Konference o výzkumu komunikace

Olga Müllerová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ve dnech 3.—6. 12. 1985 uspořádal Ústřední ústav pro jazykovědu NDR konferenci o problémech komunikace. Zasedání, které se konalo v Bad Stueru, se zúčastnilo kolem 60 jazykovědců z NDR, SSSR, ČSSR, NSR a Švédska.

Široce pojaté základní téma konference — Výzkum komunikace — výsledky a perspektivy dalo prostor pro diskuse o rozmanitých otázkách týkajících se nejrůznějších aspektů mezilidské komunikace, pro čistě teoretické úvahy na straně jedné a pro předvedení výsledků empirických výzkumů na straně druhé.

V této zprávě chceme stručně charakterizovat základní okruhy projednávané problematiky a zároveň poukázat na to, co je v současné době centrem zájmu lingvistů posuzujících fungování jazyka v komunikaci, v textech, a také v praktických oblastech lidské činnosti. (Z diskusí bylo ovšem patrné, že není zdaleka běžné pojetí textu jako součásti procesu a zároveň jako výsledku komunikace; to má klíčový význam pro adekvátní popis nejen mluvených, ale i psaných projevů.)

Na nejobecnější rovině se pohybovaly filozoficko-metodologické úvahy týkající se vývoje a stavu současné lingvistiky (W. Hartung, J. Kořenský, E. F. Tarasov, Ch. Zak, H. P. Krüger). Hovořilo se o způsobech, postupech a cílech analýzy komunikace (nejobecněji K. Ehlich), o principech organizace dialogu (O. Müllerová) a o některých obec[211]ných dialogických komunikačních principech (např. koherenci rozhovoru ve významu ‚porozumění jako podmínka vedení rozhovoru‘ byl věnován referát P. Lindemannové). Obecnější charakter měly i příspěvky zabývající se některými z kategorií nebo vlastností výstavby textu (referát M. Elstermannové o redukování vágnosti a jeho prostředcích v textu, úvahy U. Krämerové o vývoji tématu textu).

Některé referáty se zaměřily na charakteristiku komunikačních kategorií jednotlivých typů mluvených i psaných textů (obecně k typologii textů J. Schildt). Typu textu (a komunikace) vyprávění a poslouchání věnovala pozornost K. Mengová, známá svými pracemi o dětské komunikaci. Na uplatňování a vyjadřování autorovy strategie v publicistických textech poukázala J. Hoffmannová. Rozbor a popis typu textu „pozdravné projevy“ provedl G. Antos (stanovil 20 pravidel pro popis těchto do velké míry ritualizovaných textů). Zvláštní blok jednání byl vyčleněn pro diskusi o školním vyučování.

Další referenti předvedli ve svých příspěvcích způsob analýzy rozhovorů různých typů; pozorování zaměřili buď na celkovou charakteristiku příslušné komunikace, nebo na některý z jejích aspektů. Metodicky i celkovým pojetím blízký postupům etnometodologickým byl výzkum rozhovorů mladých lidí předvedený J. Schwitallou (pří analýze kladl důraz zejména na sociální a osobnostní strukturu komunikantů a na jejich charakteristiku biografickou). Vznik a průběh vzájemných dialogů dětí ve škole zkoumala M. Heidrichová (nastínila mimo jiné možnost typologie dialogů podle druhů jejich základních komunikačních cílů, jako jsou např. prosba, příkaz, návrh atp.). Kontaktovou funkci metakomunikativních vyjádření popisovala M. Roloffová (pragmatické komunikační kategorii kontakt věnovala pozornost již v dřívějších samostatných časopiseckých pracích). Ojedinělý svým zaměřením byl referát R. Fiehlera s tématem „emoce a komunikační interakce“, v němž podal komplexní charakteristiku podstaty, druhů a projevů emocí v komunikaci. Zajímavá byla i jeho charakteristika (a současně také segmentace) úryvků speciálního terapeutického textu z hlediska vyjadřování citových prožitků. Další stránky popisu komunikace se ve svém referátu dotkla G. Brünnerová. Pokusila se podat vzorec jednání v určité komunikační situaci, totiž jednání v jednotlivých fázích při vyučování, resp. školení dospělých. Kromě snah o stanovení textových vzorců pro jednotlivé typy textů[1] lze se setkat i s pokusy o stanovení vzorců jednání, zejména v institucionalizovaných standardizovaných komunikačních situacích,[2] jakými se rozumějí už zmíněné vyučování nebo různé úřední rozhovory či takové druhy komunikace, jako jsou např. rozhovory mezi posádkou letadla (pa[212]lubním radiotelegrafistou) a letištěm (dispečerem letového provozu) atp.

