Časopis Naše řeč
en cz

Na okraj vydání encyklopedického slovníku lidové architektury

Jaroslava Hlavsová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Na sklonku r. 1983 obohatila řady našich encyklopedií významná práce etnografů V. Frolce a J. Vařeky Lidová architektura (SNTL Praha 1983, 359 stran, dále LA). Protože toto dílo kromě rozsáhlých informací z daného oboru podává i soustavu jeho názvosloví, je zároveň též cenným pramenem ke studiu české slovní zásoby.

Je třeba připomenout, že oba autoři mají bohaté zkušenosti v práci s lidovou terminologií; zvláště J. Vařeka, školený filolog, se věnuje jazykové stránce termínů lidové architektury již řadu let.[1]

Ze zpracovaného jazykového materiálu vyplývá řada problémů, které pro [43]autory nebylo lehké řešit. Protože jde nepochybně o práci průkopnickou, v takovéto šíři a soustavnosti v naší etnografické literatuře jedinou, je třeba tyto problémy připomenout, neboť mají platnost obecnější; etnografové se s nimi postupně vyrovnávají ve všech odvětvích své práce.

Jako etnografie vůbec zahrnuje i studium lidové architektury výzkum v celé řadě pracovních odvětví, z nichž některá mají charakter lidové výroby, jiná patří do okruhu řemeslné práce. Přesně vymezit pole působnosti jedné a druhé z těchto vzájemně propojených stránek lidské činnosti je obtížné i pro odborníky-etnografy a není, ani nechce být předmětem našich úvah. Důležité jsou však pro nás důsledky, které z toho plynou pro stylové vymezení terminologických okruhů a hodnocení jednotlivých odborných názvů.[2]

Pro etnografy z této skutečnosti pak vyplývají obtíže vlastní jen tomuto vědnímu oboru: v jeho názvosloví se setkávají slova různých stylových rovin, jednak slova spisovná (domácí i přejatá[3]), jednak výrazy nářeční, které ani spisovný ekvivalent s celonárodní platností nemají, popř. označují předměty, které se vyskytují jen na části území. Jindy se vedle označení spisovného užívá v národopisné praxi již tradičně jednoho z nářečních pojmenování, které tak plní funkci odborného termínu[4] (bývá to např. vžitý termín, zavedený některým sběratelem); někdy tu hraje roli lepší výstižnost názvu nářečního (např. jde-li o konkurenci jednoslovného motivovaného označení lidového a víceslovného názvu spisovného). Velkým problémem pak bývá v praxi (např. muzejních pracovníků) ekvivalence jednotlivých nářečních či oblastních názvů, hierarchizace jednotlivých termínů apod. Nevýhodou nářečních pojmenování je i jejich nepřeložitelnost; proto pak v textu cizojazyčném zůstávají jako citátové označení.

Při zařazení těchto termínů do encyklopedického slovníku bývají i potíže s grafikou a uvedením „spisovné“ podoby hesel (lematizací), se zobecněním a vytvořením invariantní podoby slova, které se vyskytuje v řadě fonetických místních podob spisovnému znění vzdálených.

Hláskoslovné, popř. i tvaroslovné regionální varianty v původní podobě pak ve slovníku působí čtenáři potíže např. různým abecedním zařazením slov, která ve spisovné podobě neexistují. V LA jsou to např. nářeční podoby hesel vodkap, vobrh (od slovesa vobrhovat, tj. obvrhovat), vokrop, hotařská (hlídačská) bouda, holečka, holék (ulička, ulík), oumlatnice aj. V některých případech je zde kolísání (např. krov vláčový, ale krov vobálovej, vobálka [44]i obálka, hrubá izba, ale parádní jizba, odr, vodr i vuodr), které je někdy podmíněno významovým rozdílem např. u slova okenice (‚zařízení na krytí oken‘) je i forma okenica (s významem ‚otvor v dřevěné stěně oddělující mlat od přístodůlku‘). Pouze nepřehlasované moravské formy zde mají nářeční termíny pěchovanica, nabíjanica, nadtrámnica, ale např. heslo hliněnice (‚hliněná stavba na jv. Moravě‘) je zařazeno v této „spisovné“ podobě.

