Syntetická práce o teorii vyučování slohu

Jozef Mistrík

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Napsat dobrou monografii o vyučování slohu je úkolem značně náročným, protože vývoj slohu — spolu s vývojem slovní zásoby — dnes představuje jednu z nejdynamičtějších složek každého jazyka. Marie Čechová v práci Vyučování slohu (SPN, Praha 1985, 260 s.) splnila tento úkol velice dobře. Zdařilo se jí to jednak proto, že pozorně sleduje otázky teoretické stylistiky a didaktiky, jednak proto, že se mohla opírat o výsledky svých několikaletých praktických výzkumů vyučovacího procesu. Autorčiny studie zabývající se vyučováním českému jazyku a uveřejňované v mnohých časopisech (zejména v Českém jazyku a literatuře a v Naší řeči) vynikají hutností, adresností a informativností. Bohaté zkušenosti autorka získala i při tvorbě učebních osnov, četných učebnic a metodických příruček i při zpracovávání hodnotících zpráv a anketních výzkumů.

Monografie Vyučování slohu (Úvod do teorie) se člení do pěti kapitol soustřeďujících se na problematiku slohového vyučování, na pojetí slohového vyučování a na jeho systém, na formativní stránku slohového vyučování, dále na zkoumání pracovních postupů a forem ve vyučovacím procesu a konečně na učební texty a pomůcky. V závěru knihy se uvádí seznam literatury, který na patnácti stranách obsahuje stovky pramenů od více než dvou set autorů. Je možno říci, že čtenář tu nachází nejbohatší soupis prací z oboru vyučování slohu, jaký kdy v československé literatuře vznikl. Zdaleka tu ovšem nejde jen o soupis, protože v textu knihy vede autorka se svými prameny živý a inspirativní dialog vedoucí čtenáře k dalším úvahám, jež rámec výkladu pochopitelně přesahují.

V kapitole pojednávající o propedeutice předmětu autorka záměrně vynechává dějiny slohového vyučování (důvody pro to uvádí v předmluvě) a začíná vymezením výchozích termínů a pojmů. Tam se také hlásí k integrujícímu chápání termínu sloh, jehož šíře zahrnuje i zřetel k dalším disciplínám, které se kolem tohoto termínu seskupují. Zároveň se tu jednoznačně odmítá snaha vnucovat učiteli řemeslné metodické postupy a vyzdvihuje se teze, že vyučování je neopakovatelné, že probíhá vždy za jiných podmínek a jiných okolností. Tato cenná myšlenka je aplikována v celé teorii Marie Čechové a jako červená nit prochází posuzovanou monografií od začátku do konce. V kapitole o propedeutice se též uvažuje o dvojpólovosti stylistiky vycházející z protikladu mezi analogickým principem Caesarovým a anomalistickým principem Ciceronovým. Autorka se přitom rozhoduje pro moderní pojetí stylistiky jazykového projevu, jehož východiskem jsou tyto vlastnosti — komunikativnost, výstižnost, slohová vytříbenost; jejich zastoupení v konkrétních projevech bývá pochopitelně rozdílné.