O další prohloubení a zpřesnění popisu pragmatické struktury komunikace, jejích složek záměrových, cílových, usilovali ve svých referátech I. Rosengrenová a D. Viehweger, kteří pojetí textu jako sledu řečových jednání věnovali řadu prací.[3] I. Rosengrenová se zaměřila na ilokuční uspořádání textu na základě hierarchizace a sdružování ilokucí (ilokuce nebo ilokuční jednání je funkční jednotka komunikace a současně i textu, jejíž základní složkou je vyjádření elementárního komunikačního cíle, záměru), na vztahy mezi pragmatickým uspořádáním textu a jeho jazykovou výstavbou atp., D. Viehweger předvedl formalizovaný popis a záznam všech komunikačních faktorů a podmínek podílejících se na konstituování jednoho z typů ilokučních jednání, symetrické prosby.

Širší komunikační zaměření měly i referáty dotýkající se jazykové kultury (v nejednom referátu se ozývaly odkazy na práce našich lingvistů z této oblasti). Problematikou variant se zabýval G. Lerchner, o komunikačních aspektech jazykové kultury hovořila E. Isingová, prodiskutovány byly jazykové a komunikační normy (B. Techtmeierová, U. Ammon).

Jednání konference, referáty a neobyčejně živé diskuse potvrdily současné úsilí komunikačně zaměřené lingvistiky dobrat se základních poznatků o fungování jazyka ve všech sférách jeho užívání a zejména ve sférách komunikace mluvené. Snaha postihnout všechny podmínky a faktory vzniku a průběhu komunikace vede pochopitelně někdy k nedorozuměním způsobeným mimo jiné nejasnostmi při zavádění nových pojmů a termínů pro skutečnosti v lingvistice dosud nepopisované nebo při užívání pojmů a termínů vymezených pro jiné oblasti popisu jazyka. Bylo možno pozorovat, že čistě empirická práce s konkrétním materiálem, zvláště při charakteristice různých druhů mluvené komunikace, vede někdy k přílišné mnohomluvnosti a popisnosti, za níž se rozplývají její podstatné a obecné znaky; na druhé straně nedostatek zkušeností s empirickým výzkumem vede zase k přílišnému teoretizování a k závěrům majícím jen hypotetickou platnost. Přesto jednání konference bylo pro všechny její účastníky přínosné a inspirativní a potvrdilo, že nejen samotný vývoj lingvistiky, ale i požadavky společenské a hospodářské praxe vyžadují, aby se výzkumu mluvené i psané komunikace, textům nejrůznějšího druhu, věnovala pozornost.

---

[1] U nás k tomu srov. příspěvek K. Hausenblase a J. Hoffmannové, Od syntaxe ke stavbě textu, in: Syntax a jej vyučovanie, Nitra 1981, s. 427—440.

[2] Srov. k tomu např. monografii A. Wenzelové, Verstehen und Verständigung in Gesprächen am Sozialamt, Tübingen 1984.

[3] Srov. např. v jednotlivých svazcích sborníku Sprache und Pragmatik, vyd. I. Rosengrenová, Malmö 1979; 1981; 1983; 1984.

Naše řeč, volume 69 (1986), issue 4, pp. 210-212

Previous Jozef Mistrík: Syntetická práce o teorii vyučování slohu

Next Renata Holešovská: Deset let ostravského Ústavu teorie a praxe řečové činnosti