Bez znalosti fonologického systému nářečí, do jehož slovní zásoby slovo patří, není dobře možno takovou spisovnou podobu názvu vytvořit. Mylnou etymologií může pak dojít při výkladu i k uvedení slova do jiných významových souvislostí.[5]

Z obecnějších obtíží plynoucích z povýšení nářečních názvů na odborné termíny je třeba připomenout jejich bohatou synonymii i homonymii (při chápání lexikálního systému lidového jazyka jako celku), tedy vlastnost odporující základnímu požadavku na odborný název.[6]

V četných případech jsou názvy nářeční v systému lidového jazyka (i v rámci jednoho sledovaného oboru) zároveň ve vztazích synonymie i homonymie. Např. u hesla nálepek uvádí LA tři významy: 1. žudro (Slovácko), 2. zápraží (Kopanice), 3. otevřené ohniště (Těšínsko). Přitom v každé z těchto tří významových rovin je možno najít též zeměpisná synonyma, např. k žudro ekvivalenty kapla, šíja, gáněk, klebetnica, rampúch, žebráčka aj., k zápraží např. zásep, násep, náspa, záhrobeň, záprseň aj. — Podobně slovo kabřinec označuje stříšku u vrcholu štítu a okénko ve střeše, zároveň vodorovnou lištu, poličku a mimo vrstvu tradičního nářečního lexika, v současné odborné terminologii, i keramické obkládačky. V obou prvních významech je i bohatá tautonymická řada: ve významu ‚stříška‘ též fěrtoušek, kafyl, kaptura, kozub, kukaň, kukla, kuklička, lepka, obálka, pasnice, šopka, štítek, šup, vežica a lze doplnit i další. Polička na stěně má v českých nářečích kromě jména kabřinec např. název lišta, u kterého LA opět uvádí významy čtyři. Podobných příkladů složité strukturace nářeční slovní zásoby by bylo možno vyjmenovat veliké množství.

Všechny tyto obecně platné aspekty práce s lidovou terminologií přicházely tedy v úvahu i při náročné publikaci encyklopedického slovníku LA. Sám [45]jeho název naznačuje, že je tematicky zaměřen velmi široce. Zpracovává pojmový inventář lidové architektury Čech, Moravy i Slovenska. (Pro pojmenování reálií slovenských uvádí pouze názvy lidové.) Místy připomíná též názvy a reálie z jiných prostředí slovanských, např. srbocharvatské vajat (pletená stavba v rámci velkorodinného dvora), huculské karpatismy chata s graždoju (hrazením) a pravačka (světnice roubeného domu). Zčásti jsou obsažena i hesla týkající se zařízení a okolí domu (např. chodský suden, tj. misník, kal v Polabí s významem ‚dolík na dešťovou vodu‘), popř. katastru, polí a uspořádání lokality, např. letoviska, draha (pastviny), plužina scelená, úseková aj., lesní lánová ves, hromadná ves aj. Zařazeny jsou i některé termíny, které označují pojmy historické, např. osedlý (feudální označení poddaného), kleť (národopisný termín, přejatý ze staroslověnštiny, označující samostatnou komoru), termíny zvykoslovné, mající vztah ke zvykům při stavbě (chodský výraz zdvižná — oslava tzv. glajchy) a konečně i hesla informující o institucích, které se lidovou architekturou zabývají, o pracovnících v oboru s uvedením jejich hlavních publikací, o metodách a organizaci odborné práce.

Téma je tedy pojato velmi široce a zpracovává bohatý jazykově encyklopedický materiál.

K lexikografické stránce encyklopedie připomeňme důsledně jmenný charakter hesel termíny slovesné nejsou (až na nepatrné výjimky) zařazeny. Poněkud tedy postrádáme lidové názvy činností, které bezprostředně s tématem souvisejí, jako např. bílit, líčit, nahazovat, vobrhovat, umšívat (ucpávat mezery mezi trámy), strouhat šindele, vázat došky, pošívat (došky), pobíjet (šindelem), kalit — deptat (došky v hlíně) aj. Nejde tu ovšem o slovesa odvozená, motivovaná jménem prostředku, nástroje (např. koplicovat — ‚pracovat s koplicí‘, mostit — ‚dláždit mostinami‘ apod.), kdy podst. jméno je heslem základním. Řazení by mělo vycházet vždy od základového slova — termínu. Je zbytečné nahrazovat např. sloveso odvozeným podst. jménem dějovým (v LA hesla jako podvlíkání, podvažování, podvážka, podstávka, obrovnávka, popř. vobrh — stavení *obvrhnuté aj.). Substantivní formulace hesel je uplatňována ovšem i u víceslovných ustálených spojení s přívlastkem neshodným, jako jsou např. vazba na čep, na kladku, na rybinu, na zub; krov na kobylu, na vosla, na stolec, na větrník; stěna v kožichu apod.

