Lidová terminologie v systému lexikální zásoby

Jaroslava Hlavsová

[Články]

(pdf)

-

1.

Jazykové příručky, mluvnice, slovníky i odborné stati definují pojmy termín a terminologie odlišně; kladou při tom důraz na různé jejich podstatné vlastnosti. Jednou je u termínu pokládána za nejdůležitější jednoznačnost (např. P. Hauser, J. Chloupek a Slovník spisovného jazyka českého, Praha 1960—71) nebo neexpresívnost (V. Budovičová), jindy se zdůrazňuje soustavnost termínů (K. Sochor, J. Horecký). Uvádějí se i rysy další — přesné vymezení obsahu i rozsahu (Vl. Šmilauer), dále definovanost, ustálenost. Shrnující definici podává nejnověji B. Poštolková, Odborná a běžná slovní zásoba současné češtiny (Praha 1984, s. 11): „V širším smyslu, v slovní zásobě češtiny označujeme jako termíny slova (slovní spojení) z různých oborů s ustáleným a definovatelným kognitivním významem.“ — Za nejjednodušší, ale základní a pro sledované téma podstatnou charakteristiku termínu pokládám jeho synonymní označení odborný název. Na rozdíl od běžného chápání terminologie jakožto „souboru odborných názvů … užívaných ve spis. projevech“[1] chci však zaměřit svůj výklad na oblast projevů nespisovných, na tzv. lidovou terminologii a její některé zvláštnosti. O lidové terminologii (dále LT) uvažujeme ve shodě s potřebou a praxí vědních disciplín, jejichž předmět studia je vázán na život a kulturu lidu, především dialektologie, etnografie a folkloristiky. Pokusíme se o její přesnější vymezení v rámci slovní zásoby lidového jazyka; používáme přitom tento starší termín Havránkův pro přímou paralelu: lidový jazyk — lidová terminologie (proti dvojici spisovný jazyk — spisovná terminologie). Dnes bychom spíše užili Avanesovova termínu dialektový (nebo dialektní) jazyk (jako souhrn mikrosystémů — nářečí daného jazyka). Součástí lidového (dialektového) jazyka je i tzv. LT, tak jako běžně mluvený jazyk pak zahrnuje i slang a profesní mluvu. [226]LT patří k specializované části lexika[2] s menším okruhem uživatelů, alespoň pokud jde o její jádro — lexikum opravdu odborné. Patří dnes k obtížně zjistitelným částem lexika (termíny znal dobře jen jejich uživatel, navíc jde už často o názvy i reálie vymizelé — historické). Je to terminologie územně nejen diferencovaná, ale často i omezená (v závislosti na přírodních podmínkách, materiálních zdrojích, způsobu života aj.).

LT je součástí tradičního teritoriálního dialektu, a podléhá tudíž i jeho systémovým změnám, nese jeho hláskoslovné a tvaroslovné znaky (např. hláskoslovná podoba čap — termín lidový, rybnikářský, podoba čep — termín spisovný; podoba pleuňik, podáuky v severovýchodočeské oblasti aj.).

2.

LT ve vlastním smyslu je tedy — jak naznačeno — terminologie lidové výroby.[3] Použijeme proto k jejímu vymezení kromě požadavků kladených na terminologii spisovnou i kritéria dalšího.

K jejímu vymezení stylovému (v opozici k profesní mluvě i terminologii spisovné) poslouží klasifikace denotátů (označených předmětů) této části lidového lexika — klasifikace lidové výroby a jejích výrobků, užívaná v tradici marxistické ekonomie i etnografie. Vycházíme z toho, že při práci v oboru jakékoli terminologie má věcná stránka třídění předcházet klasifikaci čistě jazykové: je třeba nejprve systematicky utřídit jevy objektivní reality, pak její odrazy a nakonec jejich realizaci jazykovou.

Etnografická praxe dělí zpravidla lidovou výrobu na
/1/ domácí (např. výrobu domácího nářadí, pečení chleba, výrobu másla apod.),
/2/ domáckou (sezónní nebo nepřetržitou, např. sklářství, tkalcovství, krajkářství aj.) a
/3/ řemeslnou.

[227]Ekonomie dělí lidovou výrobu na
/1/ spotřební (tj. domácí),
/2/ tržní, a to a) domáckou (ta se pak člení na vlastní a námezdní čili faktorskou), b) řemeslnou.

