např. milojez 1077 ‚dvojče‘ podle chlebojez t. ‚spolustolovník‘, šatlavan t. 2168 (místo šatlava) podle kaštan t. ap. Proto i jméno dobrok můžeme snad spíše považovat za obdobný [168]případ se zakončením podle obrok v témž verši než za výraz zkrácený ze spojení „dobrý obrok“, jak o tom uvažoval editor Glosáře V. Flajšhans v slovníčku připojeném k vydání.[5] Na podporu takového řešení lze uvést také Klaretovo jméno osoby dobrk Glosář 1221 za lat. opulentus. V jiném rukopise téhož slovníku je lat. opulentus tlumočeno českým bohatec. Gebauerův Slovník staročeský (1, s. 269) považuje dobrk za zkrácené z dobrek.

Zkratkové tvoření se v našich prvních dvojjazyčných slovnících neomezuje jen na slova domácí, ale vyskytuje se i v některých výrazech původu jinojazyčného. Tak např. mezi jmény různých oblud v Klaretově Glosáři 436 je zaznamenán také název nechla překládající lat. furion. Lze jej vyložit jako zkrácenou podobu církevněslovanského nechla(šten) s významem ‚živočich odpuzující svou bujností‘ (viz heslo nechla v Staročeském slovníku vycházejícím od r. 1968). Latinské slovo bylo zkráceno ve výraze hodloj překládajícím lat. horologium ‚orloj‘ v Glosáři 2378. Přeložena byla vlastně jen část prvá horo- zkráceným českým hod(ina), zbývající část slova -log(ium) byla přejata z latiny ve zkrácené podobě a s hláskovou úpravou (j za g). Je tedy Klaretovo hodloj výrazem hybridním, podobně jako v jiném Klaretově slovníku, Vokabuláři gramatickém 284 je hybridní (ale nezkrácené) např. horkozona za lat. torrita zona ‚horké pásmo‘ nebo v Glosáři 940 kipsen za lat. canenus. Tento poslední příklad na rozdíl od typu hodloj má nepřeložené kip ‚forma, podoba‘, přejaté z charvátské církevní slovanštiny v části prvé, kdežto domácí adjektivum ps(í) v zkrácené podobě a se zakončením -en je až na místě druhém. Kipsen zařazené v kapitole o člověku znamená toho, kdo se podobá psu (srov. obdobné Klaretovy výrazy jako psiehlavec, psotvář (Glosář310; 1172) ap.). Výrazy tvořené zkratkově najdeme ovšem také mezi Klaretovými latinskými ekvivalenty. Tak např. výše zmíněné stč. pažlat ‚šátek na ruce kněze‘ je překladem lat. výrazu mappula, který je zkrácen z ma(ni)pula, manipulum v Glosáři 2337.

Připomínáme-li typy zkratkového tvoření v slovní zásobě Klaretově, je třeba dodat, že v užívání tohoto postupu nebyl náš první slovníkář tak docela osamocen. Stejných postupů jako Klaret užíval někdy také s ním současný překladatel stč. Komestora, zejména v překladě psaném písmem hlaholským, srov. jeho typy čtvernatiti místo čtverohranatiti 168b, spalobět místo „spalná obět“ 173b.[6] Že však ani jiným stč. autorům nebyly zmíněné postupy neznámé, o tom svědčí některé typy středověkých etymologií. K nim patří např. výklad místního jména Stadice, jak jej zaznamenává Dalimilova kronika (kapitola 5): „kóň /vyslaný pro budoucího knížete Přemysla/ … stojieše jako jak v udici, proto tej vsi vzděchu Stadici“. Podle Husovy české Postily 123a „lucerna … rceme … česky světlnice, protože v ní vietr světlu nice neb nic neuškodí“. A první latinský traktát O českém pravopise vykládá slovo litera z lat. l(eg)itera, tedy zkrácením. Všechno to vede k závěru, že dnešní zkratková slova měla v našem jazyce své předchůdce už před staletími.

---

[1] Srov. např. J. Hrbáček, Zkratky a tvoření slov, NŘ 55, 1972, s. 124.

[2] O. Martincová, Problematika neologismů v současné spisovné češtině, Praha 1983, s. 92—4.

[3] Srov. E. Michálek, K zvláštním způsobům Klaretova tvoření slov, NŘ 58, 1975, s. 77n.; týž Ke Klaretovu slovotvornému systému, SaS 37, 1976, s. 220n.

[4] E. Kuťáková, A. Vidmanová a kol., Slovník latinských spisovatelů, Praha 1984, s. 134.

[5] V. Flajšhans, Klaret a jeho družina 2, Praha 1928, s. 263.

[6] Srov. Kolektiv oddělení pro dějiny českého jazyka ÚJČ ČSAV, K lexikálnímu vývoji spisovného jazyka českého v době Karlově, SaS 34, 1973, s. 131.

Naše řeč, volume 70 (1987), issue 3, pp. 167-168

Previous Věra Vlková: Minikošíková a minižáci

Next K 70. výročí VŘSR