Z povahy zpracované slovní zásoby v LA vyplývají ještě další problémy. Protože nejde o slovník jazykový, ale encyklopedický, nejsou u hesel uváděny jejich morfologické charakteristiky (rod, číslo). Protože však čtenář nemá možnost doplnit si tuto informaci ve slovníku jazykovém (termín nepatří do okruhu spisovné slovní zásoby a souhrnný slovník českých nářečí bohužel nemáme), jsou některá hesla po formální stránce nejasná (např. šprajcle, náspa, praha — může být číslo jednotné i množné); v některých případech lze usoudit na tvar množného čísla podle formulace vysvětlujícího [46]textu (šlupně vykládá LA jako stupínek, pouchle jako svislé trámy, krátče jako zkrácený vazný trám, vláče jako lemězy apod.). Potřeba formálního určení slov je i u hesel, která informují o předmětech, jež se obvykle nevyskytují jednotlivě a jsou tedy ve slovníku v čísle množném (pleteně, výpustky, voziny, možny, vlasáky, trelářky aj.). Méně jasné pro českého čtenáře jsou pak případy hesel z nářečí slovenských, např. kukli (velké došky), šinci (vstupní prostor do chléva), úrebrá (přístodůlek).

Bylo by tedy třeba, aby etnografické encyklopedické slovníky počítaly s touto zvláštností svého nářečního terminologického inventáře pro zpracovatele a přidávaly k heslům navíc i tyto potřebné gramatické informace. U nespisovných výrazů slovník uvádí i vlastní stylovou (popř. vývojovou) kvalifikaci: např. „nář.“ (příbedří), „ob. čeština“ (kvartýr), „lid.“ (štenýř), „zast.“ (poustka) apod. Některé výrazy přitom hodnotí odlišně od slovníků spisovného jazyka (např. žudro uvádí LA bez stylového omezení, zatímco Slovník spisovného jazyka českého IV, Praha 1971, s. 938, je hodnotí jako slovo nářeční, nepatřící k celonárodní slovní zásobě). Toto odlišné hodnocení je přirozeným důsledkem již zmíněných okolností etnografické praxe — v rámci oboru jsou totiž mnohá nářeční slova obecně známým odborným termínem.[7] Ve většině případů nářečních slov je připojena různě přesná lokalizace výrazu (např. průchodek — nář. jižní oblast Třeboňska, malá strana — nář. jižní Čechy, čelesna — nář. Morava, liška — nář. Čechy apod.). Nářeční ekvivalenty, pokud je autoři shromáždili, bývají uváděny v tautonymických řadách, např. zápecí (místo mezi pecí a stěnou), též „čeřeň“, „mezúch“, „pecánek“, „pecina“, „pecinka“, „pekelec“, „peklo“, „petýlek“, „záhrobí“, zákamní, ve Slezsku „zápečí“. Užití slova bez uvozovek (zákamní) v LA signalizuje stylové povýšení termínu lidového nad řadu nářečních (etnograficky neterminologizovaných) výrazů.

Velmi bohaté tautonymické řady tvoří též např. názvy pro nepálenou cihlu,[8] části stodoly, špýchar, plevník aj. Některé pojmy jsou označeny víceslovným termínem spisovným (letní chlév, ústí pece apod.) a jejich ekvivalenty nářeční už funkci etnografického termínu nemají. To je z hlediska funkčního pochopitelné — termínem by měl být pokud možno zeměpisně nepříznakový výraz s platností celonárodní.

