O sekundárních předložkách v současné spisovné češtině

Vladimír Mejstřík

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Monografie Sekundární předložky v současné spisovné češtině[1] představuje shrnutí, usoustavnění a prohloubení výzkumu, jemuž autorka L. Kroupová věnovala mnoho let svého vědeckého života.[2] Práce podává ucelenou a všestrannou analýzu včetně aspektu konfrontačního, a to u slovního druhu, který reprezentuje pro současnou komunikaci oblast velice příznačnou, spe[157]cificky se vyvíjející, oblast tak říkajíc v pohybu. Takový popis, byť synchronně pojatý, přináší řadu poznatků o dynamismu ve vývoji současného českého lexika, zvláště z hlediska sémantického a stylistického. Pro čtenáře je pak nanejvýš užitečné, že teoretický popis je tu vždy, jak je pro autorčin postup typické, propojen s materiálovým rozborem. Lexikální materiál získávaný dlouholetou vlastní excerpcí, lexikograficky utříděný, plasticky dokresluje celou problematiku a činí z monografie práci zajímavou nejen pro jazykové teoretiky, ale i pro odborníky z jazykové praxe.

Po úvodu a přehledu literatury je první kapitola věnována pojetí předložky vůbec. Autorka pojímá předložku jako samostatný, dynamický slovní druh (v češtině je předložka vždy slovem, nikoli jen morfémem), který má proti příslovcím a spojkám své morfologické, syntaktické a lexikálněsémantické diferenční rysy. Předložky se řadí „ke slovům lexikálně-gramatickým, u nichž gramatický význam je složkou nezbytnou nebo stejně důležitou jako lexikální význam“ (s. 13). Vztah gramatického a lexikálního významu se u předložek, jak autorka dokumentuje, projevuje v rysech diferenčních i integračních (např. obecnost u významu gramatického a individuálnost u významu lexikálního). Další rozbor je pak věnován vztahu předložky a pádu a gramatické (slovnědruhové) spojitelnosti předložek.

Druhá kapitola podává třídění předložek na primární a sekundární. Pro primární předložky je charakteristická zejména korespondence s předložkovými předponami, jednoslabičnost a uzavřenost jejich řady. Dále jsou pro ně typické slovotvorná nemotivovanost, rozsáhlá polysémie a významová šíře, možnost být prostředkem slovesné rekce nebo hlavním konstitučním prvkem frazému (tj. spojení slov frazeologické povahy).

Třetí kapitola, podávající klasifikaci a tvoření sekundárních předložek, v úvodu analyzuje příčiny jejich vzniku. Souvisejí jednak s rozvojem a intelektualizací lidského myšlení (jsou tedy v oblasti mimojazykové), vycházejí však i z jazykové reality samé, totiž z oslabení syntagmatických spojení, která vyjadřují analytickou formou daný relační významový odstín. Sekundární předložky podle autorky zahrnují jak výrazy jednočlenné, tak i vícečlenné; obojí se uplatňují v různém stadiu prepozicionalizace, od počátečního, nestabilizovaného až po konečné, stabilizované. Hlediskům prepozicionalizace (tj. přechodu jiných slovních druhů v předložky) je věnována podstatná část kapitoly. Autorka liší kritéria syntaktická, morfologická a lexikálněsémantická (doplněná kritériem časovým, frekvenčním a zřetelem [158]ke kontextu). Jejich kombinace pak vytváří precedens pro stabilizovanost, popř. nestabilizovanost dané předložky. Toto pojetí dokládá ilustrativně podrobná tabulka jednotlivých předložek (s. 39—49) se zachycením tří stupňů jejich možné prepozicionalizace. V další části se podává analýza tvoření sekundárních předložek. Jejich výchozími, základovými slovy mohou být příslovce (např. blízko, doprostřed), podstatná jména (následkem, zásluhou), slovesa (počítaje v to, nehledě na), zájmena (co do) a předložky primární (zpoza), tvořící ovšem samostatnou skupinu.

Ve čtvrté kapitole je podán popis sekundárních předložek po stránce gramatické. Zachycuje se u nich spojitelnost s pády (s jedním, dvěma i více), dále větněčlenská platnost sekundárních předložek, jejich opakování v textu, poznámka je věnována i jejich přízvuku.

