Časopis Naše řeč
en cz

Pastevní psi

Igor Němec

[Drobnosti]

(pdf)

-

I když přídavné jméno pastevní s významem ‚určený k pase[164]ní‘ dokládá Příruční slovník jazyka českého (1941—1943) několika doklady z krásné literatury, nenajdeme mezi nimi doklad na slovní spojení pastevní pes. Toto pojmenování nezaznamenává ani nejnovější Slovník spisovné češtiny (1978), ale užívá se ho v současných odborných textech. Například v Atlase plemen psů (1981) s textem D. Najmanové a fotografiemi Z. Humpála čteme: Pastevní psi tvoří skupinu plemen odedávna používaných k zaháňce, pasení a hlídání stád ovcí, koz, skotu, prasat i koní. Říká se jim ovčáčtí, pastevní, pastýřští, salašní, salašničtí apod., což jsou prakticky synonyma, protože kterýkoli pes s vlohami pro střežení stáda může po výcviku stejně střežit stádo ovcí jako skotu“ (s. 43). Co vypovídá české názvosloví těchto psů o jejich užívání u nás? Užívalo se jich také v Čechách „odedávna“?

Nahlédneme-li do velkého akademického Staročeského slovníku pod hesla ovčácký, pastevní, pastýřský a podobná slova, nenajdeme tam ještě doklady na pojmenování ovčáckého nebo pastýřského psa. Zato už v staré češtině máme celou řadu názvů pro různé druhy psů loveckých (ohař, chrt, vyžle, pes honný, pes štvací, pes slédník, pes pod krahujec, pes bobrový aj.). S čím souvisí tento nepoměr mezi starými pojmenováními psů loveckých a psů pastevních? Nesporná příčina zde tkví v rozdílném stupni vývoje lovectví a pastevectví ve středověku. Zatímco lovy a hony patřily u nás od nepaměti k nejrozšířenějším kratochvílím, takže se už ve staročeské korespondenci setkáváme se stížnostmi na důsledky vybití zvěře, pastevectví se tu rozvíjelo jen pomalu. Čechy totiž měly množství lesů, kde se dařilo lovné zvěři, ale neměly travnaté stepi a dostatek horských luk, což je hlavní podmínka pro efektivní pasení stád. Proto se zde až relativně pozdě vyvíjel pojem speciálního ovčáckého či pastýřského psa a domácí plemeno tohoto druhu se tu nevytvořilo vůbec.

Jinak tomu ovšem bylo na Slovensku. Jak se dočteme ve zmíněném již Atlase plemen psů (s. 44), v slovenských horách vznikl náš jediný druh pastevního psa zvaný slovenský čuvač; ten se zde chová již po staletí a původně se mu říkalo tatranský čuvač. Toto jméno si vysloužil svými vynikajícími vlastnostmi — bystrostí a bdělostí (jde o odvozeninu ze slovesa čuvati, které má ve slovanských jazycích významy ‚cítit‘, ‚slyšet‘ a ‚hlídat‘).[1] Jsou to vlastnosti velmi potřebné pro pastevního psa, který musí být vnímavý k pokynům pastýře, podle nichž stáda zahání a pase, a také musí bděle a statečně střežit je i salaše a košáry. Nesmí mít natolik rozvinutý lovecký pud, aby ho chuť pronásledovat lovnou zvěř odlákala od střežení stáda. Právě tuto vlastnost postrádali domácí hlídací psi v Čechách, zvaní ve středověku věžníci,[2] které také pastýři brávali s sebou na pastviště. Svým odbíháním za lovnou zvěří totiž tropili škody pánům honiteb, a tak již ve veřejných aktech z 15. stol. nacházíme nařízení, „s věžníky aby sedláci nechodili na pole ani do [165]lesů, ani pastevci, leč by je (psy) pojímali na provazy a vodili“ (Archív český IV, s. 497).

Nevíme, odkdy se u nás užívalo při pasení dobytka již tak vycvičených psů, že měli všechny podstatné vlastnosti pastevních plemen. Ale speciální název pro pastevního psa známe až z konce 18. stol.; je to pastuší pes, zaznamenaný ve Veleslavínově čtyřjazyčném slovníku. Dodnes běžné pojmenování ovčácký pes bylo pak do té míry rozšířené v době J. Á. Komenského, že proniklo i do věty jeho učebnice: „Před vlky stáda střehou ovčáčcí psi.“[3] Jinou vlastnost než ostražitost a statečnost však tato věta u tehdejších pastevních psů neprokazuje. Zato svědčí o tom, že se v češtině centrálním názvem pro pastevního psa stávalo sdružené pojmenování ovčácký pes, a to nám potvrzuje i jeho další vývoj — univerbizace, vznik synonymního jednoslovného pojmenování ovčák. Pro potřeby odborné terminologie ovšem lépe vyhovuje název pastevní pes, protože jeho slovotvornou motivací se zvýrazňuje podstatný významový komponent účelné činnosti pojmenovaného psího plemene („pastva“, tj. pasení), nikoli komponent jejího dílčího, byť převládajícího objektu („ovce“ jako předmět pasení): je tedy vhodným pojmenováním pro plemeno, které zahrnuje mj. i psy pomáhající při pasení skotu.


[1] Naši etymologové vyvozují název čuvač ze slovesa čuvati ‚hlídat, střežit‘ doloženého na slovanském Jihu; viz V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 109.

[2] Že pes zvaný věžník byl určen především k hlídání domu, to potvrzuje etymologická souvislost tohoto pojmenování se starým slovanským názvem domu věža, srov. d. c. v pozn. 1, s. 688.

[3] Uvedené doklady pojmenování pastuší pes a ovčácký pes zaznamenal J. Jungmann ve svém Slovníku česko-německém, Praha 1835—1839.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 3, s. 163-165

Předchozí Slavomír Utěšený: Fusekle — fusakla v teritoriálním a sociálním rozvrstvení češtiny

Následující Alena Polívková: Nový název státu Horní Volta

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1