Přehlédneme-li dlouhou řadu naznačených otázek, které nebylo snadné autorům řešit, můžeme konstatovat, že svou prací vyplnili mezeru alespoň v jednom z bohatých odvětví etnografické práce a shrnuli a soustavně do[47]tvořili poznatky řady předchůdců, kteří se zabývali nejen lidovou architekturou, ale i jejím názvoslovím už od konce minulého století. Vždyť jen na stránkách Českého lidu můžeme najít studie mnoha autorů, mezi nimiž na předním místě stojí stať Zdeňka Nejedlého Český dům z r. 1898. Lidová architektura pokročila v terminologizační práci ze všech etnografických odvětví zatím nejdále.[9] Je to práce, jak patrno, obtížná, ale velice potřebná a záslužná. Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV nastínil před časem plán soustavné činnosti v tomto ohledu, požadavek této práce již v padesátých letech i s programem přednesla D. Stránská. Je to stále volné pole pro prospěšnou mezioborovou spolupráci etnografů a jazykovědců.


[1] Viz např. J. Vařeka, Česko-německý a německo-český slovník vybraného názvosloví lidového domu a bydlení (tisk Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV /dále ÚEF/, 1977), Lidový dům na Příbramsku (Vlastivědný sborník Podbrdska 13, 1978) — studie o názvoslovné hranici termínů síň a dům v Čechách; revizi této izoglosy V. Pražáka provedl J. Vařeka též v kapitole o lidovém stavitelství v Etnografickém atlase 1 (tisk ÚEF 1978, s. 127—138); výklad nářečních termínů podává i ve studii Základní terminologie krovu lidových staveb (Národopisné aktuality 18, 1981, s. 81—4), dále V. Frolec, Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku (Brno 1974), Terminologie dvora (Národopisné aktuality 15, 1978, s. 326—328).

[2] Těmto otázkám, zvláště vymezení pojmu lidová terminologie a jejímu místu v systému slovní zásoby, byl věnován referát J. Hlavsové na 2. slovenské dialektologické konferenci r. 1982 (v tisku).

[3] Část terminologického inventáře LA tvoří názvosloví užívané v oboru architektury vůbec, tedy i cizí slova, srov. např. hesla balkón, balustráda, fronton, freska, opus spicatum, pilastr, portál, rizalit, segment, sgrafito aj.

[4] Ze souřadných nářečních názvů pro oddělenou část stodoly vedle mlatu se užívá ve funkci termínu častěji perna než přístodolek; v LA jsou oba názvy samostatnými hesly s připomínkami dalších četných tautonym.

[5] Např. L. Niederle spojoval mylně slova síň a sence: „v Čechách na Šumavě přešel význam síně (sence) na jizbu s kamny“ (Život starých Slovanů, Praha 1913, s. 218), ačkoli chodská redukovaná podoba sence (sednice) vychází ze slova světnice (srov. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968,2 s. 596). — Podobně v LA je v grafické podobě hesla lebka (‚stříška u vrcholu štítu‘) zastřena souvislost slezského nářečního výrazu s moravským pojmenováním čepice nebo části klobouku (lepa, lepka, v Jungmannově slovníku též lepoška, lepeška, lepejška a lempejška), které je nepochybně východiskem metafory v názvu této stříšky.

[6] Srov. B. Poštolková, M. Roudný, A. Tejnor, O české terminologii, Praha 1983, s. 79: „Ideálním stavem v terminologii by bylo, kdyby každý termín pojmenovával pouze jediný pojem.“

[7] Slovo žudro, které náleží k slovní zásobě nářečí na východní Moravě, označuje ‚výstupek u vchodu‘ (závětří); pokud se obdobný architektonický útvar zachoval i jinde, např. v Čechách, je také nazýván tímto — původně nářečním — pojmenováním (regionálně vymezeným).

[8] Srov. S. Utěšený, K optimální hustotě sítě pro výzkum terminologie hmotné kultury v českých zemích, Český lid 53, 1966, s. 204—210; týž, České nářeční názvy pro ‚stodolu‘, ‚mlat‘ a ‚pernu‘, SaS 27, 1966, s. 40—47.

[9] Předcházející velká publikace V. Mencla, Lidová architektura v Československu, Praha 1980, se vědomě názvoslovím nezabývá (četné nářeční názvy se tu uvádějí v uvozovkách), pouze v předmluvě (s. 6) se autor zmiňuje obecně o zásadách užívání nářečních pojmenování lidového domu (registruje pouze rozdíly lexikální, nepřihlíží k fonetickým a tvaroslovným variantám).

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 1, s. 42-47

Předchozí Alena Fiedlerová: Z devátého a desátého sešitu Staročeského slovníku

Následující Miroslav Roudný: První dopravní slovník terminologický ve slovenštině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1