Z těchto dělítek odvozujeme, že LT se omezuje na názvy z oboru výroby domácí a domácké. Do námezdní domácké výroby pronikají už některé prvky profesní mluvy (např. kontaktem se zaměstnavatelem — faktorem). U výroby řemeslné jsou značné rozdíly v jednotlivých oborech. Pokud jde o řemesla venkovská (např. tesař, zedník, mlynář, kovář, tkadlec a krejčí), bývala většinou jen doplňkem výroby zemědělské. Po stránce jazykové projevují se tito řemeslníci částečně jako uživatelé LT. Přispívala k tomu i okolnost, že tato řemesla se omezovala na výskyt domácích surovin, a to značně snižovalo potřebu jazykových kontaktů mezi výrobci.

3.

LT v širším pojetí vytváří podsystém, jehož centrem jsou lexikální jednotky plně terminologizované (mající základní rysy a funkci odborných názvů) a zároveň tvořící součást lexika dialektového jazyka (zeměpisně variabilní). Na periférii tohoto systému jsou názvy, které těmto kritériím zcela neodpovídají z jednoho či druhého hlediska, tj.
a) nejsou plně terminologizovány,
b) nebo svým původem a komunikační platností hraničí s termíny slangovými nebo s oficiálním názvoslovím spisovným.

S přihlédnutím k oběma těmto klasifikačním kritériím vyplývá při zpracování konkrétního lexikálního materiálu řada dílčích otázek. Závažný je především problém míry terminologizace.

Při aplikaci požadavků kladených na termíny spisovné shledáváme, že u LT nebývají nikdy přítomny současně všechny obvykle uváděné znaky termínu; lidový termín naopak nebývá ani v užším oboru plně jednoznačný, nese často znaky expresivity, není součástí důsledné pojmové soustavy určitého oboru. (Nejde o záměrně a cílevědomě vypracované názvosloví — nomenklaturní systém —, ale část lexikální zásoby, která vzniká postupně, spontánně a neorganizovaně.) Lidový termín však je konvenčně ustálený a základní funkce termínu plní.[4]

Do jaké míry a jakými prostředky plní LT tuto funkci, je možno objasnit na následujících příkladech. Při hodnocení míry terminologizace [228]určitého názvu často váháme, zda jde v daném prostředí opravdu o termín, nebo o název utvořený jen k tomu účelu, opisný (zpravidla víceslovný). O jeho terminologické platnosti, ustálenosti, nás často přesvědčí jazyková mapa výskytu. Např. pro označení potykače, hřebu regulujícího hloubku orby, jsou v určitých oblastech Čech významově obecnější názvy (svorník nebo hřeb) terminologizovány pro toto speciální užití; podobně slova soudek, bečka a faslík jsou v zeměpisně vyhraněných oblastech v jihozápadních Čechách plně terminologizovaným označením celé máselnice.

Z hlediska vztahu „obecné“ — „zvláštní“ je třeba v oblasti lidového lexika, a především LT počítat s poměry poněkud jinými než v intelektualizovanějších formách jazyka. Mnohé termíny jsou dokladem toho, že lidový jazyk se vyznačuje menší mírou abstrakce a schopnosti syntézy. Obecné pojmenování (jako nepotřebné) často schází. V severovýchodní části Čech např. se neužívá obecného termínu pluh. Toto pojmenování je často zastupováno názvy typovými (hak, ruchadlo) nebo jen speciálními (sakovák, obracák, lopatáč, záhoňák aj.). Neužívané slovo pluh je hodnoceno jako tzv. „lepší“, tedy stylově nestejnorodé. Podobně se v některých českých nářečích místo obecného pojmenování říčice, síto nebo řešeto užívají jen názvy specifikované, druhové, např. hrachová, kúkolná říčice, koukolka, hrachovka, ouhrabečnice apod. Při zjišťování ekvivalentních termínů pro slovesa podmítat a orat byla v otázce termínu obecného a speciálního shledána v různých částech Čech situace odlišná (místy ovšem ovlivněná starým způsobem hospodaření — např. v záp. Čechách se dříve nepodmítalo). Zhruba tu jde o čtyři terminologická řešení v pojmenování těchto dvou činností:
a) podmítat (ev. jiný zeměpisně synonymní termín s významem ‚orat mělce‘) × orat (tj. hluboko, připravit pole k setí);
b) jediný termín orat pro oba významy;
c) orat (‚mělce‘) × přeorávat, vodůrovat, orat (rozvité), např. orat hluboko, vorat k síji apod.;
d) pro první význam se užívá méně terminologizovaný (opisný) název, vytvořený často jen k tomu účelu (vorat prvníkrát, vorat strníště, dělat podvůrku, seškrábnout, sloupnout strniště apod.) × sloveso vorat (nerozvité) se užívá ve významu ‚orat hluboko pro setí‘.