Nejrozsáhlejší a nejpodnětnější je pátá kapitola monografie zabývající se sémantickou stránkou sekundárních předložek (s. 62—100). V ní autorka nejvíce uplatnila své dlouholeté zkušenosti z práce na českých jednojazyčných výkladových slovnících.[3] Ostatně sama tato její činnost byla druhdy podnětem ke zkoumání problematiky předložek. L. Kroupová na bohatém materiálu prokazuje, že význam sekundárních předložek je proti primárním předložkám určitější (zpravidla si uchovávají lexikální význam slova, z něhož vznikly) a složitější (významy se kříží, popř. kombinují), malá je polysémie, zvláště u výrazů vícečlenných. Sekundární předložky mohou vyjadřovat vztahy místní (prostorové: např. uprostřed, uvnitř, v blízkosti), časové (počátkem, závěrem, do doby), příčinné (důvodové) a důsledkové (kvůli, z důvodu, zásluhou), přípustkové (proti, navzdory), účelové (ohledně, za účelem, v zájmu), podmínkové (v případě, za předpokladu), prostředkové a způsobové (pomocí, formou, na způsob), zřetelové (podle, z hlediska, na straně), dále vztah zastoupení a náhrady (místo, ve jménu), újmy nebo prospěchu (ke škodě, na úkor, ve prospěch), exkluze (kromě, vyjma), inkluze (včetně, zahrnujíc v to), připojení (vedle, spolu s), abstraktního vymezení, ohraničení (v mezích, na poli, ve směru, počínaje), vztah původce (v podání, ze strany), přímého určení (na adresu, k rukám), identifikace nebo kvalifikace (v roli, v platnosti), příčinné determinace (z povahy) a posese (držení: v rukou). Ve výkladu o synonymii sekundárních předložek autorka prokázala široké uplatnění tohoto jevu, tradičně považovaného u předložek za záležitost okrajovou.

Kapitola šestá si všímá využití sekundárních předložek v jednotlivých stylech. Tato analýza, která je opřena o statistické podklady z mnoha textů různého stylového zaměření, autorkou pečlivě vyexcerpovaných, poukazuje na úlohu sekundárních předložek zvláště ve stylu odborném, publicistickém [159]a administrativním. Zajímavě se dotýká i jejich uplatnění jako prostředku jazykové komiky v české beletrii.

Monografie je doplněna kapitolou konfrontační, v níž se podrobně sleduje srovnání stavu českých a slovenských předložek, a návrhem lexikografického zpracování tohoto slovního druhu.[4] Na závěr je připojen výběr z použité literatury (s. 147—153) a ruské resumé.

Rozbor a systematický popis sekundárních předložek, jak je provedla ve své monografii L. Kroupová, nejen přispívají k prohloubenějšímu pohledu na specifický slovní druh, ale mohou být i fundovaným podkladem pro budoucí popis předložek v mluvnicích, výkladových slovnících i konfrontačních studiích. Metodologickým a obsahovým propojením teoretických výkladů s rozsáhlou materiálovou základnou poskytují návod, jak možno přistupovat k modernímu lexikologicky a stylisticky orientovanému rozboru slovních druhů. Lze jen litovat, že poměrně malý náklad nebude moci najít cestu i k širší odborné veřejnosti.

---

[1] Vyšla v řadě Linguistica jako XIII. svazek, vydal ÚJČ ČSAV pro interní potřebu, Praha 1985, 155 s.

[2] Srov. zejm. články K synchronnímu pojetí českých nevlastních předložek při lexikografickém zpracování, SaS 32, 1971, s. 225—231; Klasifikace sekundárních předložek z hlediska jejich tvoření, NŘ 67, 1984, s. 113—116; Sporné případy nevlastních předložek, NŘ 56, 1973, s. 19—26; Další sporné případy sekundárních předložek, NŘ 60, 1977, s. 68—75; K diskusi o slovnědruhové povaze předložek a jejich klasifikaci, SaS 35, 1974, s. 265—268; K stylistickému využití sekundárních předložek v umělecké literatuře, NŘ 65, 1982, s. 19—22; K problematice předložek a spojek, NŘ 62, 1979, s. 22—25, aj.

[3] Podílela se na autorském zpracování Slovníku spisovného jazyka českého I—IV, Praha 1960—71, Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978, i na Slovníku české frazeologie a idiomatiky II (v tisku).

[4] Návrh byl v podstatě autorkou uplatněn už v Slovníku spisovné češtiny (1978).

Naše řeč, volume 70 (1987), issue 3, pp. 156-159

Previous Olga Müllerová: K výzkumu městské mluvy v SSSR

Next Petr Nejedlý: Nad druhým svazkem staročeské bible