Fusekle — fusakla v teritoriálním a sociálním rozvrstvení češtiny

Slavomír Utěšený

[Drobnosti]

(pdf)

-

K předcházejícímu příspěvku E. Havlové, v němž se upozorňuje na jiné etymologické odvození, než jaké představuje vžité spojování těchto výrazů s německým Fußsäckel(-lein), je možno doplnit četné údaje z širokého úzu v češtině, zejména před druhou světovou válkou. Tyto výrazy po r. 1945 ustoupily rychle do pozadí, rozhodně však ještě zdaleka nezanikly a hodnocení Slovníku spisovného jazyka českého (1. díl Praha 1960, dále SSJČ) pro fusekle jako slovo „obecné, poněkud zastaralé,“ zatím ještě asi není třeba změnit. Podivné však je, že ani PS, ani SSJČ neuvádějí podobu fusakle, popř. fusakla.

Ještě donedávna bylo zkoumané slovo totiž běžné v obou variantách, které uvádíme v nadpise (a které také uvedla Havlová), přitom v Čechách téměř vždy v podobě fusekle, na Moravě pak fusakla, popř. fusakle. Z Litomyšlska však známe též „moravské“ fusakle, z Těšínska zase „české“ fusekla.[1] Tento nápadný [162]rozdíl bude nejspíš dán už přejetím z různých nářečních oblastí německých: v rakouské němčině, která zvlášť silně působila svého času na Moravu, se ä často reflektuje jako a. Do této řady patří z běžných přejetí např. dubleta pentle//pantla; co do střídání e/a v češtině se pak sem řadí též dublety jako rendlík//randlík, šlejfl//šlajfa aj.

Zajímavou obměnu tu dále zachytil na severním Zábřežsku V. Rýznar: vedle fúsakle ž. též fúsakle s., v množ. č. tedy fúsaklata.[2] Ve středomoravských hojných dokladech je vesměs jen fusakla//fusakle, nikdy se změnou u-ô (* fôsakla), to však je u pozdějších přejetí jako guma, rum, šturm běžné, a nemusí to svědčit pro původní dlouhé ú, které tak zatím stvrzuje jedině Rýznarův doklad. Z Čech je dál doložena i zdrobnělá podoba fusekličky (tak i SSJČ), na Hané pak fusakličkè, fusaklèčkè a též zhrubělé fusaklèska (obojí má rkp. K. Trnečky z Jevíčska, viz též citace v závěru).

Slovo fusekle/fusakla se však dostalo i do několika obhroublých rčení, a to zpravidla jako synonymní obměna za výrazy noha, bačkora, bota. J. Š. Kubín zaznamenal z Podkrkonoší (rkp. ALJ) výzvu Netahej mě za fusekle! ve významu ‚nepovídej (nenamlouvej) mi takové nemožné věci‘. V Lidových rčeních J. Zaorálka (2. vyd., Praha 1956, s. 95) se tu uvádí běžnější singulárové tahat za fusekli ‚balamutit‘ z textu Vaňkova dokončení Švejka — a takto je naše rčení jako varianta frazému tahat někoho za nohu známo podnes.[3] U staré generace je dosud možné hrubé přirovnání blbý jak fusakla//blbej jako fusekle (druhá podoba je uvedena jako vulgarismus u Zaorálka na s. 481 ze slovníků slangů 20.—30. let od E. Rippla). Stejně znevažující frázi Stojí to za staró fusaklô (tak rkp. J. Michala z Moravskobudějovicka v ALJ) by patrně bylo možno zachytit i v české obměně stojí to za starou fusekli, tj. bačkoru. Konečně je u Zaorálka (s. 95) vyexcerpován z textů V. Káni vulgární obrat rodil by z něho fusekle, fusekle by z něj moh rodit ap. s vysvětlením ‚tak je směšný‘ (ovšem rčení tohoto druhu — jako např. porodil by z toho ošatku netopýrů — označují též prekérní situace, kdy by se z toho člověk „mohl zbláznit“ ap.).[4]

Víckrát se fusekle dostaly i do žertéřských parodií. Tak např. známý pseudokramářský zpěv o lotru Babinském má dvojverší: pak mu hlavu usekli — až u samej fusekly (nebo fusekli?). A v pokračování na nápěv mnohonásobně parodované písně Stavěli tesaři… se vyzpívávají i verše Šifonér, almara, almara, [163]šifonér… a dále obdobně i kapesník, šnuptychl… a — ponožky, fusekle//fusakle…

Jak patrno, české fusekle i moravské fusakla se pevně usadily jednak v expresívních až vulgárních rčeních (nehledě na to, že je např. nový Slovník české frazeologie a idiomatiky — I. díl z r. 1983 — již neuvádí), jednak v parodických výtvorech lidové slovesnosti.