Při potřebě rozlišení, při specifikaci, bývá termín spojen s přívlastkem (často se slovní spojení univerbizuje), např. pec (původně i ‚kamna, topeniště‘) — zadní pec nebo chlebová pec, popř. chlebouka, chlebárna, zaňnice; sud — loužnej sud, loužnice, loužňák. Pro označení [229]velké hospodářské usedlosti bývá místy ekvivalentní jen termín dvouslovný — s přívlastkem (velká žiunost, velký místo), jinde je plně ekvivalentní už prosté nerozvité podst. jm. místo, žiunost.

Pokud jde o vztah názvů částí a celku, často bývá pevný termín jen pro celek (např. kosa, ev. také násada — kosiště), části, zvl. drobné, už nebývá třeba pojmenovávat tak často, název tedy leckde chybí (označení pro berlík = rukojeť).

K požadavku termínové jednoznačnosti je nutno dodat, že její zanedbání u LT není na závadu proto, že málokdy jde o skutečnou polysémii uvnitř jediného mikrosystému. Mnohé termíny jsou totiž polysémní pouze z hlediska úhrnu makrosystému dialektového jazyka. V jednotlivých nářečích a v jednotlivých oborech lidové výroby jsou už zpravidla jednoznačné, na kontextu nezávislé (s minimální lexikální spojitelností). Příkladů zeměpisné diferenciace významu lidových termínů by bylo možno uvést velice mnoho, alespoň tedy některé: Termín kabřinec v rámci severovýchodočeské oblasti porůznu označuje ‚kuželovitou stříšku nad lomenicí, okénko ve střeše, prkno pod okny, vodorovnou lištu na stěně, poličku na talíře, věšák‘. Podobně zčásti synonymní termín kukla znamená opět ‚stříšku nad lomenicí a okénko ve střeše‘, ale též ‚část doškové střechy‘ nebo i ‚velký šátek‘.

Příčinou časté polysémie tu bývá i metafora, v lidovém jazyce silněji uplatňovaná. Např. v lidovém stavitelství se setkáme s termíny krov nůžkový, krov na kobylu, na vosla apod. Metafora využívá k přenášení významu i termíny z jiného oboru, např. v lidovém krajkářství název vzoru krokvičkový, nebo název součásti lidového kroje — kosého šátku, radlička. (Podobné příklady dosvědčují zároveň dostatečnou známost LT u širšího okruhu uživatelů.)

Příčinou polysémie u LT bývá též označování pars pro toto (části za celek): např. název nože — kosíř — se užívá někdy i pro celé zařízení na výrobu řezanky, tzv. kosovou řezačku; jedna z částí tlukadla u máselnice (topárka, hůlka, kotouč) je místy pojmenováním tlukadla celého; bečka nebo belík bývá zároveň též pojmenováním celé máselnice apod. Dochází tu i k metonymickému přenášení názvu materiálu na výrobek (např. šerka — látka i sukně nebo kabát z ní).

Potíže při klasifikaci činí často otázka ekvivalence názvů reálií, rozdílných např. tvarem a materiálem, shodných však funkcí. Rozdíly jsou často dány historickým vývojem denotátu. Název dřevěné mísy okřín se místy vlivem okolností mimojazykových užívá k označení ‚proutěné ošatky na chléb‘. Termínem okřín (etymologicky vázaným na způsob zhotovení denotátu, předmětu vysekaného, vyřezaného ze dřeva) je [230]proutěná ošatka označována např. na Valašsku a v Pošumaví, v místech s dostatkem dřeva, kde je lidová výroba dřevěných předmětů tradicí. V těchto krajích se tedy patrně přenesl název reálie tradiční i na předmět zhotovený z jiného materiálu. Podobně termínu houžev se u plužních koleček užívá namnoze i tehdy, kdy tato součástka není už ukroucena ze dřeva, ale kdy je ukována ze železa — užívání starého termínu se přenáší i na nový druh reálie.

Starý termín úhor původně označoval ‚pole odpočívající při střídavém osevu‘. Když se přestalo „úhořit“, označuje (s pejorativním příznakem) ‚jakékoli neobdělané nebo neúrodné pole‘. Podobná determinologizace nastala i v jiných případech: slovo chasa již neoznačuje jako sociální termín služebné, ale mládež nebo děti vůbec. Sloveso vochlovat (původně ‚zpracovávat vochlí len‘) už známe jen jako expresívní s významem ‚bít, mlátit někoho‘ nebo ‚pomlouvat‘. Mnohé staré termíny se v paměti udržují pouze frazeologizací. O poli se užívalo terminologického spojení leží ladem, úhorem, přílohem. Adideací (formálně významovým přikloněním k jinému slovu, zvukově blízkému) se fráze leží ladem (později o čemkoli nevyužitém) změnila i na leží hladem[5] (srov. i pomístní jméno Na hladouje, pův. = Na ladouje).