[209]Druhou kapitolu, která je věnována pojetí a systematice slohového vyučování, pokládáme v celé práci za nejhodnotnější a vzhledem k čtenáři také — v dobrém smyslu — za nejprovokativnější. Na sedmdesáti stranách tu autorka konfrontuje vývojový pohyb teoretické stylistiky s vývojem teorie slohového vyučování. Její pohled se vrací až dvě stě let nazpět (J. I. Felbinger, J. Jungmann) a zároveň se prolíná s názory autorů současných (J. Jelínek, K. Hausenblas, M. Čechová, K. Svoboda a další). Zvláště se zde soustřeďuje na otázky mluveného a písemného slohu, na vztah produkce a reprodukce, slohu a mluvnice (i pravopisu), na funkční styly, slohové postupy a útvary aj. při vyučování slohu. Velice střízlivě se tu formulují pokyny, aby se začínalo se slohovou výchovou dítěte už v období osvojování techniky řeči. Autorčin cit a didaktické mistrovství jsou zřetelné hlavně tam, kde řeší otázku zásahů učitele do žákovského projevu (s. 32), nebo při uplatňování autogenetického hlediska, kdy se zabývá vývojem vyučování slohu od prvního školského stupně až po skončení střední školy. Čtenář tu nachází poučení o tom, jak využít sklonů dětí k hravosti, schopnosti žáka vyprávět, jak využít smyslu pro jazykový vtip, smyslu starších studentů pro metaforu a kompoziční ztvárnění textu. Psychologicky podložená a praxí ověřená je potřeba pěstovat přesvědčivě veřejné mluvené projevy na úkor rozvíjení „verbalistní etikety“, jak to autorka správně dokládá v podkapitolce o formách projevu ve vyučování slohu. Současně se tu doporučuje nácvik kombinovaného užívání mluvených a písemných projevů už ve škole. Zvláštní pozornost se věnuje též zanedbávané dichotomii produkování — reprodukování textu. M. Čechová dobře postihuje skutečnost, že starší a vyspělejší žáci se soustřeďují spíše na sloh a na kompozici na úkor pravopisu. Se sympatiemi je také třeba přijmout i autorčiny názory na specifičnost slohových postupů a útvarů, které se zde chápou jako vnitřní složky funkčních jazyků a stylů, jako „procesuální složka pojetí tématu nebo motivu“ (postup) a jako „ustálená uzavřená forma“ (útvar). V knize se rovněž rozbírají i názory pokrokových autorů zahraničních, např. W. Schmidta a G. Michela, na uplatnění komunikačního hlediska jako výchozího principu slohového vyučování.

Třetí kapitola, věnovaná formativní stránce výuky slohu, podobně jako pátá kapitola, v níž se probírají instruktivní témata související s vyučovací praxí (volba témat, diferenciace ve vyučování, učebnice, čítanky atd.), je ve srovnání s kapitolami ostatními oprávněně kratší. Avšak ani tyto vysloveně praktické otázky se neprobírají formou návodů a receptů, jak jsme z četby některých didaktických příruček zvyklí. Úvahy o formativní stránce a o učebních pomůckách jsou rovněž vedeny v konfrontaci s dosavadní odbornou literaturou a se stavem výuky; mají tedy povahu vědeckých analýz.

Systematicky je zpracována nejdelší kapitola — o postupech a formách ve vyučovacím procesu a mimo něj (s. 117—197). Ta dobře spojuje část první, převážně teoretickou, s konkrétní učitelskou praxí. Lze ji charakterizovat jako klasickou metodiku, která se dnes už včleňuje do širšího rámce didak[210]tiky. Autorka se tu opírá o vlastní zkušenosti, užívá konkrétní textové dokumenty z praxe a zahrnuje je do své systematiky pracovních postupů. Nalezneme tu mnoho cenných postřehů a tvrzení, např. v souvislosti s opravami žákovských prací, s jejich hodnocením a nácvikem. Důsledně a správně autorka diferencuje stylizační a stylistická cvičení i různé metody — poznávací, cvičné, opakovací, prověřovací.

Práce Marie Čechové Vyučování slohu přináší teorii stylistiky, řečové komunikace, vyučování i konkrétní školské praxi mnoho nového. Je to monografie, z níž lze zřetelně usuzovat na autorčin smysl pro vědeckou akribii ve výzkumu i pro potřeby současné praxe. Na textu monografie bude možno bezpečně stavět i budoucí výzkumy a rozvíjet teorii slohu i jeho výuky. Práce také nepochybně nalezne dobrý ohlas i v zahraniční odborné literatuře a bude dále šířit dobré jméno československých tradic pedagogických i jazykovědných.

(přel. Jiří Kraus)

Naše řeč, volume 69 (1986), issue 4, pp. 208-210

Previous Jiří Kraus: O teorii spisovného jazyka a jazykové kultury ve sbornících z NDR

Next Olga Müllerová: Konference o výzkumu komunikace