Ve starších nářečních dokladech, zvláště z Moravy, jsou však ještě obě tyto podoby, každá ve svém napodiv pevném areálu, dokládány i v běžných větách jako Kópila sem klukom vlňení fusakle (A. Gregor, Slovník nářečí slavkovsko-bučovického, Praha 1954, s. 54), Palce mu lezly z fuseklích (rkp. ALJ z Dobříšska) nebo Ve té Drahuše nemužete nejaky fusakličke kópit? (rkp. ALJ z Jevíčska) a v mnoha podobných.[5] Právě tak běžné byly tyto podoby i v starší městské mluvě, zejména před první světovou válkou, odkud se ostatně stejně jako jiné takové výrazy zprvu teprv šířily na venkov. Dříve také bylo označení fusekle/fusakle i normální součástí lidové terminologie. Rozeznávaly se tak např. melírované fusekle ‚z modré a bílé příze‘ (rkp. ALJ z Husinecka), podsaděny či vodsaděny fusekle ‚se zesíleným chodidlem‘ (rkp. ALJ z Telečska) aj.

Ovšem po první světové válce nastoupilo jako základní nepříznakové označení slovo ponožky. Že se však fusekle, či vlastně spíš moravské fusakle ukázaly jako životné i nadále, vyplývá mj. i z odvozené zkrácené obměny fusky, u Havlové rovněž zmíněné, která je známa mezi moravskou mládeží patrně hlavně ve sportovním prostředí. V Čechách se zatím (?) fusky neujaly, slovníky je ještě nedokládají.

Závěrem bychom chtěli blíž upozornit na fakt, příznačně vyplývající z puristického postoje vůči slovům typu fusekle/fusakle v starší lexikografické praxi: toto slovo není totiž vůbec zachyceno nejen u Jungmanna, ale ani v slovnících F. Š. Kotta.[6] Tak tu je zatím pro 19. stol. k dispozici jako jediný slovníkový doklad úryvek z Klostermanna v PS (na nějž odkazuje i E. Havlová): „Copá můžou vzít tyhle fusekle? Copá neviděj, že sou mokrý jako hnůj?“ — Obrací se takto posluhovačka k pánovi, a je to tedy zvlášť vhodná ilustrace k vrstevnému hodnocení daného slova jako obhrouble lidového. Tento doklad ovšem, jak jsme dovodili, zdaleka nepostihl starší úzus v celé šíři, nýbrž jen jeho příznačnou složku v rámci městské češtiny „za Rakouska“.

---

[1] Rukopisný materiál L. Karlíka v Archívu lidového jazyka (dále ALJ) při ÚJČ; A. Kellner, Východolašská nářečí II, Praha 1946, s. 160.

[2] O řeči severomoravských hraničářů, Olomouc 1932, s. 67. Zde k původu uvedeno — jako u Havlové — německé slovo Fußsocke. (Jako ekvivalent k českému slovu ponožka je uvádí již Česko-německý slovník J. F. Šumavského z r. 1851.)

[3] Základní lexikální archív ÚJČ má toto rčení z V. Cacha: „Já tvrdím, že je politika svinstvo. Tahání za fusekli.“ a z Gornostaje V. Kaplického: „Pak už jim to (pánům z Odbočky) vysvětlíme, aby nás přestali tahat za fusekli.“

[4] Dřív se mohly slyšet i fráze jako To je stará fusakle (‚to není nic nového‘), synonymní k stará vesta — nebo Toho znám jako svý fusekle (‚moc dobře‘), synonymní k svý boty. — Ale i mimo idiomatický rámec mívala fusekle již dávno depreciativní hodnotu — srov. v Haškově Švejkovi: „Polní oltář není žádná kočka nebo fusekle, kterou mohou darovat komu chtějí“ nebo po druhé svět. válce z dialogu u K. F. Sedláčka: „… zdali by snad přece nepostačily staré fusekle ze sběru.“ (Citováno podle lexikálního archívu ÚJČ.)

[5] Podle sdělení E. Havlové žilo ve Slezsku i nářeční přejetí zokliky. O mladším, snad původem slangovém brněnském fusky srov. dále. Dnes se také můžeme častěji setkat na Moravě i s českou obměnou fusekle, takže co do formy je tu proti Čechám větší pestrost.

[6] Neméně zajímavé je, že stejně tak tu ještě nejsou zachyceny ani ponožky (!), které jsme namátkou našli jedině v slovníku J. F. Šumavského (d. c. v pozn. 1). České a slovenské ponožka je v dnešním významu jistě slovo velmi mladé. U nás se v 19. stol. dostalo do slovníků jen ve významu ‚vábivý pták, upoutaný za nohu‘ (a tak je ponožka i dnes součástí terminologie myslivosti). Ve staré češtině to však byl jen název pro zařízení, upoutávající vypouštěné lovčí ptáky, aby neulétli (ještě Jungmannův slovník u hesla ponožka jiný význam neuvádí).

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 3, s. 161-163

Předchozí Eva Havlová: Fusekle

Následující Igor Němec: Pastevní psi