Zvláštním rysem lidové terminologie je i její potenciální expresívní zabarvení, u spisovných termínů odmítané. Expresivita někdy působí i stylistickou dubletnost termínů v rámci jednoho mikrosystému. Jako citově zabarvený chápou uživatelé termín starší proti novějšímu — neutrálnímu (např. slovo pacholek se stalo místy pejorativním a bylo nahrazeno termíny kočí, čeledín; starší spojení kejdat hnůj bylo nahrazeno neutrálním vyhazovat hnůj).

V souvislosti s citovým zabarvením je třeba si povšimnout i poměrně častých případů formálních zdrobnělin v LT. Např. jako ekvivalentů k názvům másnice, tlouk, okřín se v některých oblastech užívá zcela neutrálně deminutiv másnička, maslinka, tlouček, okřínek aj. Zdrobňování v těchto případech není prostředkem k systémovému terminologickému rozlišení, jako je tomu např. u jmen radlice a radlička.

Pro zařazení lidové terminologie do systému tradičního teritoriálního [231]dialektu je důležité její vymezení sociální. V složitém systému jedné lokality žijí vedle sebe názvy dvou prostředí — jinak někdy označuje reálii výrobce (např. kovář) a jinak její uživatel v zemědělství. Ve struktuře terminologie první představuje název z oblasti profesního slangu, druhý je lidovým termínem odpovídajícím vrstvě nářeční.

Řemeslnickými termíny profesního slangu bývají i slova přejatá; zpravidla jsou to názvy mladší, přejímané až v době větších kontaktů obyvatel různých oblastí a prostředí, v době koncentrace výroby a stírání diferencí mezi městem a venkovem. Tato nová přejetí se už nestala součástí centra systému nářeční slovní zásoby. (V některých případech mají povahu prvků interdialektických, např. terminologie tkalcovská). Takové případy odlišujeme od dávných přejetí, jejichž výklad spadá spíše do oblasti etymologie, jako např. šorec, fěrtoch, župica, vochle, žudro nebo četné karpatismy v pastýřské terminologii valašské, jako geleta, urda, bryndza, žinčica, klag, salaš aj.

4.

Mezi zvláštnosti lidové terminologie konečně patří i její dvojí funkční využití. Kromě prvotní funkce těchto termínů, být komunikačním prostředkem uživatelů jejich denotátů, mají ještě funkci další. Je dána faktem, že život a kultura lidu se staly předmětem studia vědních oborů. Terminologizované názvy reálií, zpravidla již historických, jsou pro etnografy často jediným svědectvím o existenci denotátů v minulosti v určitém místě. Mnohdy žijí jen v pasívní znalosti potomků někdejších uživatelů, jindy pouze v archívních pramenech. Při vědecké práci užívá odborník lidových termínů v kontextu jazykových prostředků vyjadřování odbornému adekvátních. Dochází pak k dvojímu posunu v užití lidových termínů:
a) na ose časové — k využití názvů zastaralých nebo neživých v jazyce současném (tak jako v jiných vědách historických) a
b) na ose stylové — k výpůjčkám lexikálních jednotek lidového jazyka v spisovném kontextu.

Původní funkce lidových termínů však přináší s sebou určitá omezení, která působí v této speciální druhotné funkci mnohé potíže. Prvním problémem je fakt, že jde o využití v jazyce psaném, roli hraje i sám pravopis slov v hláskových podobách, které je někdy obtížné zapsat grafémy běžné abecedy. Další obtíže vyvstávají i při překládání odborného textu do cizího jazyka, kde ekvivalentní termíny neexistují.

Pro vědeckou praxi je však nejzávažnějším problémem zeměpisná [232]variabilita termínů lidových a zároveň nedostatek označení lokálně nepříznakového. Etnografové pak často na obecně platný termín povýší jeden z možných heteronymních lidových termínů.[6] Někdy je to termín frekvenčně převažující, ale často prostě ten, který je badateli krajově nejbližší. (Příkladem z oboru lidových staveb je užívání termínu jizba i v českém prostředí, místo slova světnice, perna na celém území, i tam, kde je běžné označení přístodolek apod.)

Sledujeme-li úzus národopisných publikací, můžeme shrnout tři hlavní způsoby terminologických řešení:
a) užívá se termínu, který je jedním ze zeměpisných heteronym, ale je zároveň názvem spisovným;
b) užívá se jedno z řady heteronym náhodně povýšených na odborný název, protože jejich denotát nemá lokálně nepříznakové pojmenování spisovné;
c) v odborném kontextu se jako termínu užívá názvu s lokální platností, který ani další heteronymní názvy lidové nemá. (Bývá to v případech, kdy výskyt denotátů je krajově omezen.)

Mezi etnografy se již řadu let projevuje snaha po sjednocení vědecké národopisné terminologie se začleněním LT, zvláště pracovníci muzeí připravují návrh na vypracování terminologických soustav pro potřeby pojmenování sbírkových předmětů. Z publikací názvoslovných je možno připomenout alespoň encyklopedický slovník J. Frolce a J. Vařeky Lidová architektura.[7]

Závěrem chceme připomenout, že podrobná klasifikace LT má značný význam pro její zařazení do nářečního slovníku. Podle probíraných hledisek lze vydělit centrální a periferní složky podsystému LT; pouze lexikální jednotky centrální by měly být součástí slovníku nářečí.

Vymezení této centrální složky LT souhrnně postihneme těmito aspekty:
/1/ funkčně: LT je jazykový prostředek komunikace ustálený a užívaný v procesu lidové výroby, zvláště výroby domácí a domácké;
/2/ stylově: LT je součástí lexikální zásoby lidového (dialektového) jazyka;
/3/ sociálně: LT je primárně vázána na tradiční venkovské prostředí a na uživatele bez odborného vzdělání (sekundárně na prostředí vědního oboru, je součástí jeho terminologie);
[233]/4/ vývojově: LT patří k mizející lexikální zásobě, označující předměty a jevy zaniklé nebo méně užívané;
/5/ prostorově: jako součást tradičního teritoriálního dialektu je územně diferencovanou částí terminologické lexikální zásoby.

---

[1] Tak chápe terminologii B. Havránek a Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1981, i J. Chloupek, Knížka o češtině, Praha 1974 (v protikladu k slangu a profesní mluvě).

[2] T. S. Kogotkova hovoří jen o „slovech se speciálním významem“, srov. K voprosu o proizvedstvenno-profesionaľnoj leksike govora i sootnošenii ee s terminologičeskoj leksikoj lit. jazyka, in: Dialektnaja leksika, Leningrad 1971.

[3] Speciální postavení v systému lidové terminologie má samo názvosloví prací v tradičním zemědělství, zahrnující i názvy většiny starého nářadí. To vše vesměs patří k jádru LT (územně diferencované, tvořící součást lexika tradičního dialektu). Názvy ostatních činností, byť i vázaných na starý, zanikající způsob života (např. termíny zvykoslovné, názvy lidových tanců, názvy předmětů souvisejících s domácím prostředím, názvy rodinné apod.) nejsou v pravém smyslu slova termíny. Nejde tu o název odborný — termínem se stává až v soustavě názvosloví vědního oboru, např. folkloristiky (srov. dále).

[4] Kromě obvykle uváděné funkce pojmenovávací (G. O. Vinokur) uvádí K. Hausenblas ještě funkci distinktivní a identifikační (srov. K specifickým rysům odborné terminologie, sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962).

[5] Frazeologizací žijí zapomenutá jména neužívaných reálií s individuálně odlišnou mírou internalizace (aktivního osvojení) v úslovích současného běžného jazyka (srov. frazeologická spojení jako na jedno brdo, točí se jako motovidlo, je mokrý jako doch, jít na hřad, cesta jako mlat, kdyby trakaře padaly aj., oblastně ještě doplněných územ regionálně příznakovým, srov. např. podkrkonošské přijít s kuželem (= na návštěvu), východomoravské je v úvraťách (= v koncích, neúspěšně dopracoval). V současném jazyce mládeže je běžný výraz je tam kosa (= zima) nebo klepal jsem kosu (třásl jsem se zimou).

[6] Heteronymní pojmenování (název), heteronymum užíváme ve významu ‚nářeční ekvivalent‘.

[7] Srov. recenzi J. Hlavsové, Na okraj vydání encyklopedického slovníku lidové architektury, NŘ 68, 1985, 42—47.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 5, s. 225-233

Předchozí Alena Polívková: Terminál

Následující Alena Jaklová: Návrh všestranného rozboru řečové činnosti mládeže